Den třináctýPozitivní zprávu na začátek. Nesmělou "rusky" mluvící průvodkyni, třicetikilovou osmnáctku která se bála mluvit a neuměla skloňovat, po vlně kritiky (doufám, že chudák holka hezká nestříhá nůžkama trávu nebo neopravuje silnice) nahradil zkušený padesátník. Mluví nahlas a je mu rozumět líp, než šéfce skupiny v angličtině. A ta je hlavně strašně, ale strašně nesympatická. Přidávám se spíš k rusofonní skupince, tj. Sašovi, Jeleně a Julii. Celý den jsme neopustili Rajin. Natahujeme čas. Čekáme, abychom mohli spěchat. První akce je vyhlídka nad městem, žádná pecka, cesta sem je blbá. Měl to být trek, ale kromě asi 250 metrů jsme ho vyjeli autobusem.
Další zastávka, nic neřešící přístav. Putin o něho má zájem, protože na rozdíl od nedalekého Vladivostoku nikdy nezamrzá. Teď tady ale chcípl pes. Nic se nenakládá, nevykládá, pár přístavních dělníků se evidentně nudí a hromada uhlí čeká na Godota.
Eli se snaží vtlouct trochu rozumu do naší průvodkyně, která ani nevím jak se jmenuje (a nějak mě to už ani nezajímá). Ptá se, proč je tady tak mrtvo a jestli chápe, proč jsou na Severní Koreu uvalené sankce. Chápe. Atomovky. Ale nechce se jich vzdát. Snažíme se ji přesvědčit, že jediná cesta kupředu je odhodit starou zášť, podat si Rus s Němcem, Němec s Francouzem, a Severokorejec s Japoncem a Američanem ruce, protože celý svět se hýbe dopředu, a jejich země stojí. Nechápe. Pořád mele o nutnosti jaderných zbraní k odstrašení nepřátel a japonské agresi. Má to hluboko pod kůží.
Superpecka dnešního dne je rybářská vesnice. V původním programu stálo tolik, že navštívíme rybářskou vesnici, prohlédneme si domek rybáře a pohovoříme s nimi. Věc se má tak, že v rybářská vesnice je revoluční muzeum, kde se kdysi zastavil Kim Čong-Il (jako dvanáctiletý), rozmlouval s rybáři, a dnes je přístupný jeden domek, kde snad možná i někdo žije, vesnici odděluje od moře plot a k tomu pro jistotu ještě i plot s ostnatým drátem, a neuvidíte tady ani jeden ze čtyř základních atributů rybářské vesnice: rybáře, lodě, sítě ani ryby. Ale suší se tady paprika a nad telkou mají obrazy vůdců.
Oběd už fakt nevím, bylo toho celkem málo a Judith na to jde způsobem co si neukradneš to nemáš, a tak dojídáme ještě po průvodcích. Rýže tradičně nakonec když už není co s ní, jedině tak kimči, které už každému leze krkem stejně, jako neustálé restrikce ve focení, protože támhle vzadu stojí třípixelový policajt nebo je tam nějaký revoluční památník, který - kdybychom uměli dostatečně korejsky - se odsud nedá přečíst. Ale snažíme se brát to s humorem, průvodci zdá se sarkasmu nerozumí a tak chválíme očividné nesmysly a snažíme se tvářit důstojně. Jo vlastně vím, oběd byl v budově bazénu, který je vypuštěný a předělaný na takový podivný autodrom.
Následuje v nějakém pořadí dost nuzný skleník s kimirséniemi (fialová orchidej) a kimčongiliemi (červená begónie). Žádná pecka a milión číňanů. Jestli jste si představili skleník třeba velikosti tenisového kurtu nebo snad větší tak vás asi zklamu. Představte si spíš takový střední obývák. Pak (nebo před) bookshop, který měl světlou stránku v tom, že za rohem byl stánek s točenou zmrzlinou a jako asi všude v Rasonu se tady platí juany, tj. není žádný větší problém si kdekoliv cokoliv koupit. Problém je, že moc není co.
Přes celé město jedeme do školy pro sirotky, ale jelikož jsme v bookshopu vycamrali strašně moc času (úplně zbytečně), tak jsme tady asi jenom deset minut. Škola je asi dva roky stará a fakt hezká. Prostě normální škola. Fotbalové hřiště, nic moc propagandy, až na portréty soudruhů nad tabulí.
