Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com

Tak coby nevlastníka řidičáku mě spíš zajímá bus, ovšem jestli se tam "normálním autem nedá"...

Je to 200 km terénem který by asi nebyl autobusům úplně vstřícný. Ikdyž do jednoho místa (směrem z centrální Bolívie) zajížděly náklaďáky a ti řidiči u mě byli dost borci - i s tím naším jeepem jsme to jeli krokem.

Ale Uyuni-Calama určitě nějaký bus jezdit bude, jen ta krajina tam není úplně do filmů Davida Attenborougha.

Už to vidim na mapě:-) Zajímavý, že když jsem byl před dvěma lety v Calama, byl tam taky obří požár, viditelnej z města i letiště. Asi místní specifikum.

Byl někdo v tom "největším povrchovém dole na světě" u Calamy? Mě tehdy vyfakovali, že se musí objednávat min.měsíc předem, ale příští rok bych to zkusil...

Díl 4., ve kterém projedeme největší salar na světě, projedeme se po jezeru Titicaca a budeme jezdit lanovkama nad šíleným La Pazem

Den 13. Colcha K-Uyuni

Odjezd je o půl šesté. Z logiky věci tedy jedeme na východ slunce. Bez snídaně. Hunger Games. Někteří - nebudeme jmenovat - ještě předtím stihli sprchu. Já jsem byl rád za každou chvilku v posteli, přecijenom jsme už v tolerovatelné nadmořské výšce lehce pod čtyři tisíce.

Sjíždíme dolů na Salar, a zastavujeme u skupinky (našich) jeepů, které sem dojely těsně před náma. Jsme na úplně náhodném místě, kde nic není. Za dvě minuty vyjde slunce. Je to hezké, ale netrvá to dlouho, hned se zaboří do mraků. Fotíme a pak jedeme dál, k ostrovu Incahuasi. Tam se děje v bledě modrém to, co jsme měli včera k obědu - sraz asi 30 jeepů, každý by chtěl snídat. Naštěstí se to rozloží, někteří snídají hned, ostatní, jako my, až po návratu z prohlídky ostrova - kde se platí vstupné. S tím jsme ale počítali, bolívary máme ještě z Chile. Prohlídka/procházka je tak na tři čtvrtě hodiny - záleží, jak moc fotíte a jak moc máte rádi kaktusy. Na ostrově je jednosměrný okruh, ale někteří soudruzi z kapitalistických zemí princip nepochopili.

Čekali jsme tak nějak automaticky vajíčka (jako v Trabantech), ale takhle si můžeme akorát osolit chleba s marmeládou. Dojídáme zásoby, které s sebou už táhneme tři dny. No nevadí. Nemáte někdo sůl?

Ještě spolu s jedním autem pokračujeme na místo, na kterém Elias zastavuje a máme asi hodinu na klasické blbnutí s perspektivou. Mě víc fascinuje ten nekonečný prázdný prostor, prostě jedete, jedete, a cesta, horizont, okolní krajina, všechno stojí a nic se nemění. Je to zvláštní. Pokračujeme k solnému hotelu - který se už jako hotel nepoužívá. Cestou vidíme nějaké srocení davu.

Velké repráky, kousek dál generátor, nějaká škola má asi nějakou akci a do toho se přimíchala nějaká lokální politika, takže proslovy, tanečky. Nemáme moc čas, musíme dál, tahle zastávka nebyla v plánu ale Elias je v pohodě a nic neřeší. Další zastávka je už hotel a památník Dakaru, který se přes salar jel v roce 2014. Tam povinná fotka, stojí se tam na ni fronta. Na oknech hotelu hledáme trabanťáckou samolepku, což se podařilo, nabalila na sebe další české samolepky, tak kdybyste sem někdy chtěli něco nasamolepit, tak můžete - je to tak odhadem desáté okno doleva (když vyjdete z hotelu ven).

Krátká zastávka u teplých pramenů Ojos de salar (bez koupání), které tady mezi vší tou solí vyvěrají, a pak už ze salaru pryč, do Colchani, vesnice plné suvenýrů. Ceny solidní, není důvod si tady něco nekoupit, a pak ještě zastávka u hřbitova vlaků, kde se zase sešlo poměrně dost aut a tak je tady dost živo. Navíc se zvedá vítr a všude lítá slaný písek.

Oběd je v takové jídelně na okraji Uyuni. Přijeli jsme poslední a je to tady jako u snědeného krámu. Wifi by tady asi i fungovala, kdyby tu nebylo plno lidu, kteří tři dny neviděli fejsbůček a telefony se jim nezbláznily ze všech těch aktualizací. Takhle skoro nemá smysl se připojovat. Před hospodou jsou dva záchody. Krásné, nové, vykachličkované. Bez toaleťáku, jak je v Bolívii zvykem (byť žádný jiný způsob očisty sem nebyl zaveden). Místnost 3x3 metry, v rohu se krčí záchod, v druhém umyvadlo, a ve zbytku prostoru můžete tančit. S kýblem, protože splachování nefunguje. Venku je barel s vodou. Soudružky z žabožroutistánu proces nepochopily a stojí frontu na druhou kabinku vybavenou zřejmě futurističtějším mechanismem, nicméně my burani z východní evropy víme, jak spláchnout kýblem.

Jedeme do centra, loučíme se nejdřív s Brandonem a Luz, a pak s Eliasem, který nás vyhazuje před kanceláří dopravce Panasur, kterýžto jsme vybrali za našeho dopravce do La Pazu. Jede nám to ale až za pět hodin, tak si tu jenom necháváme bágly. Chtěli bychom navštívit Pulacayo. Autobus směr Potosí jede až za půl hodiny, a těžko říct, jak bychom se dostali zpět, tak se domlouváme s taxikářem za 150 bolívarů tam a zpět s hodinou čekání. To nám přijde fér.

