Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com

Tak je to tady. Po třech letech jsem se vrátil tam, kam nikdo z fóra jet nechce, nacpal další balík eur do chřtánu líté saně, která svým poddaným nedá najíst, a staví neustále další mramorové a bronzové pomníky. Do země koncentráků, nulové infrastruktury a nefunkčních pracovních postupů. Važte si toho - dělám to pro vás . Vy už tam nemusíte. Proto taky dám k dobru víc fotek, než obvykle, zejména z míst, kam se běžný turista na týdenním výletu nedostane.

Pozn.: Tenhle cestopis řeší jenom cestu Peking-KLDR-Praha, pokud vás zajímá "prequel" do Číny a v Číně, začněte tady: Na cestě do komunistického ráje. Pokud vás to nezajímá, chápu, ale nedivte se, že tomu chybí nějaký úvod a jste rovnou vhozeni do děje .

Pozn. 2: Cestopis volně navazuje na mé první veledílo z prostředí socialistického surealismu, a několikrát se na tuto tvorbu níže odkazuji. Pokud by vám toto mělo být na překážku, zde uvádím odkaz na deník z roku 2015: Pekelný týden v socialistickém ráji

Dalších 14 dní v pekle socialistického ráje - KLDR

Den první

Ráno není co řešit. Šéfíka ubytka jsem zase neviděl, tak jsem mu napsal dopis na rozloučenou. Jako z filmu. Obě stanice metra v dosahu jsou debilní, asi 60 schodů dolů, výtah ani eskalátor není, pak zase nějaké nahoru. Není z čeho vybrat. Na Dongzhimenu další schody. Vlak na letiště narvaný infantama, na T2 to je skoro půl hodiny. Ale v devět jsem tady, vracím kartu, dostávám zpět zálohu, vybírám pro jistotu ještě nějaké čínské dolary a po deváté si jdu stoupnout do řady na check-in. Lidí jako mravenců. Půlka KLDR se vrací z nějakých asijských her. Tuna vybavení, nechápu, jak se to do toho Tučka mohlo vejít. Hromada polystyrenových ledniček (že by dovoz orgánů?), a tři ledničky funglovky kuchyňské. Fronta naštěstí netrvala ani hodinu a půl (smajlíkkoulejícíočima), šéfka z cestovky nic nechce, tak jdu na gate. Je mi jasné (a to je půl jedenácté) že tohle ve dvanáct neodletí. A taky že ne, letíme až před jednou.

V letadle narváno, holky zápasnice, tenistky, volejbalistky a tak, chlapů moc ne. Moc krásy ale nepobraly. V duty free nakoupit každá aspoň 10 kartonů máček nebo co tam mají za čínská šméčka, nějaký chlast, cokoliv se dá zpeněžit, takže biny narvané k prasknutí a to jsem si dobrovolně dal batoh pod nohy. K "obědu" tradiční hambáč, celkem ušel, k tomu jsem si objednal pomerančový džus, který připomínal ředěnou Fantu. Nic, co bych neznal.

Přistáváme do solidního slejváku, naštěstí tady už mají airbridge. Pasovka OK, ale skoro najednou přiletěla další dvě letadla ze Shenyangu a Vladivostoku, tak je tady dost frmol na kufry (mají jen dva pásy). Čekáme tak půl hodiny, pak celnice, to jde celkem dobře, ikdyž si mě na chvíli dali někam stranou. Mám pocit, že se tady o mě nějak vědělo, protože asi dva lidi věděli že jsem "česko" a začali na mě mluvit korejsky. Což by nebyl problém, kdybych jim rozuměl.

Naše skupina je velká, asi 40 lidí, jsme rozdělení na dvě podskupiny. I v té naší jsou tři průvodci, zatím z nich mám lepší pocit, než minule. Šéfuje to celkem hezká holčina (Ms Pak), co mluví anglicky, pak máme ještě německy mluvícího týpka (Mr Kim) a francouzsky mluvícího týpka (Mr Lee). Tož tři estébáci. Pak s náma jede ještě týpek za KITC, ale ten nás snad opustí.

Pak máme asi Rusku Julii za švédskou cestovku, a v druhém autobusu je nějaký Majkl. Cestou do Pchjongjangu si ujasňujeme pravidla, prý můžeme ven z hotelu, ale ne daleko. Hm. Dost subjektivní.

Počasí se umoudřilo, všude sice mokro veliké, ale neprší a dokonce svítí slunce. Jedeme do Mangjongde, ne ale na Kim Ir Senův barák, ale do tramvajového depa. Jedeme trasu přibližně jako Lehovec-Palmovka, kde se točíme a jedeme zpět. Celkem mě to zklamalo, žádné centrum, ale tramvaje s ČKD s českými nápisy na knoflících palubovky... prý to byla první tramvaj, se kterou na téhle lince jezdil ještě Kim Ir Sen, ale je to dost nepravděpodobné, byla to ta červená kloubová hranatá (nejsem zrovna odborník), kde na začátku a konci je kabina a jenom trojkřídlé dveře místo čtyřkřídlých. Akorát tam samozřejmě nebyla ta bezbariérová úprava a podlaha taková zvlněná guma, kterou si pasivně pamatuju i od nás, ale už je to dávno.

Z depa jedeme rovnou na hotel Sosan. Původně jsme měli spát v hotelu Yanggakdo, ale ten je prý "plný", zatímco ten náš, hodně podobný, akorát na okraji města (30 pater, cca 20 pokojů na patro) je zdá se úplně prázdný - Tak 20 pokojů zabíráme my a guess what - zbytek je skoro prázdný - byl jsem se lehce po desáté podívat z venku.

K večeři máme bufet, hodně solidní na místní poměry, jsem mile překvapen. Alternativou k teplému pivu je teplá jablečná limonáda, celkem dobrá. Pivko si pak dávám studené extra - to "zdarma" je totiž teplé. Za šest čínských dolarů. Dobrá cena. Máme zatím trochu volnosti, jdu si projít park před hotelem. Hotel je mimo a vede sem jedna cesta, je mi jasné že někde za zatáčkou stojí týpek, který hlídá.

Uvidíme co zítra, Julie s Majklem si nás svolávají, vysvětlují cosi o změně programu, dělíme se na dvě skupiny, jedna jede víc fofrem na víc věcí, druhá to má víc na pohodu a má tam toho míň. Hádejte, ke které jsem se přidal.



Den druhý

Ráno se jdu na chvilku projít kolem hotelu, nikdo nic neřeší, ale po světle se ukázalo, že je to fakt cul-de-sac v lese a žádná jiná příjezdová cesta sem nevede. Mlha jako u rybníku Brčálníku, takže ani z 25. patra není nic vidět. Snídaně OK, když pominu různou korejskou zeleninu a vývar z rýže jsou tady trochu přesmažená míchaná vejce, chleba, máslo a místo marmelády jablečný protlak alias dětská "přesnídávka". Jestli to takhle bude pokračovat, nemám námitek, dokonce tam snad bylo nějaké maso, ale to předpokládám zbylo od večeře. Později se ukázalo, že se budeme do hotelu Sosan vracet, takže snídaně máme na první týden relativně jisté.

Naše skupina má odjezd v sedm, ukázalo se, že v sedm tři, kdy přicházím na recepci (poučen z předchozích nezdarů) jsem tady sám s jedním frankofonním Arabem, ale zbytek už je v busu. Bohužel na nás čekají způsobem "v busu", a my čekáme na zbytek v lobby. Not realy good idea.

První zastávka je hrobka jakéhosi krále, potkávám Poláky co znám z letiště. Jako dobré, normální historická památka, žádná revoluční blbost. Pak jedeme po dálnici na Wonsan. Představte si (kdo znáte) výpadovku z Prahy na Zdiby. Tak nějak to vypadá. Akorát to má povrch jako ulice "U Sluncové" v Praze před rekonstrukcí. Jedem tak cca 55 km/h, a to je dálnice placená (jsou tu normálně značky s rukou a dolarem, a výběrčí budky na sjezdech a nájezdech. WTF.

Další zastávka je odpočívadlo u nějakého jezera, dá se tu koupit nějaké občerstvení, ale já blbec si zapomněl keš v autobuse a autobusák zamkl a někde odpaluje jednu za druhou. Nevadí, máme v autobuse vodu nakoupenou včera. Next stop, vodopád Ulim, je taky fajn, kousek se jde pěšky, sice hodně betonu a rytiny ve skále (rok objevení - 2001), ale vodopád pěkný a žádná propaganda. Škoda. Skoro bych chtěl vědět, že se tady narodil Kim Čong-Un, když se jeho matka s otcem Čong-Ilem vraceli z návštěvy Wonsanského kolchozu. Do Wonsanu dojíždíme před třetí, na oběd. Mazec na to, že jedeme od sedmi, po dálnici, měli jsme dvě tři zastávky a je to 200 km. K vodopádu ale odbočka cca 20 (10+10) km, a místy se jelo i 15 km/h, serpentiny, kopce, a bus moc netáhne.

K obědu dva druhy ryby a milión předkrmů, jsme mile překvapení, dokonce máme plný set nářadí, tj. hůlky, vidličku, nůž i lžíci. K tomu nic moc chaluhová polívka a hromada rýže. Byly i hranolky s kečupem. Pivo, voda v ceně, dalo se i něco dokoupit.

Ve Wonsanu vidíme loď, kterou použila severokorejská olympijská družina na cestu na jih, a pak jedeme do dětského kempu, takového ozdravného panelákova v přírodě, je tu hodně sportovišť, voda, tobogány... proč ne. Jezdí sem i děti zasloužilých straníků ze zahraničních spřátelených zemí. Nevypadá to tu jako žádná maškaráda, dětí je tu dost, ikdyž pokoj, který nám ukázali (až na prádlo na sušáku), vypadal neobývaně. Ale jsou jich tady stovky. Kapacita tisíc dětí, v reálu odhaduju tak několik menších stovek, ale prý je tady ještě druhá budova.

Další zastávka je konečně revoluční místo, výstavka "nádraží a vlak", původní městská stanice a vlak, kterým odsud jel kdysi Kim Ir Sen do Pchjongjangu. Dnes je nová stanice a prý to trvá dvě hodiny. Trochu to nedává smysl, když po dálnici je to sem minimálně dvojnásobek (možná mají super koleje a tunely).

Dost si zajíždíme na nějakou tu propagační farmu, viděli jsme toho mnohem víc, než minule, normální pole, sklizeň, sušení kukuřice ve velkém, i nějaká zvířata, dokonce i uvěřitelný byt místní průvodkyně, který nevypadal dost okázale na to, aby byl fejkový, ale nebyla to ani žádná nuzná pastouška. Imho OK.

Dál jedeme kolem moře, slunce zapadá, je tma jako málo kde. Průvodce Majkl navrhuje koupačku v moři, ale samozřejmě jenom já jsem blázen, takže jdeme, úplně po tmě, jenom my dva, zbytek někde "zpívá" (vysvětlím dále) nebo sedí v autobusu. Všude kolem světélkují nějaké plovoucí potvory v záři hvězd, zážitek na celý život. Omlouvám se, že celý bus musel na nás čekat, ale vymyslel to průvodce a já jsem pro každou špatnost.



Od té doby máme i my ve skupině instrukci, že se "chodí zpívat". Takový milý eufemismus, něco jako když v "How I met your mother" všichni "jedli bagetu".

Poslední asi dvě hodiny cesty k hotelu Kumgangsan (to je to místo kde se potkávají rodiny ze severu a jihu, asi jste viděli ve zprávách). Dostal jsem skvělý nápad - rozchlastat průvodce. V nestřežené chvilce jsem nápad vysvětlil kolegovi z Rakouska, a za hodinu už je družba jak má být, valím konverzaci v němčině jako týden po maturitě, pak když rakouský kolega a jeden (francouzský) průvodce odpadne tlačíme německého Kima do konverzace v korejangloněmčině, je to super jazyk kterým si oba krásně rozumíme a na pořadí slov vůbec nezáleží. Navrhuje dokončit konverzaci po večeři nad žejdlíkem piva. Nebráním se.

Přijíždíme na hotel, check-in, večeře celkem dobrá, zase něco od ryby, hodně zeleniny, rýže, nějaká placka, voda, pivo je třeba si koupit. Kupuju za dva americké prezidenty a dostávám čtyřicet evropských hvězdiček. Další družba se nekoná, německý průvodce (Kim) instruuje děvočky za barem ať máme ráno připravené dva ledově vychlazené zrzečky na cestu do hor, tj. hike. Sprcha, napsat report, je 0:44, budíček mám na 6:30. Howgh, pro dnešek to stačilo.






