Díl 4., ve kterém projedeme největší salar na světě, projedeme se po jezeru Titicaca a budeme jezdit lanovkama nad šíleným La PazemDen 13. Colcha K-UyuniOdjezd je o půl šesté. Z logiky věci tedy jedeme na východ slunce. Bez snídaně. Hunger Games. Někteří - nebudeme jmenovat - ještě předtím stihli sprchu. Já jsem byl rád za každou chvilku v posteli, přecijenom jsme už v tolerovatelné nadmořské výšce lehce pod čtyři tisíce.
Sjíždíme dolů na Salar, a zastavujeme u skupinky (našich) jeepů, které sem dojely těsně před náma. Jsme na úplně náhodném místě, kde nic není. Za dvě minuty vyjde slunce. Je to hezké, ale netrvá to dlouho, hned se zaboří do mraků. Fotíme a pak jedeme dál, k ostrovu Incahuasi. Tam se děje v bledě modrém to, co jsme měli včera k obědu - sraz asi 30 jeepů, každý by chtěl snídat. Naštěstí se to rozloží, někteří snídají hned, ostatní, jako my, až po návratu z prohlídky ostrova - kde se platí vstupné. S tím jsme ale počítali, bolívary máme ještě z Chile. Prohlídka/procházka je tak na tři čtvrtě hodiny - záleží, jak moc fotíte a jak moc máte rádi kaktusy. Na ostrově je jednosměrný okruh, ale někteří soudruzi z kapitalistických zemí princip nepochopili.
Čekali jsme tak nějak automaticky vajíčka (jako v Trabantech), ale takhle si můžeme akorát osolit chleba s marmeládou. Dojídáme zásoby, které s sebou už táhneme tři dny. No nevadí. Nemáte někdo sůl?
Ještě spolu s jedním autem pokračujeme na místo, na kterém Elias zastavuje a máme asi hodinu na klasické blbnutí s perspektivou. Mě víc fascinuje ten nekonečný prázdný prostor, prostě jedete, jedete, a cesta, horizont, okolní krajina, všechno stojí a nic se nemění. Je to zvláštní. Pokračujeme k solnému hotelu - který se už jako hotel nepoužívá. Cestou vidíme nějaké srocení davu.
Velké repráky, kousek dál generátor, nějaká škola má asi nějakou akci a do toho se přimíchala nějaká lokální politika, takže proslovy, tanečky. Nemáme moc čas, musíme dál, tahle zastávka nebyla v plánu ale Elias je v pohodě a nic neřeší. Další zastávka je už hotel a památník Dakaru, který se přes salar jel v roce 2014. Tam povinná fotka, stojí se tam na ni fronta. Na oknech hotelu hledáme trabanťáckou samolepku, což se podařilo, nabalila na sebe další české samolepky, tak kdybyste sem někdy chtěli něco nasamolepit, tak můžete - je to tak odhadem desáté okno doleva (když vyjdete z hotelu ven).
Krátká zastávka u teplých pramenů Ojos de salar (bez koupání), které tady mezi vší tou solí vyvěrají, a pak už ze salaru pryč, do Colchani, vesnice plné suvenýrů. Ceny solidní, není důvod si tady něco nekoupit, a pak ještě zastávka u hřbitova vlaků, kde se zase sešlo poměrně dost aut a tak je tady dost živo. Navíc se zvedá vítr a všude lítá slaný písek.
Oběd je v takové jídelně na okraji Uyuni. Přijeli jsme poslední a je to tady jako u snědeného krámu. Wifi by tady asi i fungovala, kdyby tu nebylo plno lidu, kteří tři dny neviděli fejsbůček a telefony se jim nezbláznily ze všech těch aktualizací. Takhle skoro nemá smysl se připojovat. Před hospodou jsou dva záchody. Krásné, nové, vykachličkované. Bez toaleťáku, jak je v Bolívii zvykem (byť žádný jiný způsob očisty sem nebyl zaveden). Místnost 3x3 metry, v rohu se krčí záchod, v druhém umyvadlo, a ve zbytku prostoru můžete tančit. S kýblem, protože splachování nefunguje. Venku je barel s vodou. Soudružky z žabožroutistánu proces nepochopily a stojí frontu na druhou kabinku vybavenou zřejmě futurističtějším mechanismem, nicméně my burani z východní evropy víme, jak spláchnout kýblem.
