Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com

Od Rudého moře k hrobu Jásira Arafata

V minulém tripreportu jsem byl - nutno podotknout, že zcela právem - osočen z poněkud bulvárního názvu: Severní Izrael aneb Silvestr pod hladinou moře. Je na čase provést nápravu a těm, kdo si přišli ochuzeni o zážitky z podvodního světa, dopřát něco modrých fotek.

A přestože se kolega Lála ve svém Psychedelickém reportu o krásách blátivých vod a nadpozemské chuti Mie Ayam Bakso a reportu o potápění z lodi problematice potápění už něco věnoval, budu text prokládat infoboxy (s paralelami ze světů automobilismu a lyžování) na nějaká zajímavá témata o potápění, kterým se on nevěnoval, nebo věnoval, ale já to vidím jinak či z jiného úhlu pohledu, tj. začátečníka. Nebo prostě opáčko. Třeba se to dalším začátečníkům bude hodit.

Den první, pátek. Velký přesun na jih

Obvykle mám tendenci označovat den odjezdu z práce jako den nultý, ale tentokrát nemůžu, protože to je delší než obvykle a tak nějak napínavější (alespoň nám to tak přišlo). Už samotná logistika je horší: takhle nabalení jsme ještě nikam nejeli. Ale popořadě. Jedeme čtyři: Martin, šnorchlista a samozvaný freediver, toho moc nemá. Neopren a ploutve, vystačí s odbaveným 10kg kufrem a příručním batůžkem 40x25x20. Já s Kubou máme dohromady dvacetikilovou sportovní tašku s vybavením, každý 10kg kufr s dalším vybavením a osobníma věcma, a batoh. Já v podstatě prázdný, takže do něho ještě přebírám Kubovi zrcadlovku. No a Patrik jede na rekord, má dvacetikilovou tašku, desetikilový kufr... a příručák nemá. Jenom malou kabelu na doklady a peníze. Každopádně máme ve čtyřech lidech asi 80 kilo zavazadel.

Protože já a Kuba sharujeme jedno zavazadlo (což se bude zejména Izraelcům nesmírně líbit, ale o tom později), vezu mu svoji část věcí s předstihem. Kuba parkuje na Šárce, tam se scházíme, a s dvouhodinovým předstihem přijíždíme 119kou na letiště. Čekáme, byť letíme El Ryanairem namísto izraelských národních křídel, alespoň bojové vozidlo pěchoty, pět až sedm samopalníků kolem poslední řady check-inů, a stolečky k přátelskému pohovoru. Nacházíme opuštěný terminál bez bévépéčka, s jedním otevřeným check-inem pro všechny lety Ryanu, a - pozor - žádnou frontou. Vzhledem k podobně natřískané emigrační pasovce jsme za 10 minut od autobusu v salónku. Kdo by to byl čekal. Absolutně žádný problém. Čekáme zradu jinde, rovnováha v přírodě musí být zachována.

Ale odlet na pohodu víceméně na čas, let rychlejší než podle letového řádu, na palubě dokonce máme solidní místa do trojiček po dvou, navíc vepředu. Tím se dostáváme jako úplně první (troška předbíhání cestou z letadla k terminálu) na imigrační, pohovor na jedničku, zavazadla nám vyjíždějí jako jedněm z prvních. Ono vůbec není divu, load faktor byl tak 40% a dost lidí má jenom prioritní příručák s sebou.

Ve stánku u pásu kupuju lístky na bus, letadlo maximálně tak 80 Čechů se vysype před halu cobydup, a můžeme jet. Tentokrát se nekoná žádné hodinové čekání na jednoho zapomenutého človíčka s íránským vízem v pase, kterého si Mossad possadil někam bokem k výslechu.

Bus se vysype v podstatě celý v Eilatu na autobusáku a u prvních hotelů, a na hranici nás jede sedm - dva Němci co přiletěli chvilku před náma z Berlína a nějak na letišti "zbyli", my čtyři, a jeden týpek, co plánoval stanovat na pláži u hranice. Všichni tedy míříme k hranici, jen onen týpek vystupuje na předposlední zastávce u hotelu Princezna.

