Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com

Chile a Bolívie - po stopách Pavla Pavla a Trabantů

Díl 1., ve kterém se z Prahy přes Frankfurt, Bogotu a Santiago dostaneme na Velikonoční Ostrov, ochutnáme kolumbijsou fejkovou Inca Colu a poprvé uvidíme Andy


Předmluva 1

Hlavním impulsem byl dávný Gorův tripreport z této oblasti, a pak taky Trabantí seriál z Jižní Ameriky, kde nás některé lokace zaujaly natolik, že jsme se sem prostě chtěli vypravit. No tak jedem...

Předmluva 2

Celá cesta v podstatě začala už někdy koncem loňského podzimu. Naskytla se možnost nakoupit větší množství mil od Lufthansy, a protože její rezervační systém awardových letenek, dalo se v něm hledat, koumat a kombinovat poměrně snadno. Není to tak jednoduché, dva jsme měli letět v pátek večer v C, dva v sobotu ráno směrem tam F, jeden po dvou týdnech zpět (F) a tři po týdnech třech (1xF, 2xC). Takže máme tři samostatné, různé kombinace rezervací. Měsíc před odletem ale... změna.

V pátek večer se mělo letět s Aviancou přes Mnichov, v sobotu s Lufthansou přes Frankfurt, oba lety do Bogoty a odsud s odstupem půl dne do Santiaga, kde první skupina vykoumá půjčení auta, zařídí simku/wifi, a nakoupí, a vyzvedne druhou skupinu na letišti.

Jenže celé se to potento, když Avianca posunula odlet z Mnichova tak, že tam máme na přestup jen 10 minut. Což jak asi uznáte, není na odpolední let úplně optimální. Voláme Aviancu, voláme Lufthansu, ale nikdo nám není ochoten posunout odlet z Prahy o pár hodin dopředu - nejsou volná awardová místa. Jediné co lze, je letět už ráno přes Frankfurt, tj. absolvovat stejnou trasu jako druhá skupina přesně o 24 hodin dříve.

Má to ovšem jednu drobnou nevýhodu - v Santiagu bychom byli někde ve čtyři ráno, hotel až odpoledne, auto až odpoledne... co tam? Tudíž to ukecáváme, že alespoň poslední segment nám zůstane, a přespíme v Bogotě. Hurá do toho.



Den 1. Praha-Bogota

Hladoví (kdo by snídal) přijíždíme na T2. Fronta na business delší než na Eco (alespoň to tak působilo), bágly naštěstí až do Santiaga, my nahoru na VIP security a konečně žvanec. Salónek trochu upgradoval menu, jsou tady nějaké novinky. A taky dost lidu.

Let v klidu, nějaká čokoška či pišingr, a jsme ve Frankfurtu - Unser Kapitan Wolfgang Schnabl to zvládnul na jedničku a my teď jdeme nekonečným systémem dlouhých chodeb na chvilku do salónku a pak na odlet. Letadlo v pohodě, IFE nabouchané filmama, spíš taková béčková produkce, ale je z čeho vybírat. K jídlu méně chřestu než posledně, což se cení. Denní let utíká solidně, celkem stahujeme sekeru 20 minut na odletu.

V Bogotě hodinová fronta na imigračku, to je trošku napytel když se chcete jít jenom vyspat a pak poletíte dál. No co už. Bágly neřešíme, jenom s příručákem sedáme na přistavený autobus do hotelu Habitel, který je na přespání úplně v pohodě, a je ze všech hotelů u letiště nejblíže.

Nemáme hlad, ale máme celkem čas a tak se jdeme projít do čtvrti za pásem hotelů. Trošku jiný svět, ale dost, jak se dnes moderně říká, v čilu. Sem tam tady hraje hudba, hodně lidí v hospodách kouká na fotbal, pije se pivo... vlastně na druhý pohled to není tak velký rozdíl. Akorát tady skoro nikde neberou karty, a tak s radostí skončíme v jedné hospodě, kde berou, dáváme si po třech (tisích asi) místních penězích tři piva... protože kartou lze platit až od desíti. Tisíc peněz necháváme dýško.

Pivo Joker je lepší než Aguila.

Ještě jsme si chtěli vyfotit nějakou zajímavost, v parčíku na křižovatce u hotelu jsou sochy Izabely Kastilské a jistého Kryštofa, vynálezce pracího prášku Colon. Nicméně je tma jak v pytli a sochy oproti předpokladu nejsou nasvícené. Možná s tím má co dělat fakt, že v Kolumbii používají americké zásuvky a na to my nejsme připravení. Naštěstí máme nabito z letadla (a v rezervě powerbanky), tak nám to tak nevadí.

Ještě chvíli koukáme na basket, hraje nějaká díra uprostřed Evropy s Brazílií. Vedeme!



Den 2. Bogotá-Santiago

Ráno chvíli čekáme na bus na letiště. Ne že by se nedalo jít pěšky, je to lehce přes kilometr, ale prý pojede za chvilku. Mají tady dobrý vynález, od čtyř nebo tak nějak snídani na stojáka. Jako v podstatě croissant a čaj nebo kafe, ale lepší než drátem.

Cestou do salónku hledáme v suvenýršopech plyšového medvídka. Kdo by nechtěl medvídka z Bogoty jako suvenýr. Místní ovšem nemají pro tuto kratochvíli nejmenšího pochopení, a tak mají plyšový zvěřinec k dispozici a snad jediný živočišně-plyšový druh, který chybí, je medvěd. Doprčic.

Jdeme do velkého salónku El Dorado, kde předpokládáme, že nám platí letenky, nicméně neplatí, a tak jdeme do celkem nuzného salónku Aviancy, kde je alespoň wifi, nápoj "Kolumbijka - ta naša" - místní "Kofola" peruánské Inca Coly. K snědku nic moc.

Letadlo Avianky jako... nic moc. Airbus 319, sedačky v C sice 2+2, taková oldschoolová křesla (dost připomínající Business třídu v Regiojetu), sklápění málo, a místa na nohy v první řadě taky nic moc. Navíc obrazovky v područce, takže na vzlet a přistání sklopit. Příště raději druhá řada.

Laborujeme s tím, kolik je vlastně hodin v Santiagu, informace se rozcházejí, různé aplikace tvrdí něco jiného a něco jiného tvrdí i IFE. Jak se ukázalo, zmatení nepřítele ale není úplně dokonalé, protože vše srovnal kapitán, když před přistání prohlásil, že "V rozporu s tím, co vám tvrdí IFE, je v Santiagu 13 hodin, o hodinu více než v Bogotě". Dnes večer (za 11 hodin) se totiž o půlnoci posouvá čas na jednu hodinu. Některé systémy si ale zřejmě myslí, že se tak už stalo.

Imigračka byla o něco rychlejší než v Bogotě, ale taky žádný luxus, přesto ještě nebyly venku bágly a tak jsme neztratili žádný čas, posbírali švestky a jeli busíkem do půjčovny. Ta byla úplně v klidu, máme Jeep Compas, auto celkem prostorné, a jedeme se ubytovat. Opět jsme zvolili nejbližší hotel u letiště (kromě toho přímo na něm), s nejlepším poměrem cena výkon. Jako žádná láce, ale není tu moc z čeho vybrat. Hotel Diego Almagro... nenadchne, neurazí, klidně bych tam přespal znovu. Má bazén, venkovní, kdyby to někoho zajímalo a kdyby nebyl přelom zimy a jara. Všude po hotelu jsou vyvěšeny informace o dnešní změně času (rozdíl proti Praze se sníží z -6 na -5).