Jedeme do centra, loučíme se nejdřív s Brandonem a Luz, a pak s Eliasem, který nás vyhazuje před kanceláří dopravce Panasur, kterýžto jsme vybrali za našeho dopravce do La Pazu. Jede nám to ale až za pět hodin, tak si tu jenom necháváme bágly. Chtěli bychom navštívit Pulacayo. Autobus směr Potosí jede až za půl hodiny, a těžko říct, jak bychom se dostali zpět, tak se domlouváme s taxikářem za 150 bolívarů tam a zpět s hodinou čekání. To nám přijde fér.
Taxikář zvládl cestu na kopec - zase pěkný krpál, hodně přes čtyři tisíce. Týpek má zvláštní způsob brždění, takové manuální ABS. Dost nepohodlné. Ale je místní, říká, že se v Pulacayu narodil. Poprvé vidíme jinak v Bolívii všudypřítomné předvolební reklamy. Maluje se ručně, na všechno. Na silnici, svodidla, kameny, zdi, domy... modro-bílá kombinace je vládní strana, takových reklam je asi tak 90%. EVO = FUTURO SEGURO atp. Morales kandiduje počtvrté, ostatní strany zoufale a potichu volají po změně.
Pulacao je pěkné, klidné místo bez davů, chtělo by to asi víc času než hodinu, furt koukáme po hodinkách abychom se stihli vrátit. Lepší by bylo domluvit si rovnou dvě nebo aspoň jednu a půl. Baráky jsou zavřené, ale i tak je to tady zajímavé.
Zpět dole v Uyuni, zapadáme do lokálu s džusíkama a wifi. Do odjezdu vlaku zbývá pár věcí, které musíme stihnout. Koupit kombinovaný USB-C a USB-micro kabel, což se ukázalo poměrně snadné na hlavní třídě před nádražím, prohlídnout zmíněné, velmi bolivijské nádraží s krásně kluzkou podlahou, vybrat prašule z bankomatu, kterýma město zrovna neoplývá, a najíst se (luxusní kuře za malý peníz). Všechno to bylo poměrně jednoduché a ač město zprvu vypadalo jako prašivá díra typu Nouadhibou v Mauretánii, centrum je poměrně OK. Největší fičura jsou koše na tříděný odpad uprostřed rušné křižovatky.
Do odjezdu busu hodina, kvasíme v okolí kanceláře a na přilehlém trhu, kde jsou komunální záchody - ono těžko říct, jaký bude přístup k WC v autobuse. Ten je ale luxusní, třída "full cama", není to úplně rovné ale v porovnání s Flixbusem první třída. Tři sedačky v řadě, dvě patra. Odjezd.
Příloha:
20190918_062815.jpg [ 312.71 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_063458.jpg [ 631.59 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_071302.jpg [ 392.55 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_071928.jpg [ 531.36 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_082809.jpg [ 541.04 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_092842.jpg [ 451.37 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_092842a.JPG [ 297.85 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_092842b.JPG [ 286.6 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_103622.jpg [ 584.68 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_105132.jpg [ 645.01 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_110521.jpg [ 472.59 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_112427.jpg [ 596.86 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_113902.jpg [ 865.11 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_162945.jpg [ 724.76 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190918_174813.jpg [ 505.98 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Den 14. Uyuni-CopacabanaBudím se o půl šesté na předměstí La Pazu. Pecka, takhle krásně jsem se v autobuse ještě nevyspal, z předchozích 500 km si letmo vybavuju jenom že jsme někde na benzínce močili a následně kupovali nějaké amarouny. Čeká nás nelehký úkol - sehnat jízdenky do Copacabany a možná přesun na autobusák "Cemeterio", odkud převážně autobusy směr Copacabana odjíždějí. Nelehký úkol máme vyřešený asi za 20 vteřin - na náš bus už čekala bába, co prodává lístky na bus, který jede za půl hodiny do Copacabany. Není co řešit, kupujeme, stíháme i snídani a lehkou hygienu v místních megalomanských baños a už se šplháme nahoru po dálnici do El Alta, Místku v údolí položeného Frýdku (La Pazu).