Hranice na pohodu, poslušně platíme výstupní taxu. Co jsme nevěděli je, že pětišakal (102+5 administrativní poplatek) zaplatíme jenom jednou, když budeme platit dohromady. Platíme tedy dohromady, 413 šakalů. Na egyptském vstupu trochu zapomínáme vyplnit vstupní kartu a hrneme se k celníkovi bez ní, no musíme ke stolečku zpět a vyplňovat. Máme ale aspoň tužky, Němci jsou úplně v pasti, zřejmě prvničky co nebyly dál než v Paříži. No každý nějak začínal, chybami se člověk učí. Půjčím jim tužku. Přistávali jsme ve čtvrt na sedm, a je devět a jsme v Egyptě. IMHO good job.

Za hranicí minule čekali taxikáři, ale jak vidím naši hromadu věcí, Corolla to tady nevytrhne. Naštěstí nás odchytí týpek, že prý OK, big luggage no problem, a že do Dahabu za 100 dolarů. Se posral. Internety píšou, že 800 LE (40€). Ale taky píšou, že pokud odjede jediný a poslední bus (15:00), tak jdou ceny nahoru. Smlouváme na 60€ a sedáme do solidního mikrobusu tak pro 12 lidí a hromadu bagáže.

Týpek zná své pappenheimské a zlanaří ještě Němce prvničky. Vyrážíme, první checkpoint, pasy, tabulka, vyplňování. Závora. Tam, kde se ještě minulý rok platilo 5 dolarů (máme to připravené, vybrané) se platí v LE, a 400. 20€. Nádhera. Nemáme. Nabízí se vyměnit na hranici, tam se vracet nechceme, u taxikáře, ten ale nechce nebo spíš nemá dost. Tak měníme u týpka, co na autobusáku prodával hašiš nebo co. Prostě borec co se hotovosti nebál. Myslím, že chtěl za 400 liber 23 dolarů. Nebo možná euro. Co nám zbývalo. Příště budeme chytřejší.

Němci ovšem opět prvničkují: nemají cash, eura, dolary, nic. Tudíž nemají co měnit. Možná nebyli ani v Paříži, ale nejdál v Kolíně nad Rýnem. Není jim pomoci, musí tu bídně zhynout, nebo najít v Mövenpicku či Hiltonu bankomat. To co nastane první. Každopádně v posledních sto letech jsme se už Němcům jednou rozdali a tak žádný Marshallův plán neplánujeme a necháváme je tady, a i náš řidič pochopil, že z nich moc velký kšeft nekouká. Jedeme tmou.

Řidič podniká ještě pár pokusů někoho cestou zlanařit, ale to se nedaří, a tak nás po dvou hodinách doveze k našemu hotelu - tedy my jsme tam museli dovést jeho.

Vystěhováváme se z taxíku na recepci, platíme každý 15€ a jdeme se ubytovat. Hotel (Tropitel) je o poznání jinde než minule Mövenpick v Tabě a naprosto jiná liga než Jaz Solaya v Marse. Tj. je horší. Alespoň na první pohled. Všechno je tady takové nějaké... jak to říct. Rustikální. Původní. Humpolácké. No ale nevadí. Dostáváme dva pokoje dle zadání směrem na moře, a dokonce v přízemí s terasou. Reklamuju, že máme v pokoji přistýlku (a není tam tudíž k hnutí) a místo toho, aby ji vyhodili, nás přestěhují jinam. Prý "much better room". Já bych řekl "same same but same".

Recepčák si to ale vyžehlil, je skoro půlnoc, ale nechal nám udělat večeři na pokoj. Jako žádná sláva, ale máme hlad a tak jsme rádi za těch pár housek, cosi sýra, salám neznámého složení a ovoce. Jdeme spát.




Den druhý, sobota. Jdeme se potápět.

Ráno sraz v sedm na snídani. Jako jsme mile překvapeni. Za cenu 600 Kč/os/den máme pokoj s all in, který pravda není úplně **** jak si hotel představuje, ale tak možná ** dle ukrajinských standardů, ale není úplně malý, máme dost odkládacích prostorů. No a snídaně úplně super, na egypt veliký výběr sladkého pečiva, palačinky, marmelády, omelety, vajíčka na různé způsoby, nějaké párečky s cibulí, nepřeberně zeleniny a nesladkého pečiva, a fazole asi na tři způsoby. Tož jako tady hlady neumřeme.