Jedeme do nejbližšího mallu, byť teda v takové příjmově podprůměrné čtvrti, zařídit vše potřebné. Nejdřív teda jídlo, paradoxně máme hlad, čekali jsme v Aviance dvě jídla a ono bylo jenom jedno a na začátku. A ještě k tomu snídaně. Dáváme nějaké menu, všechny burgrárny tady vypadají stejně, a pak začíná mise SIM karta.

Jdeme do Entelu. Je tady pobočka - taky proto jsme jeli sem - a tam se o nás jistě postarají. Všechno v cajku, ale nemají simky. Musíme kamsi do obchodu s telefonama koupit simku. Kupujeme a vracíme se do Entelu. Tam co předtím nebyla ani noha je teď fronta a lístkový systém. Tak čekáme. Až se dostaneme na řadu, zjišťujeme, že je fajn, že máme simku, ale abychom si mohli aktivovat internet, potřebujeme dobít kredit. Ten tady ale neprodávají, musíme - logicky - do lékárny. Tam je ovšem fronta a lístkový systém. Nicméně daří se nám nabít a dokonce samostatně zakoupit a rozchodit tarif - na starém telefonu, který nám bude sloužit jako hotspot. 6 GB za 10000 (tarif včetně karty) pesos. 1000 pesos je asi 33 korun, pro jednoduchost jsme to počítali jako třicet. Relativně dobrý deal na to, že nikdo nechtěl žádné osobní údaje.

Hurá. Teď už jen nakoupit. To ovšem není jen tak, tento mall nevládne potravinami, musíme tedy jinam. Martin googlí, že jsou tady v podstatě dva hlavní řetězce s potravinami, Líder a Santa Izabela. Nedaleko jsou oba dva vedle sebe, tak jedeme do Líderu (zdalipak německy mluvící diaspora v Chile používá ze zvyku německý ekvivalent nevíme, ale mě se líbí říkat tomuhle řetězci Vůdce (zkomolením „Walmart“)).

Cosi nakoupíme, hodíme to do auta, a vidíme že nedaleko je jakýsi trh, zavřená dlouhá ulice, po krajích stánky se vším možným a nemožným. Kuba z letadla (mají potvory v Fku neomezený net), že mu nefunguje nabíječka, tak kupujeme nabíječku. Lze tady ale koupit cokoliv, jen občas nevíme, co jsou nápoje a co jsou chutně vypadající čističe na podlahu, a tak si raději dáváme empanádu u stánku a jdeme zpět k autu a na hotel. Už stejně začínají stánkaři balit.

Čekali jsme trochu jet lag, a tak jsme si na pokoj koupili flašku rumu. Ale nebyla potřeba.




Den 3. Do And

Ráno jdeme na snídani nějak na půl pátou. Snídaně od čtyř ráno jsou skvělý vynález. Nebyla to pecka o které bychom psali na fejs, ale jako OK. Jedeme na letiště vyzvednout po smluveném signálu, že mají bágly, Patrika s Kubou. Stihli jsme tam dojet ještě zbytečně brzo, asi je zdržela celnice - nám včera jenom očuchali psi tašky a hotovo.

První mise - vybrat z bankomatu. Včera jsme vybrali soukro a s tučným poplatkem (4600-6000 pesos za výběr), dneska poučeni moudry z internetu chceme vybrat zdarma, z centrální kasy/karty, na které máme společné peníze. V nějaké Banco Internacional by to mělo jít. Nejde. Nebo možná jde, ale bankomat jsme nenašli. Vyzkoušeli jsme ale jiné banky a vypadá to, že Scotia Bank je naše volba. Maximum je všude stejné, víc než 200 000 pesos bankomat nedává. Vybíráme tedy 800 000 pesos, k tomu každý 200 000 pro sebe, to by nám mohlo na nějakou dobu stačit.

Po dálnici si to míříme do Las Andas, městečka pod horami, kde je totálně mrtvo, jenom pár lidí uklízí ulice a pár zatoulaných psů dělá tamtéž bordel. Kromě malého náměstí nic zajímavého, tak ani nečekáme, až se otevřou obchody, na snídani nemají čerstvě přiletivší efkaři hlad a já s Martinem jsme snídali.

Po dost špatné silnici směrem do hor pokračujeme k místu, které znám z fotek: žebříku serpentin pravidelně zasekaných do skal, pravá, levá, pravá, levá pořád nahoru do svahu. Jsme tady skoro sami, kroužíme zatáčky a nadmořská výška stoupá. Někde na úrovni vršku Gerlachovského Štítu je horské středisko Portillo, kde se po ránu začíná nesměle lyžovat. Dá se tady ohřát, koupit něco teplého do žaludku, a hlavně tu mají suvenýry. Ptáme se, jak vypadá cesta nahoru k soše Krista Spasitele, prý OK. To jsme nečekali, ikdyž vlastně už na mýtné bráně pod serpentinami jsme se ptali a taky borec říkal, že OK. Mýto jsme neplatili, platí se, jenom pokud pokračujete do Argentiny. Takový výstupní poplatek. Za auto.

Nabuzeni přijíždíme k odbočce a ta je... komplet zasypaná sněhem. Vůbec není poznat, kudy má cesta vést. Tak někdy příště. Škoda. Socha je na hranici s Argentinou (přímo na čáře) a tak bychom se dostali do Argentiny, přestože by auto neopustilo Chile, což nesmí. No nic, otočka. Kousek dolů nás čeká hranice (checkpointy jsou každým směrem od čáry asi 10 kilometrů), a tak musíme projít kontrolou, jako bychom přijeli z Argentiny, což sice nedává smysl, ale bereme to jako přípravu na byrokraticky zmatenou Bolívii. Naštěstí jsou Chilani dost na pohodu, nic neplatíme a je to na chvilku - kromě asi dvou autobusů tady nikdo není. Zatím. Cestou serpentinami dolů trochu fotíme a točíme, a to už se nahoru začínají hrnout kamiony. A není jich málo.

Dole zastavujeme v San Felipe, je čas k obědu a tak procházíme centrum a hledáme něco takového normálního pro místní za normální ceny. A našli jsme, v takové zvláštní jídelně/rybárně postavené z čeho se dalo dáváme výbornou smaženou rybku s bramorama, majonézou (na tu jsou tady vysazení), a velkou flaškou pití - což je koncept, kterého se držíme celou cestu (tzv. na Gretu). Prostě si místo tří/čtyř třetinek objednáme jednu litr a půl nebo litrovou flašku, a tři/čtyři vázičky.

Vracíme se na dálnici, schválně jedeme jinudy než jsme přijeli, po slavné Panamerické "Highway číslo 5", na hotel. Demo And máme za sebou, a máme ještě čas, tak si po chvilce orazu vyrazíme autem do centra. V plánu byla nějaká lanovka na místní Petřín, ale byla tam fronta jak na banány a tak raději parkujeme u centrálního náměstí a procházíme místní ulice, kupujeme nějaké pamlsky a suvenýry, prozkoumáváme kostel a jdeme lehce nakoupit. Nákupy bereme s sebou zítra na Ostrov, kde je draho.

Ještě se zastavujeme po cestě v parku, kde je jakési srocení davu. Blešák. Procházíme, celkem nic zajímavého, ale mají tady párky v rohlíku, smažené sushi a další pochutiny, a Inca Colu. Pravou, nefalšovanou peruánskou Inca Colu z místní santiagské fabriky Coca-Coly. Je trochu problém s placením parkoviště, není tady automat a platí se v kase uprostřed velkoskladu nábytku. Inu proč ne.

Večer na hotelu dojíždíme místní rum a snažíme se vyspat.