Den třetí

Budím se před šestou. Snídaně na sedmou a odchod na trek 8:15. Dělám od nás z devátého patra nějaké fotky hor před východem slunce, dopisuju infoboxy. Check-out, čekáme až zkontrolují pokoje (spíš asi zkoumají, jestli někdo něco nezapomněl. Já. Zubní pastu. Ale přijdu na to až večer.

Jedeme k jezeru Samil, Nor se ptá průvodce, jak je možné, že je tu tak dobrá cesta (asfaltka jako u nás, lepší druhá třída, normální cesta). Lee bez váhání odpoví něco, co bych nečekal: "Tu stavěli Jihokorejci".
Pořád máme pocit, že jsme v horách. Oblast kolem hotelu i jezero má nadmořskou výšku asi 10 metrů. Zvláštní. Kolega z Galileje tipoval při příjezdu 1500 metrů nad mořem. Laguna pěkná, tři hodiny bych sem nejel, ale když už jsme tady, proč ne. Kousek od busu, fajn procházka. Pak jedeme na takový lehčí trek, čtyři kiláky, furt nahoru, převýšení tak odhadem 400 metrů. Vodopády, mostky, je to tu super scenérie, rozhodně mělo sem smysl jet. Zrzky z hospody jsme nakonec nebrali, ale nahoře mě vítá Kim s tím, že si dáme pivo... on už jedno sjíždí. Teplé. Beru si taky jedno, platím za oba.

Nahoru jsme šli hodinu, teoreticky můžeme udělat cca hodinovou otočku na nějakou vyhlídku, a pak hodinu dolů, máme tři hodiny "rozchod", ale jeden z průvodců je vždycky na blízku (Pak zůstala dole, asi vaří). Nejdeme do toho, přidal jsem se k izraelské skupině s kolegou z Taiwanu. Jdeme si na pohodu dolů a fotíme, kde se dá, cestou nahoru jsme toho moc nenafotili. Je tady i hodně Číňanů a hlavně místních, což je dost zvláštnost.

Pak jedeme oficiálně zpět, cca 300 km, vyjíždíme nějak kolem půl třetí. První zastávka na pláži tam co včera, koupe se víc lidí a je tu i polská skupina. Za úschovu věcí a sprchu platíme 2,2 dolaru, ale co už, lepší než jet zbytek cesty zapískovaný a zasolený (voda je dost slaná).

Další zastávka ve Wonsanu na WC, zajížděli jsme kvůli tomu k nějakému hotelu hluboko do města, přitom jsme mohli jet po obchvatu. Mělo to být na 10 minut, jsme tu víc než 30. Hospodaření s časem průvodcům nějak nejde. Začíná se stmívat když vjíždíme na dálnici do Pchjongjangu, máme tedy ještě 200 km před sebou. Dáváme to na jeden pitstop, a to nikoliv na plánovaném "Midway café", ale o něco dál. Na Pražáka přímo na dálnici v pruhu. Tma jak v pytli, hezky jsou tady vidět hvězdy.

Na hotel přijíždíme asi o půl jedné. Pecka největší, naštěstí večeře je připravená a najíst se dalo i předkrmů, tak jsem nečekal na hlavní chod a metelil do postele bez psaní reportu - bez mučení se přiznám, že tenhle díl píšu až o den později.

Den čtvrtý

Budíček je svině. 6:45. Nemám ho rád. Rychlá očista a valím na snídani. Philip, můj německý bunkie, snídaně moc nedává tak ho nechávám spát. Dnes bylo třeba se líp obléknout, tak dávám to nejlepší, co jsem si vzal: kalhoty od obleku, společenské boty, a světlemodrou košili. Nikdo nenadává. Průvodci se snaží, Lee si vyměňuje s jedním týpkem košili za horší a tu schovává pod sako, Kim tahá z rukávu asi tři bílé košile a rozdává je po buse méně přizpůsobivým.

Proč to všechno, první zastávka je totiž "Palác slunce" Kumsusan, kde nás čeká stejná rutina jako minule. Uschování foťáků a mobilů, pak osobní prohlídka, a pak už sedm klaněček u voskových vůdců a vůdců pravých. Medaile, řády, papaláši, komunisti, vlaky, lodě, mercedesy. Průvodci překvapili, přitáhli nám do busu každému dost luxusní (a drahou) knížku o paláci s hromadou fotek (kromě samotných mumií). V korejštině a čínštině bohužel, ale textu tam moc není a já mám korejskou, tak neremcám.

Pokračujeme k muzeu Korejské války, taky nic nového, zabavené zbraně, loď Pueblo, překroucená historie podpořená řadou neochvějných důkazů... a panorama. Je čas k obědu, jedeme do Mangjongde do restaurace, jídlo v pohodě, hodně předkrmů a jako hlavní chod bibimbap. Bez masa ovšem. Ale jako předkrm bylo nějaké kachní maso či co. Vracíme se do centra, na Mansudea. Procházíme si park s fontánami, který jsem minule neviděl, a pak klasicky kupujeme kytky a jdeme je položit k nohám dvacetimetrových bronzových soudruhů.

Odtud k věži Juche (ču-čche), nahoru se mi nechce, raději courám po okolí a dám se do řeči s jedním vojákem, který hlídá, aby nikdo nechodil dolů na náplavku. Nezlomil jsem ho, fotku, kterou jsem chtěl udělat, neudělám. Nepomáhá ani Pak, která se ptá jiného vojáka. Fotím aspoň různá sousoší v okolí. Mezitím se začínají trousit lidi zpět z vyhlídky, a pak jedeme zpět do Mangjongde, do paláce dětí. Nejdřív procházíme několik sportovních učeben (balet, volleyball, gymnastika), pak cosi počítačů a fyziky, ale pak je třeba zaujmout místa na představení, které bude v pět. Do šesti.

Jak je řečeno ve filmu "Vítejte v KLDR", je to úchylně dokonalé a dokonalé v úchylnosti. Pěti, sedmi, devítileté děti jedou na hudební nástroje a předvádějí kousky, za které by se nemusela stydět olympijská reprezentace - pokud by se třeba olympiádovalo ve hře na buben. Jako super, ale představa, čím si ty děti musí projít aby se dostaly v útlém věku na takovou úroveň, je dost děsivá.

Poslední dnešní zastávkou je supermarket. Pro mě největší pecka - nejen že se mi potvrdilo všechno, co jsem napsal v článku "Wony a klid", ale mám ještě materiál na další. Normálně se dostáváme do obchodů kde nejsou ceny, nebo jsou ceny v kurzu cca 100 wonů za dolar. Tady je ofiko směnárna s kurzem 9350 za euro. Měníme si každý pár euro a kupujeme nějaké snacky, vodu, alkohol a další blbosti. Musíme si směnit peníze zpět, já to poctivě dělám (nechávám si akorát stovku v hodnotě asi 1c), ostatní na to povětšinou pečou. Stejně budeme mít místní peníze přístupné v Rasonu.

Večeře nenadchla, ani neurazila, hlavním chodem je omurice, tj. rizoto v omeletě s kečupem. Dost divná věc, takové to jídlo co vám (korejská) babička narychlo spíchne, když přijdete na návštěvu a budete se dušovat, že jste jedli a hlad nemáte. V Jižní Koreji to seženete taky, ale v bufetu třetí cenové kde mají menu jenom v korejštině a plastové židličky.

Na hotelu si u fotografa nechám udělat dvě pasové fotky pro průvodce na nějaké povolení nebo co, nevím na co, do zóny Rason, a pak už družba, pijeme Korea Libre (soju s colou), řešíme tradiční dilema jak s tipama, a před půlnocí se loučím a jdu dopsat článek (píšu když je 0:56).

Zatím musím říct, že je to celé značně jiné. Uvolněnější. Nebo je to tím, že jsem věděl, do čeho du, a psychicky se připravil. I průvodci jsou víc v pohodě. Aut jezdí víc, autobusů, taxíků. Ale jinak je to pořád mramorová pohroma. Věděli jsme lidi spát na krajnici dálnice a tutéž opravovat tak, že kladívkama a majzlíkama dálnici rozmlátí ještě víc, díru vycpou šutrama a zarovnají hlínou, v lepším případě na místě v kádi připraví cement pak lopatou uplácávají své veledílo. Mechanizace nula. Kvalita práce nula. Je tu ale dobrá parta, všichni jsme na podobné vlně, není tu žádný věřící komunista, ale ani blázen, co by do všeho rýpal. Všichni se společně snažíme odhalovat roušku poznání a lehce tlačit na pilu a posouvat tak hranice, které nejsou viditelné ani vytyčené - jsou jenom v myslích našich průvodců a jejich manuálech a procedurách.



Den pátý

Snídaně nepřekvapí, sraz samozřejmě v 7:30 nedopadl, máme tak 10 minut zpoždění. Ms Pak zase vyhlašuje, že od zítřka se bude za pozdní příchod v autobuse zpívat (jako že fakt zpívat).

Valíme do Kesongu, dálnice je sice naprd, ale na místní poměry je luxusowa. Valíme sedmdesát až osmdesát, to bylo dosud neslýchané. Přijíždíme do DMZ, žádná změna, čekání, obchody, pak výklad o DMZ, přejíždíme k domkům, kde se podepsala dohoda o příměří. Lidí jako šlupek, asi šest autobusů. Přesouváme se k modrým domkům, ale dovnitř se nejde, prý jsou zevnitř zamčené dveře a že to proradní amíci občas dělají naschvál. Tak jenom na vyhlídku nad domky, pokec s vojákem. Řešila se změna situace po summitu, tak se ptám, jestli si myslí, že účast KLDR na olympijských hrách a společný hokejový tým přispěly k prolomení ledů mezi národy, něco jako pingpongová diplomacie ve vztazích USA a Číny. Říká, že jo, ale neví, co to je pingpongová diplomacie. Tak to trochu vysvětluju.

Vracíme se do Kesongu, procházíme muzeum v budově bývalé univerzity z roku raz dva, a pak jedeme na oběd. Klasický oběd z bronzových mističek, a k tomu tradičně přidávám bosintang, čili štěkací polívku. Jiná restaurace než minule, ale same same but not really different.

Procházka po městě, na kopec se sochami vůdců, ale bez klaněčky. Nepustili nás úplně blízko. Vyhlídka na staré město, pak jdeme pěšky po ulici plné kol - přibylo hodně motokol nebo elektrokol či co to je, to minule nebylo - a končíme v hotelu, kde jsme jedli minule.

Do busu, na dálnici, zastávka na odpočívadle, kde jsme stáli i ráno, jen se přemístil prodej z jedné strany dálnice na druhou. Stejně jako minule. Jediný rozdíl je, že nemají Coca-Colu. Smůla.

Po příjezdu rychlá zastávka u monumentu sjednocení Koreje a pak jízda metrem. Klasicky ze stanice Puhung s jednou zastávkou do stanice Kesong. Lidí jako mraků, rush hour, každopádně to už není žádná hra na turisty, prostě normální tlačenice, naši tři průvodci mají co dělat, aby nás uhlídali, každý něco fotí nebo natáčí. Lidi v metru koukají na telku nebo nějaké filmy na mobilech. Zdaleka ne všichni jako v Soulu, ale je jich dost.

Vystupujeme za soumraku u vítězného oblouku, fotíme nějaké noční fotky města a razíme busem k supermarketu, pod kterým je šílený "Wedding Restaurant". K večeři zase hromada předkrmů a jako hlavní chod - omurice. To se soudruhům trochu nepovedlo, přecijen dvakrát stejnou večeři po sobě by asi nikdo soudný nenaplánoval. V baru je (poprvé po celkově 11 dnech v KLDR) hudebně taneční vložka, dokonce se přidávají i mladí Norové a můj árijský spolubydlící, ze kterého si dělám legraci, že vypadá jako z propagačního videa Hitler Jugend. Fajn týpek, což jsou nicméně celkem všichni ve skupině, kromě dvou postarších Němců, kteří nevládnou anglicky a není jim rozumět ani německy, na rozdíl od jiných Němců ve skupině. Sešla se fakt super skupina lidí a nikdo tady nemá problém, k jednomu stolu se klidně posadí Polák, Čech, Francouz, Němec, Rus a Izraelec, aniž by vypukla třetí světová.

Na hotelu dopisuju blog a pak to vypadá na nějaké to pivko na baru... a do postele. Zítra bude zase (překvapivě) dlouhý den. Když už jsem měl blog napsaný a šel jsem k výtahu dolů na bar, potkal jsem Nory. Borec o kterém jsem psal výše v infoboxu a jeho spolubydlící. Prý se jdou projít ven. Jsou z druhé skupiny, z druhého autobusu. Přidávám se. Jdeme z hotelu asi kilometr, až nás zastaví nějaký týpek. Něco říká korejsky, nerozumím, mohl bych se doptat, ale přijde mi to jako blbý nápad. Děláme, že nerozumíme a otáčíme se a vracíme se na hotel. Moudřejší ustoupí.