Před devátou jdeme do místního divecentra. To jsme si spolu s hotelem vybrali pro jejich symbiózu: levné all inclusive, německé divecentrum s přehlednýma stránkama a ceníkem, dobrou reakcí po mailu a zajímavou nabídkou neomezeného potápění na reefu pod hotelem za 111€ na tři dny. A do toho jsme šli.

Borec v divecentru náš voucher (neomezené potápění) viděl poprvé, trošku překvapený ale neměl s ničím problém. Každý jsme nafasovali krabici, závaží, flašky s nitroxem, školení a do vody.



Do vody se jde přes molo a jinak to tady nejde. Není to úplně optimální, lepší je vstup z pláže (jak kdy). Molo má tendenci se ucpávat koupákama, teď to ale zásadně nehrozí, ze 144 pokojů to vypadá na load faktor tak kolem 10-15%.

House Reef je neuvěřitelně jednoduchý a přehledný. U mola v šesti metrech je balvan obrostlý korály, nedá se přehlédnout. Schody na molo se taky nedají přehlédnout. Dál reef pozvolna klesá až do našich povolených 30 metrů a dál do modré prázdnoty. Vpravo a vlevo je to stejné. Vlevo od mola, tak 20 metrů, je pás písku široký tak pět metrů, od hloubky cca 5 metrů do 25 metrů, kolmý na břeh. Moc jiných záchytných bodů tady není. Jinak jsou totiž všude korály.

Bába Lála by reef asi označil za vypotápěný, není úplně v nejlepším stavu, ale my kluci zvyklí na Chorvatsko a Lomeček u Domažlic tady jsme jako v sedmém nebi. Lezeme ven, měníme flašky, dáváme u baru cosi nápoje, a zpět do vody.

Oběd na stejné úrovni jako snídaně, vícero druhů mas, rýže, brambory, kopce různé zeleniny a cca 10 druhů zákusků. Nestrádáme .

Po obědě chvilku oraz u bazénu, a zpět do dajvcentra, znova do gumy a dolů. Martin to jistí shora a občas "seběhne" dolů k nám, do záběru, do nějakých devíti desíti metrů. Tam je to stejně nejhezčí.



Rozebírat ponory úplně nebudu, dělali jsme různé okruhy, někdy víc spodem a míň doprava nebo doleva od mola, někdy daleko od mola v malé hloubce. Zásadní pro nás bylo, že nám Samy, místní šéfík, odpustil "check dive", tj. ponor na ujištění se, že se mu ve vodě neutopíme, protože jsme všichni měli zaznamenaný ponor (každý potápěč si vede deníček) za posledního půl roku, všichni jsme měli AOWD (viz infobox níže) a všichni jsme měli alespoň 30 ponorů. Jinak by musel minimálně na první ponor někdo s námi (což bychom museli platit) a prohlásit nás pak za způsobilé samostatného života pod vodou.

Už pod vodou vidíme, že se zatáhlo, a tak - přecijenom nemáme tolik naspáno - plánovaný čtvrtý ponor skrečujeme, plácneme se k bazénu (eufemismus pro "sedneme si k baru"), dáme nějaké to místní pivko (Stella) a naplánujeme výlet do Dahabu.

Tropitel je asi 6 km severně od centra Dahabu, pěšky po cestě by to bylo tak hodinu dvacet. Z hotelu jezdí pětkrát denně bus, pro nás zajímavé jsou odjezdy v šest a v osm, návrat o čtvrt hodiny později.

V šest, už po tmě, odjíždíme do Dahabu na dvouhodinový průzkum. Kdo jste tam byli, asi to znáte. Bus nás vyhazuje na nic neřešícím plácku připomínajícím parkoviště, kde ale nikdo neparkuje. Až později nám dochází, že jsme právě v centru města. Turistická část je odsud na sever, ta méně turistická na jih. Na sever je "ulička smrti" kde vám stále někdo nabízí výlety a jídlo. Je tu i hodně divecenter a potápěčských obchodů. Obcházíme, co mají potápkárny zajímavého, Kuba se rozhoduje, že koupí nějaké chřestidlo do vody, a já mám silný pocit, že jsem tady chtěl něco koupit. Ale zapoměl jsem co. Zjišťujeme, jak je to s výletem na horu Sinaj. Něco si domlouváme s jedním týpkem, nezávazně, chce 40 dolarů/os., což nám přijde docela OK, ale poptáme se na hotelu. Zařizujeme si ještě lokální SIMku, ať nejsme týden bez netu, wifi v hotelu je tristní.