Den 4. Santiago-Hanga Roa

Snídáme později než včera (tj. v lidských půl sedmé asi) a jsou tady i vajíčka. Luxusní vajíčka. Necháváme jedno zavazadlo krámů, které nebudeme potřebovat, v úschovně hotelu a jedeme busíkem na letiště. Tam nás čeká lehké zmatení. Jdeme na "Departures - Easter Island", kde si vystojíme frontu, ve které vyplňujeme na webu dotazník, takovou ostrovní ESTU. Zavedli to minulý týden, nevěděli jsme o tom, a je to dost napytel vyplňovat to na stojáka na mobilu. Nevadí. Akorát to stíháme vyplnit než se dostaneme k pasovákovi?, který to čekuje. A ten nás pošle... na check-in. Jo tak to jsme nedomysleli, mysleli jsme, že tohle (nebo za tímhle) je check-in. Tak nic, jako největší amatéři se vracíme na check-in, tam hrdě prohlašujeme, že jako Sí, že to lejstro máme, protože máme, bágly jdou do útrob letiště a my se zase vracíme na Departures-Easter Island, abychom si znovu vystáli frontu. Občas se vyplatí být na letišti ty tři hodiny předem. No a pak akorát Security a už se nastupuje. Salónek nestíháme a stejně nemáme.

Zato máme nějakou místní Economy Exclusive nebo co, lepší místa, dva palce na nohy k dobru. Proč ne. Let asi 5 hodin, normální economy jídlo. Dreamliner je fajn letadlo, plná palba, zatmívací okna a ten výhled při přistání... takhle nalepené lidi na oknech při dosedu jsem ještě neviděl, scéna za oknem připomínala scény z Jurského Parku, jenom ty útesy na Isla Nublar aka Oahu tady úplně nejsou. Ale jinak podobné, všichni s napětím očekávají kráčející mnohatunové kolosy. Pešek, Pavel Pavel má zrovna rýmu.

Jsme dost vepředu, takže nestojíme ani tak dlouhou frontu na vstupenky do národního parku, které se prodávají ještě před báglama (lze pak i někde ve městě). Výpalné asi 56 tisíc pesos nebo tak nějak, dobrá díra do rozpočtu, nicméně počítali jsme s tím. Letiště Hanga Roa je velikostně něco jako nádraží v Ústí nad Orlicí. Jen hezčí. Venku jsme hned, ani to nebolelo, a už si nás odchytává borka z ubytka.

Máme AirBNB, za super peníze - ostrov je tak 2-3x dražší (všechno v podstatě) než pevnina - máme chatku se dvěma ložnicema, obývákem, kuchyní. Jen wifi chybí. Majitel sice psal, že jako ta cena co jsme platili je na jednu noc (máme tři noci) ale pak uznal, že to byla jeho chyba a všechno platí. Tak jsme u něj alespoň vzali na celý pobyt auto. A docela dobré, čtyřdvéřové SUV Daihatsu. Čekali jsme Suzuki Jimny, které je skoro poloviční.

Cestou na ubytko s náma borka projela hlavní místa "města", ukázala, kde je supermarket (stodola s dvěma regálama), přístav (kde jsou potápkárny), pošta... jo tak tohle je asi všechno. Celý ostrov má nějaký 6, max. 7 tisíc obyvatel. Jedno roztahané město a zbytek... nic. Viděli jsme i první sochu.

Jedeme do města, nejdřív do potápkárny potvrdit si zítřejší program. Všechno platí. Fajn. Pak do obchodu, k obědu dáváme empanádu (pro srovnání v supermarketu 2800, předevčírem na trhu v Santiagu 1000). Na poště, kde by měli dávat pamětní razítka do pasu, nás posílají dopryč. Že prý v nějaké kanceláři. Nehledáme.

Je hezky, jedeme se podívat na jedinou místní pořádnou pláž. Lidi se koupou, jsou tady i sochy, tak fotíme, točíme a koupeme se. A narazíme i na první (a v podstatě poslední) Čechy. Jednu Češku jsme pak ještě potkali v autobuse a jinak nic. Ani Slováci, Poláci a Rusáci. To je panečku dovolená! Voda teda není úplně teplá, ale dá se to. Na to, že jsme uprostřed Pacifiku, je to ještě v pohodě, i vítr jsem čekal horší.

Pokračujeme po směru ručiček po okružní cestě, zastavujeme, fotíme, jedeme, a tak máme první den skoro projetý celý ostrov. Ale fakt jenom skoro - hodně míst, která chceme vidět, má omezenou otevírací dobu a tak jsme často dojeli jen k bráně.

Večer vaří Patrik, máme každý z domova (nebo Santiaga) suroviny na jedno jídlo - jedeme lowcost. Normální cena jídla v Chile je tak 4000 (menu s polívkou), tady jsme neviděli nic pod 9000 (špagety). Spíš tak 13000.



V příštím díle uvidíte: Potápěče, ryby, hodně soch, a nakonec se přesuneme se do pouště Atacama.

Pěkné, pěkné, těším se na další...
Škoda, že se nedalo zajet z Portilla do Puenta del Inca a aspoň zdáli shlédnout Aconcaguu... Platili jste mýtné v Santiagu? Půjčovny ho automaticky započítávají za každý den... Latam salónek na vnitrostátním terminálu není, mrzet tak nemusí, něco jste ale v letadle popili, když zelený kopec Rano Kau při přistávání připomínal Jurský park .
P.S. Razítka přesunuli před rokem z pošty do tourist office, pošťáci byli už z turistů dost nerudní... Sice je vše na ostrově 2-3x dražší než na pevnině, ale to naštěstí neplatí pro víno. To je jen o cca třetinu a není zas tak o moc dražší než předražená voda. Jinak mívají dobrá obědová meníčka za 8000 a rovnou přičtených 10% dýška...

Díl 2., ve kterém budeme prozkoumávat Velikonoční ostrov, potápět se, uvidíme milión soch a pak se vrátíme na pevninu a dorazíme do San Pedra v poušti Atacama.

Den 5. Potápění

Snídaně v 5 ráno. Jo, zase posun času, ještě jsme si nezvykli na posun o 5 hodin a ještě přidáváme další dvě. Internet moc nefičí, je tu na celé město asi jenom jeden operátor a jedna BTSka, a má nízký výkon - máme signál jen když foukne vítr a sochy spí.

Jedeme se podívat na východ slunce na místo, kam se obvykle jezdí na západ slunce - do místa, kde jsou tři Ahu (ceremoniální platformy) se sochama (teda dvě mají jenom po jedné soše). Má to výhodu, že tu nikdo není. Parkujeme v centru u potápkárny a trochu tam zevlujeme, než se něco začne dít. Jede se nás potápět celkem asi sedm, z toho je jeden divemaster (turista) a dva divemasteři za potápkárnu. Nemůže se nic stát.

Jedeme dost daleko, tak 20 minut, až za "roh" ostrova k takovým menším ostrůvkům. Ponor celkem fajn, málo korálu, ale hezké útesy, něco málo ryb. Ale ta viditelnost! Zdroje udávají až 60 metrů a není to nemožné. Oproti minulému ponoru na lomu na Vysočině, kde místy byla viditelnost stěží metr, úplně jiný level.

Dáváme technologickou přestávku, jsme dost vyhoupaní z lodi, přeci jenom vlny jsou pořádné a loď solidně skáče. Fotíme slavnou (ona jednou určitě bude) fotku "Tři aquamani a Moai". Po hodině jedeme na druhý ponor, ten je naštěstí kousek od přístavu, hodně korálů a ryb, ale u dna, mě to nevadí ale pro někoho je to příjemnější než u stěny s perspektivou nekonečné modré hlubiny pod sebou. Fajn ponor, ale dost vlny či proudy, házelo to s náma i ve dvaceti metrech dva metry vpravo, pak vlevo, jednou nahoru a pak zase dolů. Chtělo to neprat se s tím a nechat se unášet, ale moc mi to nešlo a tak spotřeba vzduchu nebyla ideální.