Taxikář zvládl cestu na kopec - zase pěkný krpál, hodně přes čtyři tisíce. Týpek má zvláštní způsob brždění, takové manuální ABS. Dost nepohodlné. Ale je místní, říká, že se v Pulacayu narodil. Poprvé vidíme jinak v Bolívii všudypřítomné předvolební reklamy. Maluje se ručně, na všechno. Na silnici, svodidla, kameny, zdi, domy... modro-bílá kombinace je vládní strana, takových reklam je asi tak 90%. EVO = FUTURO SEGURO atp. Morales kandiduje počtvrté, ostatní strany zoufale a potichu volají po změně.

Pulacao je pěkné, klidné místo bez davů, chtělo by to asi víc času než hodinu, furt koukáme po hodinkách abychom se stihli vrátit. Lepší by bylo domluvit si rovnou dvě nebo aspoň jednu a půl. Baráky jsou zavřené, ale i tak je to tady zajímavé.

Zpět dole v Uyuni, zapadáme do lokálu s džusíkama a wifi. Do odjezdu vlaku zbývá pár věcí, které musíme stihnout. Koupit kombinovaný USB-C a USB-micro kabel, což se ukázalo poměrně snadné na hlavní třídě před nádražím, prohlídnout zmíněné, velmi bolivijské nádraží s krásně kluzkou podlahou, vybrat prašule z bankomatu, kterýma město zrovna neoplývá, a najíst se (luxusní kuře za malý peníz). Všechno to bylo poměrně jednoduché a ač město zprvu vypadalo jako prašivá díra typu Nouadhibou v Mauretánii, centrum je poměrně OK. Největší fičura jsou koše na tříděný odpad uprostřed rušné křižovatky.

Do odjezdu busu hodina, kvasíme v okolí kanceláře a na přilehlém trhu, kde jsou komunální záchody - ono těžko říct, jaký bude přístup k WC v autobuse. Ten je ale luxusní, třída "full cama", není to úplně rovné ale v porovnání s Flixbusem první třída. Tři sedačky v řadě, dvě patra. Odjezd.



Den 14. Uyuni-Copacabana

Budím se o půl šesté na předměstí La Pazu. Pecka, takhle krásně jsem se v autobuse ještě nevyspal, z předchozích 500 km si letmo vybavuju jenom že jsme někde na benzínce močili a následně kupovali nějaké amarouny. Čeká nás nelehký úkol - sehnat jízdenky do Copacabany a možná přesun na autobusák "Cemeterio", odkud převážně autobusy směr Copacabana odjíždějí. Nelehký úkol máme vyřešený asi za 20 vteřin - na náš bus už čekala bába, co prodává lístky na bus, který jede za půl hodiny do Copacabany. Není co řešit, kupujeme, stíháme i snídani a lehkou hygienu v místních megalomanských baños a už se šplháme nahoru po dálnici do El Alta, Místku v údolí položeného Frýdku (La Pazu).

El Alto je na placce v 4100 metrech, La Paz v šílených svazích mezi čtyřmi tisíci a 3300 metrů. Nejšílenější město, kde jsem kdy byl, ráj uliček a schodišť. Aby autobus projel, musí občas řidič vystoupit a uklidit si cestu od reklamních nosičů. Jakmile se ale vymotáme v El Altu na hlavní, už to celkem frčí.

Po asi 80 km musíme z autobusu ven (možná nemusíme, ale je to doporučeno), autobus pokračuje na prám, který - stejně jako v páně Přibáňově filmu - nevypadá příliš důvěryhodně, my jedeme osobní loďkou za dvě pesíta. Úžina Tiquina nemá ani kilometr, a odděluje od sebe "malou" Titicacu od té velké.

V Copacabaně vystupujeme po necelých čtyřech hodinách jízdy. Musíme se dovalit s plnou polní na hotel a cestou ideálně zjistit, jak se odsud může Patrik dostat do Aricy, nebo alespoň Tacny. Moc to nevypadá, nějaké možnosti jsou, ale moudřejší budeme odpoledne.

Hotel OK, trochu schodovitý, ale s hezkým výhledem na jezero, takže nadávat nemůžeme. Dokonce máme i teplou vodu - teda až si ji objednáme, tak mít budeme. Není co řešit, jedeme do Peru. Na otočku. Taxík nás hodí na hranice, kde naštěstí nemusíme spát (uhýbáme z vyšlapaných žlutých stop). Hranice je jednoduchá, pas, razítko, hotovo. Pěšky pod hraničním obloukem, do další boudy, pas, razítko, a jsme v Peru. Hned za hranicí je "fotopoint", logo Peru. Měníme nějaké peníze, abychom měli na oběd, a pak fičíme dvěma tuktukama na jedno z centrálních náměstí v Yunguyu, hraničním městečku.

Cíle tady máme dva - zobědvat morče, a sehnat na zítra ráno pro Patrika lístky do Tacny. Restauraci, která má vypsané morče nacházíme jenom jednu, ale obsluha se tváří podobně, jako bychom na Kampě chtěli k obědu psa. Jinde je to lepší, ale posílají nás od čerta k ďáblu nebo říkají, že nemáme šanci, že jedině v neděli. Je čtvrtek, ten ani zaokrouhlením, ani velkou tolerancí prostě není neděle. Začínáme spíš hledat ty cestovky a autobusák, ale oproti Copacabaně je jich tady jako šafránu. A do Tacny přímo nic, jedině přes Puno. Přímo nakonec asi jede jeden bus, ale odjíždí ráno dřív, než se otevře hranice, takže už by tu Patrik musel zůstat, což nemůže, protože má věci v Bolívii...