Jižní část města si necháváme na jindy, není čas, jedeme busem ve čtvrt na devět zpět na hotel, večeře je do devíti a chceme ji stihnout. Je fajn. A pak už je čas se dospat.






Den třetí, neděle. Další potápění

Tohle bude rychlé. Všechny věci máme v divecentru, tak stačí jenom počkat, až otevřou, nafasovat a změřit si (obsah kyslíku ve směsi) flašky, a můžeme do vody. Je to tady zařízené tak pro padesát potápěčů najednou. Jsme tady čtyři a máme hodně místa, nehrozí, že bychom si s někým pletli vybavení.

Ponor, objevujeme větší hlubiny, reef je velký a není problém se tady zabavit. Ponory podle hloubky dáváme tak 30-45 minut. Dopoledne dva, pauzička, drink, bazén, oběd, před druhou lezeme znova do vody, pak ještě o půl čtvrté a na půl šestou doplácíme za noční ponor, v podstatě poplatek za to, že divecentrum zůstane otevřené přesčas. Půjčujeme si ještě i lampy a Samy the manager nám z vlastní vůle s sebou dá jednu baterku navíc zadarmo. Noční ponor byl taky hodně fajn, snad bude pár pěkných záběrů do filmu (točíme tady pro Natoonal Geogliphyc ).

Večeře, testy dalších drinků na baru z Mohamedova pestrého nápojového lístku (který ale není vytištěný, takže se musíte ptát, co umí, případně si objednávat to, co zrovna umíchal Rusákům, Němcům, nebo "takové to zelené". Všechno to chutná jako bromhexin. Jediné, co chutná jak má, je pivo, whisky a tequila (taková ta česká).




Den čtvrtý, pondělí. Do vody a do města

Po včerejších pěti ponorech máme lehce nižší ambice, budeme spokojení se čtyřma. Zkoumáme větší hloubky a pak "hrad", takovou šílenou korálovou konstrukci, kterou kousek jižně od hotelu objevil Martin. Je to dost daleko, tak kromě Patrika se zanedbatelnou spotřebou vzduchu (tedy nitroxu) plaveme směrem tam na hladině. Hodně zajímavé místo. Zpět na sever podél pobřeží bývá protiproud, dnes je jako na potvoru minimální, takže jsme nemuseli vzduchem tolik šetřit. Kuba nachází nůž, který se Patrikovi podařilo včera ztratit.

Už včera jsme s borcem v obchůdku v lobby domluvili na úterý výlet na horu Sinaj, za 32 dolarů/os. Dnes si to jenom potvrzujeme a večer jedeme do Dahabu. Kuba si chce koupit to chřestidlo a já jsem si vzpomněl, co jsem chtěl koupit - jiný typ "vázání" ploutví. Beru si tudíž ploutev a znova procházíme potápěčské obchody. Blbec - nevzal jsem si botu, takže je to jako byste přišli do lyžařského obchodu s lyží, chtěli vázání, ale neměli botu, abyste si to mohli vyzkoušet (nejsem lyžař, tak jestli melu nesmysly - sorry jako). Prostě nesmysl. Zbývá tak víc času dát si nějaký fresh a projít jižní, méně turistickou část města. Kde - jistě k nesmírné radosti anglofila Lály a latiníka schwotta - kupujeme brožuru s obrázky a názvy ryb. Já v češtině a latině, Kuba v angličtině a latině. Na příští ponory budeme studovat (spíš na příští rok).

Večeře, bar, drink, kutě.