Malé okénko: V podstatě jsou čtyři způsoby, jak se dostat při potápění do vody: Ze člunu (půlkotoul vzad), z lodi (skočit normálně ploutvema napřed), ze břehu (sejít do cca metru deset a nasadit ploutve) a z mola (skočit jako z lodi, v případě vysokého mola na záda na flašku). Kromě skoku z lodi, který je nejjednodušší, se všechno trénovalo v základním kurzu, ale právě kotoul z člunu jsme od té doby nepotřebovali a máme na něho dost blbé vzpomínky z výcviku v Chorvatsku. Ale ukázalo se to jako celkem fajn - dolů snadné, do výstroje nám pomohl kormidelník, a nahoru se lezlo bez výstroje - ta se odepla na hladině a podala samostatně na loď. Když se to dobře zorganizuje, tak je to v podstatě jednoduché, i když za mě raději jdu ze břehu nebo skáču z lodi.

Průšvih nastal v přístavu. Ten vyhlásil červenou vlajku, má přijít větší vítr, vlny, a lodě nesmí na vodu. To se obvykle neděje, alespoň podle potápkárny je to výjimečná situace. Takže třetí ponor se dnes ruší - a zrovna kvůli němu jsme sem přijeli - máme se jít potápět k soše Moai, kterou tady potopili po natáčení filmu Rapa Nui. Je ve 22 metrech a je to pro potápěče tady zásadní ikonické místo. Prostě tam musíme. Domlouváme tedy náhradní ponor na zítra ráno a budeme se modlit, aby nebyla červená vlajka.

Jedeme si do Supermarketu pro svačinu a jíme na kopci Orongo. Tam je jedno z nejfotogeničtějších míst, obrovský kráter s jezerem dole. U něho je jedna z hlavních památek ostrova, vesnice, kde se konala setkání kultu ptačího muže, náboženství, které postupně vytlačilo kult stavitelů soch. Je tady takový okruh, je to tak na hodinu, jako dobré šutrové domky, pěkný výhled na místo, kde jsme se ráno potápěli, a taky na letadlo na letišti - jsme tady 24 hodin.

Máme ještě kus odpoledne před sebou. Spoiler Alert. Operativně plánujeme návštěvu Ahu Akivi, jednoho ze čtyř ahu, na kterém je více než jedna socha. Ono se z fotek zdá, že "stromořadí" soch musí být na ostrově spousta, jsou ale jenom čtyři. Tahai u města, Akivi kousek nad městem, jedno které nevím, jak se jmenuje na pláži, kde jsme byli včera, a Tongariki, na druhé straně ostrova, které je nejslavnější, je tam 15 soch a fotí se tam východ slunce. Samozřejmě že Ahu a soch je více, ale jsou zničené, schválně převrácené uctívači ptačího muže, zemětřesením, a hodně soch se tak válí po ostrově protože se třeba rozbily cestou z dolu Rano Raraku (tam pojedeme zítra) na Ahu.

Takže Akivi, to je zajímavé tím, že se fotky koukají na moře, všechny ostatní sochy koukají do vnitrozemí. Odsud podle mapy vede cesta k nějakým jeskyním, ale v reálu nevede - na to je dobré si v Chile i Bolívii zvyknout - a tak bychom museli oklikou přes město přes město - a tak raději jedeme na chvilku orazit na barák (pivo do ledničky)

U Ahu Tahai se otravujeme s nějakou místní ženštinou, která přesně ví, která vrátka můžeme a nemůžeme použít a kde a jak máme parkovat. Jedeme raději jinam - pozemky u Ahu Tahai jsou rozsáhlé a parkovišť je několik. Ahu Tahai je tak dva kilometry od centra, už jsme tu podruhé - jiné světlo - a ještě sem asi dojedeme zítra na západ slunce. Jedeme si projít místní hlavní ulici - říkáme jí 5th Avenue. Restaurace, suvenýry, wodka Wyborowa. Mají tu všechno, víc toho vidět nepotřebujeme, vracíme se na ubytko, vaříme cosi z česko-santiagských zásob a po nějakém tom pivsonovi jdeme na kutě. Dlouhý den.



Den 6. Tongariki

Snídáme o něco později než včera a rovnou z ubytka jedeme do přístavu. Už víme, jak to tady chodí, červená vlajka nikde. Takže jakmile se otevře, do gumy a na loď. Jede s náma ještě jedna holčina ze Singaporu, má těsně po kurzu, tak se divemasterka stará hlavně o ni a my si tak nějak v klidu plujeme. Za pár minut jsme u sochy. Dream came true. Je tady, není velká, ale je hezká. Krásné místo. Blbneme, fotíme skupinovky, točíme, a pak se vydáme po nějaké trase plné řetězů, kotev a hlavně hodně korálů. Moc pěkný ponor, nebyly tady takové proudy jako včera.

Vracíme se do přístavu, platíme, a jedeme do našeho oblíbeného supermarketu na nákup "oběda" - zase nějaké ty empanády. V nějaké mapě jsme našli další Ahu, ale je prťavé a s jednou sochou. Pokračujeme k Rano Raraku, dolu a dílně na sochy v úbočí sopky. Máme trochu smolíka, chytá nás tam takový podzimní nepříjemný déšť. Neprší nějak ukrutně, ale spolu s větrem je to dost nepříjemné. Fotky nebudou nejlepší. Je tu druhý kráter, v něm jsou sochy, kolem kráteru jsou další sochy, hodně soch, a pokusy o nějaké megasochy, dvacetimetroví obři jen částečně vysekaní ze skály - asi nevěděli, jak je dokončit. Největší socha dost připomíná nedokončený obelisk v Asuánu.

Pokračujeme na Ahu Tongariki, už se trochu zlepšilo počasí, tak obcházíme a fotíme, a pak se cestou do města stavujeme na několika dalších místech podél pobřeží, kde je hodně popadaných (teda spíš shozených) soch z ahu, a jsou tam repliky domků tehdejšího lidu. Na jedné z kas (neplatí se, jen se ukazují vstupenky koupené na letišti) má paní pokladní kuře. Několikadenní, takové to typické velikonoční kuře jako ze slabikáře.

Dáváme na baráku oraz, bereme čelovky, Kuba dává čočku k večeři do vody, a vracíme se k restu za včerejšek, jeskyním.

K jeskyním od parkoviště vede asi hodinová cesta. Našli jsme (na radu kolemjdoucích) dvě, asi je jich víc. Jsou to spíš lávové tunely, vstupy jsou dost drsné, a bez čelovek by to bylo úplně napytel. Neuvědomili jsme si, že jdeme k jeskyním pořád rovně zády k slunci, a výjimečně jsme si vzali šortky, protože je dneska hezky a teplo. A tak spálená lýtka jsme ještě neměli. UV Index 11/11.

Už nic, večer šošovica s vejcem... a pak nám to nedá, abychom se nejeli podívat potřetí na Ahu Tahai, vyfotit - spolu s ostatními turisty ostrova - západ slunce. Hezké.



Den 7. Hanga Roa-Santiago

Dáváme dohromady seznam toho, co jsme tady ještě neviděli. Moc toho není. Martin doporučujuje přístav (byl tam, když jsme se potápěli), ne ten s loďkami pro potápěče a výlety, ale ten opravdový, s kontejnery, jeřáby a rybáři. Je teda maličký, ale proč ne. Je tu další socha, asi poslední na celém ostrově, kterou jsme ještě neviděli.