Pak zase přes půl města k hale na taekwondo, kde je čtvrthodinové představení místních sportovců pro několik zájezdů z Číny (dokonce tu parkuje bus na čínských spzkách), a nás pár joudů z kapitalistického západu. Pak hned všichni do busů, my i Číňani, a přesun do nějakého toho divadla, kde za chvilku začíná představení dětí. Slabší než jsme už viděli, mělo to skoro hodinu a nebyl jsem sám, kdo u toho usínal. Pozdější průzkum při skleničce soju ukázal faktor spánku 80%. Scéna nebyla hezky postavená, a ta děcka byla sice super, ale už je to pořád na stejné brdo. Přibyla show se švihadly.
V rasonské zóně volného obchodu máme podruhé možnost použít wony, a to na trhu, který je megavelký. Máme tady hodinu, tvoříme skupinky čtyř na jednoho průvodce, což je naprd, protože každý chce něco jiného... Nakonec největším hitem je ovoce, které už nám fakt chybí, kupujeme banány, broskve, minikiwi, manga, jabka, hroznové víno, co je komu po chuti. Všechno kromě jablek je asi Sdělano v Kitaj, jako i většina ostatních produktů na trhu. Některé prodavačky se chytají rusky, alespoň čísla atp., ale jede se zde hlavně v juanech a wony budí spíš podivné pohledy. Brutální přezaměstnanost, v jednom obchodě s drogerii bylo asi patnáct prodavaček a pět zákazníků. Chtěli jsme hlavně rozměňovat na drobné, ale wony tady spíš fungují jako eura u nás v Bille. Vezmou je, ale vrátí vám v korunách (juanech).
Zpět na hotel, pár lidí ještě jede do Rason Internal Communication Center. Je tam jeden telefon, ze kterého se dá volat. S pasem, a číslo vytáčí jediná přítomná zaměstnankyně (otevřeli v sedm večer jenom kvůli nám). Hong-Kong jak vyšitý.
Já ale zůstávám na hotelu, píšu, a za chvíli je večeře. Byl vyvinut (už včera) systém SKNVPP (systém kradení nedojedených věcí po průvodcích), většinou nám sice zbyde půlka jídla, ale to už nikomu nechutná, naopak průvodcům nechutná to, co chutná nám. Zmizí totiž vždycky dřív než my a Judith nebo Carine už jsou připravené.
Schválně jsme si s Philipem na večeři nevzali kartu, aby nám fungovala lednička, a uvidíme, co bude. Pomáhá nám průvodkyně, řešíme to tedy anglicky. Náhradní karty samozřejmě nemají, pošlou nám pokoj otevřít uklízečku. Asi za deset minut je powercut, nic nenormálního, už si zvykáme, jeden byl včera při jídle (v tradiční severokorejské jídelně bez oken). Potkáváme se za svitu mobilů s ostatními na chodbě, a Francouzi si zabouchnou dveře. Až se proud vrátí do normálu, jdu s Alainem na recepci. Vysvětluju jednoduchou korejštinou, abych byl pochopen, že "karta je v pokoji, ale lidi jsou venku", slyší mě naše průvodkyně a zítra budu mít peklo

, protože si teď určitě myslí, že umím mnohem víc, než jsem dosud přiznal. Problém není v tom, že bych nebyl schopen dát dohromady smysluplnou větu, ale když to udělám, dostanu jako odpověď slohovou práci v L3 - viz infobox níže.
Večer pak s Francouzi a Hansem trochu popíjíme žaludovici, kterou jsme koupili včera ve stáčírně za pět juanů flašku. Je tak hnusná, že musím skočit dolů pro teplý Sprite. 35 Kč za plechovku. Cestou po schodech pláču

. Soju v plastu za tři koruny flaška z pchjongjangského supermarketu teda bylo lepší (ikdyž asi taky z žaludů).