Nic, oběd, v hospodě u autobusáku dáváme menu, je to taková nádražka, za málo peněz hodně muziky. Měnili jsme asi pětistovku, a po návratu na hranice, tj. čtyřech jízdách tuktukem, čtyřech obědech a pití nám zbylo ještě dost peněz na nákup nějakého proviantu v obchodě na čáře.

Zpět v Copacabaně dáváme na hotelu oraz a pak s Patrikem jdu koupit nejlepší nabídku - ranní spoj do Aricy s přestupem v La Pazu. Ukazuje se, že "přestup v La Pazu" znamená 2 kilometry taxíkem, nicméně je tam dost času a Patrik ve finále zvolí lanovku. Pak - opět věrni žluté tradici - vyrazíme na labutě, povinnou atrakci města. Prostě šlapadla. Chtěli jsme dvě kvůli točení. Jedno bylo rychlé a neumělo zatáčet, druhé zatáčelo celkem ochotně, ale bylo neuvěřitelně pomalé. No co už. Prostě labutě.

Večer už toho moc nevymyslíme, dáváme na nábřeží výborného pstruha a pak už čeká - wait for it - sprcha, kterou máme objednanou na osmou. V některých případech první teplá po čtyřech dnech. Not great, not terrible.



Den 15. Copacabana-La Paz

Chceme dnešek pojmout tak nějak na pohodu. Žádný zbytečný budíček. Snídaně v sedm na hotelu, v osm jede Patrikovi bus. Pak se jdeme na molo zeptat, jak to vypadá s výlety jen tak na loďce. Chybí nám v plánu jeden den na to, abychom si mohli dovolit vyrazit na Isla del Sol, a trmácet se tam dvě hodiny abychom tam byli hodinu a zas jeli dvě hodiny zpět se nám nechce. Chceme se jen tak dvě, tři hodiny vozit po jezeře, kolem pobřeží třeba. Nemají na to kalkulaci. Ale vymysleli nesmyslnou částku 800 boliviánů. Jdeme pryč, to si raději projdeme město.

V tom se přimotal strejda v kožené bundě, že za 500. Já že jsme počítali tak maximálně 300. Domluvili jsme se na 350. Stejně si vydělal víc, než jindy za celý den. Jedeme. Klídek, voda, fotky, skály. Zpět v přístavu, zabalit, a na oběd. Meníčka jsou tady i v turistickém centru velmi cenově dostupná, což nás překvapilo, čekal jsem to horší. No a pak na blind nahoru do kopce na náměstí, improvizovaný autobusák. Máme vytipovaný bus nějak na půl druhou, ten krásně stíháme. Dalo by se jet i maršrutkou, ale komfort takového počínání může být - jak se později ukáže - velmi diskutabilní.

Cestu jsme z velké části prospali, v Tiquině jdeme poctivě ven z busu a lodičkou (Patrik ráno - jsa si vědom možnosti ušetřit 6 korun - zůstal v autobuse), a než se nadějeme, jsme nahoře v El Altu. Cesta busem není úplně pro slabé žaludky, silnice vedou nahoru a dolů po úbočích kopců, navíc se cesta hodně šplhá přes 4000. Takovou nějakou pomyslnou magickou hranici, nad kterou nám není úplně nejlíp, ale pod ní je všechno v pohodě.

Vystupujeme na "autobusáku" Cemeterio. Ten podle mě vůbec neexistuje, je to takový noční "tramvajový autobusák" Lazarská. Busy přijíždějí a odjíždějí z různých nároží. Potřebujeme cash, a když najdeme bankomat, potřebujeme taxík do čtvrti Obrajes. 8 kilometrů přes centrum, něco jako z Bulovky na Vyšehrad. Ovšem v horském terénu. Taxíci buď neví, kde to je, nebo je to mimo jejich rajón, nebo je to pro ně daleko, nebo by tam netrefili. Těžko říct. Prostě nás dva taxikáři odmítli a tak jsme si řekli, že odmítneme my je. Jdeme na lanovku.

La Paz je Čiatura Jižní Ameriky. Město, které založilo páteř své MHD na lanovkách. Velmi moderních, celá síť vznikla v posledních pěti letech. A je to znát. Se dvěma přestupy, tj. za 8 boliviánů (3 za první segment a 2 na každém přestupu) se ze stanici Cemetério dostáváme na stanici Libertador, kde bydlíme. Lanovek je asi 8 linek (další dvě se staví a jedna prodlužuje), funguje to překvapivě skvěle. Dobrá finta je, že na jednu čipovou kartu můžete jezdit ve větším počtu, prostě funguje jako peněženka a není vázaná na člověka. Trochu zmatené jsou názvy, velkým je to v aymarštině a až malým dole ve španělštině. A občas to úplně nesedí s mapama. Tím tady ostatně trpí víc míst, tomu, co je na mapě Plaza Sucre, místní neřeknou jinak než San Pedro. Lanovky tomu sice dost pomáhají, ale jinak je to město dost nepřehledná.

Město z výšky vypadá na první pohled strašně. Ale člověk si zvykne. Čiatura na steroidech. Baráky prostě nikdo nemusí dostavět, aby se daly používat. A když je barák dostavěný, tak je hezká jenom fasáda od ulice. Navíc lanovka je trochu jako vlak - vidíte z ní dvorky, které od silnice vidět nejsou.

Každopádně vystupujeme něco po páté ze stanice Libertador. S týpkem z ubytka jsme domluvení na sedmou, no zkusíme to a kdyžtak zapadneme někam do hospody. Normálně to máme k baráku 10 minut, ale teď s báglama se to zdá daleko. Ubytko ještě není připravené, ale můžeme si tam dát aspoň bágly. Jdeme se najíst. Kousek pod barákem je bolmex, bolívijsko-mexická kuchyně. Konečně trochu změna, dávám si pořádné mexické fazole, jaké ani v Mexiku nemají. Obejdeme si ještě trochu okolí a jdeme zpět na barák.