Na druhé straně centra je zajímavý hřbitov, u něj parčík s výstavkou místního kameníka, a mezitím už nám otevírá muzeum, kde jsme předpokládali, že konečně vypluje na povrch v ČR obecně známá pravda, že Pavel Pavel je největší guru a v podstatě by ho tady měl každý znát osobně. Zatím jsme teda nenarazili ani na jeho sochu, ani na jeho merch, ani na nic. V muzeu o něm sice zmínka je, ale kdyby muzeum bylo kniha, byla by zmínka na dvou řádcích strana 173 dole. Jinak muzeum by bylo lepší asi projít jako první. Je zadarmo a trochu vás uvede do těch souvislostí, roků kdy se stavěly sochy, co pak s ptačím mužem a tak.

Na barák, na oběd co zbylo, fazole s párkem a rýže, o půl dvanácté nás vyzvedne z protějšího baráku šéfík, všechno v pohodě, a naším, teď už zase jeho, autem nás hodí na letiště. Vysvětluje cosi o toulavých koních, kterých je tu plno, a psech, ale moje španělština není úplně sto pro, ostatní jsou na tom ještě hůř, a šéfík anglicky neumí (což, jak se ukáže, je zde spíš norma než výjimka z pravidla).

Na letišti se vyplatí kupovat suvenýry, pokud by někdo potřeboval, vyplatí se sem zajet mimo pořadí (parkoviště zdarma) jenom kvůli prodejnám suvenýrů - je tu nejlevněji. My už ale máme, co jsme chtěli, a tak jen security při vstupu na letiště, pak check-in, pak zase security normální, a pak už sedíme venku v parčíku u další (asi fejkové) sochy a čekáme pod palmou na odlet. Jsou tady dvě stojánky (kdyby byl nával), ale lítá sem asi jenom tohle jedno letadlo s tím, že jednou nebo dvakrát týdně si let protáhne ještě do Papeete – což je zřejmě jeden z těch atraktivnějších způsobů cesty kolem světa.

Opět máme exkluzivnější ekonomy, nějaké to jídlo, a pozdě večer přistáváme v Santiagu. Chvilka čekání na bágly, busíkem (musíme si v cestovce Turbus "koupit" zadarmo oproti voucheru z hotelu jízdenky), a na pokoje. Hotel stejný jako minule, znalí místních poměrů se dělíme, jedna skupinka předbíhá na check-in, druhá bere bágly. Ušetřených pět minut. Teplá sprcha - na ostrově jsme měli teplou jak kdy, a jak kdo. Nebudu uvádět žádná jména. Musíme zabalit zpět věci, které jsme si na pevnině v hotelu nechali. A pak už spát.



Den 8. Santiago-San Pedro

Třetí snídaně v hotelu Diego Almagro je zase slabší - nejsou vajíčka. Na letiště jedeme s menší rezervou než poprvé, směrem do Calamy se nevyplňují žádné kraviny. Security je rychlovka, za chvilku nastupujeme. V letadle máme s velkým předstihem rezervované exity a na letišti jde všechno ráz na ráz, letiště Calama je velikostně asi jako Brno, žádný velký provoz. V půjčovně je to rychlovka a na parkovišti čeká VW Tiguan. Bílý jako sůl. A sníh. S obojím se brzy setká.

Jedeme do centra, do obchoďáku, na nákup. Nic zásadního, něco k snídani, jinak předpokládáme, že se budeme živit - konečně - po hospodách. Už by tu snad mělo být levněji než na tom sošném ostrově. Je to sto kiláků, cesta je dobrá, tak pádíme a zastavujeme až na miradoru (vyhlídka) na Valle de la Luna. Jako... nic moc, jak se ukáže později, místo je mnohem hezčí, než se z miradoru může zdát. Ale to předbíhám. Z Miradoru a několikrát poté volám do ubytka, ale nikdo to nebere. Takže jedeme přímo k domku na jižním okraji San Pedra. Navigace nás vede po jedné z nejúžasnějších dopravních staveb... křižovatka dvou prašných cest mezi domky za zdí z nepálené hlíny... je řešena poměrně velkým, dlážděným kruhovým objezdem. Působí to tady asi tak patřičně, jako by Václavák a Staromák spojovala dálnice.

Vítá nás Chilská (taková sympatická, když nefouká vítr vypadá jako naše) vlajka, a vlajka německá. Němčina je na tomto pozemku zřejmě úřední řečí. Je brzy, přijeďte ve tři. Máme tak dvě hodiny a nebojíme se je využít obědem a rychlým průzkumem centra.

Oběd je v hospůdce takového zvláštního rázu. U vchodu meníčko, několik možností, každý máme nějaké preference ale reálně nám servírka doporučila dát si kuře. Dá se, bylo to dobré kuře. S polívkou, hranolkama, bramborama, rýží. To vše samozřejmě najednou, taková je místní kuchyně. K tomu pití, platíme za čtyři stejně, jako bychom si dali meníčko na ostrově v nějaké trošku lepší putice pro jednoho. Tady se nám bude gastronomicky líbit.

V centru se jdeme kouknout, co je kde, bankomaty, restaurace, směnárny, obchůdky... a hlavně White World Travel. Tam potřebujeme doplatit třídenní cestu po vlastními silami špatně dostupné oblasti přírodní rezervace Eduardo Avaroa, kudy budeme pokračovat dále k Salaru Uyuni. Zaplatit není problém, co ale problém tak trochu je, je že tam probíhají jakési protesty (https://www.europapress.es/internaciona ... 85918.html) a momentálně se prý nedá do samotného města dojet. Nějak moc to neřešíme, prostě to nějak dopadne. Na trhu kupujeme kokové bombóny, koku, a klobouky, neb to tady vypadá, že ozónová díra tady není, protože tu žádný nezbyl. Poslední UV-risk-metr jsme viděli na ostrově (nejvyšší stupeň - extreme - 11 z 11 možných).

Vracíme se k domku ubytovat, máme tři malé pokojíky a obývací kuchyni, v podstatě super ubytko a hlavně máme pračku, tedy pereme. Pak máme v plánu zmáknout nějaké treky ve zmíněném Valle de la Luna, nicméně na bráně nás otáčí s tím, že musíme přijet dopoledne, odpoledne jen s rezervací. Zřejmě tisíce turistů zavalili údolí a už se tam žádný nevejde. Nevadí, měníme plán a jedeme se podívat na laguny Cejar a Tebinquiche. O první jmenované víme, že je malá, je tam extrémně drahé vstupné a podle různých zdrojů za to nestojí. První a třetí problém neřešíme, ale druhý nás odrazuje, tak jen ověříme stav a jedeme dál. Tebinquiche má vstupné lidové, je to hezká laguna s upraveným chodníkem, budete potřebovat tak hodinu. Trochu nás zklamalo, že tu nejsou plameňáci, viděli jsme dva letět ale ve vodě žádný.

Cestou k laguně se ještě zastavujeme u dvou malých jezírek (Ojos de Salar), takových propadlin, dá se v nich i koupat ale na teplou vodu to nevypadá. Vracíme se zpět, začíná svítit kontrola pneumatik, levá zadní má slabší tlak, moc se nám to nechce řešit, uvidíme ráno. Skočíme pověsit prádlo a pak jdeme do města něco menšího sníst (empanády to jistí) a pak na baráu stahujeme flašku mangocolády.