Infobox píše:
O korejštině a severokorejštiněKdyž to hodně zjednoduším, korejština má tři zdvořilostní úrovně. Když to ještě jednou zjednoduším, říkejme jim třeba:
L1 - takhle můžete oslovovat děti, zvířata, sobě rovné nebo mladší spolužáky a kolegy, mladší sourozence
L2 - všechny ostatní v neformálních situacích, což je skoro vždycky pokud řekněme nemáte vy a protistrana na sobě kvádro
L3 - když to kvádro máte, nebo oslovujete vážené lidi, profesory atp. L3 se používá v televizním vysílání, v novinách, nebo když oslovujete větší publikum, když píšete něco a nevíte, kdo to bude číst (životopis, žádost o místo, diplomku)
Jenže v KLDR je to složitější. L1 řekněme zůstal, L2 se skoro nepoužívá (vůbec to neslyším), a v L3 se mezi sebou baví i průvodci, L3 máme ve všech konverzacích, které můžete koupit, L3 se nás snaží učit v autobuse (poděkování pozdrav atp. je v podstatě věta o jednom slovese, které musíte uvést do patřičného levelu).
Druhý problém: řada zásadních slov pro smalltalk s novými lidmi, průvodci je jiná. Jinak se řekně třeba: Korea, Jižní Korea, korejské písmo, korejština, korejský tradiční oděv, zmrzlina, Česko, Německo, Polsko a nebo záchod. Tj. většina základní slovní zásoby na témata odkud jste přijeli, jak se vám tady líbí atp. Jihokorejci taky řadu slov časem oholili o první písmeno (n nebo l/r), takže jinak se řekne "žena", "cestování", "pas" atp. Je to špička ledovce, ale pro mě dnes a denně používaná slova. Mám v hlavě guláš. Ne že by většinu těch výrazů Severokorejci neznali, ale plusové body tím nezískáte. U záchodu je to celkem jedno, ale na Koreu jsou hákliví.
Třetí problém: V jihokorejštině se z hodně šlamastyk s oslovením můžete vybabrat přidáním k oslovení slova "učitel", což jako zdvořilostní vatu můžete použít nejenom k učitelům, nebo přípony -šši, ke jménu, což taky level řekněme o půlku zvedne. Servírky můžete oslovovat "slečno" (obecně řekněme jakékoliv ženy které byste "slečno" oslovili v češtině), na servírky v pohodě můžete používat frázi která v podstatě znamená "hej vy tam". Nic z toho se na severu použít nedá, nebo se to minimálně nepoužívá. Za to mají dvě slova pro "soudruh", jedno takové vzletnější, kterým se označují vůdci a seniornější pracovníci, a jedno lidovější pro sobě rovné a podřízené. U turistů je to celkem jedno, berou nás jako zákazníky a tak jsme v podstatě v sociální hierarchii nad nima. Používám na radu Niny Špitálníkové (kdo nezná, povinně přečíst "Mezi dvěma Kimy") to lidovější.
Problém je, že ve škole se samozřejmě na KLDR tak nějak z vysoka kašle, a učí se "jihokorejština". L3 jsme sice brali, ale používali tak málo, že ho nemám zažitý a u řady sloves si nejsem jistý, zda ho umím vytvořit správně. Severokorejská slovíčka jsem si musel nastudovat sám nebo se učím za pochodu. Lidi jsem slovem soudruh oslovoval naposledy ve školce, a nemoct mladé holce říct slečno, na to je taky třeba dávat si pozor. Jestli jsem to správně pochopil tak tady na severu slovo, které jinde znamená slečna, je spíš služka, a v extrémním případě by to taky mohlo znamenat "služka s happy endem". V podstatě to co na jihu znamená "miss" by mohlo být na severu bráno jako "mistress".
Asi to znáte třeba byť jen z němčiny: Přijedete na ubytko, řeknete německy dvě věty na pozdrav, kdo jste a že máte rezervaci, a dostane se vám odpovědi ze které nepoznáte, jestli bude zítra pršet, došly ručníky, nebo zrovna nastal anšlus Rakouska. A tady je to stejné. Něco řeknu, a hned jsem za blba, když nerozumím odpovědi

. Tak teď ke konci už ani moc nesnažím.