Den pátý, úterý. Bez peněz na velblouda nelez

Odjezd v osm, po snídani už na nás čeká navoněný bílý pohodlný sedan, který nás odváží asi dvě hodiny odsud, do centra poloostrova, ke klášteru Sv. Kateřiny. V Dahabu chvíli nevíme, jestli ví, co dělá, veze nás totiž úplně blbým směrem, přes celé město na turistickou (asi) policii kde si opisují naše pasy a budou si nás asi hlásit z checkpointu na checkpoint. Sinajský poloostrov (a Egypt obecně) je jima protkaný. Na parkovišti pod horou si nás přebírá průvodce, jméno si nepamatuju, říkejme mu třeba Ahmed (nebyl to Ahmed, ani Mohamed, prostě se mi to jméno vykouřilo z hlavy).



Neměli jsme cestou nic platit, ale platilo se cestou vstupné do něčeho jako národní park, víceméně za pusu, asi dolar padesát. Neřešíme.

Ahmed nás vede do Kláštera, kde je (věřte, nevěřte) hořící keř ze Starého Zákona. Už teda uhasl a je celkem zelený, je tak podivně v rohu zahrady u zdi.

Je deset když vyrážíme na trek na vrchol hory. Průvodce Ahmed je povinný, nedá se nemít, přitom je naprosto zbytečný, cesta je značená a poměrně dobrá. Patrik a Martin fasujou velbloudy, 250 liber nahoru a stejnou částku dolů. Zatím se domlouvají, že jenom nahoru. Jdeme to hodinu deset, je úplně stejně rychlé jít pěšky nebo jet na velbloudovi. Mělo to být dvě hodiny. Rumuni to možná i dvě hodiny šli, předběhli jsme jich celý autobus.

Za tu zmíněnou hodinu deset se ujde asi pět kilometrů, není to taková hrůza. Obvykle se to chodí na východ nebo západ slunce, to pak ale nic nevidíte cestou nahoru, nebo dolů, a my rádi vidíme pod nohy.

Tedy znovu, po té hodině deset docházíme na místo, kde už velbloudi dál nemůžou. Patrik odmítá nabídku na cestu dolů, Martin ale nemá nic proti, velbloudář mu nabízí, že tady na něho počká.

Zbývá posledních 750 schodů, což nám zabralo s jednou delší a hodně kratšíma zastávkama 50 minut. 55 možná. Na vrcholu jsme po poledni a dáváme si oběd z balíčku, který nám na radu týpka z recepce připravil hotel. V podstatě bageta se salámem, bageta se sýrem, rajče, okurka a pomeranč. Vodu máme vlastní. Na hoře (2300 a něco metrů) je kostelík, zamčený, žádné desatero slušného chování nám tam nikdo nepředal, a tak se po focení a obědě vydáváme dolů. To jde mnohem lépe, než nahoru, a zbývá nám pět kilometrů ke klášteru.

Velbloudář nikde. Nevadí, jdeme dolů. Ahmed tvrdí, že parkuje za rohem. Neparkuje. Jdeme asi tak kilometr, než se nějaký týpek s velbloudem, úplně jiný než předtím, objeví a jako že chce 250 po Martinovi. Martin že vůbec, že měl parkovat nahoře a že mu dá maximálně 150. Ještě tak 300 metrů se dohadujou, a Martin už je nasraný a my mu pomáháme se hádat s velbloudistou. Martin: 150 final offer. Velbloudář: OK. Fajn, jedem. 150 ale dám si ještě oběd.

V Martinovi (a ve mě taky) bouchly saze, nic, konec, nechci, nazdar. Ještě další kilometr se snaží o nějaký deal. Ahmed je nasraný, protože bude bez provize, ale je to jeho boj. On je tady průvodce a on se s velbloudářema domluví. A nedomluvil. Velbloud nečekal a ještě nás bude zdržovat. Ať si trhne nohou. Ještě by nás na AL pomluvili, že kazíme ceny.

Ahmed s náma nemluví, asi už ho dlouho nikdo nevyškolil, že peníze turisti dávají za služby, ne jen tak z plezíru. Rozmluví se až u auta, kdy si vzpomněl na bakšiš. Najednou je zase kámoš, ale my mu to nezbaštíme. Nechtěli jsme ho, je k ničemu a ještě poslal velbloudáře, který měl čekat, dolů, a jiného zajistil tak, že nezajistil.