Barák je pěkná novostavba. Ve svahu. Má dvě části a dva vchody. Ze spodní ulice, a z horní ulice. Naše přízemí je tak v šestém patře. A náš byt, o patro výš, v sedmém. Byt je úžasný. Má tři samostatné ložnice (jedna je pravda prťavá), tři samotná WC, z toho dvě se sprchou. Samostatná místnost s pračkou a sušákem, samostatná kuchyně a obrovský obývák. Mazec. Za 100€ nebo tak nějak na tři noci - no neberte to.




Den 16. La Paz

Ráno procházíme kolem nějaké vloupačky, rozbitá výloha, policajti. Naštěstí je to daleko od nás, dobrých 50 metrů od baráku. Aspoň víme, že bydlíme v lepší čtvrti. Schyluje se k největší a zásadní chybě expedice - jdeme na zastávku metra (lanovky), nikoliv ale na "náš" Libertador, ale na stanici Alto Obrajes. Úplně nám nedošlo, že "Alto" znamená "Horní". Ke stanici vede šílené schodiště, které v téhle nadmořské výšce - jsme jen asi 3300 metrů - pořád nedáváme. Je to strašný mazec, vylézt na Eiffelovku je jednodušší. Ale na mapě to bylo blíž. Dvě stanice do Irpavi, vystupujeme.

Chtělo by to nějaký bus směrem Mallasa, kde je hlavní atrakce dnešního dne, Valle de la Luna. Jistě, už to tady bylo jednou, v San Pedru. Zřejmě je tohle údolí putovní jako výstava "Tutanchamón na Titaniku". Žádný bus ale nejede, maršrutky nacházíme jenom do centra, a tak bereme tágo. Nesehnali jsme toho víc - snídani nebylo kde pořídit, neboť je ráno všechno zavřené.

Taxi nás vyhazuje u pokladny, kde ale nikdo není. Není tady ani otevírací doba. Zahradník či jakýsi sekuriťák, těžko říct, co je to za chlapa (je ale uvnitř a my venku) říká, že otevírá o půl deváté. Za půl hodiny. Ale nabízí, že nás pustí dovnitř a zaplatíme, až půjdeme ven. To zní fér. Děkujeme, dobrý muži. Zřejmě to nebyl Bolivijec.

Valle de la Luna je taková exkurze do stavby hornin, na kterých je postavené celé město - minimálně z lanovky jsme viděli podobné útvary jako tady, jen třeba na jejich svahu či vrcholu stály baráky. Něco jako pískovec, moc to nevydrží pohromadě, i chodníčky byly místy propadlé. Okruh tak na 45 minut. Když přicházíme ke kase, potkáváme první a jediné návštěvníky: skupinku čínských turistů vyššího důchodového věku, kteří byli rádi, že chodí. Těžko říct, jestli za to mohla životní únava, nebo řídký vzduch, každopádně obdiv, že se jim v tomhle věku ještě chce cestovat.

Platíme vstupné a ptáme se u kasy po nějakém comedoru na desayuno. Posílají nás dole kopcom. Nahoru bychom stejně asi nešli. Docházíme až do Mallasy, kde to trochu žije, a dáváme si k snídani kuře s bramborama a rýží. Paní šéfová neví co s náma, všichni (tři) jsme si objednali stehno a až u grilu zjistili, že kuře nemá dostatečný počet končetin k pokrytí objednávky. Nevadí, bereme, co je, a pak sháníme cokoliv do centra, ideální by byl bus, tedy spíše maršrutka. Nakonec jednu splašíme a obsazujeme poslední tři místa. Platí se u výstupu a podle toho, kde jste nastoupili, ale není problém to nějak dohodnout. Problém je spíš v prostorovém uspořádání, pořád někdo vystupuje a nastupuje a maršrutka je pro 15 lidí fest malá.

Vystupujeme na zmíněném náměstí Sucre, jdeme do pobočky Altitudu domluvit a zaplatit zítřejší kola po cestě smrti. Ve finále super cena 50 dolarů na hlavu na kolech sice neodpružených (jen vepředu), měli jsme mít asi za 70 odpružené, ale to nějak není skladem. Nevadí. Stejně by to asi nepomohlo, jak ještě nevíme, budou nás po dojezdu bolet spíš ruce než zadek.

Zbytek dne nebudu popisovat do detailu, trávíme ho putováním lanovkami z místa na místo, sledujeme městský cvrkot nejen z kabin, ale vždy si projdeme i nějaké to náměstíčko, ulici, dáváme nějaké místní dobroty od ledové tříště po dort, pozdní snídaně nás nenutí k obědu a tak nějak překlenujeme den. Nahoře v El Altu pozorujeme místní obdobu karnevalu v Riu, je tady nějaký svátek (asi "Vítáme jaro") a tak se toho ve městě dost děje - další průvody jsme viděli z lanovek. Zajímavá je modrá linka, jsou tu všude reklamy na to, jak Evo bojuje v Haagu za přístup Bolívie k moři. Soud ale už skoro před rokem poslal Bolívii do patřičných mezí.



Těšíme se na večeři v bolmexu, ale je zavřeno. Ubytko je u univerzity a jak je sobota, je tu oproti včerejšímu večeru totálně mrtvo. Krále karbanátků, kterého máme pod barákem, ale navštívit nechceme, musíme chvíli hledat než najdeme něco otevřeného, ale celkem solidně jsme se najedli něčeho na způsob řízku (myslím, že tomu říkali Milanesa). Dobrý, ale kdybych měl psát o jídle domů, zvolil bych fazole v bolmexu.



V příštím díle uvidíte: Cestu smrti, nejlepší termály na světě, opuštěné doly a pelikány, kteří vůbec nevypadají jako ten, na kterém si kupujeme letenky.