V příštím díle uvidíte: ALMA, termální pole Tatio, a konečně se dostaneme do Bolívie a uvidíme plameňáky

Dobře se to čte, jen škoda, že nebylo víc času. Dovolím si pár poznámek.
Nevím, zda ikonické místo, spíš další turistický cirkus. Ještě než byl Velikonoční ostrov pod Unescem, odvezlo se pár soch i kvůli zisku mimo původní místo (co na tom, že moai, tiki a další artefakty jsou duchovně svázány s původním místem a jsou nepřenositelné...), takže se najdou v Santiagu, v Londýně nebo v Japonsku (paradoxně ta japonská byla převezena v rámci rekonstrukcí po předešlém po tsunami z r. 1960 a poškozena při zemětřesení a tsunami v Japonsku r. 2011). Jedna ze soch při manipulaci skutečně spadla do moře a je v cca 80 metrech. To je pro amatérské potápěče dost hluboko. Tak vzali jednu ze zbylých umělých moai po Costnerově filmu, zatížili ji kameny a umístili na lehce dostupné místo ve 22 metrech, dobře dostupné od přístavu, kde jsou potápěčské kanceláře. A ikona je na světě...
Ahu u pláže Anakena je Ahu Nau Nau. Je jedno z nejvíce dochovaných s klobouky (pukao).
Cesta tam vede. Je to cesta přes ranč, jsou tam otevírací vrata, nápis, a dá se jít pěšky nebo na kole. Na motorce či autem se nesmí. Vede to přes Ahu Te Peu zpět k jeskyni Ana Kakenga (ta s tím oknem, jak jste tam šli z parkoviště...).
Ale narazili... Ta socha je osamocená v areálu Tongariky, hned vedle vchodu... Nedá se přehlédnout.

Je škoda, že jste v Rano Raraku nezašli na druhou stranu k jezeru. Na druhé strany úbočí je rovněž nemálo soch a hlavně jezero s pověstným rákosem totora, ze kterého se dělala plavidla nejen pro obřad ptačího muže.
Jinak na Tahiti a z Tahiti to létá jen jednou týdně a využití pro cestu kolem světa je opravdu fajn. Trasování je ale dobré dělat z Tahiti, kupodivu je letenka v tomto směru výrazně (2x) levnější než opačně.

Kde se nedá projet autem, jako by cesta nebyla

Takhle vznikají fake news.... Ono se to projet dá, ale místní by Tě hnali....

Super čtení, díky za ně, to je snad i lepší, než takový výlet na Kokořín.

No právě kdybych napsal, že se to projet dá, tak by mi to přišlo jako Fake News. To je jako kdybych napsal, že se dá autem projet Karlův Most. Patrik by asi řekl: Man kann, aber man darf es nicht.

A tuhle fotku máš?

Klasický posun od významu původního textu odvádějícím výkladem... "Odsud podle mapy vede cesta k nějakým jeskyním, ale v reálu nevede......

Tak tohle se opravdu bojim přečíst. Tady budu asi hodně závidět...

Edit: no jo no, závidim, závidim. Jestli já se tam vůbec někdy podívám, ách jo.

Díl 3., ve kterém se budeme pohybovat na Chilsko-Bolivijském pomezí ve vysokých nadmořských výškách, uvidíme milión plameňáků a pak to zapíchneme v největším městysu na světě

Den 9. Okolí San Pedra

Ráno snídaně z calamských zásob a pak kontrola, jestli máme ještě levou zadní. Máme, asi neuchází, ale chtělo by ji to dofouknout. Jedeme na jedinou místní benzínku. Je šikovně tak umístěná, že se k ní nedá skoro dostat. Pokud bych měl opět použít příměr z Prahy, je to jako by jediná benzínka v Praze byla schovaná v bludišti jednosměrek Staré Města. Je od osmi, tudíž zavřená. Nějaký týpek už tady je, a tak mu vysvětluju, že máme problém s kolem a že potřebujeme jenom vzduch. Nemusí hnout brvou, tak souhlasí. Tlakoměr je v psech (PSI), máme 29 a potřebujeme 34. Tlakoměr v autě je totiž taky v psech a ostatní kola mají 34. Nastavuju tedy tlak na 34 a po chvilce neslyšného pumpování skončíme na... 29 PSI. Trochu problém. Druhý pokus, rychlotrojčlenka, nastavuju tlak na 42 a po chvilce neslyšného pumpování (fakt to není slyšet) máme 34 PSI. Perfekt. Konec, pryč, utěkať. Cestou samozřejmě míjíme druhou, novoučkou benzínku, která ještě nebyla zanesena do map. Tak tam bereme alespoň benzín do plna, celý den cestou nikde nebude benzínka.

První bod programu, Valle de la Luna. Vstupné v pohodě, scenérie krásné, příroda žádná, tj. taková ta živá příroda. Údolí je tak nehostiné, že jsou tam tabule, že si máte dát pozor, aby vás sem nepronásledoval z města toulavý pes (perro vagabundo). Jdeme pár treků, část atrakcí je naštěstí zavřená, protože bychom tady mohli být celý den. A ten nemáme.

Čekají nás další laguny. Ale nejdřív by to chtělo oběd. Projíždíme Toconao a zastavujeme u jedné z hospod v Socaire, poslední vesnici před argentinskou hranicí (120 km odsud). Hospod je tu několik, ale nikde se nedomluvíme, všichni říkají že za hodinu, za půl hodiny, v jednu nebo tak něco, až jeden týpek, od pohledu pirát (měl takové oblečení jako z filmu) se nás ujme, říká, že by nám mohl udělat snídani... no tak proč si nedat housku s máslem, míchaná vajíčka a čaj k obědu. Jdeme do toho, lepší nabídka zřejmě nepřijde. Takhle týpka makat v hospodě jsem ještě neviděl. Zřejmě jsme mu přišli před nějakým domluveným autobusem turistů, ale řekl si, že nás ještě stihne vyřídit. A kmital. Připravil hospodu (příbory, skleničky) a do toho nosil kečupy, vajíčka, housky, čaje... poprvé zkoušíme ten kokový. Koku jsme si koupili už včera. Dobré to není, jestli to funguje, nevíme.

Nad Socaire jsou dvě laguny, které chceme vidět. Miscanti a Miniques. Velká a Malá. A k oběma vede zavřená cesta. Těžko říct, jestli sem ceduli nedaly místní cestovky, ale každopádně něco sněhu kolem ní je a dál může být pod sněhem nebo bahnem celá. Tak nic, jedeme dál na Argentinu, tam jsou další laguny. A lamy. Takže fotíme, točíme a pak se přes Socaire vracíme z nějakých čtyř tisíc kde strašně fouká a pocitovka je kolem nuly, do nížiny (tj. nějakých 2300 metrů) atacamského Salaru. U něj leží městečko Peine, kde by mělo být jakési koupaliště - viděli jsme u cesty reklamu. To tam sice je, ale zavřené. Asi ještě nezačala sezóna (ono ještě nezačalo jaro). Zavřené je tady všechno, ani zmrzlinu (je celkem teplo) nám prodat nechtěli, tak jsme si jen prošli místní krásnou pěší zónu (10 metrů na délku) a zase jeli dál.

Laguna Chaxa (podle googlu spíše Laguna Puilar) je místem, kde konečně vidíme, fotíme a točíme plameňáky.

Cestou zpět do města se zastavujeme zpět na benzínce, doplňujeme zásoby a pak jdeme shánět boliviány, bolivijské "pesos". Směnárny jako v Praze, některé mají horší, některé lepší kurz, do toho řešíme, jestli nesměnit za dolary, nebo jestli vybrat z bankomatu (zásoby cashe došly), což bude taky něco stát. Nakonec u jednoho solidního makléře měníme za dolary. Nevadí mu, jako jiným, dolarové bankovky (v menším počtu). Jinde se jim nelíbilo 358 dolarů s osmi dolarovýma bankovkama. Raději by 360 a dva vrátit - jednodolarovky tady prý mají malou hodnotu. Nechápeme, jejich problém, hlavně že máme boliviány. Problém byl i s bankovkama - existují dvě naprosto odlišné série a bojíme se, abychom nedostali nějaké fejky nebo neplatné. Později se ukázalo, že platné jsou série obě.