Jedeme zpět na hotel, dáváme večeři, máme toho dost, výstup je náročný v létě i v zimě. My jsme měli štěstí, na vrcholu nefoukalo a nemrzlo. Minulý týden tam bylo mínus osm a sníh.



Den šestý, středa. Modrá díra.

House reefu...



...máme dost, dali jsme na něm dvanáct ponorů, známe ho možná líp než místní divemasteři, víme, kde jsou k vidění které ryby. Jede se na zdejší největší atrakci - Blue Hole. Když si někde vygooglíte nejnebezpečnější místa k potápění na světě, v top ten, možná přímo na špici, budete mít Blue Hole. Možná i dvakrát. Blue Hole v Belize a Blue Hole v Dahabu.

Blue Hole v Dahabu je v podstatě stometrový válec (díra) u břehu, která je se zbytkem moře propojená jen na hladině (do pěti metrů) a pak někde v 50-70 metrů takovým obloukem, v podstatě tunelem. Nebezpečí spočívá v tom, že se o proplavání tunelem pokoušejí rekreační potápěči. Je to takové to: můžeme do čtyřiceti metrů, tak se aspoň koukneme, jak ten tunel vypadá. Pak přijde trochu toho dusíkového opojení, a bleskový skvělý nápad, máme ještě dost vzduchu, tak to zkusíme proplavat. Jenže směrem k moři tunel klesá, kyslíku rychle ubývá, dusíku v těle přibývá a pak se sem tam někdo nevrátí. Navíc u ponorů do větších hloubek než 40 metrů je třeba řešit cosi jako dekompresní zastávky, což se ale v kurzech OWD a AOWD moc (skoro vůbec) neučí, protože k tomu nemá dojít. A na takovou zastávku potřebujete další vzduch, a pokud ji neuděláte, hrozí vám nepříjemné následky po vynoření. U jámy je "hřbitov" s pamětníma deskama, je jich tam dost a prý se tady utopí tak jeden člověk měsíčně.

My začínáme ponor o něco severněji v lokalitě Bells, což je taková šachta, kterou se spouštíme od hladiny do 29 metrů, a pak podél útesu postupně stoupáme až do pěti metrů, kde vplouváme do Blue Hole a podél její stěny míříme k východu na břeh, je tam taková písečná stezka. Druhý ponor děláme v jámě a zase přes "sedlo" na volné moře, dolů po stěně a stejnou cestou zpět.

Jako má to tady být největší pecka v Egyptě, ale je tady tolik potápěčů a hlavně šnorchlovačů (dost často neplavců z Káhiry), že to tady úplně ztrácí kouzlo a hezčí ponory jsme dělali na house reefu. Wow efect se úplně nedostavil.

Mezi ponorama dáváme jenom krátkou přestávku na čaj. Teoreticky by mezi ponory měla být hodinu pauza, trochu kratší s nitroxem, nicméně počítá se s delšími a hlubšími ponory než děláme my a tak se prd stane, když pauzy trochu krátíme. Stejně - vylézt z vody, odstrojit se, vyměnit flašku, čaj, záchod, zaplatit, nastrojit, minimálně 40 minut to zabere.



V pohodě pak stíháme oběd v hotelu (13-15) a máme volné odpoledne. Nejdříve jdeme do potápkárny (divecentra) zaplatit za využité služby, Samy the manager nám vypráví o tom, jak to tady funguje, jak jsou tady nájezdy "zlaté mládeže" z Káhiry (viděli jsme), které ale asi drží hotel nad vodou. Samy je strašný poctivec, všechno platí podle ceníku (Lagona Divers mají jasný a přehledný ceník a podle toho se jede, žádná překvapení a skryté poplatky).

Volného odpoledne s Kubou využíváme na další cestu do Dahabu, tentokrát vybaveni ploutví, botama, a informací od sousedů z hotelu, Ostraváků, že není problém se vtěrnout místním do auta za 20 LE na osobu. Tak i činíme. První nám zastaví jeep, chce 10€ za 6 km, tak ho posíláme do Blue Hole, tj. směrem kam původně mířil. Jako druhé nám zastaví auto s pěti místníma týpkama, ptáme se na férovku jestli za 20 LE na osobu nás vezme do města. Stejně tam jede, 40 LE je benzín na 100 km a jede 6, tak co by nás nevzal. Oboustranně výhodné. Akorát nemá místo, takže na korbu. Proč ne, je to tady takové tradiční.