Na baru pak popíjíme cosi tekutého asi do půl jedné.



Den šestý

Budíček půl sedmá, snídaně nepřekvapila, je to furt stejné, ale dneska jsem se snažil vynechat chleba, máslo a jablečný protlak, a zkusil jsem nějak nakombinovat ty korejské věci. Vyrážíme po půl osmé směrem na Mt Myohang, cestu znám, nezměnila se, asi kilák a půl má nový povrch a v půlce je postavené odpočívadlo, co tu dřív nebylo. Jak se později ukazuje, je jenom jednostranné směrem do hor.

Přijíždíme k muzeu darů, ale je tu takový frmol a toliko lidu, že to vzdáváme a jedeme nejdřív k budhistickému klášteru. Znám to tady, jedna pagoda, pár budov, uprostřed lípa. Nic moc tady nepřekvapí, jedině mnich co nemá na klopě odznak s Kimem, ale to je asi dáno tím, že jeho roucho nemá klopy.

U muzea se uvolnilo místo, tak jdeme dovnitř, do hlavní budovy s dary pro Kim Ir-Sena, jeho manželku, a Kim Čong-Una. Spekuluje se, že po obědě si budeme moci zvolit, zda chceme vidět i druhou budovu (což bych rád) nebo půjdeme na hike, což bych taky rád, ale asi vyhraje druhá budova. Z nějakého důvodu nás (nenápadně) z hlavní budovy vykázali asi po třech místnostech, takže jsme viděli celkem prd (kromě obligátního Ortegova krokodýla nesoucího kalíšky na chlast). Novinkou jsou tady portréty mladého Kima se světovými lídry: Trumpem třeba. Jdeme tedy rovnou do druhé budovy kde procházíme velkou část sbírek darů z Číny a pak většinu Evropy (je tu i vitrína darů z Československa a pak společná vitrína pro dary z Česka a ze Slovenska, a hlavně pak Francii, Německo a Rakousko. Mezi dary z Rakouska je recesistický suvenýr "sněhová koule" v hodnotě tak 90 centů, a pak hrnek výročí nějaké komunistické partaje tak za dvě éčka. Tři dny do Kima a Leea vandruju, že chci vidět druhou budovu. Možná, uvidíme, asi to nepůjde. Nejde to. Alternativa. Všichni povinně. Plány se tady mění každým okamžikem. V zemi se něco děje. Asi nějaká důležitá návštěva v hlavní budově.

Po muzeu valíme na oběd do hotelu "Pyramida", pětihvězda, takový "tučňácký" přístup, ale jídlo celkem fajn (zatím všude o level lepší než minule) a pak se vracíme k muzeu, kde je trailhead na hike do hor. Asi by se hodilo představit další zajímavou postavu naší skupiny. Christian, asi z jeden z top horolezců na planetě. První člověk který zdolal top tři nejvyšší vrcholy všech kontinentů. A ano, ptáte se správně a i já se zeptal: "včetně Antarktidy". Tenhle člověk jde do kopce rychleji, než kdokoliv normální z kopce. Asi půl hodiny s ním držím tempo (a to jde určitě schválně pomalu), leje ze mně a on se ani nezadýchal. Na trase jsou cca po dvou kilometrech takové dřevěné pavilóny, většina z nás vylezla k druhému, někteří jenom k prvnímu. On byl u čtvrtého a u prvního mě cestou zpět předběhl. Jako klóbrc dolů. Samozřejmě se zná s dalšími kapacitami v oboru, naším Radka Jaroše a nebo mým kolegou z práce, Polákem Jackem Pustelnikem.

Vracíme se busem do Pchjongjangu. Zastávka na odpočívadle se nekoná, je jenom jednostranné. A tak stojíme zase přímo na tělese dálnice. Ve městě večeře, studené nudle, tušil jsem, že to nikomu moc nepoleze pod frňák, všechny jsem ale ukecával, ať si to dají (pro tu zkušenost), sám jsem si ale domluvil jenom rýži a dobře jsem udělal. Jinak zase jídlo dobré, poprvé dostáváme bramborové hranolkohroudy, kterýma nás minule krmili pořád.

Naše Rusko-Švédská vedoucí zájezdu, Julia, už tři dny něco řeší, a co a proč jsme se dozvěděli dnes večer po příjezdu k hotelu. Bod jedna - za sto éček si můžeme koupit vstupenku na Arirang (Mass Games aka Spartakiáda), což kvitujeme s povděkem. Někteří chtěli doplatit třeba 200€ za lepší sesle, ale to nelze. Lepších míst je asi málo a je dost možné, že se ukáže Kim Jong-Un, víme, že je ve městě Lukašenkův a Putinův kamarád Žérár "Obelix", možná i Denis Rodman, who knows. Severní Korea slaví 70 let založení (zítra) a je to znát. Když jsme se do hotelu nastěhovali, nebyl tady, jedním slovem, NIKDO. Naše jedno patro, mimo tak dva, tři pokoje. Teď se tady výtahy netrhnou, v loby jsou desítky lidí, fronta na recepci, soudružka v obchůdku s knihami vůdců nestíhá prodávat knihy vůdců, a na baru konečně kromě malajské koly King mají i tzv. "real deal", tj. čínskou černou limonádu v červených plechovkách od kapitalistických soudruhů z proradných amerických plání.

Bod dva - průser. Čekáme, co bude. Nebo nebude. Nebude Pektu. V D8 jsme měli letět charterem z Pchjongjangu do Samjiyonu, let ale zrušili, bude asi třeba lifrovalit lidi (hosty) z KLDR zpět do Pekingu, a tak Air Koryo zrušilo všechny chartery. Když se nic neposere, tak poletíme alespoň v úterý (D9) do Orangu, kam jsme měli letět ze Samjiyonu. Nezní to jako big deal, ale je - důvod, proč jsme měli letět do Samjiyonu je Mt. Pektu, nejvyšší hora Koreje (celé) jejíž fotky jsou všude a i na Jihu (třeba na letišti v Incheonu) a pro hodně lidí to byl důvod sem jet. Na druhou stranu, když jsme se měli dozvědět špatnou zprávu, čekali jsme, že musíme do Číny dřív nebo že někoho ze skupiny zatkli nebo tak něco. Když nejde o život, jde o hovno.

My, co pokračujeme dál, alespoň máme vyhlídku, ale lidi co měli letět jenom tam a pak zpět, budou o tři dny navíc v Pchjongjangu a netuší, co bude dál. Stejně tak nikdo neznáme program na zítra. Večer - pokud se nic neposere - se jde na Arirang, ale zbytek dne, to nikdo netuší. Máme o jeden den víc v Pchjongjangu, zítra sraz až v 9 v buse, tak večer trochu chlastáme na baru (tvrdý máme za směšné peníze z lokálního supermarketu, řekněme 20 centrů za půllitr) a pivo stojí dolar. Stejně tak ona zmíněná kapitalistická Coca-Cola. Soudružka za barem mě vždycky škádlí, chce se zbavit poslední malajské King Coly, ale tu já odmítám (když je na výběr) a za stejně peníze požaduji léty ověřenou kvalitu z koky bez koky.

Po půlnoci bereme útokem místní knihkupectví a kupujeme aforismy Kim Jong-Ila a Kim Jong-Una, slovník je celkem drahý a strašně nepřehledný, asi si ho nechám ujít. Dávám sbohem západoevropským spolusedícím a jdu dopsat deník. Je 1:41, budík mám na osmou. Auf Wiedersehen, strýčku Fido.

Den sedmý

Je nějak sedm deset, budím se, mám hlad. Nechci budit Filipa, takže nemůžu na balkón, tak zkouším, jestli nahoře není nějaká společná vyhlídková platforma. Není. Ale mezi 30. patrem (kde končí výtah) a 31. patrem je fotopast, a spustil jsem nějaký alarm. Padám odsaď. Do výtahu, a dolů. První zastávka. 29. pak 28. 27. Dvacetšestku jsme přeskočili a jedeme dál. 25. 24... máme plno a už jenom říkáme lidem venku, že by měli jít raději po schodech. Co si pamatuju, tak jsme přeskočili ještě čtrnáctku a pak asi desítku. Až od devítky do trojky, kde je snídaně, jedeme bez přerušení.

V restauraci je nightmare. Asi tak pětkrát tolik lidí, co včera. Žádné takové, že každá skupina má svůj stůl. Sedám si k týpkovi, co vypadá jako rakouský premiér Kurz. Stejná postava, výška, trochu i rysy tváře, účes, světlemodrá košile. Bufetové stoly jsou obvykle jednostranné, z druhé strany pobíhá personál. Ten teď pobíhá všude, a bufet funguje z obou stran, aby se netvořila (i tak se tvoří) fronta. Starší ajumma cepuje servírky, evidentně tady takový frmol nemají každý den, nikdy jsem neviděl pracovat nikoho z nadřízeného personálu.

Další lidi, co se přidávají u stolu, prý včera přiletěli letadlem s Kubánskou delegací. Červený koberec, lidi s vlaječkama a tak. Hezké. Ke snídani je dokonce zákusek a jako hlavní chod si dávám něco, co jsem tu ještě neviděl, jelítko. Korejci to dělají trochu jinak ale ve finále je to prostě podobné. Jiné koření, nějaká zelenina, jiné kroupy nebo rýže nebo co je... ale jako za mě dobré, ikdyž to asi moc nefrčelo.

Přidává se ke mě Michael, šéf naší druhé skupiny, Estonec, kecáme a pak jdeme 22 pater nahoru. Pecka. Dopisuju deník, sraz máme až na devátou, abych něco z toho nezapomněl, protože dneska to asi bude delší...

Jdu pěšky 25 pater dolů. Chaos. Nikdo nic neví. Odjíždíme, ale nevíme kam. Jedeme si prohlédnout moderní ulici Ryongmyong mezi "věží věčného života" a palácem Kumsusan (mausoleum). Zabíjíme čas, je to hodně vidět. Navštěvujeme obchod s knížkama, ale mají tam v podstatě to samé, co na hotelu. Možná ceny jsou trochu lidovější. Vracíme se do busu a jedeme do Mangjongde, kde je kromě restaurace a tramvajového depa ještě jedna zajímavost - rodný dům Kim Ir Sena v úžasném parku. I tady je dost lidí, už i místní průvodkyně si stěžovala (normálně anglicky na celé kolo) že je unavená a že dneska ráno je tu moc turistů. Projev lidskosti od instruktážního robota. Milé.

Z vyhlídky v parku vidíme na město. Pchjonghattan. Slyšeli jsme nějaká letadla a viděli pofiderní denní ohňostroj. Je evidentní, že cílem je dostat nás co nejdále od vojenské přehlídky v centru. Scházíme zpět k autobusu zaparkovaného u vstupu do zábavního parku. Chtěli bychom dovnitř, ale musíme zase do busu. A přichází zásadní zpráva dne: jedeme na vojenskou přehlídku. What the... nejdřív jo, pak ne, pak mejbí, pak zase ne, teď zase jo. A level 2: Nemůže se fotit, může se fotit, mejbí, všichni fotí.

Není to úplně klasická vojenská přehlídka. Žádné kráčející masy, tanky, spíš vojenské jednotky na náklaďácích, mávající děti, mávající vojáci, taková celkem pozitivní hudba... Těžko říct, jestli je tohle všechno, nebo už bylo něco víc (asi bylo), nebo ještě něco přijde... musíme zase do busu. V jednom momentu vidím průvodce Leea, jak tlačí nanuka. Tož se ptám, kde bych nějakého taky splašil, je horko, není tu stín... Jen tak ze sportu. Řekl jenom "wait here", ukázal na zem, a za dvě minuty dovezl igelitku s asi deseti nanukama jeden mi podává. Je mi jasné, že v obchodě pro místní stojí tak deset centů, ale i tak. Hezké gesto, roznáší je ostatním ze skupiny.

Oběd v restauraci v hotelu, ale jiné, než kde jsme už byli. Žádná pecka. Sraz v 16:15, pojedeme na staďák na hry. Už to vypadá nadějně. Máme hoďku a půl na refreshing, ale dostat se nahoru není snadné. Německý technický duch se nezapře, jeden Němec ze skupiny si všimnul, že jeden výtah je rychlejší, a když vyjdeme do třetího, snadno ho chytíme cestou dolů, a dole nevystoupíme a pojedeme zase nahoru. Funguje to. Jinak je to v pytli, 3 výtahy na 30 pater a dobrých 550 pokojů. Normálně pohoda, ale teď je tady plno.

Píšu pohledy, dopisuju deník, a je pomalu čas se sbírat.