Úžasný trip. Už se těším na další díl. Latinská Amerika je moje srdcovka Až proniknu do tajů šmelení s mílemi, třeba někdy dám něco podobného

EDIT: Upraveno na popud babičky Lály.

2 alexx: super čtení, super fotky.

2 michal5:

Majlemi????? Co to je za kočkopsa? Buď piš spisovně ("mílemi"), nebo kurvi češtinu ("majlema"), ale pak pořádně.
majlemi

Trošku pozvedneme úroveň - Mea culpa, mea maxima culpa.

Veni, vidi, flevi.

Jako by BL občas taky nepsal jako tatar

No tak to zase prrr! Já píšu jenom jako tatar.

celkom kopirujes moju cestu z pred 5 rokov. krasne spomienky. Salar by som chcel dat este raz v zivote ale na motorke po svojej osi.
akurat my sme to s frajerkou dali trosku zaujimavo do Peru z La Pazu. tuto variantu som vymyslel v den zjazdu po death road. po zjazde sme naskocili na bus do Cobija. cize do Peru z Bolivie cez kusok Brazilie .
Bolivijska amazonka este zaujimavejsia ako Peruanska.

Díl 5., ve kterém budeme klesat po Cestě smrti na kolech, klesneme z Altiplána do údolí a zase se vrátíme, uvidíme nandu pampového a nakonec budeme srkat ledovou tříšť papírovým brčkem

Den 17. Cesta smrti

Budíček v pět ráno, bez snídaně na dolní ulici shánět taxík. Netrvalo to ani půl minuty a za dalších deset jsme na náměstí Izabely Kastilské, kde nás mezi šestou a půl sedmou u hotelu Ritz má nabrat cestovka. Studujeme komunální psí boudy, procházíme okolí náměstí, ale není tu nic moc zajímavého, tak prostě čekáme. Po šesté přijede busík a jedeme vyzvedávat další. Zatím jsou tady dvě Angličanky, cestou bereme ještě jednoho Francouze a na po hodině jízdy do kopce nabíráme ještě dvě Angličanky z jiného busu. Je nás tedy osm, plus dva průvodci a řidič busíku, který pojede za náma. Snídáme a převlíkáme se do overalů. Je dost kosa, hodí se rukavice a ani v helmě není zrovna horko, jsme rádi že můžeme vyrazit a ze čtyř a půl pomalu začít klesat.

První úsek, nějakých 17 kilometrů, je asfaltka, nová cesta. Takový test, jestli jsou všichni schopni kola ovládat. Jsou. Cestou jsou zastávky cca co 5 km, nějaké checkpointy kvůli drogám, ale nic se nikde neřeší a neplatí - pokud se platí, je to v ceně a nějak to platil řidič.

Jeden guide jede vepředu, druhý vzadu skupiny, a nakonci sběrný busík. Nejsme tady sami, ale kromě jedné skupinky čtyřkolkářů jsme se s nikým zásadně neomezovali. Na odbočce na šotolinu parkujeme, dostáváme další instrukce k jízdě na šotolině, a pak už konečně začíná ta správná cesta smrti. Hlavní věc - jezdí se a míjí se vlevo. Tj. při cestě dolů se jezdí kolem propasti, ne kolem skály. Co cca dva až pět km se na vhodných místech zastavuje. Občas jsou záchody, občas se dá i něco koupit, v jednom místě je zipline (10 dolarů), další zipline je v cíli. Ten první byl zřejmě partnerský, na ten nás nahnali z cestovky skoro povinně , o tom druhém se nikdo nezmínil, asi má smlouvu s Gravity. Co jsme dělali průzkum, tak jednička (Alza) mezi společnostmi co to tady provozují je Gravity, dvojka je pak (náš) Altitude Travel. Celkem je ale prý 25 společností.

Zipline za 10 dolarů rozhodně stojí, dělá se tu i delší pauza před náročnějším úsekem, kde jsou i rovinky a je třeba šlapat. Zhruba po čtyřech hodinách od startu přijíždíme - značně unavení - do cíle. Ale nikdo z nás není pravidelný cyklista. Za poslední drobáky kupujeme po pivku (25 boliviánů), které i Francouz označil za mega drahé. Guidi si naféra řekli o tip, prostě klobouk na stůl a jestli se vám to líbilo, tak dejte něco v libovolné měně. Lepší než řešit jestli jako jo, ne, nenápadně, před ostatníma a tak. Guidi myjí kola, hází je na střechu, a po nějaké asi hodince míříme do nedaleké vesnice na oběd, je tam bazén, trochu relax, a pak už jedeme zpět do La Pazu.

Nová cesta je strašně dlouhá. To co je po staré asi 40 km, se objíždí po nové dobře 80 km. Furt do kopce. Na chvíli jsme si u bazénu mohli vydechnout pod 1000 metrů nad mořem. V totální džungli amazonského pralesa. Ten ale není jenom tady, je skoro všude pod nějaké 3500. Je tak hustý že nikoho ani nenapadlo jít se "projít do lesa".

Cesta z pralesa zpět na Isabelu trvá skoro čtyři hodiny - cestou vyhazujeme všechny ostatní a my jako poslední končíme před Ritzem. Jdeme ještě do obchoďáku dát si něco k jídlu, končíme choripanem (chorizo+pan, tj. v podstatě chorizo v rohlíku), nakupujeme něco kokového čaje, a lanovkou frčíme na Libertador a domů. Je třeba balit, zítra návrat do Chile.



