Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com

Právě je 07 říj 2022 16:50

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 3 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Turecko 2022 - Od Efesu k Noemově arše a zase zpátky
PříspěvekNapsal: 11 čer 2022 05:20 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 4309
Bydliště: Karviná, Praha
Od Efesu k Noemově arše a zase zpátky
aneb
Ultimativní Megavýlet Tureckem Horsta Fuchse


Předmluva

Za nejhoršího Covidu na přelomu roku dáváme hlavy dohromady a vytipováváme si seznam destinací, kam se s velkou pravděpodobností bude možné v květnu vydat. A nějak nám z toho vylezlo Turecko. Podpořeni přednáškou "Fotra na tripu" a záznamy Zennieho dáváme dohromady i trasu a nakonec 16denní výlet ve třech, na jehož polovinu se k nám přidá čtveřice vedená veteránem Akčních Letenek, Romanem (rozet). Za tuto dobu musíme vidět prostě všechno, co tato země nabízí, a něco navíc. Letíme Pegasem na Sabihu, tam budeme půjčovat auta (ó jak jednoduše to zní) a vyrazíme na okruh celým Tureckem od západu k východu a kolem Černého moře zpět.

Pokud čtete mé zápisky pravidelně, asi už jste přišli na to, že mám dar spíš na popis cesty a děje, než na popis místa. Víc času věnuji pobytu na benzínce než pobytu v Pamukkale. Pokud by vám to vadilo, doporučuji Lonely Planet ;-).

Den 1. - Pátek 13. května 2022

Zdrháme z šichty trochu dřív a míříme na letiště. Tam musím odbavit bágl, což je na chvilku, a všichni se setkáváme v salónku. Žádný zádrhel, Romanův tým (bez újmy na obecnosti je označme jak B-tým) dorazil z Moravy vlakem, Patrik má už taky odbaveno a obědvá, Martin má jenom malý kufřík a tak je už tady taky a já, jakožto hlava (bolavá) tohoto snažení přicházím nezvykle poslední.

Rozdávám úkoly po přistání v Istanbulu: Martin neřeší kufr tak vyrazí dopředu sehnat SIMku, Patrik a já (sedíme každý jinde) se sejdeme u zavazadel, nabereme Martina a B-tým a kdyby Patrik někde cestou narazil na bankomaty, se pokusí vybrat hotovost do startu. Zní to rozumně, ale nebyl to dobrý nápad. Na bráně jsou ještě ti, kteří neabsolvovali fyzický check-in, vyvoláni k předložení dokladu o očkování.

Letíme, nic nepředvídaného, v podstatě na čas. Sedli jsme hezky tak, že na centrální pasovce nikdo není, takže procházím na dvě doby, za chvilku proběhne kolem B-čko, pak Martin. Patrik nikde. Deset minut, dvacet minut, půl hodiny. Patrik pořád nikde. Píšu mu zprávu. Nic. Až po dalších deseti minutách zpráva, že bude za chvilku z pasovky venku. Já už myslel, že ho někde zavřeli, vyslýchají (v Izraeli se mu to stává běžně), on ale jenom dle instrukcí narazil na bankomat cestou k pasovce a než stihl vybrat ten s nejvhodnějším poplatkem, nechal se předběhnout stovkama lidí ve frontě. A můžu za to já, protože jsem vydal špatný pokyn :-). Jak by spočítal můj otec, ušetřili jsme 100 korun na lepším kurzu a poplatku, a stálo nás to 7x45 pět a čtvrt hodiny času.

Martin s B-týmem čekají, už alespoň s koupenýma SIMkama, a můžeme jít hledat autopůjčovnu. Což se ukáže jako poměrně nesnadný úkol. Máme půjčovnu Nissa. Přepážka půjčovny Nissa nikde. Procházíme celé parkoviště, ptáme se několika půjčovnových pohůnků, nic. Jdeme zpět do haly (až na její nejzazší konec, od pásu pořád doprava). Tam jsou malé kanclíky všech firem. Ptáme se náhodně v půjčovně Wish, protože tam není fronta. Jo, Nissa, to řešíme tady. Haluz. Na číslo se nedovoláš, nebo ti tam nikdo nerozumí. Každopádně zase přehlídka ztraceného času. Navíc byrokratický porod, papírování v terminálu, pak znova úplně stejné papírování v garáži. A vzhledem k tomu, že naše auto tady není (B-čkové doBlo ano), musí můj A-tým jet ještě s nějakým pohůnkem asi 5 km od letiště na další parkoviště, kde už konečně (po dalším papírování) máme náš Renault tAliant. Takové zvláštní turecké auto jako kdyby Megane zbouchnul Thalii, nebo prostě trochu polidštěný Logan. Odjíždíme v době, kdy jsme podle plánu měli už být na našem asi 110 kilometrů vzdáleném hotelu Trio na západním předměstí města Bursa.

Jdeme si po svých, A-tým jde sehnat něco k snědku a v podstatě první stánek na křižovatce s nápisem Kukuruz nás odrazuje tím, že bychom raději maso než kukuřici, ale jak se ukázalo, kukuruz je prostě druh kebabu a s kukuřicí nemá nic společného. Dáváme si tedy kukuruz, něco k pití, a jdeme spát. Ne že by to moc šlo, je pátek večer a máme pod okny hospodu.

Obrázek
Obrázek

Den 2. - Sobota 14. května 2022

Ráno nějak nemůžu dospat, tak se jdu projít po okolí s cílem splašit něco k pití, nicméně nemá to smysl, Turci ráno nepracují (jako nikdy nikde). Před sedmou je všude (vždy a všude po Turecku) mrtvo.

Internety tvrdí, že snídaně v Turecku jsou lehce repetitivní a je to pravda. Chleba, pár druhů sýra, rajčata, okurky, olivy a obvykle marmeláda a med, zřídkakdy máslo. Pokud tedy budu popisovat snídaně následující, bude toto vždy základ a možná se zmíním o nějaké vychytávce navíc. Čaj, ten je taky základ. V Turecku v podstatě všeho. Tady byl navíc simit, což můžete znát z Istanbulu, takové sezamové chlebové kolečko, velmi dobré pokud je čerstvé. Čím víc na východ, tím bylo simitů méně, a pak se zase začaly objevovat, až když jsme se vraceli na západ.

Čeká nás velmi typická akčněletenková aktivita: fičíme do Bergama. Tedy tureckého města se soudobým názvem Bergama, dříve známým pod řeckým názvem Pergamon. Na kopci se tam tyčí místní akropole, naštěstí nahoru na rozdíl od té méně slavné athénské vede lanovka. Vypadá to, že jsme tady dnes první. Není tomu úplně tak. Lanovka propojuje dolní a horní parkoviště a na tom horním už pár aut a autobus dětí je. Ano, lanovku jsme si v podstatě mohli ušetřit, ale jednak je i lanovka sama o sobě trochu atrakce, druhak by nám horní parkoviště v zásadě nepomohlo. Gró pergamonských památek je sice na kopci, velká část rozvalin je ale podél asi 2 kilometry dlouhé stezky na úbočí kopce směrem k dolní stanici lanovky, a tak bychom si - pokud bychom si chtěli areál projít celý, a to chceme, museli vzít zase lanovku nahoru (protože co nechceme určitě, je stoupat ve vedru do kopce).

Dole ve městě je ještě zajímavý areál jakéhosi kostela, doporučuji nevynechat (vstupné srandovní asi 20 korun). Čeká nás průjezd Izmirem, sice po dálnici a v sobotu, ale nevíme, takže oběd dáváme, až se nám místní čtyřmiliónovou metropolí podaří úspěšně projet a vyjet z města na výpadovku na Aydin.

Za městem dáváme na odpočívadle oběd v místní tácovně, každý co chce, ne úplně levné, ale maso, takže vlastně pohoda. Jídlo tady v Turecku (podobně jako třeba v Íránu) je cenově silně závislé na množství masa. Kebab, který maso viděl z rychlíku může stát 20 korun, hovězí kostky s omáčkou a rýží klidně 120 korun. Ceny asi pojedu v korunách kvůli vysoké inflaci = když článek budete číst za pár let, bude vám tato informace užitečnější, než že kebab stál 12 lir (počítali jsme to v době naší cesty na 1,5 koruny za liru, ale reálně kurz za 14 dní klesl z cca 1,55 na 1,45 za liru).

Jak byl Pergamon docela fajn, co se týče množství lidí, tak Efes, to je jiný level. Je to tady jako v Krumlově před covidem. Dost mazec. Ale zase oprávněně, areál města je za mě asi nejhezčí řeckou památkou, nejen mimo Řecko, ale tak nějak komplexně. Má jenom jednu zásadní nevýhodu, že místní vůbec nejslavnější památka, Artemidin chrám, a) stojí dost mimo město - musíte popojet autem, je b) u cesty, ze které se dá odbočit jenom z jednoho směru, takže když jedete od Efesu od (historického zpoplatněného) města tak musíte dojet až zpět do Selčuku na kruháč, tam se otočit, a jet kus zpět, a c) zbyl z něj jen jeden sloup, a i ten sem dali nejspíš Turci, aby tady alespoň něco bylo.

Plán je dojet do města Nazilli, cestou googlíme nějaký ten hotel (strategie je předvybrat si hotel na internetu, dojet k němu, usmlouvat cenu a když, tak najít v okolí jiný). Volba padla na hotel s přátelským jménem Nysa o město dřív, tj. v Sultanhisaru, z důvodu bazénu. Ukázalo se, že hotel Nysa je takový resort pro místní na kopci nad městem, bazén ještě letos nerozchodili, ale pokoj pro 3 za 1000 Kč je celkem v pohodě. Budget máme 500 Kč/hlava/noc, tak bazén neřešíme a zůstáváme tady.

Na večeři sjíždíme dolů do města, bereme benzín (první jsme tedy brali hned u letiště, protože nám auto dali už s rozohněným hladovým okem), v bezpečí benzínky necháváme auto a jdeme sehnat něco piva a něco jídla. Volba padla na místní doporučovanou restauraci s Pide, takovou místní tureckou "pizzou", nebylo to špatné a místní hostinský uměl trochu slovensky ze svého pobytu v Košicích. Byl taky poslední, s kým se dalo domluvit, na následujících 14 dní. Sem tam uměl někdo solidně anglicky, v jednom případě německy, abychom byli spravedliví. Patrik testuje tradiční místní (v celém Turecku) nápoj, asi z nějakého tuřínu nebo co (černá mrkev), je to teda hnus velebnosti, všichni to ochutnáme a nikomu to ani zdaleka nejelo. Místním to asi chutná, mají to šikovně schované mezi fantama a ledovýma čajema v chlapcích.

Pokud byste v komentářích chtěli doplnit, že jsme troubové, že jsme měli za hotelem zajímavé antické město s krásným amfiteátrem, víme to. Ale nebylo to v plánu, nebyl na to čas, a antické amfiteátry jsme dnes viděli dva a zítra uvidíme další.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 3. - Neděle 15. května 2022

Snídáme, na žádné velké vychytávky snídaně si nevzpomínám (byl myslím džus, to je vždycky příjemné). Pádíme do Pamukkale, protože tam a) chceme být mezi prvními a b) chceme být než bude zase nekřesťanské vedro.

Mezi prvními tam jsme, ale i tak je tam hodně lidí. Efes a Pamukkale jsou suverénně nejdražší památky (a ještě istanbulský palác Topkapi) v Turecku, vstupné 150 lir čili 225 Kč, ale tohle prostě nemůžete minout. Každý jistě viděl tisíc fotek, ale zout si boty a projít si kaskádu bazénků a navíc zjistit, že to vlastně vůbec neklouže, za ty prachy prostě stojí. Navíc - co už cestovky moc neřeší a je tam mnohem míň lidí - je, že známá travertinová kaskáda je pouze malou součástí velkého areálu řeckého města Hierapolis, kde je (strašně nastřelené) koupaliště, divadlo, dlouhá ulice s bránami a sloupy, no prostě je to tady hezké ale začíná být zase horko a tak odsud padáme.