Za pět minut se necháme vyhodit na takovém "náměstí" severně od centra a odtud přecházíme podél moře (byť není vidět, protože je o blok dál) k obchodům, kde už máme vyhlídnuté, co si chceme koupit. Já kupuju taky chřestidlo, třeba se to někdy bude k něčemu hodit, a ty "přezky" na ploutve, takové pružiny. Mají dva druhy, které pasují na naše ploutve (máme shodou okolností s Kubou stejné), dražší taiwanské za 23€ kupuje Kuba, levnější čínské já. Symbolicky jsme sjednotili obě "Číny". Ty dražší mají takovou pojistku proti vypadnutí, já budu muset něco takového ještě vyrobit samo domo. Týpek, u kterého kupujeme, má úžasnou sbírku bankovek, měl asi čtyři české platné a několik dalších prošlých snad až k první republice. Plus samozřejmě milión dalších jiných zemí.

Zvídavý čtenář se pozastaví nad tím, proč jsme si je nekoupili doma. Dobrá otázka. Tyhle přezky jsou dost úzkoprofilové zboží, když je někde mají, tak mají jednu velikost a ostatní na objednání. A tak kolem tisícovky. Sice lepší (z pružné gumy, bungee), ty naše jsou kovové pružiny. Funkce stejná, ale kov a slaná voda... uvidíme. A jsou těžší. Jenom je u nás sehnat je problém, protože musíte koupit správnou velikost a málokdy je z čeho vybrat. Tenhle numismatik měl všechny možné velikosti a tak jsme vybrali takové, které nám sedí.

Ve zbývajícím čase procházíme ještě snad poslední ulici, kterou jsme ještě neprošli. Pak se nás ptá taxikář, jestli nechceme někam hodit, inteligentní otázkou "Dobrý den pánové, vidím, že bloudíte, nechtěli byste někam hodit? (v angličtině "Taxi?"). Nechtěli. Ale vlastně... Za kolik do Taby? Teď? Ne v pátek ráno. 1000 LE. Final offer. Co 50€ (v podstatě stejně)? OK beru. Domlouváme místo a čas vyzvednutí. Hotelová recepce a Mohamed v obchodě chtěli minimálně 60€. Ale velké auto. OK není problém.

Večer jdeme do šíšárny, hrajeme nějaké hry, chvilka na baru a jakmile začnou hrát Titanic (My Heart Will Go On) je čas jít spát. Vypozorovali jsme, že každý (zatím) egyptský hotel má nějakou svoji hymnu. Písnička, kterou hrajou na pláži nebo v baru či v jídelně alespoň jednou denně (asi vícekrát, protože u bazénu a v lobby netrávíme víc než 3 hodiny denně). Tak tady je to Titanic. BTW existuje nějaká druhá taková písnička, kterou znají na celém světě a každý si hned vybaví, z jakého je to filmu?



Den sedmý, čtvrtek. Kaňon pod hladinou, kaňon nad hladinou

Sice jsme už platili za potápění, ale potápění není konec. Platili jsme proto, že tam byl šéfík, že jsme už měli všechno objednané a znali jsme přesnou částku. A platili jsme tak i za poslední dva ponory dnes, kdyby třeba dnes nebyl čas.

Včera jsem zapomněl napsat, jeli jsme k Blue Hole jeepem a naše vybavení na druhém voze, dnes jedeme asi jen 500 metrů severně od hotelu, a tak jede jenom jedno auto, my, naše vybavení a náš divemaster/průvodce Magdy, který s náma byl už včera, na korbě.

Jdeme zase do vody jako první, což je super, protože i Canyon je, stejně jako Blue Hole, natolik populární lokalita, že sem jezdí i lidi ubytování v Šarmu. První ponor jdeme do samotného kaňonu, je to trochu něco jiného než jsem čekal, částečně je to jeskyně, fakt zajímavé, ikdyž trochu stresující, přecijenom poprvé jsme někde, kde je strop. Ale jako jinak nádhera.