Sraz je nějak kolem čtvrté. Celá ta - v uvozovkách - šaškárna začíná ... nevíme. V osm? Na stadión je to tak 20 minut jízdy ospalou městskou dopravou. Not today. Nikdy to nikdo přímo neřekl, ale dnes je všechno jinak. Nesmí se fotit, nesmí se točit, žádné jídlo, nic. Smíme mít hodinky, několik bankovek... a to je vše, přátelé.

Na parkovišti mají busy čísla. Náš má pětku. Dostáváme visačky s nápisem "1-5". Jedna je zvoucí organizace (KITC), pětka je číslo busu. Busy jsou před hotelem seřazené a jede se ve špalíru. K nám o pár ulic severněji se přidávají další busy z dalšího hotelu a pak zastavujeme na parkovišti u budovy opery. Šedesát očíslovaných busů. Čekáme. Pak smíme do opery na záchod (jednoznačně největší záchody, jaké jsem viděl, tak padesát pisoirů a desítky kabinek) a zpět do busu. Čekáme. Ven z busu. Kontrola busů. Čekáme. Dostáváme pasy a vstupenky. Juhů. Čekáme v busu. Dostáváme přiděleného vojáka do busu. Odjezd. Kolona, policie řídí dopravu, nikde se nezastavuje (červená, kruháč, přechody pro chodce, všechno je řízené) a přijíždíme na ostrov se stadiónem 1. května, kde se pořádá "Arirang" (teď to tak nějak oficiálně nemá jméno jako takové, představení se jmenuje "The Glorius Country", říká se tomu prostě Mass Games).

Čekáme v busu. Dosud organizace na jedničku. 15 km z hotelu nám trvalo asi tři hodiny. Ale německá preciznost. Čekáme. Vystupujeme z busu a jdeme k bráně. Začíná to, co frankofonní spolucestovatelé označili jako "bordel" a u toho jsme zůstali. Chaos. Tlačenice. Trvá nám tak 45 minut dostat se na místa, která nemáme na místence vyznačená, ale usazují nás až na místě naši průvodci. Připomínám, že jsme na největším stadiónu světa s kapacitou sto padesát tisíc lidí. Proto máme visačky, aby nás v případě potřeby mohl někdo nasměrovat. Ale není to třeba, daří se nám držet po spolu nebo na dohled, ale je to dost haluz.

Je osm a sedíme na místech. Po čtyřech hodinách. Lidí jako much, občas proběhne nějaká "ochutnávka". Kolem půl deváté začne znít hudba, davy vstávají, tleskají, a přichází On. Ten, jehož jméno se zřejmě nesmí vyslovit. Ani jednou nám nikdo neřekl, že "bezpečnostní opatření a zákaz focení je proto, že přijde On". Ani před, ani po.

Samotné představení asi popíšu jenom krátce. Bylo to něco na způsob zahájení olympijských her, ale větší. Mělo to tři dlouhá dějství věnovaná důležitým událostem z života Kim Ir-Sena, Kim Čong-Ila, a Kim-Čong-Una, a dvě kratší věnovaná sjednocení Koreje a mezinárodním vztahům. A pak samozřejmě úvod a závěr. Kromě klasických 17400 obrázkových knih v rukách dětí vytvářejících obří živou obrazovku a gymnastů, tanečníků, zpěváků, hráčů na různé nástroje a armády přibyly fičury jako videomapping, barevně svítící drony, ohňostroj a tak.

Na konci posledního dějství ten, jehož jméno se nesmí vyslovit (nápověda: nemyslím Obelixe) odchází a za nedlouho se v tlačenici dostáváme ven taky. Chvíli trvá najít autobus, jsou jich tady stovky (nejenom těch šedestát kterými přijely "delegace KITC". Vidíme i auta různých ambasád, včetně německé, české a švédské.

Vyjet trvá další dobrou půlhodinu, děti nám cestou mávají, připadáme si jako honorace a tak to taky má pro místní vypadat. Je jedenáct a ještě nás čeká večeře, bohužel moje nenáviděné barbecue na stole, neumím to, je s tím sraní... Hospoda je dost eklhaft, hlavně teda záchody. Ale podle záchodů, soudím celou hospodu.

Večer sedíme na baru a popíjíme tradičně ten pivo, ten Korea Libre. Prostě Cuba Libre, ale místo rumu je soju. Ve valutových (tuzex) shopech půllitrovka tak za dva dolary, v těch pro místní, kam se občas dostaneme, dvacet centů. Coca-cola je dostupná celkem běžně v tuzexu, dolar za plechovku. Někdy ale mají jen Kinga (malajskou napodobeninu). Taky za dolar. V shopech pro místní toho zahraničního moc není, a je to strašně drahé (hlavně alkohol). Lokální věci ovšem, jsou za pusu. Za euro tady mají pět točených na stole. Že prý nejlevnější pivo je u nás .



Den osmý

Ráno je špatné. Šel jsem spát před třetí a budíček mám 6:10. Jdu dolů sbírat kontakty na ty, co odjíždějí, a pak se vracím spát. Nový budíček na půl devátou, snídaně, odjezd v deset. Je třeba napsat pohledy, první zastávka je můj starý známý hotel Koryo. Trochu ho předělali, ale je to same same but different, Sosan je lepší. Ale není tam pošta, takže jsme tady, posíláme pohledy.

Kim Ir-Senovo náměstí je stále zapovězeno, centrum města je prostě pro turisty nepřístupné. Jedeme na vítězný oblouk, sice platíme vstupné 2€, ale stojí to za to. Vevnitř nic moc, ale je tu hezký výhled na město ze střechy, žádné sklo, hodně místa, pohodové focení.

Je třeba sem napsat, že se hodně změnilo. Dnešek měl být odlet na horu Pektu a ten se nekoná, takže máme "den volna". Včera jsem lehce podsunul šéfce naší ochranky soudružce Pak, že jsem slyšel že Vítězný oblouk je super. Ráno jedeme na vítězný oblouk. Hezký výhled. Týden jsem hustil do soudruha Kima, že bych chtěl vidět památník založení Strany práce. Dneska tam pojedeme po obědě. Je ale půl dvanácté, tak podsouvám soudružce Pak myšlenku, že je kravina sedět půl hodiny navíc v busu a můžeme se tam stavit cestou na hotel, je to jenom pár km zajížďka. A co se nestalo, vymyslela skvělý plán: cestou na hotel se stavíme na památník založení Strany. Oni nejsou hloupí, chápou argumenty, ale nejsou zvyklí proaktivně myslet. Hlavně nejet znova na West Sea Barrage do Nampa.

A jsme tady. Jako hezké místo, ale zase žádná pecka. Prostě stovky tun žuly. Kamenný srp, kladivo, a štětec. Mám pocit, že mám splněno, že jsem ve městě viděl všechno. Ale...

Cestou na hotel Pak navrhuje na odpoledne Zoo. This is new. I am in, bohužel to jsme asi jenom dva nebo tři. Další lidi chtějí do cirkusu, někteří si dáchnout jen tak, jiní si dáchnout před druhou cestou na Mass Games (dneska se může jít znova, a fotit). Slyšel jsem Kima říkat komusi "there is too much democracy in your group".

Aby se celá demokracie nesesypala - protože není dostatek průvodců - tak s jedním Norem rušíme Zoo (nikdo jiný nechtěl, nechápu proč) a jsme pro procházku po městě - zahrnuje totiž návštěvu vyhlídky v nedalekém hotelu Ryanggang a znovu návštěvu supermarketu pro místní. Průvodci si lehce oddychli.

Jdeme na oběd, v hotelu, žádná pecka, jak jsem čekal i ti, kteří si ze začátku jídlo pochvalovali začínají být nasraní na různé nedostatky, jako že je to studené a furt to samé. Dostáváme na zbytek dne do skupiny Rusa, který má super plán - akvapark. Ukazuje se ale, že je to další zbytečná demokracie - přidal jsem se k němu, což není problém, ale park je prý zavřený, což je logické, protože je dnes volný den. Otevřený zřejmě bude v pracovní dny. Nechápeme, ani já, ani Rus, ani Julia, naše průvodkyně.

Nevadí, jdeme na procházku. Průvodci musí být evidentně dva, protože přestože Rus zůstal na hotelu, jde s náma (čtyřma) Kim a jeho průvodce. V hotelu Ryanggang dáváme vyhlídku, ale je to přes sklo. Dobré, ale ne na focení. Pak jdeme na sever, do hotelu Cheongnyeon, kde dáváme na baru colu, kolega Hans platí za Kima a já za ruského průvodce. Už mě to nebaví. Asi kluci nedisponují západní valutou.

Přicházíme k Cirkusu, kde nabíráme cirkusovou skupinu, a jedeme busem do supermarketu, který je nedaleko, ale bus šetří čas. Na přímo, bez směny peněz, jdeme nahoru do baru, což teda nevyvolává pozitivní reakci v obličeji soudružky Pak, ale nic neříká. Ale Kim a jeho "ruský" kolega je nám v patách. Mám totiž peníze, které jsem koupil od jednoho z odjíždějících.

Točené nahoře ve foodcourtu je, jak jsem už psal, za 20 centů. 2000 wonů. Vytahuju z pěněženky dvě 5000, což stačí pro mě, Hanse, Philipa a hádejte, Kima a "Rusa". Jako nejde mi o pětikorunu za pivo, ale ten člověk vyloženě jede na můj účet, a asi i na účet dalších.

Pro jednoho Nora co zůstal na pokoji nakupuju sodžu asi v hodnotě asi osmdesáti centů (pět půllitrovek) a nějaké sušenky pro strýčka příhodu.

Večeře v hotelu zase stojí za starou belu (jsme tu dneska tak nějak z podstaty, zabíjíme čas), jdu se pak s Izraelci projít do nedalekého hotelu Ryanggang. Nikdo nám nebrání, na každém kroku jsem čekal... nevím co, prostě něco, a nic. Jedeme výtahme do restaurace, procházíme si vyhlídku, giftshop, a pak se vracíme na náš hotel (Sosan). Jako ty hotely jsou uprostřed takového lesíku, k oběma vede společná cesta a není to daleko od jednoho k druhému ale stejně. Nobody gives a ... Dávám soudruhům pět let, a dojde k nějaké velké změně v přístupu k turistům. Jen doufám, že pozitivním směrem.

Večer píšu deník a "čekám" na Philipa, který je na Mass Games (doufám, že bude mít solidní fotky) a že dorazí nějak rozumně, protože chce zase "slavit" odjezd dalších lidí. A je na to materiálně výborně připraven, za tři eura nakoupil piva a sodžu tolik, že to sám neunese (protože nemá tašku ).

Den devátý

Philip mi sdělil sladkou informaci, že odjezd nebude v sedm ale v osm, posouvám budík a jdu spát. Nic mě nedonutí opustit vyhřátou postel. A konečně jsem se vyspal do růžova.

Naštvaní jsou ale ti, co "nemají Philipa" a tak vstávali třeba o půl šesté. Loučím se dole s průvodci, dávám snídani. Kim je poslední, kdo tady s náma zůstává, ostatní se někam rozprchli. Dávám mu na památku možnost vybrat si jeden z pohledů Prahy, které jsem přivezl, a nebyl by to Kim, kdyby si nevzal dva. Další kulišárnu vymyslel ve formě výměny powerbanky, asi na znak přátelství mezi národy.

Jedeme na letiště, usínám ještě v busu a vzbudím se až když zatáčíme k terminálu. Nejdřív vyhazujeme lidi, kteří odlítají do Pekingu, na mezinárodním terminálu, a pak přijíždíme na vnitrostátní terminál. Jsou tu dnes až dva odlety, my v deset a pak to letí kamsi ve tři. Check-in probíhá normálně po evropsku, akorát váha mě trochu vyděsila, protože mám 24,5 kg, a limit na cestu do Evropy 23. Jak se později ukázalo, váha je kalibrovaná naposledy za Kim Čong-Ila, prázdná ukazuje asi sedm a půl.

Security je zavřené a ne a ne se otevřít, a to do desáté zbývá jenom půlhodina. Od Izraelky Judith přichází informace, že máme jít terminálem na druhou stranu, na přílety. A ukazuje se, že zajímavá. Před maličký terminál přijelo Jumbo. Air China. Zajímavé je, že "přílety" jsou otevřené až k ploše, od pásu fotíme letadlo. Máme informaci o nějakém tom zpoždění, ikdyž jasně vidíme i náš připravený IL-18. Najednou se odkudsi bere takových odhadem 1500 lidí, muži v oblecích, ženy v tradičních oděvech, s vlaječkami, květinami... Cheering squad. Natahují se červené koberce, auta, ochranka, muži v černém, vysílačky...