Místní třísettisícové "Brno" (Denizli) objíždíme (stejně jako Brno) po obchvatu a pak zastavujeme u jedné restaurace na oběd. Paní nás ukecala na Adanu (druh kebabu jako všechno v Turecku, tj. Adana Kebab. Pokud nemusíte mleté maso a zejména skopové, tak vám to asi moc nepojede. K tomu grilovaná (na smrt) zelenina, cosi rýže, jako šlo to, ale kulinářský zážitek to nebyl. Nicméně odteď víme, že ovce je "kuzu" a nebojíme se ukázat na maso a zeptat se "kuzu"?

Problém je, že podobně jako v latinskoamerických zemích se rozlišují dva typy (pomineme ryby) masa: Pollo a Carne (musíte hádat, může to být hovězí nebo vepřové), tak v Turecku jsou taky dva druhy masa (plus ryba: "balik"): tavuk a et, čili kuřecí a "maso". To zase může být hovězí nebo skopové. Takže kdo nechce ovečku, zeptá se na "kuzu" a když Turek nadšeně odpoví, že jo (evet), tak si objednáte tavuk. Jak se řekne hovězí jsme nějak nevypátrali a neřešili (prostě et který není kuzu je kráva).

Po obědě parkujeme u takové v postatě C-čkové atrakce (já mám raději americký výraz road-side attraction). Místo, kam byste asi nejeli jen tak prvoplánově, ale když už jedete kolem... Jeskyně Kaklik je ale super ze dvou důvodů. Prvně cena sedm korun. To se nedá přebít (dá, čtěte dále :-)). Ale jako celkem pěkné místo, taková okružní jeskyně. Jen je tu kopec vody, prostě ťapete v centimetru-dvou vody, takže si vemte sandály nebo nějaké ťapky. Třeba to tak není vždycky, ale prostě chodníček byl pod vodou. Líbilo se nám to natolik, že jsme si v rámci vstupného dali ještě jeden okruh, když už jsme stejně měli mokré boty.

Z Kakliku pokračujeme směrem na Dinar, když v tom přijedeme k odbočce s cedulí "Plameňáci" doprava. Tak tam zkusím sjet, šipky nějakou dobu pokračují, pak zmizí. Tušíme, že by mohli být plameňáci u jezera Akcigol, ale je tam prd, jenom nějaká skalní vyhlídka a u cesty želva, no nevadí, tak aspoň nebudeme na hotelu příliš brzy. Dnes nás totiž čeká přespání v prvním ze tří měst s kulturně zajímavým názvem. Když po cestě nejsou moc atrakce, tak si alespoň naplánuj přespání někde, kde nikdo nespí, jenom proto, že má to město hezký název.

A tak jedeme do města Čaj. Kdo by si nechtěl trochu pospat v Čaji. Já teda jo. Tušíme, že je tam v podstatě jenom jeden hotel, takže je to trochu risk, kdyby to nevyšlo, tak budeme mít peška a budeme se muset z Čaje poroučet. Nakonec to nebyl problém.

Kdybyste jeli kolem, tak cesta mezi Dinarem a Čajem je moc pěkná. Sto kilometrů bez větších křižovatek, vesnic, prostě jenom jedete a kocháte se krajinou.

V podstatě jediným hotelem v Čaji je hotel Ercin. Google sice všude tvrdí, že hotely jsou, ale turecké "otel" značí asi tolik, co "Hôtel" ve francouzštině. Často jsme tak narazili na policejní ubytovnu, dívčí kolej, a světe div se, nikde nás nenechali přespat.

Ercin je pohoda na přespání, pokoje jsou malé, ale dali nám naši oblíbenou konfiguraci 2-2-3 (předem se snažíme vybírat hotel s třílůžákem, tj. se třemi fyzicky oddělenými postelemi). Jedeme do "centra čaje". Centrum Čaje by mohlo znít jako luxusní čajovna v centru Prahy, tady je to prostě centrum města kde se nám se soumrakem podaří splašit alespoň kebab (kebab je moc obecné, spíš dürüm) ve variantách et (kuzu) a tavuk, takže se všichni najedí a nakonec se sejdeme v hlavní čajovně v Čaji u čaje. Čajovny jsou takové zajímavé podniky, ve kterých se schází místní (hlavně muži), hrají karty a pijí čaj. V podstatě nic jiného se tu neprodává, byť byste asi sehnali Fantu nebo tak něco. Čaj stojí 3 koruny (v luxusnějších třeba 5 korun). Což jsme netušili, a tak za sedm čajů, protože jsem rozuměl něco jako "handrit" (on dört), platím dvoustovkou a kavárník horko těžko shání drobné.

Je na čase seznámit čtenáře ještě s jedním zásadním tureckým slovem: Tekel. Tekel znamená něco jako "monopol", v podstatě jde o něco jako "off licence" v Británii - takové veselé kryptoslůvko znamenající, že vevnitř zařízení se prodává alkohol. To poznáte obvykle i podle výrazně modrého vyvedení prodejny a/či vývěsního štítu. Něco jako stánek pod patronací Coca-Coly je červený, tak libovolný Tekel je modrý.

Trocha piva se hodí (pijeme Efes, nejsme barbaři, abychom pili Tuborg nebo Carlsberg) k hokeji, který postupně díky slabšímu internetu po několika pokusech o ČT Sport degradujeme na Radiožurnál. Na hotelu jsme totiž zabrali obrovskou zasedačku vhodně doplňující miniaturní pokojíčky (mezi postelemi je taková "mezera" že tam strčíte nohu, ale už ne dvě vedle sebe, takže nejste schopni udělat krok).

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 4. - Pondělí 16. května 2022

Snídaně není na hotel u silnice vůbec špatná, taková klasika, zmizely simity (škoda), nicméně je k dispozici přehršel marmelád a tak koštujeme s místním chlebem. Celkem v pohodě. Po snídani do vozů, čeká nás delší přejezd. Plán je nezajíždět do velkých měst a zatím se to daří. Izmir jsme profičeli po dálnici a Konyu objedeme po severovýchodním obchvatu. Poprvé tam vidíme turecký fenomén: maximální povolenou rychlost 82 kilometrů za hodinu. Díky této značce Martin vygooglil, že tento limit vznikl jako reakce na žabomyší spory, které jsou stejné všude na světě: tolerance rychlosti, nastavení radarů atp. Takže radary jsou na 90, tolerance je 10%, takže oficiálně maximální povolená rychlost je 82 km/h. Celkem problém je, že pořád jsou všude značky radar, málo kde je ale uvedená rychlost. Předpokládáme podle šířky cesty buď 110, 100 nebo 90 km/h mimo obec, v obci pak ... nevíme. Když je ale přechod, tak je před ním snížení na 70 a pak na 50, takže extrapolujeme nepřechodovou rychlost ve městě na 90, pokud není uvedeno jinak. Na 70 a 50 nikdo nezpomaluje. Spíš zpomalují na těch 90 na 50ce.

Konyu máme za sebou, žádné velké město nás už nečeká. První dnešní roadside attraction je Obruk Han, respektive jezero v kráteru za ním. Na jednu stranu zanedbané, na druhou v rekonstrukci, žádná sláva ale A-tým statečně sešel alespoň na spodní plošinu kráteru (on to není kráter, ale trochu to tak vypadá), když už je han zavřený, tak ať to není jenom drive-thru, vyfotit a pryč.

Další zajímavostí při cestě je "Slané jezero" Tuz Golu. Tušili jsme, že je tu jedno oficiální místo, kde se dá jít do jezera trochu ráchnout, není to ale jako v Mrtvém moři - je tady tak po kotníky, maximálně lehce nad, takže stačí mít na sobě šortky. Velké parkoviště, hospoda, kramáři, žádní plameňáci, ale nevadí, tak si alespoň v místní vodě desinfikujeme nohy a pak si je rovnou můžeme umýt - samotný vstup je zdarma, ale můžete asi asi za 5 korun zaplatit "myčku" na nohy. Nebo můžete totéž provést zdarma u nejbližší mešity. Tuz Golu leží hned vedle dálnice spojující Istanbul, Ankaru a pobřeží středozemního moře, takže si můžete sjet z dálnice, oráchnout nohy a být na dálnici zpět za 15 minut když budete spěchat.

Ne že by to tady bylo vyloženě předražené, ale už tak nějak z principu nejíme na turistických místech, raději si poodjedeme a dáme si čorbu (hrachová polévka) a pide v nejbližším městě (asi Šereflikočhisar).

Další věcí v dnešním plánu je kaňon Ihlara. Hezký, má tři vstupy, když chcete vidět to hlavní, jeďte na ten prostřední. Severní vstup je ve vesnici Belisirma, prostřední severně od vesnice Ihlara a jižní východně od vesnice Ihlara. Prostřední vstup je fajn, když máte auto, jdete si kousek kaňonem (nejdřív hodně schodů dolů), pak to vezmete po druhém břehu, pak se zase kousek vrátíte. V kaňonu jsou vytesané kostely, většinou hodně poničené, ale i tak zajímavé. Nahoře u parkoviště jsem se dal do řeči se skupinkou Čechů, kteří šli z východního konce na střed a vypadali, že toho mají dost. Nad schodama je fajn stánek s frešema, za 30 korun třetinka poctivého pomeranče, i na Turecko dobrá cena.

Cestou sem jsme projížděli "Malou Kappadokií" u vesnice Selime. Máme čas, tak se tady jdeme projít. Nejdřív nás odchytávají průvodci - nechceme, pak pan kasírka, ale uznal nám lístky z Ihlary. Jako super. Na to, že prakticky zadarmo, tak je tu zajímavé skalní bludiště tunelů, mostků, schodů, kostelů, rozhodně se nám to líbilo. Svým způsobem lepší, než jsme viděli následně v Kappadokii. A téměř bez lidí.

Tam míříme teď – 100 km severovýchodně do města Ürgüp. Řekl bych, že jste o něm možná nikdy neslyšeli. Všichni normální lidi totiž jezdí do Göreme. To mi přišlo moc komerční, a tak jsem přespání naplánoval v Ürgüpu. Vybraný hotel nevyšel, chtěli nějaký nesmysl, tak jsme nakonec našli jiný. Nebyl v původně zamýšlené jeskyni, to jsme nakonec seznali, že není taková výhra. I tak to byl hodně stylový kamenný hotel. Hlavně majitel byl zlatý, uměl anglicky tak 50 slov ale staral se o nás jako o vlastní, nosil nám zavazadla, hrál na místní banjo, hned automaticky čaj (čím víc na východ, tím víc čaje) no prostě se strašně snažil. Nemohli jsme mu říct ne. Pokoje jsme vzali na jednu noc, ale byli jsme ochotni se sem vrátit. Kdybyste někdy potřebovali, hotel Aja. Cena dobrá (asi 300 Kč/os.), hotel pěkný, čistý. Snídaně je v Turecku samozřejmost.

Dělíme se na týmy A a B, jdeme si na večeři po svých. Máme takový orientační plán si na zítra (úterý) nebo středu domluvit balón, ale nevíme, jak to tu funguje a nechceme to lámat přes koleno. Šéfík z hotelu říkal, že na zítra za 200€, že mafie, že se dnes (pondělí) neletělo kvůli počasí a zítra bude moc provoz. Ve středu by to šlo za 150€. Uvidíme. Asi za deset minut uvidíme. Nacházíme na místním autobusáku instituci zvanou "Baloon booking office" nebo tak nějak. Tak jdeme. Zítra sto pade, pozítří sto čtyřicet. To už dává smysl. Co bude pozítří nevíme, ale zítra teda rozhodně poletíme balónem. Musíme akorát na pokoj pro prachy a pro pasy.

Domluva v Booking office není nic moc, ale mají nám poslat instrukce, v kolik nás v Aji vyzvednou. Nevíme nic, nevíme jak snídaně, nevíme, jak dlouho to bude trvat, v kolik a kam a odkud se vlastně poletí... ale asi nám to má být jedno. Píšu zprávu do Bčka, ti si raději přispí. Nikoho nenutím, je to strašný ranec peněz ale balónem jsem ještě neletěl a jestli mám letět tady nebo kolem komína někde u nás, tak poletím raději tady.