El Alto je na placce v 4100 metrech, La Paz v šílených svazích mezi čtyřmi tisíci a 3300 metrů. Nejšílenější město, kde jsem kdy byl, ráj uliček a schodišť. Aby autobus projel, musí občas řidič vystoupit a uklidit si cestu od reklamních nosičů. Jakmile se ale vymotáme v El Altu na hlavní, už to celkem frčí.
Po asi 80 km musíme z autobusu ven (možná nemusíme, ale je to doporučeno), autobus pokračuje na prám, který - stejně jako v páně Přibáňově filmu - nevypadá příliš důvěryhodně, my jedeme osobní loďkou za dvě pesíta. Úžina Tiquina nemá ani kilometr, a odděluje od sebe "malou" Titicacu od té velké.
V Copacabaně vystupujeme po necelých čtyřech hodinách jízdy. Musíme se dovalit s plnou polní na hotel a cestou ideálně zjistit, jak se odsud může Patrik dostat do Aricy, nebo alespoň Tacny. Moc to nevypadá, nějaké možnosti jsou, ale moudřejší budeme odpoledne.
Hotel OK, trochu schodovitý, ale s hezkým výhledem na jezero, takže nadávat nemůžeme. Dokonce máme i teplou vodu - teda až si ji objednáme, tak mít budeme. Není co řešit, jedeme do Peru. Na otočku. Taxík nás hodí na hranice, kde naštěstí nemusíme spát (uhýbáme z vyšlapaných žlutých stop). Hranice je jednoduchá, pas, razítko, hotovo. Pěšky pod hraničním obloukem, do další boudy, pas, razítko, a jsme v Peru. Hned za hranicí je "fotopoint", logo Peru. Měníme nějaké peníze, abychom měli na oběd, a pak fičíme dvěma tuktukama na jedno z centrálních náměstí v Yunguyu, hraničním městečku.
Cíle tady máme dva - zobědvat morče, a sehnat na zítra ráno pro Patrika lístky do Tacny. Restauraci, která má vypsané morče nacházíme jenom jednu, ale obsluha se tváří podobně, jako bychom na Kampě chtěli k obědu psa. Jinde je to lepší, ale posílají nás od čerta k ďáblu nebo říkají, že nemáme šanci, že jedině v neděli. Je čtvrtek, ten ani zaokrouhlením, ani velkou tolerancí prostě není neděle. Začínáme spíš hledat ty cestovky a autobusák, ale oproti Copacabaně je jich tady jako šafránu. A do Tacny přímo nic, jedině přes Puno. Přímo nakonec asi jede jeden bus, ale odjíždí ráno dřív, než se otevře hranice, takže už by tu Patrik musel zůstat, což nemůže, protože má věci v Bolívii...
Nic, oběd, v hospodě u autobusáku dáváme menu, je to taková nádražka, za málo peněz hodně muziky. Měnili jsme asi pětistovku, a po návratu na hranice, tj. čtyřech jízdách tuktukem, čtyřech obědech a pití nám zbylo ještě dost peněz na nákup nějakého proviantu v obchodě na čáře.
Zpět v Copacabaně dáváme na hotelu oraz a pak s Patrikem jdu koupit nejlepší nabídku - ranní spoj do Aricy s přestupem v La Pazu. Ukazuje se, že "přestup v La Pazu" znamená 2 kilometry taxíkem, nicméně je tam dost času a Patrik ve finále zvolí lanovku. Pak - opět věrni žluté tradici - vyrazíme na labutě, povinnou atrakci města. Prostě šlapadla. Chtěli jsme dvě kvůli točení. Jedno bylo rychlé a neumělo zatáčet, druhé zatáčelo celkem ochotně, ale bylo neuvěřitelně pomalé. No co už. Prostě labutě.