Nemáme tušák, co to bylo, ale pravděpodobně buď přiletěla, nebo odlítá, nějaká honorace. Vlajky jsou korejské a čínské, že by přiletěl nebo odlítá soudruh Xi Ťin Pů?

Odkudsi přichází další lidi, vítači vyšší úrovně. Mezi nimi Ona. Kimova sestra. Samozřejmě ne sestra toho našeho Kima s mojí powerbankou. Stejně jako Kim má nezaměnitelnou chůzi, přijde mi, že ji někdo učil chodit jinak, než na co byla nebo je mimo zraky kamer zvyklá.

Přijíždí pár limuzín, vystupuje nějaká delegace, nikoho nepoznáváme, Xi to není, prochází špalírem vítačů a mávačů, loučí se se sestrou a dalšími politruky, nastupuje do letadla a za chvíli, stále za skandování navezeného davu, letadlo odjíždí a my jsme nenápadně mužem s červeným light sabrem vyháněni z příletového terminálu zpět do landside. Otevírá se security, procházíme bez mrknutí oka. Zpoždění hodinu, ale proč ne, když se něco děje. Nechali nás to celé fotit, zvláštní.

Nastupujeme do IL-18, pravidelná linka Pchjongjang-Orang, jako hodně retro design, kruhová okna, sklápěcí sedačky, kruhová okna, záclonky. Možná znáte z filmu "Vítejte v KLDR" Lindy Jablonské. Letíme asi hodinu, dostáváme noviny (Pchjongjang Times nebo Rodong Sinmun) a pití, voda nebo místní limoška.

Letiště Orang... Milovice. Nic. Jeden autobus odváží tak polovinu lidí z letadla, zbytek jde pěšky po runwayi k "východu", brance, za kterou je budova připomínající takovou lepší autobusovou zastávku. V té je váha (československá), check-in (malý stolek s počítačem a tiskárnou), lounge (místnost s ošklivě zelenými sovětskými plyšovými křesly), a záchody (turecké). A skenery na lidi a zavazadla.

Traktor s vlečkou přiváží naše kufry, které není kam dát, protože náš skvělý autobus nemá zavazadlový prostor. Takže dvanáct lidí, dva průvodci a řidič, a kufry, jsme nasardinkovaní v malém autobusku a jedeme.

Kamsi k jihu. První zastávka na oběd, máme bentokrabičky, nějaké mořské plody, kimbab (sushi), jako vyloženě chutné to bylo. Změna. Voda zdarma, pivo k zakoupení za deset čínských lidově demokratických peněz. Piknikoviště je u jezera, suší se tu rybičky, je tu celkem smrad, ale je to tady hezké. Akorát ta východní pobřežní magigstrála, po které jedeme, tak nějak nemá asfalt. Trochu jsem to čekal. V některých statistikách se udává, že je v KLDR jenom 900 km asfaltových cest. Je to blbost, ale ne až taková. Je jich třeba 1200 km. O moc víc fakt asi ne. Po většině už jsme jeli.

Další zastávka je plážový resort, to už tady bylo, je trochu zima takže do vody lezou jenom suchozemské národy, tj. já a jedna Běloruska, která se k nám spolu s dalším mladým Rusem přidala včera. Náš průvodce (Lee) neumí moc dobře anglicky (pokud se nenapije), Julia všechno ještě překládá do francouzštiny a ruštiny, takže než se vymáčkne, tak cesta rychle ubíhá.

Hned u pláže je naše "tradiční vesnice" ve které budeme "spát u rodin". Jako je to tady hodně fejk, ale dobře. Prostě severokorejská verze státem řízeného AirBNB. Dostáváme přidělenou rodinu 10, mají vyhrazený jeden pokoj pro hosty, možná můžeme používat i obývák s telkou, who knows. Stejně tam už dva dny běží jenom vojenská přehlídka (ta pravá) a záběry Kima z Mass Games.

Večeře v pohodě, čekali jsme to horší, škoda že jsme nemohli jíst s rodinou, bylo by to takové víc ... fejk. Jenom tady není tekoucí voda a sprcha, což celkem není problém, jeden den to přežijeme. Nabízejí, že nám ohřejí vodu, ale bylo by s tím dost práce a tak s díky odmítáme. Paňmáma nám ukazuje zahradu, chodíme na návštěv za ostatníma, abychom viděli, že náš domek je trošku nuznější, většina má postele, my máme jenom matrace na vyhřívané podlaze. Ale stačí bohatě a nemusíme se s báglama tahat do patra.

Večer jdeme dát pivko na pláž a pak se zakecáme se skupinou německých Korejců z Berlína, mají super průvodce, mluví skvěle anglicky a na férovku se bavíme o věcech, které bychom v Pchjongjangu nemohli - jak je tady systém pro turisty naprd, jak je měna naprd, neinternet, nesvoboda pohybu. Bydleli v hotelu Yanggakdo, takže uzavřený pro turisty není, ale samozřejmě tam bylo strašně moc lidí a novinářů. Btw. letěli s náma dva Slováci, kteří bydleli na ubytovně pro vědce na ostrově u vědeckého komplexu (nová moderní budova ve tvaru atomu). Ten by neměl sloužit pro turisty, ale nebylo je už kam upíchnout.



Den desátý

Večer jsme se s německými Korejci domlouvali na východu slunce. Prý v pět hodin. Skvělý nápad. Samozřejmě nikdo nepřišel, já blbec se nevyspal a nad mořem byly mraky. V sedm jsem domluvený s Běloruskou na plavání, ale to se nekonalo, protože ona šla z nějakého nelogického důvodu o půl hodiny dřív, když já jsem dopisoval deník, a pak jsem na ni jako blbec čekal.

Snídaně v naší "home stay village" je super, skvělé jídlo i obsluha, nikdo si nestěžuje. Obchůdek je otevřený flexibilně kdykoliv jsme si večer vzpomněli že chceme pivko nebo ráno vodu.

Vyrážíme a prodíráme se různýma vyhlídkama horama Chilbo. Čeká nás jede kratší trek, tak na hoďku to mohlo být, a pak prohlídka budhistického kláštera, který vypadal na rozdíl od všeho, co jsme zatím viděli, dost důvěryhodně. Proč ne, Chilbosan je celkem hezká oblast, stojí za to se sem vypravit.

Obědváme v restauraci jednoho hotelu, je to dost slabota, ale co se dá dělat, jsme v provincii Severní Hamhung, o které nikdy nikdo nezasvěcený neslyšel, je to tady chudoba duše. 24 hodin jsme neviděli asfaltovou cestu.

Obracíme na sever a valíme to asi dvě a půl hodiny po šotolinových okreskách. Mezi Orangem a Kyongsongem zastavujeme na "revolučním místě". Tak se tady říká místům, kudy prošla revoluce. Může to být Kim Ir-Senův tábor, nebo jen kámen, na kterém četl noviny. A nebo - jako v tomto případě - hezký pavilon na skále u pobřeží, ke které vede visutý most. Hezké místo, Kim tady radil rybářům, že když jeden má loď, druhý má sítě, třetí svaly, že vstupem do JZD dosáhnou lepších výsledků. Něco jako Kuchařův císař - ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady... Revoluční místa jsou značená jako u nás kostely, hrady a jiné památky. Akorát místo hnědé cedule jsou tady bílé cedule s rudým praporem a názvem.

Další zastávka je buď a nebo. Kdo chce, může jít do korejské obdoby japonského onsenu (horké prameny), v opačném případě ho čeká další revoluční místo (domek, ve kterém Kim Čong-Il jako pětiletý přišel po několika dnech bádání na to, proč slepice při pití zaklánějí hlavu... nebo tak něco. Já s Hansem jdu do veřejného bazénku, ostatní berou privátní bazény.

Chvíli jsme ho měli sami pro sebe, ale pak se přiřítila skupina čínských Korejců odněkud z Yanji, tak trochu kecáme ale v místnosti je taková ozvěna, že nerozumím ani když na mě Hans mluví polsky. Venku dáváme pivko, přijíždí "revoluční" autobus. Philip se snaží fotit, dostává od Mr. Leeho přes prsty, 1st strike. Z busu nelzja fotografírovať v Severním Hamhungu. V podstatě platí pravidlo, že se může fotit jenom to hezké, ale je těžké se vyznat v tom, co je hezké.

Další debata probíhá při průjezdu Kyongsongem, je tady nějaká pevnost, fotit sice můžeme, ale jenom za jízdy z busu. Tisíc let stará památka se tak asi na vysoké příčky Tripadvisoru nedostane. Podobné je to v Chongjinu, nemůžeme fotit a to ani hezké věci jako zlaté sochy vůdců, protože "z busu je to disrespectful" a "When in Rome do as Romans do". Místní Římani tady ale nemají foťáky, mobily ani autobusy, takže se podle toho asi řídit nebudeme.


Nejlepší situace dne se strhne při večeři. Ta je v hotelu "Chongjin" v Chongjinu a jídla je prostě málo. Suchý chleba, divné máslo, suché ryby, něco v těstíčku a tak nějak nic. Bylo toho tak na osm porcí. Je nás dvatnáct. Průvodci alespoň dostali rýži, my se máme jako asi nacpat suchým chlebem a držet hubu. Ne že bych si stěžoval, potřebuju zhubnout a je to stejné jako před třemi lety, to jen mých 11 spolucestujících je nervózních, protože oproti jiným dnům je to zásadní krok zpět - dosud jsme se oddávali poměrně luxusnímu hodokvasu.

Celé to začalo nevinným dotazem, jestli je to všechno nebo máme ještě na něco čekat, pokračovalo vzrušenou na téma problémů s vodou v pokojích, jídlo atp., a skončilo tím, že Mr Lee volal někam do Pchjongjangu a zítra se budeme stěhovat do jiného hotelu. Ne nutně lepšího, ale tohle je sedmsettisícové město, tj. cca jako Záhřeb, a není boha, aby tu nebyl normální hotel. Tady jsme rozstrkaní po třech patrech, nefunguje výtah, lidem teče (mě teda ne) v koupelně voda po podlaze, ten nemá hajzlpapír, ten to, ten tohle. Tak uvidíme.

Jinak se vracíme do starých kolejí z roku 2015 - ven pouze po plot, no pictures, no freedom. Ale vyřvat si jiný hotel, to je nečekané. Obvykle mají v různých místech jeden pořádný hotel, kam ale turisti nejezdí, pár hotelů pro turisty, a pár horších pro místní. Třeba budeme mít štěstí.

Den jedenáctý

Ráno je hlavní úkol dne je se odsaď dostat. Všechno zase do busu. Bus je malý, nemá zavazadlový prostor, všechny kufry jsou na zadních sedačkách a musíme se "tísnit" po dvou. Klimatizace je taková sporadická, spíš žádná. Ale to je detail. Jedeme na snídani do restaurace provozované místní cestovkou Chilbosan, pod kterou jsme spadli příletem na letiště Orang. Asi místní pobočka KITC. Snídaně skvělá.

Dopoledne nás čeká hodně buzerace ohledně focení, pro některé lidi ve skupině "second strike". Nesmí se tohle, nesmí se tamto. První zastávka je revoluční muzeum provincie severní Hamhung. Trošku nechápeme, proč se tady musíme klanět nikoliv před sarkofágy vůdců, nebo sochami vůdců, ale před velkou fotkou vůdců na procházce po továrně. Trochu zvláštní. Revoluční muzeum je asi největší pakárna, kterou jsme viděli. Hustá mytologie ohledně hrdinné záchrany stromů se slogany vlastními těly, vůdce navštěvuje rybáře, vůdce ve slévárně, vůdce navštěvuje revoluční místa, vůdce, vůdce, vůdce. Vůdce prohlašuje Chilbosan za jednu z posvátných hor Koreje. Asi jako by si Zeman řekl, že Havířov zařadí na seznam UNESCO. A šup, je tam. Nikdo neprotestuje. A UNESCO nemusí o ničem vědět.

Další klaněčka před bronzovými sochami vůdců na náměstí. Jsou krásné, jak jen soudruzi dokázali. Dokonce stojí na větrném místě a to se odráží na jejich oblečení. Fotit jenom v kuse, zepředu. Včera v televizi jsme viděli fotky vůdců dokonce zezadu. Jak nestydaté.

Kousek od náměstí je "galerie", dva pokoje s obrazy, většinou vůdců, podobná trochu větší je na Kim Ir-Senově náměstí v Pchjongjangu. Ale i pár pěkných obrazů tradičním místním stylem. Dívka s vázou (zamiloval jsem se ), tygři, krajinky. Něco je i ke koupi, kdybyste někdy něco chtěli, dá se tvrdě smlouvat.