Nakonec ještě večer dáváme relativně normální pizzu k večeři a těšíme se na SMS s instrukcema. Ta nakonec před jedenáctou přichází: vyzvedneme vás v 4:05. Pecka. Dáváme si na 3:45 budíka a spekulujeme, co bude, jak dlouho to bude trvat, jestli stihneme na hotelu snídani (8-10) a pak pár hodin i spíme.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 5. - Úterý 17. května 2022

Tenhle den nezačínáme, jako obvykle, snídaní, nýbrž budíčkem. Skutečně asi ve 4:08 přijíždí autobusek, naskakujeme, bereme ještě nějaké Malajce či Indonésany (nepoznám rozdíl v mluvené formě) z jiného hotelu a odjíždíme "fitipaldiho serpentinou" do Göreme. Náš Fitipaldi se neštítí předjíždět další autobusy, asi spěchá.

Vyloží nás u připraveného balónu, rozhodí nás vy sem, vy tam, letíme "velký koš", což se dalo čekat, kapacita cca 30 lidí i s dvoučlennou obsluhou. Máme pro sebe "chlívek" pro tři lidi, jinak je už plno, a po nějakých deseti minutách příprav a instruktáže se pomalu, asi se stovkou dalších balónů startujících z širého okolí, vzneseme. Startujeme z místa, které jak následně dohledám je asi slavné "Růžové údolí", letíme přes "Červené údolí" jen pár metrů nad vrcholky skalních homolí a parkovištěm, a pak to trochu pošteloval a poslal nás trochu do výšky, když začalo na obzoru rašit dnešní slunce. Jako fajn, trochu moc komerční aka drahé, ale nikdo z nás se rozhodně slovem nezmínil o "vyhozených penězích". Mohli jsme letět tak tři čtvrtě hodiny, těžko říct, a sedli jsme na okraji Ürgüpu někomu na zahradě. Byl trochu vopruz tam sednout, cílem správného balónáře je ušetřit si práci a sednout na připravený vozík, takže je pořád ve spojení vysílačkou se svým autem a vozíkem. Napoprvé se to nějak nepovedlo a šli jsme zase nahoru, napodruhé jsme sedli do nějakého sadu mezi stromky, ale přesně na vozík.

Tipovali jsme, v kolik budeme na hotelu, ale tipy se pohybovaly kolem deváté-desáté. Je půl sedmé, snídaně je od osmi, tak máme čas si po pár dnech trochu urovnat věci, dát si luxusní sprchu, a jít na snídani. Ve čtvrt na devět přichází od Romana zpráva: Tak jak to jde? Píšu, že už jsme dávno zpět a snídáme. Tak jsou za chvilku taky dole a kolem deváté můžeme startovat naše plechové miláčky Doblo a Taliant.

První zastávka je cestou do Göreme na vyhlídce, pěkné ale moc kramářů, a pak jedeme na parkoviště, nad kterým jsme přelétali. Asi Red Valley, ne že by to tu bylo nějak značené. Dáváme asi hodinový trek. Holky z B-týmu, Lenka a Pavlína, nedají jinak, než že musíme vidět "penisové údolí" neboli Love Valley. Tam vedou dvě cesty, jedna na vyhlídku nad údolím, která nás moc neuspokojí, a druhá se zákazem vjezdu, tak tam na čecha jedeme taky, dolů. Neumíme Turecky. English? Go!. Tohle funguje vždycky, když nás zastaví policajt (je jich tu hodně druhů: Trafik Polis, Polis, Jandarma, Zabita a ještě další).

Je čas na oběd, jdeme si najít nějakou jídelnu pro místní v Göreme, ale moc to nevypadá, je to tady strašně turistické, zlatý Ürgüp. No nic, dáváme si něco (já myslím čorbu a salát, ale už přesně nevím), když v tom začne slejvák. Jako že fakt pořádný. To jsme moc nečekali. Nejdříve se na zahrádce scukneme dál od kraje, nakonec ale Pavlína rozumně zavelí, že jdeme dovnitř. Tam kvasíme u čaje dokud to nepřejde. Ale prognózna nevypadá ideálně. Po ulicích teče řeka, ale dá se jakž takž dojít k autu. Předestírám změnu plánu.

Možná je to blbost, ale kamenných kuželoidů a vytesaných kostelíků jsme už viděli milión, tak jsem škrtnul hlavní "muzeum v přírodě" v Göreme a nahradil ho méně komerčním a hlavně méně navštěvovaným "muzeem v přírodě Zelve". U toho hlavního bylo už ráno tisíc autobusů a milión courajících se lidí a to já bych si neužil.

Jenže teď bude asi ještě pršet a tak operativně vykrádám zítřejší plán a jedeme do Derinkuyu. Derinkuyu uchvátilo před cestou Patrika, narazil na to v nějakém dokumentu, a protože jsme tam vlastně stejně chtěli jet, tak jsme to zařadili do finálního plánu. Jenže až na středu. Nevadí. Jižně od Göreme by pršet nemělo, ale chvilku prší, což ústí v poslední kapky vody v ostřikovači. Nicméně na první benzínce mají 5 litrů za 50 korun, což problém nadosmrti vyřeší.

Tak frčíme do skalního města pod moderním městem. Do labyrintu chodeb vytesaných snad v osmi patrech do země. Nebyl jsem ve Vietnamu, ale takhle nějak si představuju, že by mohly vypadat jejich slavné tunely. Troška klaustrofobie, občas se hodí baterka, do toho je tu anglofonní škola z Ankary (uřvané děti), ale v zásadě fajn, byť teda do top 5 téhle cesty se to asi nedostane.

Definitivně padá plán, že bychom se vrátili do Ürgüpu do hotelu Aja, nicméně posouváme i dnešní ubytko o jeden den a jedeme do dalšího města s poetickým jménem Nigde. Nigde je zajímavé místo. Našli jsme si tam pěkný hotel s dobrýma recenzema. Měl jenom jednu mouchu. Nigde, absolutně nigde v okolí se nám nepodařilo zaparkovat ani jedno, natož dvě auta. Zkoušíme další hotely víc od centra s parkovištěm, ale pro změnu zase nigde nemají místo. Skvělé město. Opět na sjezdu z dálnice Ankara-Moře, kdybyste se tu Nigde chtěli ubytovat. Jako my. Prostě tu nigde nezaparkujete a nigde nemají volné pokoje. Ani v asi dvacetipatrové Ramadě, kterou jsme se rozhodli pro dnešek zaplatit, byť nebyla nejlevnější. Tak si to Nigde strčte do Něgde.

Nakonec končíme v sousedním městečku Bor, kde na náměstí Martin vygooglil dva hotely. Jeden vypadal tak zle, že jsme se ani neodvážili vstoupit, druhý "Hotel Borneva" byl naopak naprosto v pohodě a za 250 lir (necelých 400 Kč/os.) nám dal čtyři obrovské (40 metrů čtverečních určitě) dvojlůžkové pokoje. Se snídaní, samozřejmě. Večeře tak nějak zase každý po svém, myslím, že jsme měli nějaký karboš-kebab a čaj. Jako vždycky. Nebo Ayran. Ten si taky obvykle ke kebabu dáváme. Nedá se jím nic zkazit. Jsme tady taková atrakce, že se nás každý kolemjdoucí ptá, odkud jsme. A hned přidává historku o tom, že je tu z Albánie, tu z Makedonie, nebo kde pracoval, no prostě Turci jsou odevšad a byli všude. Jen obvykle neumí jinak, než turecky, takže si výše uvedené konverzace lehce domýšlíme. Každopádně zarytě tvrdíme, že nejsme Rusové. Čekyja moc neznají, někteří neznají ani Čekoslovakija, ale prostě Hair Rusia. Ne Rusové (omlouvám se svým ruským přátelům). Jen ten Tekel jsme tentokrát nesehnali (Roman určitě sehnal, nebo měl zásoby v autě).

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 6. - Středa 18. května 2022

Snídaně mě úplně nezaujala, ale měli nutelu a máslo, tak jsem si dal tři krajíčky s máslem a nutelou. Vlastně mi nic víc ke štěstí nechybí. Hledáme skalní klášter v Gümüšleru, je to trochu špatně značené, není tam parkoviště, prostě necháte auto na cestě. Za vstupné 22 korun hodně muziky, zase vytesávka ve skále, ale trochu jiné, v poměru cena výkon rozhodně lepší než včera Derinkuyu, kde bylo vstupné za sto dvacet a ještě chtěli parkovné. Klášter na fotkách trochu připomíná čtercové, do skály vytesané kostely v Etiopii (nebyl jsem, těžko porovnat, znám jen z fotek), dá se dostat i nahoru. Pokladník je vstřícný a poradí (ikdyž turecky).

Z původního středečního programu zbyl ještě nedaleký kráter Narligol. Tam se mi fakt líbilo, taková cca 4kilometrová procházka od parkoviště k parkovišti. Pokud nemáte čas, dejte se od parkoviště doprava, jsou tam lepší kompozice než vlevo nebo přímo z parkoviště. Na protějším břehu jsme pak našli asi tři nebo čtyři želvy, což nám obchůzku natáhlo lehce nad hodinu, protože každý chce nejlepší fotky želvy, to se rozumí.

V Nevšehiru se snažíme skloubit příjemné s užitečným, prohlídnout si nákupák Migroš a dát si vedle kebab. Má to jenom dva drobné problémy: nepotřebujeme nic koupit a kebab vedle není. O pár ulic dál už ale kebab dáváme a jsme spokojení. Znáte to u nás: Maso, zelenina, pálivá, bylinková? Tak zapomeňte. Hodně chleba, masa střídmě, troška zeleniny a bez omáčky. Tak vypadá skutečný kebab v Turecku. To, co známe u nás, vymyslel nějaký podnikavec v Berlíně a rozšířilo se to do celého světa. Jen v Turecku to neznají.

Jsme zpět v Göreme, zastavujeme u jedné neautorizované vyhlídky, jdeme se projít, místní borec seká trávu, asi mu parkujeme na pozemku, ale nevypadá, že by ho to vzrušovalo. Další vyhlídka už je placená, to si necháme ujít, jenom nakoupíme nějaký ten suvenýr a jedeme do výše zmiňovaného Zelve, kde je solidní okruh, který si asi hodinu a půl procházíme a pak už to vypadá, že máme rozvrtaných pískovců dost, sedáme do auta, a jedeme přes Kayseri do horského průsmyku Erciyes, kde jsme si objednali (fyzicky jsme ho bookli dopředu, pro jistotu) horský hotel Zümrüt Palas. Palác to moc není, ale na rozdíl od ostatních lyžařských objektů v okolí je otevřený.

Lanovky bohužel nejezdí, tak si dáme alespoň procházku kolem jezera, holky staví sněhuláka. Procházíme kolem ostatních hotelů, asi každý vypadá lépe, než ten náš, ale jsou zavřené. Zapadáme do jedné z místních otevřených restaurací, kde sí dáváme nějakou tu variaci na kebab. Aby bylo jasno, když píšu kebab, tak tím nutně nemyslím placku s masem a zeleninou. Kebab prostě turecké jídlo na x způsobů, něco jako Čína může být cokoliv mezi M01 po M58.

Tým B večer plánuje, kde se od nás odpojí, aby stihli pondělní odlet z Istanbulu, půjčuju Lence mapu a obecně dávám spoustu cenných rad (wink wink) ohledně vytipovávání hotelů v zemi, kde nefunguje (oficiálně) booking.com. Plán týmu doBlo je se v pátek odpojit a v sobotu si dát den na pláži, a neděli strávit dálničním přesunem co nejblíže k letišti, aby se už nemělo co pos...

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 7. - Čtvrtek 19. května 2022

Snídaně na horském hotelu nebyla špatná, byly nějaké omelety, takže nenadáváme. Vlastně jsme nikdy nenadávali. Jen začínáme snít o palačinkách.