Jdeme úspěch oslavit do naší oblíbené hospůdky, na hlavní místní "broadwayi" je draho, ale stačí jít 100 metrů off Broadway a zase máme hostinu za 15000 pesos pro všechnny (což by na broadwayi nestačilo ani pro dva).



Den 10. ALMA a Tatio

Dneska to je časově dost napjaté. Ráno snídaně a nákup na oběd a pití, celý den budeme mimo civilizaci a nevíme, jaké budou cesty. Auto necháváme zaparkované v centru, a před devátou už sedíme v autobusu, který nás zaveze na dlouho plánovanou exkurzy do ALMA (ALMy?). Nejdražší a největší observatoř světa, tři tisíce metrů (tj. v podstatě na rovině) metrů nad mořem je řídící středisko, kam máme exkurzi. Soustava 67 radioteleskopů je na ještě vyšším kopci, na planině Chajnantor [čti Čachnantor] v pěti tisících - žádná vlhkost, žádné srážky (jen výjimečně), žádné znečištění vzduchu, řídká atmosféra. To vše je ideální pro samotné radioteleskopy, ovšem pro lidi to není úplně na pohodlnou práci - proto je většina personálu "o patro níž", právě v těch 3 tisících.

V autobuse dostáváme krátké školení a pouští nám film, a pak si nás dělí na dvě skupinky: anglicky mluvící a španělsky mluvící. Máme kliku, naše (EN) skupina je asi jenom čtvrtina autobusu, je nás tak 10, takže se dostane na zvídavé otázky všech a několikrát. Týpek je zkušený, jsme jeho stá a něco skupina. Francouz, ale anglicky mluví dobře a snaží se složité aspekty fungování komplexu vysvětlit tak, aby člověk nemusel být raketový inženýr a pochopil to.

Dostane se sem pouze dvojice autobusů s turisty týdně: jeden v sobotu, druhý v neděli. A logicky kapacita je vyčerpaná dlouhé měsíce dopředu - my jsme rezervovali vstup dříve, než jsme měli letenky. Dělá to tak hodně lidí a pak se hodně z nich stane, že prostě nedorazí - nebo si rezervují víc termínů. Emailem se dá nechat zapsat na waitlist. U autobusu jsou tak tři skupiny: Lidi normálně s lístkama, lidi na waitlistu, a lidi, kteří netuší jak to funguje a přišli na blind. Vešel se celý waitlist a ještě tři haluzáci z davu. Ostatní měli smůlu. Třeba zas příště.

Máme docela štěstí, za hlavní budovou je jeden teleskop svezený z Chajnantoru na údržbu. Jinak bychom toho moc neviděli. Nahoru se dostanete, pokud jste Daniel Stach, možná prezident Chile nebo ředitel NASA. No a zase dolů, přesně podle harmonogramu, v jednu jsme zpět. Skáčeme do auta a vyrážíme ke gejzírům Tatio. Netušíme totiž, jaká bude cesta.

Ke gejzírům je to 80 kilometrů. Nemáme úplně teréňáka, spíš takové městské SUV. Je to lepší než nic, ale počítáme s tím, že cesta může trvat i čtyři hodiny. Naštěstí tak zlé to není, polovina trasy je vyloženě dobrá, druhá už si vyžaduje místy trochu vyšší podvozek a místy je roleta. El Tatio je - soudě podle nabídek cestovek v San Pedru - ten největší top, který tady v okolí mají. A podle parkoviště to tak vypadá. U vjezdu do areálu je parkoviště tak odhadem pro 50 autobusů a 200 aut, dále v areálu je několik parkovišť menších. Nepředstavujte si úplně Yellowstone, areál má rozlohu tak 1 km čtvereční. Spíš něco jako Geysir na Islandu. Jezdí se sem (úplně všechny cestovky) ráno, zejména na východ slunce - vstávačka třeba ve čtyři a pak hrkotání autobusem. Když sem, jako my, přijedete po třetí, zaplatíte tučné vstupné... a v celém areálu budete sami.

Procházíme si část areálu, pak se na chvilku jdeme naložit do bazénku (v ceně vstupného). Ten není úplně horký, tak možná 30 stupňů to má. Jsou tady převlíkárny, záchody, a z ničeho nic se tady objevili dva Italové. Jeden se jde koupat, kecáme, druhý fotí okolí a pak oba zmizí i s autem. My nikam nespěcháme, procházíme zbytek areálu... a do doby našeho odjezdu někdy v půl páté už nikdo nepřijel. A protože po páté už nějak zavírají, asi ani nikdo nepřijede.

Musíme vrátit auto v Calamě, tak uvažujeme, jestli se vrátit do San Pedra dvě hodiny po šotolině na asfalt, nebo zkusíme v mapě bílou cestu přímo do Calamy, která když bude solidní, tak zabere něco přes dvě hodiny. Nakonec volíme zkratku a vyplatilo se. První kilometry od El Tatia je silnice dost slabá (ale sjízdná i nízkým osobákem, byť s obtížemi), pak se ale z ničeho nic objeví asfalt, který nechápeme. Vzpomínáme na Trabanty, kteří se pozastavují nad tím, že ty cesty, které na mapě vypadají dobře, stojí za bzum, a ty, které vypadají na mapě nepravděpodobně, jsou nejlepší. Tak tady to sedí. Silnice se vlní nějakých 80 kilometrů mezi kopcema, nahoru a dolů, radost řídit. Nikdo tady nejezdí, silnice v podstatě nikam nevede. Pecka, doporučuju všem. Poslední kilometry po hlavní silnici Calama-Ollague.

V Calamě jsme ještě za světla, což je super, jdeme si projít centrum, které za to, mimochodem, úplně nestojí. Dáváme večeři něco, co vypadalo na obrázku jako steak, ve finále taková podešev, kupujeme něco k snídani, a jedeme na benzínku doplnit palivo před vrácením auta. O dva bloky dál hoří barák (žádné plápolání, ale pořádný fire), tak je tu trochu veselo. My hasit nejdeme, jedeme na letiště vrátit auto, což se ukázalo velmi snadné. Horší je dostat se zpět do San Pedra, ne že by doprava nebyla, ale než se maršrutka naplnila, tak to dost trvalo. Aspoň nás hodil až před barák.



Den 11. San Pedro-Laguna Colorada

Ráno brzký budíček, musíme stihnout se nasnídat, zabalit, uklidit chatu a po půl šesté nás má vyzvednout autobus. K chatě vede úzká cesta a nevíme, jestli autobus dojede až k chatě, nebo nás bude čekat na odbočce z hlavní cesty (tu si prosím nepředstavujte jinak než jako čtyři metry širokou šotolinu). Přijel až k chatě, super, naskakujeme a pak bereme cestou ještě pár dalších lidí. Jedeme ve dvou autobusech spolu a spolu znovu snídáme u závory. Závora není hranice s Bolívií, ale prostě závora na cestě, která vede k hranici. Hranicím, do Bolívie a do Argentiny. Ta je 200 kilometrů daleko. Ne nadarmo má San Pedro pár tisíc obyvatel a rozlohu jako Morava. Už chápeme, že se tady dá provozovat Rally Dakar - tak velké prázdné prostory bez vesnic a infrastruktury jsme ještě neviděli.