Kromě ruskojazyčného průvodce (který si nechává říkat Žeňa) ani neznám jména ostatních, a ani mi to nevadí. V Pchjongjangu se o nás fakt starali, dělali skoro co nám na očích viděli, tady je to zase gestapo, jeden z nich (spíš dva) furt sedí v lobby a nemůžeme si ani obejít hotel dokola. Není tu ani pořádný obchod, není tu chlazené pití, do čtvrtého patra pořád horem dolem bez výtahů... Rason není Hong-Kong, Rason is Prison stejně jako zbytek KLDR. Náš ruskojazyčný průvodce s patnáctiletou praxí v oboru nikdy nebyl ani v tom blbém Chasanu za kopcem. Ruských turistů je prý strašně málo, tak se pro jistotu naučil i čínsky. Tam ale taky nikdy nebyl.
Příloha:
DSC_4405.JPG [ 441.21 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4417.JPG [ 439.46 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4422.JPG [ 383.65 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4425.JPG [ 365.49 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4428.JPG [ 296.14 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4432.JPG [ 236.77 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4441.JPG [ 677.61 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4453.JPG [ 461.84 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4462.JPG [ 474.78 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4471.JPG [ 464.58 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4475.JPG [ 444.4 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4484.JPG [ 776.63 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4491.JPG [ 380.55 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4515.JPG [ 372.7 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4544.JPG [ 415.13 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4553.JPG [ 378.94 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4562.JPG [ 426.73 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4619.JPG [ 380.8 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4639.JPG [ 528.4 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Den čtrnáctýKonečně na celý den opouštíme Rason. Program na dnešek je značně nejasný a nejzajímavější místo nechali soudruzi na konec, abychom ho nemohli stihnout. Julia domlouvá, že vynecháme další krásné revoluční místo, dům ve kterém krátce pobývala Kim Čong-Suk, královna matka. Hurá.
První zastávka, Pipa Island. Můžeme jet za 100 mao na nějakou půlhodinovou vyjížďku hrozně rezavou lodí na imaginární lvouny, kteří tam taky nemusí být. Nikdo nemá zájem trávit čas na lodi plné Číňanů v povinné plovací vestě. Máme hodinu, procházka po ostrově trvá prý půl. Pak je tu stopadesátý pátý giftshop s knihami tří dobrých autorů. Za deset minut nemáme co dělat, odjet nemůžeme protože proč? proto!, a tak jdeme na neoficiální okruh kolem ostrova pro autobusy. To dost nasírá naši průvodkyni, stejně jako přeskočená revoluční chaloupka, a v podstatě s náma odmítá mluvit. Má boty na podpatku a evidentně se jí nechce. Not our problem, bitch, řeklo se procházka kolem ostrova a přesně to děláme. S výrazem "you are all dead" ve tváři cupitá na jehlách po prašné cestě. Tam kde cesta ústí na most čeká, a stopuje autobus za náma na parkoviště.
Jedeme do přilehlého čínského kasina, kde máme půl hodiny přesně na to, abychom si tu nic nekoupili, protože kasino už každý viděl a restaurace je ještě zavřená. Ale záchody tu mají solidní. Čekáme na Godoty, resp. na průvodce, kteří se někam zašili. Jdeme si prohlédnou jakési sádky. Asi. Prostě jsme tu zastavili, vyhnali nás z busu, a pak nahnali zpět. Nikdo se s náma nebavil. Nevíme proč tu jsme, místní možná ví, proč tu jsme. Asi se máme dívat na ryby. Všichni to tak dělají. Dokonce i Kim Jong-Un is looking at fish.
Next stop, hurá, oběd, same same but different, hlavní chod je kari které vypadá jako z pytlíku od Vitany. Pak už konečně jedeme na konec světa, do Tumangangu, poslední vlakové stanice před hranicí s Ruskem. Znám to tady z ruské strany, kdo sledujete Čočíkovy reporty asi znáte i čínskou stranu. A teď konečně z KLDR. Je to nutno povědět lepší než z Ruska. Je tu výhled daleko do vnitrozemí, dalekohled zadarmo, vyhlídkový pavilón. Staví se sem betonová cesta, takže musíme kus jít, a pak kus zpět k autobusu. Nikomu to nevadí, lepší, než revoluční místa. Cesta je nová a zabalená v celofánu.