Dnešní plán je takový dost napikaču. Potřebujeme se dostat do Urfy (aka Šanliurfa), ale je to pořádná štreka. Cesta vede takovým územím nikoho, což je fajn z hlediska policajtů a provozu, ale naprd z hlediska kvality cesty. Ta se dost různí, ale jeli jsme asi nejhorším úsekem (když nepočítám zajížďky k nějakým jeskyním později). Nakonec se nám z Develi podařilo dostat asi 100 kilometrů po cestách páté a šesté třídy na silnici D825 a měli jsme vyhráno. Tedy, skoro. Chtěli jsme totiž vidět vodopád Döngel. Což nebyl optimální nápad. Jednak za to ten vodopád nestojí, druhak se k němu není snadné dostat. Rekonstruuje se totiž sjezd z "dálnice" D825 u vesnice Döngel, navigace vás klidně dovede do příkopy. Na exitu jsme ale konečně zastavili dle pokynů B-týmu na jahody, a protože Bčka jsou Bčka, ale ne troškaři, koupili jich celou bednu. Takových 5-6 kilo (asi tak 25-30 korun za kilo, už přesně nevím). Jahodář se mi pomocí google translatoru snažil sdělit, že tam nedojedeme, protože rekonstrukce cesty.

Dojeli jsme až k oné rekonstrukci a posledních 500 metrů šli pěšky. Žádný problém. Asi dřív hezké místo, hodně míst na pikniky, potok, terásky, fajn, všechno ale naposled použitelné tak v devadesátkách a ve stavu rozpadlém. Vodopád slabší, ale procházka neuškodí.

Hledám místo, kde bychom si mohli zapiknikovat a ztrestat ony jahody. Sjel jsem na kraji Kahramanmaraše k něčemu, co se mělo jmenovat Blueland Lunapark and Aqua Park. Trošku ve stavbě, nebo příprava na sezónu. Dali jsme si jahody umyté v proudu ostřikovače trávníku pod dohledem sekuriťačky, která nás tam evidentně nechtěla, ale neuměla nám to říct.

Když přišla na to, že k vypuzení české a moravské chátry stačí povolat si vysílačkou zahradníka a vypnout zahradní sprinklery, jeli jsme o dům dál. Najeli jsme po pár dnech na skutečnou dálnici, na odpočívadle sedli do trávy, na benzínce koupili nějaké sendviče a dorazili se jahodama prolitýma vodou z flašky (z vodovodu). Pokud je mi známo, tak se z toho nikdo neposral.

Zbývá posledních sto kiláků po dálnici přes most přes Eufrat. Konečně jsme po projetí Řecka a Turecka v Mezopotámii. A čeká nás první větší město na trase, Urfa. Tam prostě musíme. Už proto, že tam máme rezervovaný hotel. Vyměkli jsme, na všech rezervačních serverech (i tureckých) to vypadalo, že je tam kongres zubařů. Za týden stovky hotelů, na dnešek asi sedm, z toho jen jeden za rozumný peníz - Hotel Ugur. Ale to předbíhám.

Parkujeme, resp. chceme parkovat, u Balikligolu. Balikligol je asi nejznámější památka Urfy, taková hrobka, mešita, bazén a promenáda v jednom - dejte si "Urfa" do Googlu a vyzkočí vám to na polovině obrázků. Jenže to nebylo tak snadné a kvůli velkému provozu jsme se rozdělili - tedy někde jsme Doblíkovi ujeli. Nedalo se nic dělat, zaparkovali jsme a šli jsme hledat šikovný bod, který můžeme Romanovi ohlásit... když tu jsme uviděli B-tým, už taky zaparkovaný, kousek od nás.

Původní plán jít na hrad skrečujeme, protože někdo vyskrečoval hrad (dlouhodobě zavřený), tak procházíme park, mešitu, samotný Balikligol a přilehlé tržiště, tam se dělíme, Bčko chce víc nakupovat a my víc projít staré město. To se posunulo víc na sever, oblast kolem Balikligolu kde jsme staré město tušili zabírají hotely. V jedné na první pohled luxusní restauraci si objednáváme tři čaje a kocháme se výhledem na park. Dostáváme (povinně) vodu a oříšky, a pak teda i čaje, nakonec platíme nehorázných 12 lir (18 korun) za tři čaje s tím, že vodu a ořechy jsme nechtěli, nejedli a neobjednali a nezaplatíme.

Procházíme ještě nějaké hrobky, kde bylo vstupné buď zadarmo, nebo za pár korun, už nevím, a jdeme naproti do budově lehce připomínající O2 arénu, kde jsou hezké mozaiky a vůbec velmi moderní výstavka. A taky tam lehce probíjí zábradlí. Pak chvilku sedíme na zmrzlině a přesouváme se na hotel. Parkujeme na placeném parkovišti ve dvoře, ale co už, máme domluvené jak se ráno dostat ven.

Hotel Ugur, jak říká Roman "filckárna" (rozuměj hostel), bylo to nejhorší, co jsme cestou potkali. Za cenu, kterou nadále budeme platit za *** až ****, máme fakt dost crazy pokoj, bez snídaně (jediná výjimka potvrzující pravidlo), ale co, na přespání a jednu noc dobrý. Měli jsme nějaký "deluxe", protože ostatní pokoje měly hajzly (šlo by napsat záchod, ale proč?) na chodbě, turecké, tak my jsme měli evropský v pokoji. V podstatě fakt v pokoji, protože nebyl stavebně oddělený ale jen schovaný za takovou plastovou plentou... No v noci jsem si raději zašel na chodbu než bych měl zaprdět celý pokoj.

Výborná byla naopak večeře, hned pod hotelem jsme vlezli do jednoho podniku, dostali tam od šéfíka doporučení na Iskander kebab a to byla fakt lahoda: kousky chleba, na tom maso, bokem zelenina a rýže, a z druhé strany smetana. Hrálo to skvěle. K tomu tradičně Ayran, možná i čaj, už nevím. Cestou z hospody na hotel - spíš hostel, nazývejme věci pravými jmény - (což bylo asi 20 metrů) byl příhodně umístěný Tekel obchod, takže jsme ještě doplnili zásoby studeného pivka a večer se socializovali na chodbě, neboť náš super hostel měl jednu společnou místnost - chodbu, na které byl stůl a akorát sedm židlí. Ty jsme znárodnili a šéfík místo aby nás vyhodil, že tam děláme bugr, tak nám ještě rozsvítil.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 8. - Pátek 20. května 2022

Ráno vybíháme s Patrikem z hotelu sehnat snídani, což vypadá jako problém, všude je mrtvo. Nakonec v jedné zapadlé uličce je otevřená pekárna, tak kupujeme nějaký průřez místním pečivem a budeme se muset smířit se snídaní bez sýra a okurek. Jeden den to zvládneme. Máme tady oficiální rozchod, Romanovci (B-tým) jedou okouknout Nemrut a pak se vrací na dálnici a jedou na dvě noci k moři.

Potkáváme se ještě venku, když si vyzvedáváme auto (my parkujeme na placeném ve dvoře, Doblo někde kousek dál na ulici), a razíme směr Pirin. Nejdřív nám do cesty naskáčou nějaké drobné "roadside attractions": Hráz Atatürkovy přehrady na Eufratu, tam toho moc napáchat nejde, zastavit na vyhlídce, vyfotit, šlus, a pak stavíme u hezkého starého římského mostu, kterého jsem si všiml na mapě a je to zajížďka jen pár set metrů.

Pirin je takové na první pohled solidně vypadající skalní městečko, za mě trochu redundantní po několika dnech v okolí Kappadokie, ale nevadí, zas tu není moc lidí (nebýt obligátního školního autobusu, který nám zpříjemňoval cestu zatím snad všude). Odsud začínáme stoupat na horu Nemrut. A začíná foukat. Ten den prostě foukalo i v údolí. Když kouknete na fotky, tak nic moc nenasvědčuje, že tahle památka je na extrémním kopci. Autem třeba půl hodiny stoupání. Z velké části po zámkové dlažbě. Musela to být strašná práce. Jdeme si koupit lístky (kasa není úplně nahoře), pak se znovu a naposled potkáváme s Doblem a jedeme nahoru. Z horního parkoviště je to ještě kus pěšky a je zima a vítr. Ale stojí to za to, za mě největší překvapení. Výhledy jsou úžasné, zmatený průnik několika mytologií je rozhodně zajímavý a vlastně se divím, že tu není víc lidí. A vlastně nedivím. Na denní výlety od moře je to sem už daleko.

Pokračujeme směrem na Diyarbakir asi dalších 20 kilometrů po dlažbě a pak po asfaltu. Jako obvykle nechceme podlehnout turistickým hospodám, tak pak nemůžeme pro jistotu najít hospodu žádnou. A tak si koupíme jenom pití a dojedeme až do Diyarbakiru a parkujeme v podzemních garážích u hotelu Kája (Kaya). Trochu zvláštní hotel, ale vyhovuje, pokoj je v pohodě, lepší než v Urfě rozhodně za menší peníze. A s obligátní snídaní.

Hrad v Urfě nevyšel, tak procházíme hrad v Diyarbakiru. Ten je vlastně soustava muzejí, ale tak proč ne, muzea jsme zatím moc nedávali. Ale začínáme mít hlad. Před hradem dělají místní specialitu zvanou Tost. Takové zapékané sendviče, dost to tu voní, tak sedáme na čaj a za chvíli debužírujeme. Za mě z celé cesty urfský Iskander a dyiarbakirský tost vedou v přehlídce nejlepšího jídla.

Procházíme centrum s hezkými dvorky, dvěma pěknými mešitami (rozhodně stojí za návštěvu). Místní mešity, ty staré, mají neobvyklý půdorys. Jsou širší než delší. Výrazně, třeba 5:1. Představte si, kdyby takhle byl uspořádaný kostel. Třeba jenom osm řad lavic, ale lavice čtyřicet metrů dlouhé.

Hledáme podle mapy ještě nějaké dva kostely, ale kromě kostelů (jeden zavřený a jeden v troskách) jsme našli zajímavou čtvrt plnou dětí. Jako seriózně třeba 10 minut jsme neviděli dospělého. Zároveň je tu vidět kontrast moderního Turecka: šíleně chudé čtvrti za hezkou fasádou moderních bulvárů.

Při příjezdu do Diyarbakiru jsme narazili na další zajímavou věc: nefunkční GPS. Buď několik minut nefungovalo vůbec, nebo je v Diyarbakiru kvůli nějaké základně nějaká GPS-free zóna (kdo byl v Číně, uvěří všemu). Nevíme. Každopádně jsme autem pobloudili trochu více, než jsme čekali, protože jsme přejeli odbočku, když GPS vypověděla službu. Na více mobilech najednou.

Vzhledem k tomu, že jsme obědvali kolem páté, nám večeře nějak neschází a tak ji škrtáme a jdeme na hotel.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Turecko 2022 - Od Efesu k Noemově arše a zase zpátky
PříspěvekNapsal: 11 čer 2022 05:23 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 4309
Bydliště: Karviná, Praha
Den 9. - Sobota 21. května 2022

Snídaně klasika, bereme auto z podzemní garáže a po asi hodně cesty opět parkujeme v podzemní garáži v samém centru Mardinu. Mardin je takové pěkné město za kopci nad nekonečnou planinou Kurdistánu. Trochu připomíná (na první pohled) istrijský Motovun nebo některá města v Itálii. Na druhý už moc ne, nicméně není na škodu se na pár hodin ztratit v místních uličkách ve snaze o nalezení nejlepšího výhledu, hezké kompozice domů, řady normálních, hipsterských až trochu hipísáckých restaurací, mešit, a malých muzeí. Procházíme si něco mezi poštou a hotelem (těžko říct, platilo se sem halířové vstupné, ale zároveň v pokojích spali lidi), muzeum moderního ruského umění, které se sem hodilo jako pěst na oko a tím to bylo vlastně zajímavé.

Je asi dvanáct a ve dvou restauracích nás - byť mají otevřeno - vyhazují s nehorázným nápadem dát si oběd. Nakonec nám v jedné reštyce udělají lahmacun (čti lahmadžun), takovou místní "pizza" placku s kořením, a čorbu. Ta nikdy neurazí.