Večer už toho moc nevymyslíme, dáváme na nábřeží výborného pstruha a pak už čeká - wait for it - sprcha, kterou máme objednanou na osmou. V některých případech první teplá po čtyřech dnech. Not great, not terrible.
Příloha:
20190919_091715.jpg [ 615.11 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_093520.jpg [ 596.96 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_094048.jpg [ 667.02 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_121749.jpg [ 636.47 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_123747.jpg [ 510.65 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_123747a.JPG [ 490.29 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_123747b.JPG [ 460.93 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_123747c.JPG [ 514.42 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_180349.jpg [ 494.55 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_184439.jpg [ 400.82 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190919_185407.jpg [ 506.15 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Den 15. Copacabana-La PazChceme dnešek pojmout tak nějak na pohodu. Žádný zbytečný budíček. Snídaně v sedm na hotelu, v osm jede Patrikovi bus. Pak se jdeme na molo zeptat, jak to vypadá s výlety jen tak na loďce. Chybí nám v plánu jeden den na to, abychom si mohli dovolit vyrazit na Isla del Sol, a trmácet se tam dvě hodiny abychom tam byli hodinu a zas jeli dvě hodiny zpět se nám nechce. Chceme se jen tak dvě, tři hodiny vozit po jezeře, kolem pobřeží třeba. Nemají na to kalkulaci. Ale vymysleli nesmyslnou částku 800 boliviánů. Jdeme pryč, to si raději projdeme město.
V tom se přimotal strejda v kožené bundě, že za 500. Já že jsme počítali tak maximálně 300. Domluvili jsme se na 350. Stejně si vydělal víc, než jindy za celý den. Jedeme. Klídek, voda, fotky, skály. Zpět v přístavu, zabalit, a na oběd. Meníčka jsou tady i v turistickém centru velmi cenově dostupná, což nás překvapilo, čekal jsem to horší. No a pak na blind nahoru do kopce na náměstí, improvizovaný autobusák. Máme vytipovaný bus nějak na půl druhou, ten krásně stíháme. Dalo by se jet i maršrutkou, ale komfort takového počínání může být - jak se později ukáže - velmi diskutabilní.
Cestu jsme z velké části prospali, v Tiquině jdeme poctivě ven z busu a lodičkou (Patrik ráno - jsa si vědom možnosti ušetřit 6 korun - zůstal v autobuse), a než se nadějeme, jsme nahoře v El Altu. Cesta busem není úplně pro slabé žaludky, silnice vedou nahoru a dolů po úbočích kopců, navíc se cesta hodně šplhá přes 4000. Takovou nějakou pomyslnou magickou hranici, nad kterou nám není úplně nejlíp, ale pod ní je všechno v pohodě.
Vystupujeme na "autobusáku" Cemeterio. Ten podle mě vůbec neexistuje, je to takový noční "tramvajový autobusák" Lazarská. Busy přijíždějí a odjíždějí z různých nároží. Potřebujeme cash, a když najdeme bankomat, potřebujeme taxík do čtvrti Obrajes. 8 kilometrů přes centrum, něco jako z Bulovky na Vyšehrad. Ovšem v horském terénu. Taxíci buď neví, kde to je, nebo je to mimo jejich rajón, nebo je to pro ně daleko, nebo by tam netrefili. Těžko říct. Prostě nás dva taxikáři odmítli a tak jsme si řekli, že odmítneme my je. Jdeme na lanovku.
La Paz je Čiatura Jižní Ameriky. Město, které založilo páteř své MHD na lanovkách. Velmi moderních, celá síť vznikla v posledních pěti letech. A je to znát. Se dvěma přestupy, tj. za 8 boliviánů (3 za první segment a 2 na každém přestupu) se ze stanici Cemetério dostáváme na stanici Libertador, kde bydlíme. Lanovek je asi 8 linek (další dvě se staví a jedna prodlužuje), funguje to překvapivě skvěle. Dobrá finta je, že na jednu čipovou kartu můžete jezdit ve větším počtu, prostě funguje jako peněženka a není vázaná na člověka. Trochu zmatené jsou názvy, velkým je to v aymarštině a až malým dole ve španělštině. A občas to úplně nesedí s mapama. Tím tady ostatně trpí víc míst, tomu, co je na mapě Plaza Sucre, místní neřeknou jinak než San Pedro. Lanovky tomu sice dost pomáhají, ale jinak je to město dost nepřehledná.