Den 18. La Paz-Arica-Putre

Vstáváme ještě dříve, než včera. Na autobusák je to dál než na Izabelu, a bus nám jede o půl šesté. Cílíme na pátou autobusák, tj. o půl páté odjezd. Taxík, stejně jako včera, ale máme hned a tak na autobusáku máme relativně hodně času na nějakou tu ranní očistu a snídani. Při minulém odjezdu do Copacabany jsem si odpustil informaci, že při výjezdu z autobusáku se platí výjezdní poplatek z autobusáku. Ten činí 2,5 pesíta u a je to asi jediná taková divná platba, kterou po nás v Bolívii někdo chtěl. Naproti přes uličku sedí nějaká paní, která evidentně neví, že to tady takhle funguje a už nemá drobné. Platím to za ní, karma se hodí víc než těch sedm korun. Navíc se ukáže, že je to Češka. Třetí a poslední, kterou jsme po cestě viděli.
Na hranicích je to zase na dlouho. Naštěstí se alespoň soudruzi domluvili a odbavení probíhá jenom v Chilské boudě, jsou tam obě celnice pod jednou střechou. Blbé je, že je to pekelně vysoko (4600 m n. m.), a pokud sem přijedete v opačném gardu z Aricy, nejspíš vás nemine vysokohorský - přinejmenším - bolehlav. V opačném případě si můžete rovnou vyšlápnout některou z okolních šestitisícovek, které odsud vypadají - slovy klasika - jako zanedbatelné krtince.

Hranice je tak nějak na půl cesty a kromě WC tady toho moc nenajdete - je dobré si před cestou koupit něco k obědu. A pak už jen dolů hezkou oblastí lagun, kolem Putre a pořád níž a níž až k oceánu. Taxíkem z nádraží je to pár minut k půjčovně v centru. Tam mám poprvé při cestě problém, že někomu nerozumím. Kdyby to byl můj první kontakt s Chilanem, tak si řeknu - seš v prdeli, tady se nedomluvíš. Ale šlo specificky jenom o toho jednoho týpka - jestli normálně rozumím třeba 75% což mi k pochopení stačí, tak tady jsem rozuměl tak 25%. No ale domluvili jsme se. Auto je na cestě (asi z letiště), čekáme půl hodiny a pak fasujeme bílého fau vé Amarok. Pickpu s korbou, za podobné peníze jako SUV hodně vyšší a průchodnější auto. Mohli jsme ho mít vždycky, ale báli jsme se otevřené korby. A to se potvrdilo, všechna zavazadla tak musí do kabiny, korba je k ničemu, a máme najednou třímístné auto.

Dnešní den je dost technický, kromě přebírky auta nás čeká ještě obstarání zásob a Kubu nákup tašky, stará se začíná trhat a bylo by fajn koupit novou. Obojí trochu trvá, ale daří se a my můžeme vyrazit stejnou cestou, jako jsme přijeli, sto kilometrů zpět do hor. Nevíme, jestli kouzlo aklimatizace jednou nocí u moře vyprchá, ale nechceme to riskovat - a tak se vracíme do Putre, které je skoro ve třech kilometrech. Tam by to chtělo se zase nadlábnout. Máme tam rezervovaný šikovný hostel, s velkým pokojem a jestli mě paměť neklame, snad i s teplou sprchou. Se soumrakem procházíme městečko, moc tu toho není, vojenská základna (tj. pár hospod), drahá hospoda s cizincema a normální hospoda pro normální lidi, kde za čtyři tisíce mají nějaké to meníčko s polívkou - už jsme zase na svém.



Den 19. Putre-Huara-Iquique

Vstáváme, balíme a snídáme. Zjišťuju, co s benzínem, ale nevypadá to. Nevadí, měli bychom mít dost i tak, včera jsme toho moc nenajeli. Vracíme se ještě o kus blíže k Bolivijským hranicím. Dnešní plán je takový vlažný - prostě projet po nejistých cestách národními parky, kam se mnoho turistů nevydává - což můžeme potvrdit. V cestě nám tak stojí národní parky (možná rezervace, CHKO, prostě nějaké přírodnosti) Isluga, Vicuňa a Lauca, naskládané za sebe jako korálky na šňůru. Netušíme, jaká bude cesta, jaká bude po cestě občanská vybavenost... Tak nějak prostě uvidíme.

Začíná to dobře, cesty jsou dobré, ale co jsme nečekali, jezdí tady hromada kamiónů. A práší. A teda hodně práší. Vypadá to tady jako smog na Pekingem, v podstatě se nedá fotit. Pak se ale situace lepší, povrch je víc šutrový nebo místy i asfalt. Občas zastavujeme a nadbíháme nějakým těm lamám, přeci jenom jsme jich zatím ještě nevyfotili dost. A tady jich dost je - asi jsme překročili pomyslnou hranici parku Vicuňas. Máme štěstí a viděli jsme i několik stád? hejn? skrumáží? nandu pampového, místní odrůdy pštrosa. Ne že by tady nebyla stopa lidského osídlení, ale na nějaký lidský život to tu moc nevypadá. Takové městečko Guallatiri vypadá jako město, jsou tu dva kostely, nějaká strážnice (asi rangeři parku), ale nevypadá to, že by tu někdo žil, baráky vypadají tak nějak opuštěně. Pecka je, že má město obchvat. Měl jsem takový nějaký plán se tady třeba naobědvat... no tak tady ne.

Čeká nás pár brodů, žádný problém, tak točíme nějaké šikovné záběry do filmu. Pomalu se blížíme k salaru Surire, což by měla tady být největší pecka atrakce - alespoň podle reklam v Arice a Putre. Když přijíždíme na salar tak nás tam ale nepustí - těží se tu sůl a vjeli jsme do solného dolu. Musíme obchvatem - po nějaké cestičce... a teď nám to dochází, dobrá cesta tu byla kvůli tomuhle salaru, pro kamiony, a teď už to bude jenom taková stezka. Ale zatím pořád OK.