Jedeme dolů k hranici se Sýrií do Dary. Takových místních Holašovic. Ehm... nadsázka. Dnešní vesnice v sobě ukrývá fragmenty historického města, zejména dvě cisterny srovnatelné se slavnou cisternou v Istanbulu. Menší, ale stále rozhodně dechberoucí místo. Nějak tady zapomněli vymyslet vstupenky, kasírku, parkoviště, takže se tady parkuje na pankáče, řídí to tady místní Jandarma, všude milión lidí a autobusů a aut. Nechápeme, čekali jsme, že mezi Diyarbakirem a arménskou hranicí už nebude nikde nikdo. Není to tak. A k tomu vedro přes třicet.

Další zastávkou je, tedy měl být, Hasankeyf. Hezké městečko na břehu Tigridu, které ovšem spláchnul Erdoganův projekt přehrady Ilisu, kterou si turecká vláda vyvzdorovala na místních Kurdech, UNESCU, Iráku a prostě zatopila celé město a asi 200 vesnic. Postavila tedy nové město, něco se asi přestěhovalo do muzea, ale každopádně to tady není úplně úspěch, spíš takový projekt na půl cesty - bagry ještě upravují břehy, lanovka, která spojuje Nový Hasankeyf s přístavem vypadá, že nikdy nejezdila a nikdy už ani nebude. Smutný příběh. Nicméně je tu dost lidí a z Nového Hasankeyfu jezdí lodě k tomu, co zbylo ze starého města - pár skalních obydlí na kopci (dnes v úrovni vody) a hrad, dříve na kopci, dnes na poloostrově omývaném vodami Tigridu.

Google vůbec netuší, která bije, naše záložní navigace Maps.Me taky moc ne. Parkujeme tak od přístavu dost daleko, ale dáváme si pěknou procházku a za pár fufníků projížďku lodí po Tigridu

Večer nás čeká poslední z Top3 měst, kam nikdo nejezdí, nic tam není, a proto tam chceme spát. Po Čaji a Nigde je na řadě Batman. Prakticky každý to město zná, je ale mimo hlavní turistické trasy a málokdo se tam jen zastaví. Přitom naprosto předčilo naše očekávání. Ano, možná připomíná Havířov, ale tím je právě dokonalé. Výškové budovy, moderní bulváry, fontána na kruhovém objezdu v centru. Čekal jsem, že místní města budou jako cvičky přes kopírák. Urfa, Dyiarbakir, Mardin, Batman. Nic nemůže být dále od pravdy, každé je úplně jiné.

Vzhledem k faktu, že jsme se dostali na území Kurdistánu a pryč od posledních atrakcí, za kterými jezdí turečtí a občas, velmi zřídka, i přespolní turisti, najíždíme na novou strategii: TopHotel600. Nejlepší hotel ve městě. Tedy nejlepší hotel ve městě, o kterém se nám podaří zjistit, že tam mají třílůžáky (což obvykle diskvalifikuje Hiltony, Ramady a podobné, které disponují maximálně kombinací dvojlůžko+jednolůžko).

V Batmanu jsme zvolili hotel Mezopotámie v nejcentrovatějším centru. Cena na internetu nehraje úplně roli, prostě přijdeme na recepci, ukážeme fotku třílůžáků, recepčák řekne cenu do 600 lir (900 korun) za pokoj se snídaní a máme vymalováno.

Projdeme si pár ulic, nic tu není. Tedy nic moc batmanoidního. Viděli jsme v krámě dětský batoh s Batmanem, nějaký butik s Batmanem v logu, a pak už nic. Škoda. Dáváme jídlo, nějaký kebab jak kdo chce, v cukrárně krásný dobrý zákusek (deficit cukru :-) za cenu stejnou jako jídlo, a pak ještě kupujeme Tekelu nějaký ten Efes na pokoj... Hotely tu obvykle mají jasná pravidla: Na pokoji se nemohou ubytovat nesezdané páry, a na hotel se nesmí nosit alkohol. První pravidlo musel řešit Roman s Pavlínou, ti ho řešili tak, že ho neřešili a nikdo se neptal. Teda jednou mě, já jen odkýval co chtěl recepční slyšet (v Urfě). Druhé pravidlo spraví černý igelitový sáček, co recepční nevidí, Alláha nebolí.

S Patrikem se ještě zastavujeme na airsoftové střelnici (30 ran za 20 korun) v jednom z obchodů. Já to nevyhledávám, ale Patrik testuje.

Obrázek
Obrázek
ObrázekObrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 10. - Neděle 22. května 2022

Snídaně klasika, není moc co popisovat. Sedáme do Dacie (pardon Renaultu) a míříme k severu. Malá odbočka k našemu autu: má dost mizivou výbavu. Vzadu švihadla, zrcátka s manuálním štelováním, manuální klimu a žádné rádio. Tedy na první pohled. Rádio se dá ovládat na volantu a na displayi na palubovce, když se proklikáte meníčkem s průměrnou rychlostí a nastavením času. Dost nešikovné. Panel klasicky na sloupku u klimatizace prostě není. Ale má to bluetooth, takže alespoň můžeme pustit české rádio nebo něco ze Spotify nebo Youtubu. Jen se to strašně blbě ovládá, musí to dělat řidič a přijde mi to na palici. Zase má ale auto integrovaný držák na mobil.

Kousek nad Batmanem se u městečka Malabadi klene přes stejnojmennou (tedy Batman) řeku most, který byl předevčírem v Dyiarbakirském muzeu popisován jako největší obloukový most světa své doby (nebo nějaké nej prostě). Starší než Karlův, hezky opravený, se zajímavýma fičurama, třeba místností v mostu, která zřejmě sloužila pro posádku výběrčích mýta, s vlastním "WC". Místnost k podobnému účelu slouží dodnes.

Nemáme dneska žádný zásadní plán, chceme si projet průsmyk Karabet Gecidi, což se zdá v pohodě a samotný průsmyk je v klidu (v létě) a je tu dobrá cesta. Začíná ovšem v městečku Bahčesaray a dostat se sem od hlavní cesty, z města Bitlis, není úplně jednoduché. Už samotná odbočka je porod, protože křižovatku před Bitlisem zabrala armáda/policie a udělali si tady tak šikovně pevnost, že navigace vůbec netuší, která bije a musíme projet dvakrát (koukají na nás jako na blbce) přes váhu pro kamiony, abychom odbočku našli. Od hlavní silnice do Bahčesaraje je cesta mnohem větší adrenalin než samotný Karabet Gecidi, je úzká, vede malýma vesničkama kde je ještě užší, vůbec nemáme pocit, že jedeme dobře. Určitě se do Bahčesaraje dá dojete jinudy.

Za průsmykem (v necelých 3000 metrech) pak obědváme nějaké kebaby se zeleninou, hodně masa, ale zase za na místní poměry vysokou cenu. Ale něco jíst musíme. Pak už konečně sjíždíme k jezeru Van. Nemáme v plánu jet trajektem pro vlaky, byť se to velcí cestovatelé dělají. Nedává to totiž smysl, loď jede asi 7 hodin a po silnici to dáte za necelé dvě.

Na jižním okraji jezera je několik arménských kostelů, z nichž nás zajímá jeden, Akdamar, který je na ostrově a jezdí se sem loďkou. Podobný systém jako včera, za pár desetikorun zpáteční lístek, jede se asi dvacet minut. Prohlídka ostrova OK, hodně lidí, ale Turky kostel moc nezajímá, takže dovnitř vlastně ani moc nechodí.

Samotné město Van je strašně roztahané, samé semafory a čtveráky. Co je to čtverák? Čtverák je typická turecká křižovatka, která mate navigace, které si myslí, že jde o okruhový objezd. Obvykle se tak kříží dvě cesty, říkejme jim hlavní a vedlejší. Na obou se od sebe vzdálí jednotlivé směry, a hlavní s vedlejší se kříží tak, že vzniknou čtyři křižovatky. Mohou být osazené značkami, nebo ve městech častěji semafory. Ty jsou buď inteligentní (odbočujete doleva, tak přes všechny tři semafory, které musíte projet, máte zelenou), nebo polointeligentní (dva za sebou jsou zelené, když jedete rovně, ale třetí - když jedete doleva - už je červený). Celkem to asi funguje a tohle řešení jsme potkávali každý den stokrát od západu k východu. Na dálnicích tureckého typu (jakákoliv jiná než superdálnice Izmir-Istanbul-Ankara-Urfa) jsou čtveráky obvyklé i pro otáčení. Tam kde by na Ukrajině nebo v USA byly dva U-Turny, tam je v Turecku čtverák. U nás je něco podobného u Kauflandu v Praze na Ládví, nebo odbočka z Gočárova okruhu směr Olomouc v Hradci.

Čím víc na východ, tím víc policejních checkpointů, ale myslím že nám jednou koukali do kufru a dvakrát třikrát vzali do ruky pasy. Obvykle zafungovala otázka "English?" jako průkaz turisty nejváženějšího. Čím víc řádných checkpointů, tím míň checkpointů nahodilých, tedy policajtů jen tak u cesty.

Celé Turecko je vybavené na (nadsázka ahead) každém kruháku, čtveráku nebo normální křižovatce maketou auta a policajta. V různých obměnách, obvykle snadno rozpoznatelné, protože zatímco dvoutunové auto sedí v křoví u cesty, maketa jakoby levituje v nepřirozené poloze.

Čím víc na východ, tím hůř funguje navigace. Maps.me nemá tolik bodů zájmu a ani Google není vševědoucí. Najít vanský hrad není úplně problém, ale mapy neobsahují parkoviště a tak nakonec parkujeme na jednom, které není úplně blízko. Navíc tam opruzujou otravné heloumajfrend money money fakjů děti. No co už, hrad si projdeme, dolů se těšíme, že děti za dvě hodiny stihly vysmahnout, ale ne, fakjů money money. Nejsou zvyklé na to, že by jim někdo odporoval, stačí na ně trochu zvednout hlas a pustí nás ven (držely mrchy bránu).

Dnešní Google přinesl zásaní informaci, že ve městě vlastně není žádný super hotel, kde by měli trojlůžáky, tak bereme hotel Dosco a nakonec to není špatné, nenadchne, neurazí.

V nedaleké restauraci dáváme Pide, obsluha se snaží konverzovat, a to i přes zjištění, že kurdsky ba dokonce ani turecky neumíme.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 11. - Pondělí 23. května 2022

Snídaně v hotelu je velmi slušná, potěší bábovka, která sice není úplně jako doma, ale je to prostě mramorová bábovka a kdo by tady u hranic s Íránem mohl chtít něco víc.

Za městem najdu místo na Googlu označené jako Ďáblův most, což se ukáže jako hodně Dčková atrakce ale budiž, zajímavější jsou rozhodně vodopády Muradiye, vlastně zatím nejlepší vodopády, jaké jsme tady viděli. Vody je dost, zato lidí je málo, lépe řečeno nula. Vstupné se tady asi neplatí, rozhodně ne takhle ráno. Jsou tu dvě parkoviště, vyplatí se projít si celou trasu od jednoho na druhé, protože kaskáda vodopádů je delší, než se zdá. Tipuju to tak, že místní sem jezdí na pikniky (u každého většího města je nějaké obří piknikoviště), teď tu každopádně není ani noha, jen kramáři a hospodští připravují své provozovny na příjezd turistů.

Projíždíme nepříliš zajímavým městem Dogubayazit, kde je asi jediná zajímavost - Ishak Pasha Saray. Ve středoevropské terminologii bychom řekli asi zámek - taková původní pevnost přestavěná k obytným účelům. Je na kopci, ale zároveň pod kopcem, a je odsud pěkný výhled. Asi i na Ararat, ten se ale schovává v mracích. Občas vykoukne jen sousední kopec - Malý Ararat. Má to tu jen jednu nevýhodu, je tu různě kolem stavební materiál, kolečka, bagříky, prostě to vypadá, že je tu rekonstrukce a zavřeno.