Finiš. Je půl dvanácté a jede se na oběd. Nikdo nemá hlad. Program tady nějak vázne, občas čekáme, abychom mohli spěchat, a občas spěcháme, abychom mohli čekat. Oběd "Námořnickém klubu" Taverně pro drsné chlapy moře, který je... celý do růžova a evidentně se tu konají svatby. Žádný cizí námořník tady už asi dlouho nebyl. Ale jídlo super, je tady hodně plodů moře. Nedá se to sníst, po včerejším lehkém fiasku nám teď dávají pro dvanáctičlennou skupinu jídla jako pro menší korejskou vojenskou posádku.

Po obědě knihovna se stovkami počítačů s Windows XP, malováním a Wordem v angličtině. Většinou se tady učili psát na klávesnici všemi deseti. Dost jim to znesnadňovala anglická klávesnice bez korejských popisků, mě by to znesnadňoval fakt, že mají jiné rozložení kláves než jih. Blbost, ale jednak zamrzí, a druhak časem znesnadní sjednocení. Psát bych tady nechtěl, vypadal bych za blba. Kdyby měli stejné, tak bych si ten jejich program rád vyzkoušel.

Vidíme tady překvapivě i knihy v jiných jazycích, většinu zaujala tlustá bichle "Ovarian Cancer", a další stovky tisíc knih. Tak doufám, že i něco jiného než tři nejlepší klasici. Další stop je školka, vidíme pár tříd, hřiště s tankem a raketou, na stěnách obrázky dětí s pistolemi a samopaly, ale vesměs lepší než před třemi lety, vypadá to docela legit, dětí je tady hromada, nejsou jenom ukázkové. Mají tady krásné modely rodných míst vůdců, na kterých se mohou učit historii.

Děti "si" pro nás připravily představení, vypadá to dost jako drsná drezura, něco podobné jako jsme už viděli v paláci mládeže v Pchjongjangu, akorát děti jsou mnohem mladší, tak 5-6 let. Školka je dvouletá, tohle byli spíš ti starší.

Ruská část osazenstva si na průvodcích vydupala květiny, a protože tady žádné neprodávají (v Pchjongjangu na každém rohu) a plastové nechce, šel průvodce Lee natrhat cosi k okraji silnice. I proč ne. Děti je tady sází kolem cest, stovky kilometrů šotolinového tankodromu lemují růžové kvítky. Neubyde. Jedeme na hřbitov nebo spíše k památníku rudoarmějcům, kteří bojovali po boku Kim Ir-Sena proti Japoncům. Poprvé, úplně poprvé někdo připustil, že Japonce nevyhnal Kim vlastnoručně, ale o Číňanech proti Američanům se zarytě mlčí. Je odsud hezký výhled na celkem nehezké město.

Poslední dnešní akce je střední škola zaměřená na výuku jazyků, tj. čínštiny, ruštiny a angličtiny. Kromě Rusů, kteří šli vlastní cestou, se - po nezbytném malém muzeu vůdců - dostáváme přímo do třídy se studenty. Slovo si bere profesí učitelka Judith, trochu rozproudila diskusi a jednoduchou angličtinou se snaží děckám vštípit něco o Izraeli. Pak jdu před třídu já s Janine a Philipem, vykládáme něco o Česku a Německu, pak nás rozhodí do malých skupinek a to je nejlepší. Mám sedm děcek, dva celkem průbojné kluky a pět holek, z nichž jedna je taková průbojnější a ty další se dost stydí. Snažím se abychom diskutovali, vysvětluju jak hodně věcí funguje mimo Koreu, čekám, že mě někde zařízne, ale pohoda. Vysvětluju, jak se cestuje jinde, že si lidi můžou půjčit auto, že každý umí řídit auto (to neumí ani náš průvodce Lee), vysvětluju co je to dopravní zácpa, jak k nám jezdí turisti, ptám se jich na Pchjongjang, kde byli, já jim vysvětluju kde jsme byli my... Vysvětluju, jak je pro nás těžké po Koreji cestovat a jaký je to pro nás pro turisty rozdíl oproti jiným zemím a Jižní Koreji. Je to super, angličtina fakt hodně dobrá, dětska reagujou, smějou se když se pokusím o nějaký vtip. Rozumí a když jsem koukal na jejich učebnice z roku raz dva, jsou fakt celkem Advanced.

Pak se to celé nějak... stočilo na korejštinu, jazyky, bavíme se o tom, jak studuju korejštinu, co je pro mě těžké a jiné, co je pro ně těžké v angličtině. Po cca půlhodině musíme končit - abychom byli zbytečně brzy na večeři - ale pro mě to byl jeden z největších zážitků. Tyhle děcka nebyly žádná propaganda, řešili jsme auta, jejich sny, co by chtěli dělat po škole... bomba. Jasně, že asi nebyli z rodin co sází kvítky u cesty ale potomci dobrých soudruhů, a třeba pak dostanou školení o tom, že všechno, co jsme jim řekli je nesmysl, lež, a fake news. Možná třeba taky ne.

Večeře v hezké restauraci. Nikdy nikde nebyli žádní místní, všechno je připravené jenom pro nás. Jsme tu jediná skupina široko daleko. Tanečně hudební představení místních servírek, tleskáme do rytmu písní s motivy jako "Strana je naše matka", korejské předělávky Rolničky Rolničky (Jingle Bells) s nějakým tím motivem Kim Jong-Una, a tančíme na vypalovačku, ve které rozumím jenom tolik, že Kim Ir-Sen je náš otec. To chceš.

Na hotelu pozdě do noci chlastáme s naším průvodcem, když pije, je to o trochu menší Führer než obvykle. Julia z něho tahá rozumy, sloužil v DMZ, chápe, že to tady máme těžké ale vidí změny a očekává další. Uvidíme. Zajímá mě, jestli umí řídit. Neumí. Řízení je tady povolání, ne jen tak nějaká dovednost kterou má každý, jako třeba zavázat si tkaničky.



Pořád mi přijde, že má smysl sem jezdit a pozorovat, jak se země mění. Já, Philip a Běloruska Jelena pijeme na bratrství mezi národy a tak různě, máme s Philipem oba pozvání do Minska.

Nějak se nám podařilo ztratit klíč od pokoje, musím ve stavu podroušeném vzbudit recepčního, co spí na zemi za recepčním stolem, a máme čtyři hodiny do budíčku.



Den dvanáctý

Ráno není tak hrozné, jak jsem čekal. Zvládám dopsat zápis za včerejšek a stíhám snídani v sedm patnáct. Po osmé se loučíme s hotelem, sedáme do busu a vydáváme na tříhodinové cestu k hranici s místním "Hong-Kongem", zónou volného obchodu "Rason", kde budeme trávit zbytek našeho pobytu. V autobuse se dozvídám, že klíč se našel - přibrala ho při rozchodu z baru Julie .

Celá cesta, 100 km, se "opravuje". Tisíce lidí zametají, srovnávají, okopávají a nějakým způsobem vylepšují cca osm metrů širokou šotolinovou cestu. Jeden grader by to zvládl projet tam a zpět za deset dní. Ale tohle je snazší, prostě stovky lidí uskakují před neustále troubícím autobusem, systém opírání se o lopatu a koukání na kolegy moc nefunguje... zapojují se všichni, ten dělá to a ten zas tohle. Hladová zeď. Jedna četa postavit, druhá zbořit. Zítra znovu.

Na hranici začíná betonová cesta, a pak musíme projít kontrolou. Nemusíme ale ven z budovy, stačí dvě fotky, pas, průvodci lomeno strážci zajistí všechno za nás. Nejdřív ale na parkovišti měníme bus za úplně stejný, a měníme trojici našich průvodců plus řidič za čtveřici nových, dost chaos, nevím kdo je kdo, ale tak snad se to zlepší.

Žádná kontrola neproběhla, na hranici jsme stáli tak pět minut, ani nás nechtěli vidět, prostě jedou bílé huby, víza do Číny mají, správné výstupní vízum taky (někomu včetně mě ho museli v Pchjongjangu předělávat), tak ať si jedou. Z komunismu do komunismu říznutého finanční injekcí. Uvidíme, jaký bude rozdíl.

Na první pohled je tady víc prachů. Normální benzínky. Víc aut. Lepší cesty. Do toho ale stále rudé slogany a portréty a sochy vůdců. Pořád jsme dost jasně v KLDR a jako Hong-Kong to tady rozhodně nevypadá. Náš hotel Tourist je celkem OK, má pár much, hlavně teda kombinace pokojů ve čtvrtém patře bez výtahu a dvacetikilových kufrů není úplně optimální, a to jako správný rudý gentleman těch pater s kufrem svým i křehkých dam vyjdu asi deset. Ale je tu teplá sprcha.

Lehce se zabývám ukrýváním fotek, které mi donesl Jean-Luis ve svém notebooku, píšu něco zápisu abych toho večer neměl tolik, a za chvilku bude oběd. Bodla by nějaká změna, už mi z těch všech pořád stejných zelenin a pálivých mas roste na hlavě tráva, pořád mi to sice chutná ale co já bych dal za rajskou nebo svíčkovou. Nebo i tu blbou brkaši.

Žádná velká sláva, žádná inovace. Po včerejším dalo by se říci hodokvasu nějak nemá nikdo moc chuť, tak spíš tak ochutnáváme.

Snědli jsme, je půl druhé. Místní cestovkáři chtějí polední klid a odjezd ve tři. Přijde nám to jako kravina, tak se jdeme alespoň (s bachaři) projít po městě, a pak busem vyrážíme do (státní) továrny na plnění lahví. Vaří se tu pivo, vyrábí soju, mokkoli, a stáčí voda. Jako teda žádná pecka. V případě vody je výrobní kapacita mizerná, část procesu je manuální, naplněné lahve se musí ručně srovnat do vzoru 4x5 a odeslat do rozštelovaného fóliovacího stroje k zabalení. Padesátá léta minulého století. O moc lepší to není ani u ostatních výrobků.

Mám takový nešvar, už od mala opravuju učitele, pokud mám pocit, že říkají nesmysly, a neodpustím si to ani tady. Je tady takový výkaz produkce, podle kterého by měla produkce z letošních 450000 lahví raketově vzrůst na 11724000000 lahví. Někdo si tu asi myslí, že jsou, Coca-Cola. Jedna a půl lahve tak statisticky připadá na každého z nás. Nesedí ani produkce v penězích, protože 1560000 wonů by znamenalo strašně nízkou cenu za lahev, a to zejména při kurzu k euru, kde pak roční produkce vychází na cca 160€. To mi nepřijde úměrné ke 12 miliardám vyprodukovaných lahví.

Prostě zásadní chyby, celé je to tak nějak fejk, nikdo se nepředře, asi fakt něco vyrábí, ale je to takové laxní, neumí tady počítat. Vysvětluju chyby zbytku skupiny, pro které je celý výkaz rozsypaný čaj, a ti se pak už průvodců a ředitele továrny ptají za mě . Vzrušená debata.

Následuje továrna na boty, od dvou různých průvodců (máme jich čím dál víc) se dozvídám dvě různé informace, jedna že se boty odsud dováží do Pchjongjangu a dalších částí Koreje, od druhého, že je to joint venture s Číňanama a celá produkce jde do Číny. Kvalita ubohá, stroje sto let staré, u třiceti šicích strojů asi jenom pět šiček. Stroje každý pes, jiná ves, údržba tudíž asi náročná... Nechápeme, jdeme dál.

Next stop... wait for it... banka. Ano, je tu banka. Taková svérázná banka. Jean-Luis kupuje nabíjecí platební kartu, ale nic nanabíjí. Neviděli jsme jediné místo, kde by šla použít, bankomat nebo terminál. Třeba ještě uvidíme. (Neuvidíme.) Ostatní mění nějaké juany na wony, já bych rád, ale juanů mám málo, dolary jsem nechal v autobuse a mám jenom eura. Jenže změnit eura přímo nelze, tak musím (po dlouhém zjišťovacím procesu, ani průvodci nechápou, jak to tady funguje) k okýnku, kde mi vypíšou jakýsi devizový příslib, pak s ním do jiného okýnka, kde je fronta a točí se tam bez přehánění milióny v různých měnách. Průvodce mi po deseti minutách nikam nevedoucího čekání zajistil přednostní odbavení, a tak mám juany a za padesát juanů si měním ještě wony, což je snadné. Zítra jdeme na trh, budeme se snažit hodně rozměňovat.

Perlička: Mám bankovku v hodnotě 5 wonů. Jestli to dobře počítám, tak její reálná tržní hodnota je 0,75 halíře. Menší platná bankovka imho na světě neexistuje, možná ve Venezuele před deformou.