Nedaleko je dům korejsko-ruského přátelství, taková výstavka s fotkami vůdců na návštěvách SSSR a následně Ruska. Nothing really special. Ani sem se momentálně nedá dostat autobusem, musíme kus po svých, včetně železničního přejezdu pro oba rozchody. Jezdí se ale jenom po jednom, těžko říct po kterém. Rozdíl je malý.
Zpět do Rajinu, hodina a něco, řidič to po dobitých šotolinách i nových (dejte tomu pár let a budou v hrozném stavu) nových betonkách dost valí. Jinak počítejte cca hodinu a půl. Večeře v restauraci mimo hotel, překvapení, zase kari z prášku, tentokrát asi Maggi. To se nepovedlo, ale neremcáme. Máme to za pár.
Na hotelu pivko, schováváme fotky kam se dá, ráno budeme balit a schovávat bankovky místní měny, které se nesmí vyvážet. Tož asi tak. Dneska to bylo kratší, zbytek z cesty nebo až z domova. Home, sweet home. China Libre a pak konečně Evropa. Teda ne všichni. Některé ještě čeká návazná cesta po Číně, Laosu, a po dalších místech. Já letím rovnou domů, ani neplánuju opustit Pekingské letiště.
Příloha:
DSC_4656.JPG [ 440.93 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4662.JPG [ 409.06 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4667.JPG [ 592.22 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4669.JPG [ 522.16 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4670.JPG [ 564.95 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4672.JPG [ 624.43 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4679.JPG [ 481.32 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4687.JPG [ 675.94 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4702.JPG [ 381.11 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4706.JPG [ 363.28 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4708.JPG [ 499.16 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4717.JPG [ 533.14 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4738.JPG [ 670.57 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4742.JPG [ 451.27 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4743.JPG [ 414.88 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4752.JPG [ 522.21 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4757.JPG [ 558.63 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4771.JPG [ 557.8 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4775.JPG [ 353.92 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Příloha:
DSC_4777.JPG [ 468.69 KiB | Zobrazeno 3487 krát ]
Den patnáctýRáno není do čeho píchnout. Zabalit se mi podařilo celkem snadno, jdu se projít ven. Za bedlivého dohledu gestapa. Nepouštím se do žádných větších akcí. Gestapáci jsou v lobby hotelu dlouho do večera a hned zase brzo ráno. Mám podezření, že z úsporných důvodů na tom gauči i spí.
Poslední snídaně, žádná změna, už mi to fakt nechutná a tak jsem rád za trochu toho chleba ve vajíčku a polívky s rýží. Cpeme kufry na sedadla do autobusu a vydáváme se na cestu do neznáma, hodinu po betonové hrůze, po které se dá jet tak padesát, na hranice s Čínou.
Tam se vyskládáme, a doufáme, že průvodci vypadnou. Nevypadli. "Pomáhají" s kontrolu našich foťáků, mobilů a laptopů, tj. dávají četníkům tipy, kdo fotil, co neměl a kdo je největší protistátní živel. Já jsem z foťáku vymazal z posledních cca 300 fotek ty závadné, ale zdá se, že šli ještě dál, bylo to proklikané cca týden dozadu. Jak si poradili s notebookem nevím, mobil si nechali odemknout. Měl jsem tam sice kopii všech fotek, ale zdá se, že je zajímaly jenom fotky pořízené mobilem.
Nejdéle paradoxně trvala kontrola notebooku šéfky Julie, ale vesměs to nebylo tak nejhorší. Něco lehce přes hodinu. Oběma směry proudí davy Číňanů do výše zmíněného kasina, nemají žádná zavazadla, jezdí sem gamblovat na jednu noc a hned jedou zpět. Telefony jim nikdo neprohlíží.
Za hranicí nás naši gestapáci usadí do busu, který nás převeze přes řeku Tumen, kde už je standardní kontrola, a za ní pak Coca-Cola a pořádné silnice a pořádný autobus. Nemůžeme uvěřit, jak je ta cesta rovná. Jak je vůbec možné něco takového dokázat. Že by při stavbě používali stroje? A co je to za autobus? Je tak nový a pohodlný! A má zavazadlový prostor!
Za dvě hodiny a něco málo jsme na letišti v Yanji. Nic moc velké, nic moc tu není. V Lotterii mají internet, tak tam dáváme oběd a sedíme, co to jde, pak se jdeme checknout. Bohužel to nešlo až do Prahy, takže musím (přestože je to přestup Air China - Air China), v Pekingu pro zavazadlo.