Jeden místní borec ale říká, že máme přijet v jednu. Za dvě a půl hodiny. Dobrá tedy. Jedeme "zadní" cestou k Noemově arše. Kdo by nechtěl vidět Noemovu archu. Zadní cesta je asi 20 kilometrů nezpevněné silnice, sjízdné osobákem, ale musíte mít trochu cit pro auto. Silnice začíná přímo u "zámku" přes vesnici Besler do Üzengili. Tam je takové malé vybydlené "muzeum" archy, kde spí hlídač. Ten když ho vzbudíte (asi by stačilo zaparkovat opodál a nehlučet :-)) vyleze, archu vám ukáže (z dálky prstem) a inkasuje vstupné (asi 25 korun). Kdyby tam nebyl (nebo spal), vyfotíte totéž zdarma. Oficiálně se projít přímo k hliněné vráse v terénu nedá (200 metrů vzdušnou čarou od návštěvnického centra), ale myslím, že tady u hranice s Íránem je za peníze všechno možné. Kdybyste moc chtěli, tak by asi nebyl problém nastudovat si reliéf na googlu a vzít to trochu obloukem.

Od visitor centra vede spojka na hlavní (asfaltová, takže přes Besler rozhodně nemusíte) na silnici z Dogubayazitu na íránské hranice. Po ní se vracíme zpět do města na oběd, dáváme, světe div se, kebab (tentokrát ve formě špízu), ten kuzu, ten tavuk, a vracíme se nahoru i Ishak Pasha Saray. Už je otevřeno, vstupné je nějakých obvyklých asi 25 korun. "Zámku" z velké části chybí střecha, část je nahrazená novou průhlednou plastovou, která má spíš chránit památku před deštěm než sloužit jako střecha stabilní. Vybavení žádné, funkční mešita namísto klasické hradní kaple. Hodně místností s krbem.

Potřebujeme benzín (ne nijak akutně), ale asi na dvou benzínkách nás otočí s tím, že benzín není. Nevíme, jestli je ho v regionu nedostatek, nebo po něm prostě není poptávka a tak ho nevedou a mají jenom naftu. Nabíráme až v Igdiru, kde jsme se rozhodli spát. Čím víc na východ je nutné spát ve městech, protože jen tak hotely kolem cest tu prostě nejsou. Igdir je zajímavý asi jenom tím, že je tu postavený (aktálně v rekonstrukci) kontroverzní pomník arménské genocidy. To by nebyl takový problém, kdyby to nebyl pomník genocidy páchané Armény na Turcích. Jeden z mnoha důvodů, proč se Arméni a Turci nemusí, je i tenhle překrucovací pomník - byť samozřejmě špínu za nehty měly asi svého času obě strany.

Google, Booking a jejich kamarádi nám jako nejlepší ubytko ve městě vybraly hotel Dedemin. Máme ale čas, tak si projdeme sousední Gold, samotný Dedemin a pak ještě o kus dál hotel Star Royal. Ukázalo se, že nejlepší je Dedemin, navíc za nejnižší cenu. Nemusíme zrovna hlasovat, navíc před Dedeminem máme zaparkované auto a nemusíme nic řešit.

Zevlujeme na hotelu (neboť prší), pak si skočíme do reštyky ten pro durum, ten pro burger a ten pro iskander. Všechno dobré. Já s Patrikem máme ještě nějaké úkoly, co máme nakoupit, Igdir je pro to ideální, jsou tady kolem tři supermarkety (Migroš, BIM a Šok). Čtvrtý častý supermarket v Turecku je A101, ten se nám ale vyhýbal a nikdy jsme v něm nebyli. Migroš (a asi i ostatní) mají i větší varianty, Migroš MM a Migroš MMM. Tam už pak mají i zahradní nábytek, sportovní vybavení, stany, základní elektroniku a tak.

Co se cen týče tak supermarkety jsou o fous levnější než večerky po městech, ty jsou o fous levnější než restaurace a benzínky. Třetinka Coca-Coly v supermarketu stála v době naší cesty 6,5 liry, ve večerce, na hotelu třeba 8 lir, na benzínce a v reštice třeba 10 lir. Půllitrová voda v supermarketu něco kolem 1,5 liry, ve večerce 3 liry, v hospodě 5 lir. Extrém byly obchody u památek, tam si dokázali říct za vodu 10 lir, za colu i 23 lir, to byl asi rekord. Podobně je to s čajem, o tom jsem psal, standard jsou 2 liry, ale můžete zaplatit i 5 nebo 10, záleží kde. Standard u zmrzliny je 5 lir za kopeček, u památek ale může zmrzlinářům třeba i jebnout a pak chtějí 20 lir.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 12. - Úterý 24. května 2022

Snídaně zase klasika, člověk by si dal nějakou arménskou změnu (centrum Jerevanu je od centra Igdiru jenom 50 kilometrů), ale nic. Martin se vůbec nevyspal, už včera mu nějak nebylo dobře, asi alergie (mě to taky chytá, spíš taková otravná rýmička). Jde tedy dozadu pospávat a Patrik se upgraduje na místo prvního důstojníka. Já budu dnes celý den kapitánovat, obvykle řídí Martin dopoledne a já odpoledne.

Když jsem si na hotelu hrál s mobilem, našel jsem po cestě do Ani, našeho hlavního dnešního cíle, jakési jeskyně, o kterých toho internety moc neví. Jeskyně Tuz (Slaná jeskyně). Ve stále funkčním dole zpřístupnili část pro turisty, nasvítili, udělali tady sanatorium... a když špatně odbočíte, vstoupíte do síně, kde jezdí bagry a koukáte na borce v helmách. Zajímavé, vstupné klasicky za euro plus mínus autobus.

Ani. Hlavní město Arménské říše, jedno z největších měst na světě, dnes v Turecku (byť úplně na čáře, jako ten chrám, o který se pře Kambodža s Thajskem). Někdo dostal skvělý nápad postavit sem čtyřproudovku. Úplně zbytečnou. A dost levně vypadající. Největší díra v Turecku, kam vede čtyřproudovka. Na konci čtyřproudovky taková slabší vesnice (Ocakli) a za ní parkoviště. Areál je ale tak velký, že tu můžete strávit několik hodin. My jsme potřebovali asi dvě. Jsou tu pozůstatky hradu, kostelů, mešity, hradeb, je tu taková "malá Kappadokie", údolí s dírami ve skále. A krásné vyhlídku na meandry řeky Arpačaj (arménsky Achurjan) za níž, jen pár desítek metrů od vás, jsou arménské strážní věže a malá vesnice/základna s poetickým názvem Charkov.

Kolem roku tisíc mohlo město obývat na sto tisíc obyvatel. Pak ale přišli Mongolové, zemětřesení a město začalo upadat, až bylo někdy v 17. století opuštěno. Dodnes je Ani pro Armény symbolem jejich státnosti, byť se jich sem vzhledem k uzavřené hranici asi moc nepodívá. Kdo sem ale zamíří určitě, jsou Češi. Znáte to, dojedete do největší zadnice nějakého toho státu, a potkáte tam Čechy. Navíc s českou SPZkou. Dáváme si navzájem nějaké tipy a loučíme se. Oficiálně obracíme k západu.

Nějak nemáme hlad a prší, tak frčíme až do města Erzurum, kde bychom se chtěli ubytovat. Volba padla na zdaleka nejlépe a nejmoderněji vypadající hotel Čatalkaya. Leje. Máme kliku, hned vedle vchodu je volné místo k parkování (jediné volné široko daleko) tak se tam nasáčkujeme, jdeme (bez báglů, to je naše strategie - nevypadat že nemáme jinou volbu) na recepci a za chvilku už bydlíme v obřím pokoji se čtyřmi velkými postelemi. Přes hodnocení asi 9,7 je v hotelu milión chyb (nelogické vypínače, zásuvky atp.), ale při ceně pár stovek na hlavu to moc neřešíme.

Pořád prší, tak dáváme v hotelové retauraci, která ač vypadá luxusně, je celkem normální co se cen týče, takovou obědovečeři ve formě polívky, já ještě teda si dopřávám ruský salát. Když se počasí trochu vylepší, tak jdeme nejdříve na jih od hotelu přes kopec s hradem podívat se na starou mešitu, která je moc pěkná. Nějaký starší týpek, asi místní imám, nám lije nějakou srágoru na ruce. Zblblí z covidu jsme mysleli, že je to desinfekce, ale byl to nějaký růžový parfém a držel se nás hodně dlouho. Kvalitka. Mešita je pěkná, vedle je ale zmrzlinárna a tak místo večeře dáváme zmrzlinu. V krámě s čajema nakupujeme, co se včera nepovedlo v supermarketech a pak se jdeme podívat severně od hotelu na místní nádraží. Místní "Erzurum Station" je totiž taková povinnost fanoušků deskové hry "Ticket to Ride Europe". Pro ostatní: nádraží. Nenadchne, neurazí.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek


Den 13. - Středa 25. května 2022

Asi nejlepší snídaně, když pominu čaje, cukr, pepř a takové drobnosti tak jsem napočítal asi 80 druhů jídla od salátů, čalamád, oliv přes sýry a salámy až po různé marmelády a medy. K tomu několik druhů pečiva, jako o úroveň jinde. Do mé jedničky v tomhle oboru, hotelu Sofitel ve Varšavě, to má sice úrovní daleko, ale na Turecko je to jednička.

Dneska nás opět klamal Google. Chceme jet ke klášteru Sumela nedaleko Trabzonu. Měla tam vést "zkratka" ale tam kde je na google maps cesta, je ve skutečnosti jen nějaká strouha. Ztratili jsme asi hodinu a čtvrt a dost benzínu, musíme zpět na hlavní, nabrat každým dnem dražší benzín a pak do městečka Mačka, odkud vede jediná správná oficiální silnice ke klášteru. Klášter Sumela je taková místní továrna na peníze. Platíte vstupné na příjezdové cestě, pak parkovné, pak za autobus, který vás odveze posledních pár kilometrů z parkoviště na vyšší parkoviště, odkud už musíte pěšky.

Značná část kláštera není přístupná a všude se něco opravuje, jako nezanechalo to ve mě úplně optimální pocit byť lokace je úžasná ve svahu mezi kopci. Tím jak jsme ráno ztratili čas tak máme bobeš, jestli stihneme jeskyni v Čalu. Stihli jsme, je to trošku složitější ji v horách najít (schválně si to najděte na Googlu), ale cesta je vlastně dobře značená, jen člověk musí víc věřit terénní navigaci (hnědé směrovky) a míň Googlu. Rozhodně je třeba přijet od pobřeží z města Akčaabat, případně z Vakfikebiru přes vesnici Tonya (tudy se budeme vracet k moři). Google to vede od Mačky a to je prý nesjízdné - říkaly internety.

Jeskyně je zajímavá tím, že vlastně celý "okruh" (jeskyně je spíš ve tvaru písmene Y, po několika stech metrech se dělí na dvě větve) jdete po drátěných rohožích nad potokem, takže je v ní dost hluk, občas nějaký menší či větší vodopád. Přímo nad vchodem do jeskyně je restaurace, a protože jsme a) ještě nejedli a b) ještě si nikde nedali Gözleme, které tabule inzeruje a c) ještě nejedli v jeskyni, není co řešit. Jíme tak konečně populární jídlo, na které dosud nedošlo: takovou plněnou placku, spíš než chleba připomínající palačinku. Existují různé varianty, bramborová, sýrová, zelná, masová a možná i nějaká jiná. Tady mají sýrové a bramborové, obě dobré, nám víc chutnala sýrová. Bramborová zase dost připomínala náš český bramborák. K tomu samozřejmě čaj, tomu se nedá uniknout. Kontrolní otázka? Proč má správná turecká čajová sklenička tvar lehce připomínající přesýpací hodiny, tj. je uprostřed zúžená? Dozvíte se na konci pořadu.

Vracíme se přes zmíněnou vesnici Tonya na pobřežní silnici. Upřímně, pobřežní silnice od Gruzínské hranice přes Trabzon do Samsunu (a možná i dál) je největší tragédie tureckého inženýrství. Je to taková nekonečná Jadranská magistrála. Pořád semafory, čtveráky, přechody každých sto metrů, pořád policajti, falešní i praví, pořád hospody, benzínky, ruch, baráky, hotely. Jedno město stovky kilometrů dlouhé. Občas je pravda nějaký nový úsek/tunel, který nevede mezi městem a pláží, jinak ale máte pocit, že jedete po náplavce ve Splitu. Vlevo baráky, vpravo moře. Furt, mnoho hodin. Hnus, je to strašně únavné, pořád se kolem cesty courají lidi, oči na šťopkách.