Na jihovýchodě salaru nás čeká jediné místo, které jsme určitě chtěli dnes vidět a musíme tam za každou cenu. Polloquere Hot Springs. Jestli jste o tomhle místě nikdy neslyšeli, tak se není čemu divit. Já taky ne. Ale za mě to byla největší pecka celé výpravy. Z několika důvodů. 1) Je to tu hezké. 2) Nic tu není. 3) Nikdo tu není. 4) Dá se tady koupat. 5) Je to tady úplně nekomerční. Kdyby to bylo jen trochu komerčnější, nemuseli bychom tlačit housky se sýrem z vlastních zásob.

Voda je to megahorká. Chybí nám Patrik jako teploměr, zkousíme měřit potápěčským počítačem na provaze ale je těžké ho dostat ze břehu do metrové hloubky, aby něco ukázal. Chladnější místo musíte hledat, ta teplejší poznáte podle bublinek. Voda tady vaří tak odhadem při 80 stupních. Kdybych si měl otevřít rychlocestovku Alexx Travel pro zaneprázdněné bohaté manažery, tak by cesta na otočku z Prahy sem byla na seznamu zájezdů vedle rezervace Moremi v Botswaně. Přiletět, dva dny pobýt, letět domů. Díra na trhu . Protože se nechceme vracet kus zpátky, bereme to zkratkou přes území Bolivie. Peážní silnice asi. Nikdo to nehlídá, ale Bolivijci sem postavili nějaký totem a asi se jim to moc nelíbí.

Silnice dál směrem na Islugu se moc nelepší, až snad od městečka Isluga (kde taky nic není) k hlavní je to trochu lepší. V údolí kolem Rio Isluga je to takové celé zelenější, zase hodně lam (srnek, vicuňí či alpak, schwott aby se v tom vyznal) a když přijedeme na hlavní silnici máme vyhráno. Benzínu je dost, to není problém, ale bodnul by nějaký oběd. Silnice 15 padá směrem k moři, a dalo by se čekat, že kolem bude nějaká benzínka, comedor nebo něco. Ale ono nic moc. Jeden krámek, kde jsem si chtěl koupit aspoň colu. Ale ani tu tam neměli - tak jsem po delší době vyzkoušel nějaký energeťák. Hnus velebnosti.

Odbočujeme ještě k Atacama Giantovi, asi největšímu geoglyfu, který se v téhle oblasti dá najít. Dole u Huary hledáme další, které jsou v mapě, ale nenacházíme a prdíme na to. Pomalu by to chtělo najít hotel, ale tady to nějak nevypadá, tak jedeme do většího Pozo Almonte (kde je od Aricy první benzínka, a je jedno jestli jedete v našich stopách nebo tři hodiny po dálnici), kde je podle navigace hotelů několik. A všechny stojí za prd, buď jsou plné, nebo tragické, nebo zavřené, nebo neexistují. V restauraci u Kamila pak dáváme alespoň večeři, na oběd asi nějak nezbyl čas nebo nevím. Dáváme klasicky meníčko a hledáme něco v Iquique na příští dvě noci. A to co jsme našli, to je teda...

Od "panamerikány" č. 5 vede do Iquique dálnice, placená, nějakých cca 50 Kč za jeden směr. Jako nechtěl bych to jezdit denně. Jiná cesta ale není. Náš hotel je mírně řečeno zvláštní. Taková jakási přestavěná fabrika. Bazén v garáži je plný harampádí. V garáži se dá parkovat, s tou naší potvorou to není úplně jednoduché - u couvání vydává takový hluk, že není slyšet lidi, co vám radí. Každopádně bydlíme - máme 6 postelí, takže každý má jednu jako skříň. Teplá voda není, pokoje jsou od sebe oddělené takovou nějakou překližkou, je slyšet všechno a světlo z chodby prochází okny ve stěně, která pokoj od chodby odděluje. Ještě že jsou tady záclony. Vrchem luxusu je ale televize. K té je dovedena anténa, ale nikoliv elektřina. Dálkové ovládání, které nám recepčák téměř obřadně předal, tedy nemáme moc jak využít - leda bychom si dovedli elektřinu nějakou prodlužkou - která tady ale není. Kdybychom TV dali jinam, tak zase nebudeme mít anténu. Hlava 22. Charles Darwin prý Iquique popsal slovy: "V podstatě je tam všechno co potřebujete, třeba voda a palivové dříví". Náš hotel o skoro 200 let později je na tom podobně.



Den 20. Iquique a okolí

O půl osmé snídaně, ráno není kam spěchat. Asi za to mohla taková nějaká celková únava, nebo prostě pohodlné postele, ale vyspali jsme se královsky. Královská byla i snídaně: dlouho nic, pak teda jakože taková babka milostivě donesla čaj, a jestli prý chceme sendvič. Tak jo. Za deset minut donesla zapečený sendvič. Nebyl úplně špatný, ale... tak nějak jsme čekali víc. No co, hotel má snídani, parkování a bazén, tak co bychom chtěli víc. Možná trochu lepší čtvrť.

No nevadí. Iquique svým způsobem připomíná La Paz: je rozdělené na dvě části, samotné Iquique na úrovni moře, a Alto Hospicio na 600 metrů vysokém kopci. Do svahu je vyrubaná dálnice která obě města spojuje. Hlídá ji místní socha Krista. Když přijedeme blíž, zjistíme, že spasitel shlíží na město dole, po kotníky zabořen v odpadcích, kterých je plné dětské hřiště, na kterém stojí. Zpět na hlavní pětku a do Humberstonu, jednoho ze dvou dolů na ledek, které máme v plánu navštívit. Myslel jsem, že to tady bude tak na hodinu, ale jsme tady tři, tak prostě škrtáme další salar, který byl v plánu odpoledne. Město je jak z westernu, sto jí návštěvu. V ceně lístku je i druhý důl, Santa Laura. Ten není na dlouho, moc z něho nezbylo - hlavně z něho nezbylo město. To v Humberstonu jsou fičury jako bazén, divadlo, několik hřišť na různé sporty, hospody, domky, radnice atp. A celá ta sranda je Unesco - přesto je tady poměrně málo lidí, navíc Humberstone je vidět z panamerikány.

