babička Lála píše:
mandrinka píše:
9 hodin promrhanýho času ...
Dyť to sám píšu: BYLA TO
KOLOSÁLNÍ BLBOST.
Zatim tahle šílená akce neskončila, a dostává to nečekaný apokalyptický rozměry. Promrhanýho času ještě bude...
babička Lála píše:
Poučení: letenky hledat jenom u červenýho.
Dodatečně bych změnil poučení: nevyhledávat ani u červenýho. Víno mi prostě nepřijde jako šťastnej nápoj k vyhledávání letenek.
Co se mi povedlo? No mistrovskej kousek, v kombinaci s americkou realitou.
Jaxem psal, mám letenku se třemi segmenty, a ještě před pár dny jsem si to pochvaloval, že nočním letem ušetřim za hotel. Ale chtěl jsem přes den pracovat na notebooku, když už ho táhnu přes půlku planety, a digitálně nomádovat. K tomu se hodí ideálně salónek, s rychlou wi-fi, zásufkou a pohodlnym posezením, soudruzi by řekli “mít klid na práci”.
Mám 10 hodin v LAX, to se do centra moc nevyplatí, přes hodinu tam, přes hodinu zpátky, hodinu jsem ráno procházel imigračním, k tomu dvě hodiny před odletem být zpátky na letišti, a já přece potřebuju pracovat...
Jenže automat Alaska na terminálu 6 mi odmítá vystavit palubní lístek. To je nemilé, nemám vybranou sedačku, nemám zadaný FFP, nemám požádáno o upgrade, a navíc zjišťuju, že jsem si to špatně zapamatoval, odlétám až 14 hodin po příletu, to bych byl býval do toho centra vyrazil.
Jenže automat Alaska na terminálu 6 mi odmítá vystavit i cedulku na zavazadlo. No jo vlastně, voni si nevezmou moje zavazadlo! Nejdříf 4 hodiny před odletem, mění v jistotu mojí obavu pracovnice letiště. To víte, od 9/11 musíme být opatrní, ale zajděte si na přepážku Asistence, tam vám vystaví ten boarding pass, na automat jste tu moc brzo.
Co já tady budu dělat celej den s tou taškou, velkou jako kráva? Postavim se do kratké fronty u Asistence, ale jsou tam tři pracovníci, to půjde rychle. Jsem si myslel do chvíle, než jsem zjistil, že jednu přepážku zablokovalo odbavování živého zvířátka. A když už byly papíry hotové a pracovník se chystal obrovskou plastovou krabici/klec posunout na pás, zvířátko po něm vystartovalo a vyklubala se z něj doga, velká jako kráva. Čímž se to zase krapet zablokovalo.
To už psychicky nevydržela asi pětatřicetiletá bílá Američanka, a rozhodla se udělat pořádek. Celá zpruzená přistoupila k malému staršímu pánovi, co byl akorát na řadě, a zeptala se ho, jestli byl u automatů pro palubní lístek. Pán jí něco šeptem odpověděl, ona vyštěkla
“Cože?”, pán jí to zopakoval, ona mávla vztekle rukou, a obořila se na paní přede mnou.
Docvakly mi dvě věci:
1. do salónku se nedostanu, to bych musel mít odbavený zavazadlo, to jsem definitivně nahranej;
2. pracovnice není tlustá jako kráva, ona je pokročile těhotná, a já jsem byl osudem vybrán, abych to odskákal za celý letiště.
“Vy patříte k sobě?” položila mi vyloženě nepřátelsky otázku poté, co ani tu paní z fronty nevystrnadila.
“Ne.”Přistoupila ke mně a rozkročila se, aby s outěžkem získala potřebnou stabilitu.
“A proč jste nebyl u automatů?”To už jsem psychicky nevydržel já a na tu krávu, která se důležitě prohlásila za supervizorku, a přitom mi vyloženě a prokazatelně lhala do očí, jsem nebyl úplně příjemnej.
V nejhorší chvíli se zničehonic objevila mladá, taková ta hodně prdelatá černoška, a zaznělo
“Who is next?”
“Já” a já se otočil zády k supervizorce, a snažil se odejít k jiné přepážce. Čekal jsem odpor, ale ta kráva to naštěstí vzdala. Během necelých dvou minut jsem držel palubku, svůj pas a pak dokonce i čokoládovou ruku, kterou mi na rozloučenou podala ta ochotná holka. Poděkoval jsem s hlubokou úklonou a naznačil políbení ruky.
“Mějte hezký den a šťastnou cestu!” popřála mi s úsměvem.
Děkuju, ale jsem ještě stále ve stavu značné vytočenosti. Našel jsem si supervizorku a vykročil k ní s palubní vstupenkou. Nenápadně jí řeknu
“bitch”, plánoval jsem si, ale nakonec jsem si to za těch pár kroků rozmyslel. Tohle roztáčení spirál negativní energie nemá většinou vítězů, ale jen poražených.
Ukázal jsem jí doklad, o kterém mi 5x za sebou řekla, že ho prostě nedostanu dříf jak 4 hodiny před odletem, podíval se jí významně na břicho a řekl ať s tím už zůstane doma.
“Mějte hezký den a šťastnou cestu.” odsekla mi kysele.
To uvidíme. Jsem na čekačce do první třídy, ale moje zachránkyně mi už stihla posadit díky statusu do Premium class. Nevim sice co to znamená, ale lichotí mi to.
Hledal jsem úschovnu zavazadel, ale na celym obrofskym LAX letišti není ani jedna, podobně jako na JFK, a možná systémově fšude v USA.
“Jó, to víte pane, od 9/11 to nejde”, čeká ode mne empatii a souhlas pracovnice reklamace zavazadel Alaska, kde hledám pomoc a radu.
“Zavolejte si tuto firmu, ta vám za 25 USD tašku odveze a večer zase přiveze.”Neskutečný! Stát, kterej si bombarduje kdekoli kohokoli, posílá si drony s vražednejma raketama na libovolný místo s přesností pár decimetrů, bude ještě 15 let po teroristickym útoku bolestínsky skuhrat a čekat nekonečnou účast, namísto aby koupil 100 RTG na všechny svý letiště, a tam nechal bezpečně fungovat úschovny zavazadel.
Řečeno s Colinem Farrellem ve filmu V Bruggách:
“Američani.”