Jinde v Turecku se jezdí skvěle, ale tohle pobřeží (a předpokládám jižní "dálnice" D400 nebude o moc lepší) je děs.

Stmívá se před osmou, o půl osmé chceme dojet na hotel. Plánovali jsme, že minimálně do Giresunu nebo Bulančáku, nakonec jsme skončili v hotelu Vona v Ordu. Opět klasika, vybrat na netu to nejlepší s třílůžákem, přijet na místo, dostat dobrou cenu, ubytovat se a jíst. Nikde není žádná normální hospoda pro lidi (všechno vypadá moc luxusně, chceme kebab a ne restauraci s tučňákama), nakonec kupujeme nějakou sváču v Migrošovi a meloun. O melounu mluvíme pár dní, ale kupte si u cesty desetikilový meloun. V Migrošovi měli čtvrtku, to se vyplatí (a dá rozpitvat švýcarákem).

Takže k večeři je trochu netradičně meloun. A čaj, jakmile jsme se vrátili na hotel, museli jsme přijmout pozvání šéfíka hotelu na čaj. To se neodmítá.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 14. - Čtvrtek 26. května 2022

Snídaně v pohodě, vajíčka, jinak klasika. Dnes se musíme pohnout k západu. Ráno nás čeká skoro 600 kiláků. U Samsunu uhýbáme od pobřeží, protože to prostě nejde. Navíc ke všemu, co jsem už napsal, je tohle hlavní kamioňácká trasa z Gruzie. Za Samsunem provoz trochu opadá, byť je tu kolem cesty pořád živo - v jednom úseku na 50 kilometrech tak 1000 (nekecám) hospod. Netušíme, jak a kteoru si vybrat, tak jedeme dál, až hospody přestanou a zastavíme na jednom odpočívadle s mešitou, záchody a jen jednou hospodou, kde si dáme nějaké hovězí s rýží. Dobrý. U města Tosya odbočujeme na "panoramatickou zkratku" a téměř na výpary dojíždíme k benzínce (trochu testujeme na vrácení auta) u města Kastamonu. To pak po obchvatu objíždíme a kolem čtvrté parkujeme v Safranbolu. Je tu takový místní "park kultury a oddechu JF", nebo taková malá Dolní Morava - areál s atrakcema - houpačka, vystřelování na gumě, zipline, skleněná vyhlídková platforma, domek vzhůru nohama a takový menší kaňon s dřevěnými chodníčky. Proč ne, vyzkoušíme všechno, a pak se jedeme do města ubytovat.

Safranbolu má dvě části, novou, nezajímavou, a pak starou (Unesco) s kamennými domy, z nichž řada slouží jako konaky, čili tradiční turecké hotely. Jeden máme vyhlídnutý, ale na recepci nikdo, a když voláme na číslo, tak prý volný pokoj nemají (booking si myslí, že ano), nakonec se ubytováváme v Konaku Hanedan. Místní šéfík "Kamil" nám chce všechno ukázat a vysvětlit, ale používá k tomu překladač dost nešťasným způsobem: Namluví dlouhý text do mobilu a ten nám to přečte anglicky. Jenže překlady z turečtiny nejsou obvykle kvalitní a takhle už vůbec - smysl dává tak 30%. Nechceme mu kazit radost.

Samotné Safranbolu je krásné městečko známé pěstováním (logicky) šafránu, ten kvete na podzim, takže pešek, ale prodávají tu různé výrobky od mýdla po zmrzlinu. Tak proč si nedat šafránovou.

Safranbolu je je pořádné bludiště, uliček a schodišť je mnohem víc, než si kterákoliv navigace myslí, a tak není úplně snadné se tu pohybovat. Navíc zprvu jsme odmítali naháněče restaurací, pak začali zavírat a my jsme kolem osmé jedli nějaký sendvič, protože už nic jiného nebylo. Ale tak jako ani půst by nás asi nezabil. Hlavně jsme konečně koupili rakiji. Jenom teda neteče, je tam takový ten plastový nesmyslný ventil, který nefunguje, tak googlíme, jak se ho zbavit.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 15. - Pátek 27. května 2022

Snídaně je klasická, jenom servírovaná netradiční formou - žádný bufet, paní nám pořád nosí na stůl malé mističky tu s tímhle, tu s oním, těžko se orientuje v tom, co ještě dorazí a co se s čím hodí. Je taky celkem pozdě, ale vlastně nám to nevadí.

První dnešní akce je jeskyně Bulak v kopci nad Safranbolu. Vedou tam dvě cesty, ale dle očekávání jenom jedna je sjízdná. Hodilo by se vrátit tou druhou a vyhnout se městu, ale ta nevypadá schůdně pro osobák a tak musíme projet znovu celým roztahaným kopcovatým moderním Safranbolu. Jeskyně každopádně za návštěvu stojí, byť vnitřní vybavení, zejména osvětlení, nevyhovuje standardům a pokud máte baterku, vyplatí se vzít si ji s sebou.

Další jeskyně je podle mapy nad městem Zonguldak. Když jsme se ji snažili najít na googlu, dospěli jsme k tomu, že je ve skutečnosti v městě Eregli asi 50 kilometrů západně. Ukázalo se, že jeskyně existují obě. Ta u Zonguldaku je hodně zajímavá. Je poměrně velká, největší jakou jsme tady zatím viděli (a uvidíme), šlo se dost možná kilometr od vchodu a pak stejnou cestou zpět. Zase jsme tady chytili autobus školáků, ale jinak poměrně klid. Jeskyně Gökgöl je zajímavá ještě jednou věcí. Leží totiž na okraji města (Zonguldak) na maličkém odpočívadle u dálnice (D750) ve směru k moři. V opačném směru byste se museli nějak otočit. Satelitní fotky na googlu ani streetview není přesné, silnice vypadá dost jinak a jeskyni přistavěli moderní infocentrum. Parkoviště ale není podle mě dostatečné na to, že na prohlídku bedete potřebovat tak hodinu. Každopádně skrytá perla černomořského pobřeží jen tři a půl hodiny od Sabihy. Rozhodně stojí za návštěvu.

Na cestě do Eregli nás zláká jedna restaurace, zase tady dělají gözleme. Místní servírka ovšem netuší, jak se s náma domluvit. Některým Turkům to jde samo, jiní se tváří že nechápou, že bychom v restauraci mohli chtít jíst. Jídelák nemají, je to fuška. Do "konverzace" se vloží týpek od vedlejšího stolu. Těžko říct, jestli to byl majitel, boss místních dolů, cementárny, autobazaru nebo jenom náhodný kolemjedoucí. Uměl každopádně německy a nakonec nám objednal asi pět porcí gözleme různých druhů, k tomu ještě nějaký salát nebo okurky nebo co, čaj, jako platili jsme raketu (asi 300 korun), ale ještě jsme si spoustu jídla nechali zabalit na večeři. Náš "Němec" nám ještě popisuje krásy okolí, hlavně jeskyni, o které jsme nakonec pochopili, že je Gökgöl, kde jsme byli ráno. A pak nějaké jezero, které na googlu vypadalo dost obyčejně. Na místní poměry asi libová věc, ale v rámci celého Turecka dčková atrakce.

Jedeme tedy dál podle plánu do Eregli, kde na jednom sídlišti je jeskyně. Tedy tři jeskyně. Takové lepší díry do země, celkově slabší, trochu přikutané člověkem, ale OK, proč ne, máme čas.

Hodilo by se nám přespat ve městě Bolu víceméně přesně na půl cesty mezi Ankarou a Istanbulem, kdysi jsem tudy projížděl autobusem. Nabízí se v podstatě jenom jeden hotel, a to penzion Evren Konukevi, protože je v samém centru u pěší zóny a má vlastní parkoviště. Ukázalo se to jako vcelku dobrá volba, cena jako vždy do 600 lir, tak bereme co je a nemusíme hledat dál. Máme čas, večeříme dovezené studené gözlemáky a pak si pomalu procházíme poměrně hezké centrum s dlouhou pěší zónou, nakupujeme nějaké poslední suvenýry, koukáme do místní mešity, jestli nám zase nějaký imám neočistí ruce od hříchu, dáváme si zmrzlinu a plánujeme, jak si dáme točené pivo. Našli jsme totiž dvě tekelové hospody. To není vůbec samozřejmá věc. V první ale vůbec nemají pípu, pro pivo jdou k lednici. Jeden důvtipný host ale naznačil, že naproti, tam že jako jo. Tak jdeme naproti. Do patra, netušíme, jestli je to hospoda, bordel nebo co. Nakonec to fakt byl asi bar. A měli tam pípu! A naprosto neschopný personál. Ukazujeme pípu, ukazujeme sklenice, oni jako že jo, jo, a pak přinesou flaškové. Poslali jsme je dopr... než stihli lahve otevřít. Jako kdo normální jde do hospody dát si flašové pivo? Tak nic. V normálním tekelobchodě kupujeme Efes a dáme si na pokoji. Není nám přáno.

Tak a teď k té skleničce čaje ve tvaru přesýpacích hodin (schválně to nedávám na konec, jak jsem avizoval, protože můžu). Tenhle tvar umožňuje pít sypaný čaj téměř až do dna, těžší "lógr" se zachytí ve spodní baňce a vy tak pijete jenom tekutinu, nikoliv listí. Je to velmi funkční a praktické, nicméně skleničky se dnes často používají i na sáčkový čaj kde to postrádá smysl. Kanada hokej vymyslela a Češi ho dovedli k dokonalosti, píše se v knížce o Naganu, kterou mám doma. Češi zase vymysleli kostkový cukr, a Turci ho dovedli k dokonalosti tím, že každou kostku individuálně zabalili do papírového futrálu. Když si tak ve čtyřech lidech dáte po dvě kostky, máte rázem plný stůl papírků. Nevypadá to příliš esteticky. Chudáci stromy.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 16. - Sobota 28. května 2022

Snídaně tentokrát velmi tradiční, jen ji musíme najít. Už jsme snídali v přízemí, na střešní terase, tentokrát snídáme v hotelové kuchyni (linka a lednice jsou ve stejné místnosti jako stoly) na druhém patře. Bydlíme ve čtvrtém, výtah jezdí mezi prvním a třetím patrem (recepce je v nule). Takové trochu zvláštní uspořádání. Ze snídaně mě vlastně nic nezaujalo, tak jedu tradičně chleba s máslem a nutelou. To me nikdy nepřestane bavit.

Při odjezdu hrajeme trochu tetris na parkovišti, které je prťavé a jsou tam čtyři auta, což je maximální kapacita aby všechna mohla odjet. Jen to naše je trochu horší vyparkovat.

Co jsme v Turecku rozhodně chtěli a museli navštívit je "Disneyho vesnice" známá jako "Burj Al Babas" u města Mudurnu (https://burjalbabas.com/). Šílený developerský projekt městečka sestávajícího z asi 700 vil ve tvaru "zámků", z nichž dnes stojí podle odhadů 530-570 domů v různém stádiu stavby, ale žádný dokončený. Žádný z nich třeba nemá dveře, většina z nich nemá ani všechna nebo žádná okna, některé ani střechu. A areálem se prohání vítr. Dva vstupy střeží ochranka, bohužel se nedá dovnitř. Podle zdrojů z internetu byla prodejní cena každé vily kolem čtyř set tisíc dolarů. Jenže to nějak neklaplo, projekt zkrachoval, hodně lidí přišlo o peníze a skutek utek. Těžko říct, jaký je plán. Každopádně čím déle domy chátrají, tím složitější bude je dostavět. A prodat za nějaké rozumné peníze. Navíc v regionu uprostřed ničeho, žádné větší město v dojížděcí vzdálenosti, sídliště kde je jeden barák jako druhý, škaredý, kýčovitý zmetek. Na rozestavěných domech je vidět, že kvalita není rozhodně ohromující. Aktivita na sociálních sítích a webu se zastavila někdy v roce 2018, nicméně stavba asi už dříve. Plán to asi byl hezký, podle webu to mělo vypadat o dost lépe, než jaká je realita. Centrem měl být asi hotel/lázně, nicméně nevím nevím. Spíš to někdo koupí za mega celé a bude sem vybírat vstupné jako do města duchů.

