30.9.2019, 0:45Dnešek (včerajšek...) je posledním dnem mojeho výletu a za úkol v něm mám sa do půlnoci dostat do postele. Tož su sám zvědavý, lesti sa mě to povede. Ráno začíná na hotelu ve Frankfurtu. Eště před odjezdem na celů tuto akci sem přemýšlal, lesti vzít hotel přímo na letišti nebo o 4 kila levnější 5 km od něho, kam bych šel pěšky. Nakonec sem vzal ten letištní a dobře sem udělal. Jednak byl fakt fajn - žádný luxus ale zas čistý a účelně vybavený pokoj ale hlavně, po posledních dvůch dňoch sem byl tak doničený, že při představě eště x kilometrového pochodu sa mě dělalo špatně. Doslova.
Snídaňu za 5 eur v hotelu odmítám, páč business lounge. Tam ale opět chybí frankfurtské párky! To už je skandál!

No co už, dávám opět odporné míchané "vajíčka", na start to stačí. Beztak budů salonky dnes eště dva a navíc k tomu jídlo v letadloch... Do Prahy přilétáme na čas a já si to od brány štráduju rovnů do Erste salonku. Tu sa přímo u schodů a výtahu k němu v asi 5 metrů ohrazeném prostoru pohybuje několik vážně sa tvářících policistů a snaží sa přijít na to, co je obsahem kufru, ke kterému sa asi nikdo nehlásil. No, obávám sa že byt v něm to čeho sa báli oni, bylo by málo aj těch metrů rovnů 50 a ne 5. Ale asi kluci věděli co dělajů. Tu pravů atmosféru tomu dodával vedle stojící robot, tancující a cosi snad aj blekotající svému okolí.
Salonek samotný netřeba představovat. Klasika. Po hodině ho opůšťám a mířím vstříc bráně, odkud má odlétat spoj do Mnichova. Tu su svědkem další humorné situace, kdy sů lidi už vystůpení z letadla, ale mosí stát šeci jeden za druhým v chobotu, protože sa nedaří najít klůče od dveří resp. klíčníka. Komedie

Let samotný je jinak operovaný Air Dolomiti. Nic co by stálo za nejaků zmínku, sna enom jídlo. To je výborné. Je vidět že to sů taliáni. Přiletáme s mírným zpožděním, vzhledem k tomu že mám ale na přestup hodinu a třičtvrtě to není problém. Útočiště opět nalézám v business salonku Lufthansy. Tento je asi najvětší co sem zatím navštívil. Jídla a pití přehršel. Oči by jedly, ale...

K bráně sa přesunuju 20 minut před plánovaným odletem a je jasné že tentokrát to na čas s odletem nebude. Což vzhledem k odjezdu žluťáska z Drážďanského letišťa enom půl hodiny po plánovaném příletu nevypadá uplně skvěle. Po chvíli čekání u brány je hlášeni že hledajů nekoho kdo si vezne 250 Eur a poletí dalším spojem. Než stihnu k přepážce dojít s mojím návrhem na přesměrování ma zpět do Prahy (nebo klidně Vídně) místo do Drážďan, kdosi ma předbíhá a tak z toho nic néni. Škoda. Let trvá pouhých 40 minut. Naštěstí, protože hned při odletu máme 30 minut sekeru. V Drážďanoch ale dosedáme těsně před 17 hodinů a v 17:05 už stojím na zastávce čekajíc na bus od Regiojetu. A čekám a čekám... na 40 minutové zpoždění. Takže, šecko je v p... raze. Chjo.
Ze zpoždění řidič stahuje 5 minut. Bohužel, pro ma málo. Tůto svojů cestů mimochodem pravděpodobně stanovuju nový neoficiální rekord v délce přestupu z pražského letiště Václava Havla na Florenc a to 9 hodin

Teď už mě teda zbývajů enom dvě možnosti - jet vlakem což ovšem obnášá 4 hodiny čekání v Přerově. A to nechcete. Nikdo nikdy nechce čekat v Přerově. Nikdy. Nikdo. Nebo busem - to ale pro změnu obnášá porušení pravidel. Ne teda mojích nebo mnů ale autobusáka a jeho společnosti, protože ho mosím přesvědčit aby mě zastavil mimo zastávku, jelikož potřebuju vystůpit přesně v půlce 200 km vzdálenosti mezi jejich oficiálníma zastávkama. To sa mě ale (pššššt!) daří a tak doma su s asi enom hodinovým zpožděním a o jedno kilo korun chudší. To beru.
A to to to to je vše, přatelé. Děkuju za vašu pozornost při této mojí poněkud zvláštní cestě.
Tento cestopis chcu věnovat
Marcele za její nekonečnů ochotu mi naslůchat a
babičce lále, bo už si ode ma nikdy žádný cestopis nepřečte.
Howgh.