Město z výšky vypadá na první pohled strašně. Ale člověk si zvykne. Čiatura na steroidech. Baráky prostě nikdo nemusí dostavět, aby se daly používat. A když je barák dostavěný, tak je hezká jenom fasáda od ulice. Navíc lanovka je trochu jako vlak - vidíte z ní dvorky, které od silnice vidět nejsou.
Každopádně vystupujeme něco po páté ze stanice Libertador. S týpkem z ubytka jsme domluvení na sedmou, no zkusíme to a kdyžtak zapadneme někam do hospody. Normálně to máme k baráku 10 minut, ale teď s báglama se to zdá daleko. Ubytko ještě není připravené, ale můžeme si tam dát aspoň bágly. Jdeme se najíst. Kousek pod barákem je bolmex, bolívijsko-mexická kuchyně. Konečně trochu změna, dávám si pořádné mexické fazole, jaké ani v Mexiku nemají. Obejdeme si ještě trochu okolí a jdeme zpět na barák.
Barák je pěkná novostavba. Ve svahu. Má dvě části a dva vchody. Ze spodní ulice, a z horní ulice. Naše přízemí je tak v šestém patře. A náš byt, o patro výš, v sedmém. Byt je úžasný. Má tři samostatné ložnice (jedna je pravda prťavá), tři samotná WC, z toho dvě se sprchou. Samostatná místnost s pračkou a sušákem, samostatná kuchyně a obrovský obývák. Mazec. Za 100€ nebo tak nějak na tři noci - no neberte to.
Příloha:
20190920_080917.jpg [ 598.94 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190920_080917a.JPG [ 447.32 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190920_164809.jpg [ 589.97 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190920_164809b.JPG [ 545.29 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190920_170329.jpg [ 523.21 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190920_182113.jpg [ 448.86 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Den 16. La PazRáno procházíme kolem nějaké vloupačky, rozbitá výloha, policajti. Naštěstí je to daleko od nás, dobrých 50 metrů od baráku. Aspoň víme, že bydlíme v lepší čtvrti. Schyluje se k největší a zásadní chybě expedice - jdeme na zastávku metra (lanovky), nikoliv ale na "náš" Libertador, ale na stanici Alto Obrajes. Úplně nám nedošlo, že "Alto" znamená "Horní". Ke stanici vede šílené schodiště, které v téhle nadmořské výšce - jsme jen asi 3300 metrů - pořád nedáváme. Je to strašný mazec, vylézt na Eiffelovku je jednodušší. Ale na mapě to bylo blíž. Dvě stanice do Irpavi, vystupujeme.
Chtělo by to nějaký bus směrem Mallasa, kde je hlavní atrakce dnešního dne, Valle de la Luna. Jistě, už to tady bylo jednou, v San Pedru. Zřejmě je tohle údolí putovní jako výstava "Tutanchamón na Titaniku". Žádný bus ale nejede, maršrutky nacházíme jenom do centra, a tak bereme tágo. Nesehnali jsme toho víc - snídani nebylo kde pořídit, neboť je ráno všechno zavřené.
Taxi nás vyhazuje u pokladny, kde ale nikdo není. Není tady ani otevírací doba. Zahradník či jakýsi sekuriťák, těžko říct, co je to za chlapa (je ale uvnitř a my venku) říká, že otevírá o půl deváté. Za půl hodiny. Ale nabízí, že nás pustí dovnitř a zaplatíme, až půjdeme ven. To zní fér. Děkujeme, dobrý muži. Zřejmě to nebyl Bolivijec.