Potřebujeme projet městem Göynük, všechny vjezdy střeží policajti. Naštěstí nás po klasické otázce "English?" pustili, ale kontrolovali nás (nebo chtěli) asi třikrát. Připravovala se tam nějaká oslava čehosi, asi měli přijet nějací papalášové.

Dnes budeme spát ve městě Iznik, v západním světě známějším pod řeckým jménem Nikaia nebo latianský Nicaea. Někdy ve čtvrtém a pak znova v osmém století se tady sešli zástupcí různých odnoží rybářského kroužku a řešili, jak to vlastně tenkrát bylo (Honzo!). Jestli je Ježíš Bůh, jestli je Bůh zároveň otec, kdy mají být vlastně velikonoce, jestli v kostele můžete koukat na obrázky svatých, nebo by byly lepší jen ornamenty jako v islámu a takové ty důležitosti, které nakonec každá odnož spolku dneska stejně vykládá po svém. Nabízí se otázka, proč se křesťani sešli v takové p*deli. Ono tehdy bylo křesťanské hlavně Řecko, Arménie, Sýrie, Egypt, tak to tu asi dávalo tak nějak smysl. A z Istanbulu co by kamenem dohodil. Proto tady zasedáme i my.

Děláme menší hotel-shoping, máme vybraných pár hotelů, ale buď chtějí moc peněz za málo muziky, nebo nemají bazén. Nakonec bereme hotel Iznik sice s bazénem, ale nepoužitelným (je z něj spíš líheň komárů), za to za dobrou cenu.

Procházíme si město, jsou tady hezky zachované hradby, místy rozebrané, místy prostřelené moderní silnicí, ale z původních třeba pěti kilometrů deset metrů vysoké zdi se určitě 75% zachovalo. Další obranu města tvoří jezero, pod jehož hladinou, někde metr dva, se nachází základy kostela, kde se snad měly koncily konat. Asi. Teoreticky se na kostel dá podívat. Pokud a) není jezero plné sinic, jako teď, b) není kostel obehnaný plotem, protože je to památka. Vůbec víc věcí je tady obehnaných plotem, protože je to památka. Jedna ze zachovalých bran, divadlo, prostě logicky než aby na to koukali turisti, tak to raději obeženeme plotem.

Dáváme zase několikrát v různých čajovnách čaj, je vedro k padnutí, kolem šesté je ale už třeba být na hotelu a koukat na hokej, semifinále Česko-Kanada. Jak to dopadlo (1:6) asi víte. Žádná velká radost. Teda vlastně nakonec jo. V naší hotelové hospodě totiž točí pivo. Dáváme si k němu nějaké sýrové rolky a vlastně to byl příjemně strávený večer. Až na komáry a výsledek toho hokeje. A tedy cenu toho piva (asi 70 korun).

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Den 17. - Neděle 29. května 2022

Všechno dobré jednou končí. Na letiště to máme asi 100 kiláků, chceme tam být v jedenáct. Ráno snídaně, jako obvykle jen potěšil meloun, to jsme k snídani ještě neměli (vlastně vůbec žádné ovoce).

Bereme to kolem jezera, najíždíme na dálnici, přes nekřesťansky napálený most Osmangazi (říkáme mu červený most, protože v noci červeně svítí). Ještě než dojedeme na letiště, chceme se zastavit na okruhu Formule 1. Okruhy F1 jsou dvojího druhu. 1) pro lidi, 2) pro F1. Okruh typu 1 je přístupný, je tam nějaké muzeum, obchod se suvenýry, můžete si vylézt na tribunu, kouknout na cílovou rovinku, v ideálním případě se něčím po okruhu projet. Abú Dhabí, Kuala Lumpur, tak něco. A pak jsou okruhy, kde se nic neděje, okruh hlídá ochranka, aby ho někdo neukradl, a chcípl tam pes. Silverstone třeba. Nebo Istanbul. Takže pešek. Fotíme nějaké fotky z dálky, vlastně jen zabíjíme čas, a pak sedám za volant a mířím na Sabihu. Vrátit auto je výrazně jednodušší, než si ho půjčit, stačí jen se tu zorientovat, najít správné podzemní patro správných garáží, správnou půjčovnu, ukecat pohůnka že jako žádný limit 4000 kilometrů ani hovno (najeli jsme asi 6050 km) no a můžeme vypadnout do terminálu.

Co se musí nechat je systém samoodbavení u Pegasu. Přijdete k automatu, načtete pas, dáte zavazadlo na váhu, vyjede vám lístek, ten nalepíte na bágl. Bágl odnesete pár metrů na pás, ten si ho vcucne, znovu zváží, načte etiketu, a konec. Když chcete, můžete si i vytisknout papírový boarding pass. Automatů je dostatek (nikdo nečekal a bylo jich kopec volných), celé to máte při jedné osobě do dvou minut hotové i v turečtině (jde to přepnout do angličtiny, ale nějak jsme na to přišli až když bylo hotovo).

Celé to má jenom jednu nevýhodu, nedostanete od zavazadla žádné potvrzení, což může být v cílové destinaci problém, pokud a) vám zavazadlo nevyjede nebo b) tam zavazadla kontrolují oproti lístečkům. Nevíme, jak to řešit, asi bychom si alespoň příště vyfotili čárový kód na etiketě, než bychom bágly poslali do třídírny. Bohužel nám to došlo až příliš pozdě.

Lounge "Kepler" na Sabize je dost naprd salónek. Trávíme tam chvilku, mají tam jenom čaj a kafe, je to spíš takový předpokoj kapsulového hotelu. Ten by se mohl hodit, nevíme, jestli je za 8€ pro každého, za 8€ s Lounge Key nebo zadarmo s Lounge Key, každopádně dobrá cena pokud se potřebujete dospat, osprchovat nebo tak. My nepotřebujeme, tak jen chvíli kvasíme a pak jdeme do Simit Saray dát si oběd, v duty free utratit poslední peníze (podařilo se beze zbytku - Patrikovi už včera) a včas nastupujeme a letíme do Prahy.

Obrázek

Závěr

Co říci závěrem? Snad to, že mě Turecko překvapilo. Pořád je to rozvojovka a pořád jsou tam toulaví psi. To se asi hned tak nezmění. Ale co do hotelů, atrakcí, jídla se směle vyrovná Balkánu (i Řecku), v silniční infrastruktuře Balkán (i náš středo-východoevropský region) strčí do kapsy. Poměrně špatné je to s jazykovou vybaveností, nám ale vesměs stačilo umět bir-iki-üč (jedna, dvě, tři), názvy jídel, prosím, děkuji, ahoj a čau, kuře a maso. Merhaba. Iki tavuk dürüm, bir et dürüm, üč ayran, üč čaj (čaj se logicky řekne čaj, možná jsem to zapoměl zmínit). Tešekürler. Hoščakal. A domluvili jsme se všude. Skoro.

Ceny jsou vesměs příznivé, pouliční jídlo levné, pití taky, takže jsme obvykle dvě hodiny po snídani zastavili na benzínce, koupili si studené pití, pak si dali pití u oběda, kolem čtvrté se zase zastavili na něco, pak něco do ruky při prozkoumávání okolí hotelu, a pak k večeři čaj. Nebylo třeba držet pití v autě, protože v autě bylo vedro, stačilo ho pár minut nechat na slunci.

Kdybych měl ceny shrnout do tabulky:

Vstupné podle návštěvnosti zahraničními hosty 10-200 Kč (obvykle 20-70 Kč). Dá se koupit nějaký muzeum pas na celé Turecko (asi 1200 Kč), my jsme byli tak na hraně kdy by se nám asi už vyplatil, ale nevěděli jsme že existuje, přišli jsme na to, až když jsme měli dvě nejdražší věci, Pergamon a Efes, zaplacené. Pak bylo drahé ještě Pamukkale/Hierapolis.

Jídlo 20 Kč (kebab) až cca 120 Kč (porce na talíř)

Pití 3 deci plech 10-15 Kč

Pití 1 litr plast 15-20 Kč

Pivo v tekelu plech/sklo 30-45 Kč

Pytlík chipsů 10-20 Kč

Voda půllitr 2-10 Kč

Hotel dvojlůž. pokoj v lepším hotelu 500-1000 Kč

Benzín 32 Kč (po příletu) až 35 Kč při odletu (každým dnem zdražoval, ale zlepšoval se kurz)

Parkovné cca 5-10 Kč za hodinu, cca 70 Kč přes noc. Obvykle se ale parkovné nevybírá, jen v centrech měst a u památek, a to jen některých.

Myčku jsme řešili jenom jednou asi v půlce cesty, když jsme měli auto hodně zasrané po 20 kilometrech šotoliny. Platilo se mincema za vapku, asi lira za minutu. Potřebovali jsme asi 4 mince.

Celkově se nám vyplácela strategie neptat se na cenu a tvářit se, že vím přesně, kolik to stojí (po pár dnech zkušeností), tj. platím jen lehce větší bankovkou, než si myslím, že by to mělo stát. Platím za plechovku fanty, která obvykle stává osm, tak dám deset a tvářím se, že bych chtěl nazpět. Vyhýbali jsme se tak konverzaci o ceně, která jazykově není jednoduchá. Inteligentní Turek vám cenu ukáže na kalkulačce nebo mobilu.

Dálnice jsme platili 1200 Kč (platí se na konci v půjčovně, projíždí se pruhy HGS), z toho asi polovina je dvakrát červený most. Po placené (O) dálnici jsme jeli v podstatě celou trasu Istanbul-Izmir-Aydin, nějaký krátký úsek u Aksaraye, Gaziantep-Urfa a pak asi 70 km zpět před Istanbulem. Asi se dá počítat s korunou na kilometr. Z Eregli do Bolu jsme jeli po staré, časová úspora by byla nula (placené dálnice mají nesmyslně dlouhé nájezdy a sjezdy jako v Polsku). Jinak se nikde nic neplatilo, žádný tunel, most. Řídí se poměrně dobře a místní řidiči se obvykle chovají jako lidi. Častým nešvarem je jízda v protisměru (pomalu, obvykle po krajnici, krátké úseky v místech, kde je dělící pás a jet podle pravidel by cestu z 200 metrů natáhlo na mnoho kilometrů) a pak jízda na červenou, což je dost populární sport, hlavně na východě. Jednak se červená jezdí v řežimu "to ještě stihnu", někdy ale i jen tak, prostě není provoz, jedu, asi jako u nás chodci.

Největší raketa byl balón (150€), jinak jsme žádné atrakce neplatili, kromě "adrenalin parku" v Safranbolu kde to bylo cca 50 korun za atrakci, podobně výlety lodí po Vanu a Tigridu.

Za mě pozitivní body dostanou města, kde bych si dokázal přestavit žít: Batman, Erzurum, Bolu, asi bych nemusel (turisticky fajn, ale na život nevím) Diyarbakir, Urfa, Van, Igdir - beru v úvahu jenom města, kde jsme spali.

Určitě nedává smysl záměrně se vyhýbat Kurdistánu (chcete-li Jihovýchodní Anatolii), přišlo nám to tam úplně na pohodu, kdybyste nevěděli, tak nevíte. Akorát se místní ptají na nelogickou otázku, jestli mluvíme kurdsky dřív, než na nelogickou otázku, jestli mluvíme turecky. Což mimochodem má dvě strany: vypadáte jako místní. Není Turek jako Turek, Turecko je tak velké, že i s českým xichtem vás budou považovat za Turka, jen z nějakého severozápadního konce. V Kurdistánu je víc portrétů Erdogana a Tureckých vlajek (jména a vlajky na všech sloupích).


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Turecko 2022 - Od Efesu k Noemově arše a zase zpátky
PříspěvekNapsal: 15 čer 2022 11:17 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 4309
Bydliště: Karviná, Praha
Koukám dneska na hlavní stránce Pegasus na otočku za dvojku. Kdybyste se někdo chtěli inspirovat.


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 3 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com používá technologie phpBB Group © phpBB, phpBB.cz

RSS feed | Letenky | Levné letenky | Autopůjčovna | Ubytování | Hotely | Hostel | Půjčovna aut | Last minute | Dovolená | Eurovíkendy