Oklikou - z části proto, abychom jeli jinudy, z části proto, abychom neplatili za dálnici to bereme zpět do Iquique. Já vím, psal jsem, že sem jiná cesta nevede. Kecal jsem. Ale: zajížďka je 140 kiláků (190 oproti padesáti), a hlavně platí se (pobřežní jednička) taky, takže ušetříte na rozdílu v mýtném pár set pesos, ale projedete třeba 10 litrů navíc. A to se vyplatí. Než ale najedeme na hezkou spojku A-760, dáváme si nějaký burger místní provenience v jedné z mnoha místních hospod (které mají skoro všechny čtyři meníčka jako přes kopírák). U vedlejšího stolu si objednali nějaký fresh. Ne, že bychom chtěli dotáhnout status, ale vypadá to fakt dobře, tak si taky dáváme.

Po spojce dojedeme k moři a dáváme takový poobědový klid, Kuba se koupe, mě s Martinem se moc nechce a tak tady bloumáme po pláži, sbíráme mushelle a fotíme racky. Pak už po zmíněné placené silnici do Iquique. Nejdřív zastavujeme u pláže, ale je to tady takové divně sterilní, a pak u přístavu rybářů, kde je ten správný cvrkot, rybí hlavy lídají z mola nenasytným tuleňům a na vše dohlíží pelikáni. Nejsou ovšem oranžoví, jak jsme z našich končin zvyklí.

Vzledem k vydatnému obědu řešíme completama a empanádama tak různě ze stánků v centru, kupujeme nějaká pivka na hotel, kam se nakonec ubíráme, parkujeme zase v bazénogaráži a začínáme balit na přelet do civil... Santiaga.



Den 21. Iquique-Santiago

Snídani neřešíme, koupíme si něco cestou, na třech stovkách kilometrů přece musí být nějaká benzínka, hospoda, comedor, něco. Není. Teda jedno místo s nějakou skrumáží hospod tam bylo, ale bylo na nás ještě brzo, a tak jsme postupně dojeli až na předměstí Aricy. Těsně před městem je ze silnice vidět petroglyf "Coca-Cola". Až doma jsem se dozvěděl, že je to největší logo Coca-Coly na světě, a je vytvořeno ze 70 tisíc prázdných lahví. Na benzínce (mimochodem první od Iquique) doplňujeme palivo a snídáme luxusní vejce v rendlíku, taková ta snídaně kterou si zapamatujete na pořád. Trefa do černého. Obchvat Aricy docela dost zarostl do města, byl by pomalu čas na další, ale pořád je to asi lepší, než jet přes centrum. Dvě hodiny před odletem jsme na letišti. To je takové... prostě malé. Salónek nepotřebujeme a ani tady žádný není, čekáme na odlet pěkně po staru. Velká část letadla jsou mladí muži, zřejmě branci.

Letíme opět na exitech, takže poměrně pohodlně a doháníme i brzké ranní vstávání (prvních minimálně sto kilometrů jsme jeli za tmy), a po něco více než dvou hodinách sedáme na již dobře známém letišti v Santiagu. Bágly jsou ready docela svižně. Poprvé musíme řešit, jak se z letiště dostat za vlastní peníze - poprvé jsme půjčovali auto, podruhé jsme autem vyzvedávali Kubu s Patrikem, potřetí jsme jeli zadarmovým busem do hotelu. Teď ale musíme koupit jízdenky. Nejvýhodnější je pro nás dojet na zastávku metra Pajaritos, a dál jet metrem. Jezdí dvě společnosti, ceny mají stejné, takže je to celkem fuk - pořád je to komfortnější než jet natřískanou 119kou v Praze.

Na Pajaritos kupujeme místní lítačku. Stejně jako v La Pazu na ní může jezdit víc lidí současně, což je velké plus oproti třeba Washingtonu, kde musíte drahou lítačku (která se nedá vrátit) mít každý vlastní, byť na jednu jízdu. Vystupujeme na metru Santa Lucia. Jednak tady máme hotel, druhak bychom rádi prošli místní park lehce připomínající Lednicko-Valtický areál. Pokud by byl menší, hustější, a na kopci. Poučení: nedávejte si na Gretu ledovou tříšť s papírovým brčkem. Papírové brčko je celkem OK na nápoje, ale jako šťouchátko do tříště, která se pomalu rozpouští, je úplně k neužitku. Zapadáme do uliček, kupujeme pivko na večer a pak nás uhrane Číňan s menu pro tři. Tak aspoň ochutnáme, jaká je čína na chilský způsob. Chutná hodně chilsky .



V posledním díle uvidíte: Valparaíso, nejkrásnější město naší cesty, nejvyšší barák Jižní Ameriky, první třídu bez salónku a cestu zpět do Evropy.

Co to je za výraz, ten "busík"? To zní jak buzík...

Podle vzoru Brumík.

Jednoduše výborné čtení a hezké fotky. Vím, že se "dělají samy", ale jsou prostě pěkné. Pokud jsem předtím zavzpomínal na 15 let starou Chile, tak teď na 10 let starou Bolívii... Z Chile jsem ale do Bolívie nejel, byť jsem v Chile byl mnohokrát. Říkal jsem si, že chilské Altiplano nebude až zas tak jiné než Uyuni. Jak moc jsem se mýlil?

Altipláno je podobné, ale žádný jiný salar, který jsme viděli (nehledě na zemi), se na Uyuni nechytal.