Každopádně závora, čekají tady autobusky cestovek, kamioňáci, i autobus do dva tisíce kilometrů vzdáleného Buenos Aires. Hodinu a něco, než policajti tu bránu otevřou a my začínáme stoupat k hraničnímu přechodu Hito Cajón v nějakých čtyřech a půl tisících. Docela fičák, od ubytka máme během asi hodiny dva kiláky nahoru. Na hranici končí asfalt. Chilská část na půl hodiny, pak jedeme trochu dolů a je bolivijská pohraniční "vesnička". Jedna bouda pro všechny v obou směrech, je tu dost busíků a jeepů, ale my jsme docela rychle, asi taky za půl hodinky. Pak ještě musíme do jednoho officu koupit vstupenku do parku.

Dáváme dohromady spolu s kolumbijským párem šestičlennou skupinu a fasujeme řidiče Eliase. Velké bágly jdou za kanystry s benzínem na střechu, malé věci do auta, dva lidi do kufru (normální sedačky, ale strašně málo místa), tři do prostřední řady, jeden dopředu. Budeme se střídat.

Stavíme u nějaké té laguny (asi Verde) a pak ještě u jedné (Blanca), pak na nějaké Dalího poušti a asi dalších místech. Jedním z nich jsou horké prameny, kde se platí zvlášť vstupné. Drobné na naše bolivijské peníze nemají, ale zbylo cosi chilských a tak platíme chilskýma. Dá se. Pak jedeme na oběd do hotelu, ve kterém budeme bydlet. Hotel je asi silné slovo, ale máme dost štěstí na solidní pokoj se solidníma postelema.

K obědu je podešev a brambory, ale je to tady podle vzoru KLDR: jez, nebo budeš o hladu. Žádný výběr, prostě dostaneme najíst a hotovo. Krátká polední pauza a jdeme si ještě udělat trek kolem Laguny Colorady, jedné z těch pěknějších, kde je hromada plameňáků. Jakože fakt hodně. Odhadem desítky tisíc kusů. V předchozích lagunách (těch netoxických) taky něco bylo, ale takové množství vidíme poprvé až tady. Jsme tu dobře dvě hodiny, chodíme, fotíme, točíme a pak čekáme na Eliase, který se někde zasekl s ostatníma šoférama.

Po návratu na hotel nás čeká čaj, a začíná nás bolet hlava, přecejenom ta výška dělá svoje (hotel je cca 4650 metrů nad mořem). Vypadá to i dost na studenou noc, a přestože máme tři přikrývky, bereme na sebe podvlíkačky, a jdeme se trochu projít po vsi - tvořené hotely, obchody a hospodami - z nich většina nefunguje. Ale v nouzi se tady dá - s vysokohorskou přirážkou, něco málo koupit. Nic ale nepotřebujeme.

Večeře je italská: špagety s nějakou majdou, Coca-Cola a tím tak nějak končíme. Čekáme na solidnější tmu, jdeme kousek za vesnici koukat na hvězdy, ale zima (a vycházející měsíc) nás zažene na ubikace.



Den 12. Laguna Colorada-Colcha K

Ráno není dobré. Dobrá nebyla ani noc. Všichni jsme ji trávili častými návštěvami WC - ne že by bylo někomu špatně od žaludku, ale nějak nám dává zabrat ta výška. Mně je ráno už celkem OK, jen mě bolí hlava. Do zápisníčku jsem si napsal "vysokohorská opice". Trochu se to lepší se snídaní. Pak už balíme a celé stádo pěti jeepů (Toyota Landcruiser = jeep s malým j) vyráží zpět k laguně, na jiný konec, na vyhlídku.

Opouštíme národní park, Kolumbijci si musí nechat potvrdit vstupenky, protože se tudy budou do San Pedra vracet, zatímco my zůstáváme v Bolívii. Pokračujeme kolem dalších a dalších zajímavých skal, lagun, fotíme zase plameňáky, fotím si i lišku, až dojedeme ke "comedoru", jídelně, postavené na břehu jedné z lagun. Na oběd se sem sjely snad všechny jeepy a všechny cestovky, je jich tady několik desítek a musíme skoro hodinu čekat, než na nás v comedoru přijde řada. Každý řidič si vaří pro svou skupinku z dovezených zásob, my máme kuře, rýži, něco zeleniny, jako nestěžujeme si. Zlatý hřeb je mandarinka, u které vyhrávám soutěž "jak ji nejsnáze oloupat a sníst". Dobrá finta jsou toalety, které jsou asi 300 metrů od budovy comedoru. Ta - jako všechny ostatní budovy v Bolívii až na několik výjimek - vypadá jako nedostavěná, nehotová, neomítnutá, je ale funkční. Kolaudace zde zřejmě probíhá až v rámci demolice.

Na řadu se dostáváme až jako jedni z posledních, a tak když odjíždíme, většina jeepstva je pryč. Blížíme se k hlavní cestě Uyuni-Calama. Na ní zastavujeme u vyhlídky na sopku Ollague (místo, kde Radek ztratil pas). Tam je taková krásná odpočívka, skály, a všude je zákaz močení - zřejmě jako podpora místního předraženého WC (5 boliviánů (15 Kč)). Normální cena je jeden.

Těsně před hraničním přechodem odbočujeme (na pašování lidí jsou tu jiní borci) kolem fotogenických kolejí a přes malý salar přijíždíme do San Juanu, kde ostatní členy skupiny láká hospoda s předraženým pivem - a my si jdeme raději projít vesnici. Pak už jen přesun do vesnice na mapě označené jako "Villa San Martín", v reálu "Colcha K". Malé městečko, jednopatrové domky, hotel ze soli, náměstí, pár maličkých obchůdků, obrovská budova radnice... a 24 tisíc kilometrů čtverečních. Zase vesnice velká jako Morava. Mazec. Předpokládáme, že do jejího katastru spadá celý Salar de Uyuni. A ještě jednou tolik země.

V jednom z obchodů kupuju pivko k večeři. Cestou na hotel zjišťujeme, že je nealkoholické, tak zpět, reklamace, doplatek, a odnášíme pivo plnotučné. Na večeři cosi, bylo k tomu víno. Jen ten dekorkádor jsme si museli vyškemrat. Pivo není v čem zchladit, ale nevadí, není úplně teplé, babča v krámku neměla topení.

Hotel má trochu problém (klasika) s teplou vodou, je nějak na příděl a úplně jsme nepronikli do systému distribuce. Vyzráli na to Kuba s Patrikem - ráno prostě tekla. Večer se ještě ptám Eliase, jaká je situace v Uyuni, a prý v pohodě. Tak nám tam asi hlavy zase neuřežou.




V příštím díle uvidíte: Salar de Uyuni, přesun k jezeru Titicaca a La Paz

Paráda. Na okolí San Pedra vzpomínám jako na velký zážitek - fotky to krásně připomínají. Je to sice už patnáct let zpátky, jezdili jsme jen busy a minibusy a ne auty. Do San Pedra jeli rovněž busem přes celou dlouhou severní Argentinu od Iguazu, přes Saltu a 4800m průsmyk. Nevím, jak se to za tu dobu posunulo, ale příroda je tam krásná.

Ten růžovej telefon je alexxe a s kytičkama Páťův.
Doufám, že se ta bolivijsko-chilská hranice dá přejet i bez všech těch vstupů do parků a privátních vozidel...

No to se právě moc nedá. Z Chilské strany je problém, že ti žádná půjčovna nepůjčí auto do Bolívie. Z Bolivijské strany je zase strašná cesta, takže "normální auto" tam neprojede, a ten park, kterým projet prostě musíš.

Samozřejmě na jiných místech (Tambo Quemado, Pisiga/Colchange, Ollagüe) lze hranici překročit po normální cestě, takže jediný problém je auto z půjčovny.