Valle de la Luna je taková exkurze do stavby hornin, na kterých je postavené celé město - minimálně z lanovky jsme viděli podobné útvary jako tady, jen třeba na jejich svahu či vrcholu stály baráky. Něco jako pískovec, moc to nevydrží pohromadě, i chodníčky byly místy propadlé. Okruh tak na 45 minut. Když přicházíme ke kase, potkáváme první a jediné návštěvníky: skupinku čínských turistů vyššího důchodového věku, kteří byli rádi, že chodí. Těžko říct, jestli za to mohla životní únava, nebo řídký vzduch, každopádně obdiv, že se jim v tomhle věku ještě chce cestovat.
Platíme vstupné a ptáme se u kasy po nějakém comedoru na desayuno. Posílají nás dole kopcom. Nahoru bychom stejně asi nešli. Docházíme až do Mallasy, kde to trochu žije, a dáváme si k snídani kuře s bramborama a rýží. Paní šéfová neví co s náma, všichni (tři) jsme si objednali stehno a až u grilu zjistili, že kuře nemá dostatečný počet končetin k pokrytí objednávky. Nevadí, bereme, co je, a pak sháníme cokoliv do centra, ideální by byl bus, tedy spíše maršrutka. Nakonec jednu splašíme a obsazujeme poslední tři místa. Platí se u výstupu a podle toho, kde jste nastoupili, ale není problém to nějak dohodnout. Problém je spíš v prostorovém uspořádání, pořád někdo vystupuje a nastupuje a maršrutka je pro 15 lidí fest malá.
Vystupujeme na zmíněném náměstí Sucre, jdeme do pobočky Altitudu domluvit a zaplatit zítřejší kola po cestě smrti. Ve finále super cena 50 dolarů na hlavu na kolech sice neodpružených (jen vepředu), měli jsme mít asi za 70 odpružené, ale to nějak není skladem. Nevadí. Stejně by to asi nepomohlo, jak ještě nevíme, budou nás po dojezdu bolet spíš ruce než zadek.
Zbytek dne nebudu popisovat do detailu, trávíme ho putováním lanovkami z místa na místo, sledujeme městský cvrkot nejen z kabin, ale vždy si projdeme i nějaké to náměstíčko, ulici, dáváme nějaké místní dobroty od ledové tříště po dort, pozdní snídaně nás nenutí k obědu a tak nějak překlenujeme den. Nahoře v El Altu pozorujeme místní obdobu karnevalu v Riu, je tady nějaký svátek (asi "Vítáme jaro") a tak se toho ve městě dost děje - další průvody jsme viděli z lanovek. Zajímavá je modrá linka, jsou tu všude reklamy na to, jak Evo bojuje v Haagu za přístup Bolívie k moři. Soud ale už skoro před rokem poslal Bolívii do patřičných mezí.
Citace:
"Nechci být nejlepším prezidentem v historii Bolívie, chci být prezidentem nejlepší Bolívie v historii. - Evo Morales"
#MoreProBolivii #MoreNasSpojuje
Těšíme se na večeři v bolmexu, ale je zavřeno. Ubytko je u univerzity a jak je sobota, je tu oproti včerejšímu večeru totálně mrtvo. Krále karbanátků, kterého máme pod barákem, ale navštívit nechceme, musíme chvíli hledat než najdeme něco otevřeného, ale celkem solidně jsme se najedli něčeho na způsob řízku (myslím, že tomu říkali Milanesa). Dobrý, ale kdybych měl psát o jídle domů, zvolil bych fazole v bolmexu.
Příloha:
20190921_080422.jpg [ 706.49 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190921_124046.jpg [ 638.2 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190921_130325.jpg [ 612.76 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190921_130325a.JPG [ 572.53 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190921_130325b.JPG [ 483.65 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190921_130325c.JPG [ 353.23 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
Příloha:
20190921_130325d.JPG [ 353.19 KiB | Zobrazeno 448 krát ]
V příštím díle uvidíte: Cestu smrti, nejlepší termály na světě, opuštěné doly a pelikány, kteří vůbec nevypadají jako ten, na kterém si kupujeme letenky.