Procházíme park který spojuje centrální ulici s pláží, je tu akvapark, ale je zavřený, protože je prý zima a dávno po sezóně (je půlka září, polojasno a pětadvacet). Rozprcháme se po různých opuštěných sportovištích. Někteří lidi se dostávají hodně do varu a jsou fakt nasraní. Tohle nefotit, támhle nesmíš, tohle smazat protože tam je někde vidět policajt, tohle auto nefoť, protože má armádní SPZku. Před vstupem do parku nás varovali, že si máme dávat pozor na věci, že se tu prý krade. Jako fakt. V parku bylo tak 5 zaměstnanců údržby zeleně a pár dětí. V nejbezpečnější zemi světa, v Rajinu, v parku, se prý krade. V podstatě no-go zóna. Tohle je nejvíc.

Pro mě měl být highlight dnešního dne pivovar s restaurací, který v Rajinu otevřel nějaký Čech. Vaří se tu "české" pivo a čepuje do plzeňských půllitrů. No jako co si budeme povídat. Mají dva druhy, z toho jedno rýžové, tak si dávám to obyčejné. Chutná dobře, ale takhle vypadat nemá. Ale řekněme.

Dělám trochu show, když vidím, jak se servírky k pivu chovají: neumí točit, tak pěnu vyhazují do připravené nádoby a pak zase točí, odhodí pěnu, a tak zas a znova. Lámu rukama a na celé kolo křičím korejsky "To nemůžete" a "Prosím tohle nedělejte" ale nefunguje to. Holka za pípou je asi úplně blbá a ty ostatní se jenom blbě smějí. Českou restauraci nepřipomíná absolutně nic, je "Česká" jenom pro turisty. Není tu jediný nápis Česky, a v korejštině jediná zmínka o Česku. Na zdi místo fotek Prahy fotky Pchjongjangu, a to některé ještě otočené o 90°. WTF. Česko tak připomínají jenom ony půllitry. A cena, za dvanáctku chtějí sedm zelených portrétů mrtvého vůdce sousední země, tj. asi 22 korun. Že prý budova a interiér. Tož posuďte sami, obojí je vyfoceno níže.

Večeře v sídle místní cestovky, jako nenadchne, neurazí, je toho dost a je tu i meloun. Večer je třeba na hotelu dohnat spánkový deficit ze včerejška, a zítra nás čeká další "adventure". Nepřepadnou nás třeba?


Z celé naší skupiny ani velké v Pchongjangu, není nikdo rodilý mluvčí angličtiny. A ani z velké skupiny, ani dvanáctičlenné teď, nikdo nepřijel obdivovat výhody místního zřízení. Ano, klaníme se sochám, tleskáme výkonům pětiletých dětí od mala vystavených neskutečné drezůře, vstáváme, když na stadión vstoupí nejvyšší, předstíráme zájem o plnění lahví vodou. Ale všichni jsme tady jako v ZOO a je nám to jasné hned od začátku. Zejména teď, ke konci cesty, si všímáme detailů od podobnosti mezi slovy Rason a Prison nebo Guide a Guard. Doslova hltáme nesmyslné příkazy a nařízení, kdy nesmíme fotit ulici, protože na jejím konci, asi po dvou kilometrech, je socha vůdce, která by mohla být rozmazaná, ale fotit opuštěná dětská hřiště s obrazy dětí se samopaly v rukou je naprosto normální.

Den třináctý

Pozitivní zprávu na začátek. Nesmělou "rusky" mluvící průvodkyni, třicetikilovou osmnáctku která se bála mluvit a neuměla skloňovat, po vlně kritiky (doufám, že chudák holka hezká nestříhá nůžkama trávu nebo neopravuje silnice) nahradil zkušený padesátník. Mluví nahlas a je mu rozumět líp, než šéfce skupiny v angličtině. A ta je hlavně strašně, ale strašně nesympatická. Přidávám se spíš k rusofonní skupince, tj. Sašovi, Jeleně a Julii. Celý den jsme neopustili Rajin. Natahujeme čas. Čekáme, abychom mohli spěchat. První akce je vyhlídka nad městem, žádná pecka, cesta sem je blbá. Měl to být trek, ale kromě asi 250 metrů jsme ho vyjeli autobusem.

Další zastávka, nic neřešící přístav. Putin o něho má zájem, protože na rozdíl od nedalekého Vladivostoku nikdy nezamrzá. Teď tady ale chcípl pes. Nic se nenakládá, nevykládá, pár přístavních dělníků se evidentně nudí a hromada uhlí čeká na Godota.

Eli se snaží vtlouct trochu rozumu do naší průvodkyně, která ani nevím jak se jmenuje (a nějak mě to už ani nezajímá). Ptá se, proč je tady tak mrtvo a jestli chápe, proč jsou na Severní Koreu uvalené sankce. Chápe. Atomovky. Ale nechce se jich vzdát. Snažíme se ji přesvědčit, že jediná cesta kupředu je odhodit starou zášť, podat si Rus s Němcem, Němec s Francouzem, a Severokorejec s Japoncem a Američanem ruce, protože celý svět se hýbe dopředu, a jejich země stojí. Nechápe. Pořád mele o nutnosti jaderných zbraní k odstrašení nepřátel a japonské agresi. Má to hluboko pod kůží.

Superpecka dnešního dne je rybářská vesnice. V původním programu stálo tolik, že navštívíme rybářskou vesnici, prohlédneme si domek rybáře a pohovoříme s nimi. Věc se má tak, že v rybářská vesnice je revoluční muzeum, kde se kdysi zastavil Kim Čong-Il (jako dvanáctiletý), rozmlouval s rybáři, a dnes je přístupný jeden domek, kde snad možná i někdo žije, vesnici odděluje od moře plot a k tomu pro jistotu ještě i plot s ostnatým drátem, a neuvidíte tady ani jeden ze čtyř základních atributů rybářské vesnice: rybáře, lodě, sítě ani ryby. Ale suší se tady paprika a nad telkou mají obrazy vůdců.

Oběd už fakt nevím, bylo toho celkem málo a Judith na to jde způsobem co si neukradneš to nemáš, a tak dojídáme ještě po průvodcích. Rýže tradičně nakonec když už není co s ní, jedině tak kimči, které už každému leze krkem stejně, jako neustálé restrikce ve focení, protože támhle vzadu stojí třípixelový policajt nebo je tam nějaký revoluční památník, který - kdybychom uměli dostatečně korejsky - se odsud nedá přečíst. Ale snažíme se brát to s humorem, průvodci zdá se sarkasmu nerozumí a tak chválíme očividné nesmysly a snažíme se tvářit důstojně. Jo vlastně vím, oběd byl v budově bazénu, který je vypuštěný a předělaný na takový podivný autodrom.

Následuje v nějakém pořadí dost nuzný skleník s kimirséniemi (fialová orchidej) a kimčongiliemi (červená begónie). Žádná pecka a milión číňanů. Jestli jste si představili skleník třeba velikosti tenisového kurtu nebo snad větší tak vás asi zklamu. Představte si spíš takový střední obývák. Pak (nebo před) bookshop, který měl světlou stránku v tom, že za rohem byl stánek s točenou zmrzlinou a jako asi všude v Rasonu se tady platí juany, tj. není žádný větší problém si kdekoliv cokoliv koupit. Problém je, že moc není co.

Přes celé město jedeme do školy pro sirotky, ale jelikož jsme v bookshopu vycamrali strašně moc času (úplně zbytečně), tak jsme tady asi jenom deset minut. Škola je asi dva roky stará a fakt hezká. Prostě normální škola. Fotbalové hřiště, nic moc propagandy, až na portréty soudruhů nad tabulí.

Pak zase přes půl města k hale na taekwondo, kde je čtvrthodinové představení místních sportovců pro několik zájezdů z Číny (dokonce tu parkuje bus na čínských spzkách), a nás pár joudů z kapitalistického západu. Pak hned všichni do busů, my i Číňani, a přesun do nějakého toho divadla, kde za chvilku začíná představení dětí. Slabší než jsme už viděli, mělo to skoro hodinu a nebyl jsem sám, kdo u toho usínal. Pozdější průzkum při skleničce soju ukázal faktor spánku 80%. Scéna nebyla hezky postavená, a ta děcka byla sice super, ale už je to pořád na stejné brdo. Přibyla show se švihadly.

V rasonské zóně volného obchodu máme podruhé možnost použít wony, a to na trhu, který je megavelký. Máme tady hodinu, tvoříme skupinky čtyř na jednoho průvodce, což je naprd, protože každý chce něco jiného... Nakonec největším hitem je ovoce, které už nám fakt chybí, kupujeme banány, broskve, minikiwi, manga, jabka, hroznové víno, co je komu po chuti. Všechno kromě jablek je asi Sdělano v Kitaj, jako i většina ostatních produktů na trhu. Některé prodavačky se chytají rusky, alespoň čísla atp., ale jede se zde hlavně v juanech a wony budí spíš podivné pohledy. Brutální přezaměstnanost, v jednom obchodě s drogerii bylo asi patnáct prodavaček a pět zákazníků. Chtěli jsme hlavně rozměňovat na drobné, ale wony tady spíš fungují jako eura u nás v Bille. Vezmou je, ale vrátí vám v korunách (juanech).

Zpět na hotel, pár lidí ještě jede do Rason Internal Communication Center. Je tam jeden telefon, ze kterého se dá volat. S pasem, a číslo vytáčí jediná přítomná zaměstnankyně (otevřeli v sedm večer jenom kvůli nám). Hong-Kong jak vyšitý.

Já ale zůstávám na hotelu, píšu, a za chvíli je večeře. Byl vyvinut (už včera) systém SKNVPP (systém kradení nedojedených věcí po průvodcích), většinou nám sice zbyde půlka jídla, ale to už nikomu nechutná, naopak průvodcům nechutná to, co chutná nám. Zmizí totiž vždycky dřív než my a Judith nebo Carine už jsou připravené.

Schválně jsme si s Philipem na večeři nevzali kartu, aby nám fungovala lednička, a uvidíme, co bude. Pomáhá nám průvodkyně, řešíme to tedy anglicky. Náhradní karty samozřejmě nemají, pošlou nám pokoj otevřít uklízečku. Asi za deset minut je powercut, nic nenormálního, už si zvykáme, jeden byl včera při jídle (v tradiční severokorejské jídelně bez oken). Potkáváme se za svitu mobilů s ostatními na chodbě, a Francouzi si zabouchnou dveře. Až se proud vrátí do normálu, jdu s Alainem na recepci. Vysvětluju jednoduchou korejštinou, abych byl pochopen, že "karta je v pokoji, ale lidi jsou venku", slyší mě naše průvodkyně a zítra budu mít peklo , protože si teď určitě myslí, že umím mnohem víc, než jsem dosud přiznal. Problém není v tom, že bych nebyl schopen dát dohromady smysluplnou větu, ale když to udělám, dostanu jako odpověď slohovou práci v L3 - viz infobox níže.

Večer pak s Francouzi a Hansem trochu popíjíme žaludovici, kterou jsme koupili včera ve stáčírně za pět juanů flašku. Je tak hnusná, že musím skočit dolů pro teplý Sprite. 35 Kč za plechovku. Cestou po schodech pláču . Soju v plastu za tři koruny flaška z pchjongjangského supermarketu teda bylo lepší (ikdyž asi taky z žaludů).


Kromě ruskojazyčného průvodce (který si nechává říkat Žeňa) ani neznám jména ostatních, a ani mi to nevadí. V Pchjongjangu se o nás fakt starali, dělali skoro co nám na očích viděli, tady je to zase gestapo, jeden z nich (spíš dva) furt sedí v lobby a nemůžeme si ani obejít hotel dokola. Není tu ani pořádný obchod, není tu chlazené pití, do čtvrtého patra pořád horem dolem bez výtahů... Rason není Hong-Kong, Rason is Prison stejně jako zbytek KLDR. Náš ruskojazyčný průvodce s patnáctiletou praxí v oboru nikdy nebyl ani v tom blbém Chasanu za kopcem. Ruských turistů je prý strašně málo, tak se pro jistotu naučil i čínsky. Tam ale taky nikdy nebyl.



Den čtrnáctý

Konečně na celý den opouštíme Rason. Program na dnešek je značně nejasný a nejzajímavější místo nechali soudruzi na konec, abychom ho nemohli stihnout. Julia domlouvá, že vynecháme další krásné revoluční místo, dům ve kterém krátce pobývala Kim Čong-Suk, královna matka. Hurá.