Let normálka, na dvouhodinový spoj teplé jídlo, kuře, rýže, rajčata a neslané buráky. Asi to mělo být kung-pao. V Pekingu se loučíme s těmi, kdo jedou do města, a na letišti jsme zůstali čtyři. Mě jedinému se hned daří zbavit bágla, ostatní to táhnou. Já mám sedm a půl hodiny do odletu. Snažím se nespat, snad to pak v letadle půjde. Okupujeme asi tři hodiny stůl u krále karbanátků. Je tu celkem klid, máme tady takový chráněný záliv. A mají tu levný čaj a kafe. Postupně se loučím s ostatníma, kteří letí dřív nebo z T2, a když osiřím, jdu na bezpečnostní kontrolu. Tam mi bratrskou severokorejskou svítivě modrou powerbanku vyhodí z příručáku. Čekal jsem to: nemá žádný štítek s údajema. Musím trochu šetřit šťávou, a tak tedy do salónku u gatu E17. Je tu jídlo (nic nechci, ale croissant s máslem a marmeládou mě přesvědčí - dva týdny jsme neměli nic sladkého), a hlavně je tu sprcha, a já mám v batohu čerstvé oblečení. Takže do letadla polezu jako člověk. 50 minut do odletu, dopisuju zápis a je třeba zdrhat na gate, mám to poměrně daleko.
Den šestnáctýLet do Vídně je dlouhý, moc toho nenaspím, ale něco jo. První jídlo je spíš takový půlnoční snack, muffin, sendvič a nějaký cake, proč ne. Po letadle horem dolem skoro pořád chodí voda, takže není třeba nikam courat. Mám fajn místo v trojce v místě, kde se letadlo zužuje, hned za poslední středovou čtyřkou. Vedle mě seděla nějaká hyperaktivní bába, ale ta se po pár pokusech a nezdarech nakonec upíchla někam asi s manželem dohromady, a tak mám středové místo volné. Tak to mám rád a tak nějak jsem si to plánoval. Navíc mám dvě obrazovky, ne že bych teda chtěl moc na něco koukat - a v IFE Air China ani není moc na co - ale už ten pocit, že můžu mít na jedné obrazovce mapu a na druhé si něco klikat, je fajn.
Někde u Moskvy se začíná nosit snídaně: čínská rýžová srágora nebo omeleta, tak co tak asi, z asijských překvapení už jsem vyrostl. Nic moc, ale neurazí.
Ve Vídni je to krkolomné, horem, dolem, pasovka rychlovka automat, Číňanů čeká milión na manuál a musím se k automatům proboxovat, ale furt lepší, než tu stát s nima. Salónek Sky, a tam to začne. Jdu do toho. Třepou se mi prsty. INTERNET. Magic. Facebook. Youtube. Zprávy. Email. Civilizace. Stres. Srdeční choroby. Předčasná smrt.
Deset minut před plánovaným boardingem opouštím salónek (už jste se někdy k snídani přecpali banánky v čokoládě?) a jdu na gate. Bohužel letadlo z předchozí rotace... ale i tak jsme v Praze jakž takž rychle, než nás dovezou z letadla, tak už kufry jezdí po páse. Beru, bus, metro, a... a do práce. Na dnešek už jsem si nevzal dovolenou. Asi tak po druhé v životě jsem udělal trip z práce do práce. Jako není to úplně dobrý nápad. Večer stíhám tak akorát vybalit a padám do postele.
끝 - THE ENDTož tak, toliko k druhé "expedici" do KLDR. Místa, kde vám je Spotify, Tripadvisor, Google Maps k ničemu, ale zato si můžete s lidma u jídla povídat, nikdo se nešťourá mobilem v uchu a lidi mají dvě ruce k jídlu. Uvidíme, zkusím časem s Julií naplánovat nějakou Advanced for Advanced cestu na Pektu a možná někam, kam se nikdo nedostane. Cestu bez zlatých soch, DMZ, cirkusu, ale další hory (Mt Kuwol), třeba nějaký celodenní trek, třeba tu ZOO nebo akvaparpark. Místa, kde jsou lidi. Živí, spontánní Korejci.