První zastávka, Pipa Island. Můžeme jet za 100 mao na nějakou půlhodinovou vyjížďku hrozně rezavou lodí na imaginární lvouny, kteří tam taky nemusí být. Nikdo nemá zájem trávit čas na lodi plné Číňanů v povinné plovací vestě. Máme hodinu, procházka po ostrově trvá prý půl. Pak je tu stopadesátý pátý giftshop s knihami tří dobrých autorů. Za deset minut nemáme co dělat, odjet nemůžeme protože proč? proto!, a tak jdeme na neoficiální okruh kolem ostrova pro autobusy. To dost nasírá naši průvodkyni, stejně jako přeskočená revoluční chaloupka, a v podstatě s náma odmítá mluvit. Má boty na podpatku a evidentně se jí nechce. Not our problem, bitch, řeklo se procházka kolem ostrova a přesně to děláme. S výrazem "you are all dead" ve tváři cupitá na jehlách po prašné cestě. Tam kde cesta ústí na most čeká, a stopuje autobus za náma na parkoviště.

Jedeme do přilehlého čínského kasina, kde máme půl hodiny přesně na to, abychom si tu nic nekoupili, protože kasino už každý viděl a restaurace je ještě zavřená. Ale záchody tu mají solidní. Čekáme na Godoty, resp. na průvodce, kteří se někam zašili. Jdeme si prohlédnou jakési sádky. Asi. Prostě jsme tu zastavili, vyhnali nás z busu, a pak nahnali zpět. Nikdo se s náma nebavil. Nevíme proč tu jsme, místní možná ví, proč tu jsme. Asi se máme dívat na ryby. Všichni to tak dělají. Dokonce i Kim Jong-Un is looking at fish.

Next stop, hurá, oběd, same same but different, hlavní chod je kari které vypadá jako z pytlíku od Vitany. Pak už konečně jedeme na konec světa, do Tumangangu, poslední vlakové stanice před hranicí s Ruskem. Znám to tady z ruské strany, kdo sledujete Čočíkovy reporty asi znáte i čínskou stranu. A teď konečně z KLDR. Je to nutno povědět lepší než z Ruska. Je tu výhled daleko do vnitrozemí, dalekohled zadarmo, vyhlídkový pavilón. Staví se sem betonová cesta, takže musíme kus jít, a pak kus zpět k autobusu. Nikomu to nevadí, lepší, než revoluční místa. Cesta je nová a zabalená v celofánu.

Nedaleko je dům korejsko-ruského přátelství, taková výstavka s fotkami vůdců na návštěvách SSSR a následně Ruska. Nothing really special. Ani sem se momentálně nedá dostat autobusem, musíme kus po svých, včetně železničního přejezdu pro oba rozchody. Jezdí se ale jenom po jednom, těžko říct po kterém. Rozdíl je malý.

Zpět do Rajinu, hodina a něco, řidič to po dobitých šotolinách i nových (dejte tomu pár let a budou v hrozném stavu) nových betonkách dost valí. Jinak počítejte cca hodinu a půl. Večeře v restauraci mimo hotel, překvapení, zase kari z prášku, tentokrát asi Maggi. To se nepovedlo, ale neremcáme. Máme to za pár.

Na hotelu pivko, schováváme fotky kam se dá, ráno budeme balit a schovávat bankovky místní měny, které se nesmí vyvážet. Tož asi tak. Dneska to bylo kratší, zbytek z cesty nebo až z domova. Home, sweet home. China Libre a pak konečně Evropa. Teda ne všichni. Některé ještě čeká návazná cesta po Číně, Laosu, a po dalších místech. Já letím rovnou domů, ani neplánuju opustit Pekingské letiště.



Den patnáctý

Ráno není do čeho píchnout. Zabalit se mi podařilo celkem snadno, jdu se projít ven. Za bedlivého dohledu gestapa. Nepouštím se do žádných větších akcí. Gestapáci jsou v lobby hotelu dlouho do večera a hned zase brzo ráno. Mám podezření, že z úsporných důvodů na tom gauči i spí.

Poslední snídaně, žádná změna, už mi to fakt nechutná a tak jsem rád za trochu toho chleba ve vajíčku a polívky s rýží. Cpeme kufry na sedadla do autobusu a vydáváme se na cestu do neznáma, hodinu po betonové hrůze, po které se dá jet tak padesát, na hranice s Čínou.

Tam se vyskládáme, a doufáme, že průvodci vypadnou. Nevypadli. "Pomáhají" s kontrolu našich foťáků, mobilů a laptopů, tj. dávají četníkům tipy, kdo fotil, co neměl a kdo je největší protistátní živel. Já jsem z foťáku vymazal z posledních cca 300 fotek ty závadné, ale zdá se, že šli ještě dál, bylo to proklikané cca týden dozadu. Jak si poradili s notebookem nevím, mobil si nechali odemknout. Měl jsem tam sice kopii všech fotek, ale zdá se, že je zajímaly jenom fotky pořízené mobilem.

Nejdéle paradoxně trvala kontrola notebooku šéfky Julie, ale vesměs to nebylo tak nejhorší. Něco lehce přes hodinu. Oběma směry proudí davy Číňanů do výše zmíněného kasina, nemají žádná zavazadla, jezdí sem gamblovat na jednu noc a hned jedou zpět. Telefony jim nikdo neprohlíží.

Za hranicí nás naši gestapáci usadí do busu, který nás převeze přes řeku Tumen, kde už je standardní kontrola, a za ní pak Coca-Cola a pořádné silnice a pořádný autobus. Nemůžeme uvěřit, jak je ta cesta rovná. Jak je vůbec možné něco takového dokázat. Že by při stavbě používali stroje? A co je to za autobus? Je tak nový a pohodlný! A má zavazadlový prostor!

Za dvě hodiny a něco málo jsme na letišti v Yanji. Nic moc velké, nic moc tu není. V Lotterii mají internet, tak tam dáváme oběd a sedíme, co to jde, pak se jdeme checknout. Bohužel to nešlo až do Prahy, takže musím (přestože je to přestup Air China - Air China), v Pekingu pro zavazadlo.

Let normálka, na dvouhodinový spoj teplé jídlo, kuře, rýže, rajčata a neslané buráky. Asi to mělo být kung-pao. V Pekingu se loučíme s těmi, kdo jedou do města, a na letišti jsme zůstali čtyři. Mě jedinému se hned daří zbavit bágla, ostatní to táhnou. Já mám sedm a půl hodiny do odletu. Snažím se nespat, snad to pak v letadle půjde. Okupujeme asi tři hodiny stůl u krále karbanátků. Je tu celkem klid, máme tady takový chráněný záliv. A mají tu levný čaj a kafe. Postupně se loučím s ostatníma, kteří letí dřív nebo z T2, a když osiřím, jdu na bezpečnostní kontrolu. Tam mi bratrskou severokorejskou svítivě modrou powerbanku vyhodí z příručáku. Čekal jsem to: nemá žádný štítek s údajema. Musím trochu šetřit šťávou, a tak tedy do salónku u gatu E17. Je tu jídlo (nic nechci, ale croissant s máslem a marmeládou mě přesvědčí - dva týdny jsme neměli nic sladkého), a hlavně je tu sprcha, a já mám v batohu čerstvé oblečení. Takže do letadla polezu jako člověk. 50 minut do odletu, dopisuju zápis a je třeba zdrhat na gate, mám to poměrně daleko.

Den šestnáctý

Let do Vídně je dlouhý, moc toho nenaspím, ale něco jo. První jídlo je spíš takový půlnoční snack, muffin, sendvič a nějaký cake, proč ne. Po letadle horem dolem skoro pořád chodí voda, takže není třeba nikam courat. Mám fajn místo v trojce v místě, kde se letadlo zužuje, hned za poslední středovou čtyřkou. Vedle mě seděla nějaká hyperaktivní bába, ale ta se po pár pokusech a nezdarech nakonec upíchla někam asi s manželem dohromady, a tak mám středové místo volné. Tak to mám rád a tak nějak jsem si to plánoval. Navíc mám dvě obrazovky, ne že bych teda chtěl moc na něco koukat - a v IFE Air China ani není moc na co - ale už ten pocit, že můžu mít na jedné obrazovce mapu a na druhé si něco klikat, je fajn.

Někde u Moskvy se začíná nosit snídaně: čínská rýžová srágora nebo omeleta, tak co tak asi, z asijských překvapení už jsem vyrostl. Nic moc, ale neurazí.

Ve Vídni je to krkolomné, horem, dolem, pasovka rychlovka automat, Číňanů čeká milión na manuál a musím se k automatům proboxovat, ale furt lepší, než tu stát s nima. Salónek Sky, a tam to začne. Jdu do toho. Třepou se mi prsty. INTERNET. Magic. Facebook. Youtube. Zprávy. Email. Civilizace. Stres. Srdeční choroby. Předčasná smrt.

Deset minut před plánovaným boardingem opouštím salónek (už jste se někdy k snídani přecpali banánky v čokoládě?) a jdu na gate. Bohužel letadlo z předchozí rotace... ale i tak jsme v Praze jakž takž rychle, než nás dovezou z letadla, tak už kufry jezdí po páse. Beru, bus, metro, a... a do práce. Na dnešek už jsem si nevzal dovolenou. Asi tak po druhé v životě jsem udělal trip z práce do práce. Jako není to úplně dobrý nápad. Večer stíhám tak akorát vybalit a padám do postele.

끝 - THE END

Tož tak, toliko k druhé "expedici" do KLDR. Místa, kde vám je Spotify, Tripadvisor, Google Maps k ničemu, ale zato si můžete s lidma u jídla povídat, nikdo se nešťourá mobilem v uchu a lidi mají dvě ruce k jídlu. Uvidíme, zkusím časem s Julií naplánovat nějakou Advanced for Advanced cestu na Pektu a možná někam, kam se nikdo nedostane. Cestu bez zlatých soch, DMZ, cirkusu, ale další hory (Mt Kuwol), třeba nějaký celodenní trek, třeba tu ZOO nebo akvaparpark. Místa, kde jsou lidi. Živí, spontánní Korejci.

Pekne, len tam mas chybku, predpokladam ze japonskymi jeny sa tam asi neplati.

Riadny trip, už je z teba oficiálny expert na Sever. Len neviem čím to je, ale mňa osobne už to tam nejak neláka a to bola niekedy u mňa destinácia snov č.1. asi je to tým, že ak by tam nebol ten "bizar" režim, tak vizualne mi to nejak extra zaujímavé nepríde. Ani extra hory,ani historické ani more, ani zradlo,jedine fakt ti ľudia.

Přečetl jsem tentokrát několika dechy (ne jedním). Alexx má můj obdiv, že dokáže sepsat a brzy publikovat takto obsažný text (budoucí Alexovy spisy?). Se vší úctou ale nevím o čem to vlastně bylo... Několik postav, několik organizovaných přesunů, snídaně, další strava, teplé pivo, 3,5 kg spartakiád, 10 dkg sebechvály, Zwei Kessel Buntes a zbytek jsem zapomněl. Nezávislý svobodomyslný cestovatel se moc nechytá. Parafrází - Nenadchne, neurazí, je toho dost a byl tam i meloun...

Právě jsem se vrátil ne z hradu, ale z Číny a tak jsem se zájmem (také skoro jednodechově) přečetl tento trip. Po předchozích cestopisech jsem už věděl, co můžu od autora čekat a ani tentokrát nezklamal. Díky za zajímavé informace, tam se asi nepodívám, Čína je Čína

Díky moc za tripreport. Vážně skvěle napsané a přečetl jsem to na jeden zátah.

Cestování do KLDR není normální cestování, to uznávám. S velkou mírou nadsázky je to jako objevování jiné planety. Poodhalování světa za železnou oponou. Má to asi stejný smysl, jako lítat na měsíc. Nic moc se nedozvíme, ale něco málo přece. A možná trochu kulturně obohatíme těch několik lidí za ní, se kterými přijdeme do kontaktu. Největším hitem pro průvodce jsou totiž fotky z Jižní Koreje, Japonska a Číny v telefonu.

Btw. na FB se objevilo celkem solidní video od jednoho ze členů naší výpravy z pchjongjangských Mass Games, s titulky v angličtině. Sám jsem to celé neviděl (kromě toho 9.9. naživo), ale chci o naší příhodě z her napsat článek na idnes a doplnit nějaké ty fotky, a video se taky hodí.

https://www.youtube.com/watch?v=1F42BzUHsnQ




Pravdu díš, opraveno. Jeny by se asi daly směnit, ale v obchodě je asi napřímo fakt nikde neberou.

Vida, jak ses poučil v manipulačních technikách zobecňování a relativizování u opravdových odborníků .

K soudruhům z hnutí Pektusan mám ale zdá se (doufám) ještě celkem daleko:

Nebuď tak skromný! Pečlivá příprava, nadšení, oddanost věci a 2-3 budoucí návštěvy nejlepší země Tě posunou třeba i výše než na úroveň tohoto hnutí.