Venku čaj, záchody, vyměnit flašky (slovo na "b" se nepoužívá, a důsledně je doporučeno to dodržovat třeba při letu s El Al do Izraele ). Druhý ponor proplouváme kolem kaňonu, už jsou tam jiní potápěči a jenom tam přes tenký strop unikají pomalu bublinky. Hledáme nějaké úhoře, ale nezadařilo se - nicméně viděli jsme nějakého rejnoka a rybu, co vypadala jako šutr (pánové akvaristi, pusťte se do mě). Ponor na lokalitě Canyon má zásadní nevýhodu, musí se překonat tak tři minuty nic neřešící pískové pláže tak ve dvou-tří metrové hloubce, než začnou korály. A tři minuty zase zpět. Na to nejsme zvyklí, na House Reefu přímo pod schodama bylo hezky rovnou a vždycky nás vítali tak tři perutýni.

Vracíme se rovnou v neoprenech na hotel, rozvěšujeme na bázi a sušíme, a pak jdeme na oběd. O půl čtvrté nás už čeká týpek, co nás veze do Dahabu a předává třem klučinům, co tady provozují výlety na čtyřkolkách. Celá sranda z hotelu na hotel asi dvě hodiny, z toho hodinu čistého řízení. Něco po silnicích v Dahabu (kde je na Egypt mizivý provoz) a pak terénem. Viděli jsme skvělý držkopád jednoho z průvodců, naštěstí se nic nestalo, tu ruku už měl zlomenou předtím. Projíždíme takovým kaňonem do nějakého takového toho údolíčka, kde si řeknete: tak je to tady, tohle je to místo, kde nám uřežou hlavy a vykuchají nás na orgány.

Jinak teda Sinaj vypadá všude stejně. Je jedno, jestli koukáte na kopce z hotelu v Tabě, projíždíte se na čtyřkolce kolem Dahabu, nebo lezete horu Sinaj. Je to pořád same same but different je jenom nadmořská výška.

Do šesti musíme posbírat věci ze sušáků v Diving Centru, což v pohodě stíháme, dosušujeme na terase a pomalu balíme. Poslední večeře, poslední bromhexinové drinky od Mohameda. Je to zvláštní, ale docela nám to tady přirostlo k srdci. Před týdnem jsem měl pocit, že to tady budu nesnášet, nelíbil se mi pokoj, všechno mi přišlo strašně malé oproti jiným areálům, kde jsme byli dříve. Ale nakonec jsme si to tady docela oblíbili. Za těch pár dní vytušíte, kdo je tady ředitel, kdo je tady místní mafián, kdo je vážený host, kdo je šéf restaurace, pinglové v restauraci vám nosí to, co chcete, aniž si to objednáte a Mohamed ví, že ráno pijeme Pepsi, a odpoledne pivo. Konec sentimentu, Alexx nám dědkovatí a koupákovatí.



Den osmý, pátek. Are you chauffeur?

Finální balení, snídaně. Tradiční ranní rozplavbu v bazénu - kterou jsem dosud zapomněl zmínit - dnes rušíme, neboť nechceme mít další mokré věci. Dáváme snídani, ehm... trochu toho pečiva si bereme s sebou na horší chvíle. O půl osmé máme domluvený taxík, ale týpek už tam je v osm a nás už nic nedrží, uděláme pá pá na recepci a sedáme do Suzuki Super Carry, asi nejmenšího autobusu, který kdy byl vynalezen. Velké tašky s vybavením jdou na střechu (čímž je auto skoro vyšší než delší), kufry na zadní sedačky, já taky... no je to autobus pro pět lidí a pár zavazadel (8 lidí bez bagáže). Nic moc navíc.

Na prvním checkpointu je benzínka, tak náš řidič dobírá benzín. Kousek dál začne blábolit, že se v noci nevyspal, a prý jestli Patrik je řidič. Podle bojácné reakce zbytku posádky zřejmě odtušil, že to není dobrý nápad, ale stejně to za pár km zalomil na krajnici a jestli prý někdo nechceme řidit. Tož tak proč ne. Jedu asi 15 km, děda pořád kibicuje že jedu moc vlevo, moc rychle, moc tohle, moc tamto, připadal jsem si jako v autoškole a byl jsem celkem rád, že děda prohlásil, že teď bude horší úsek a že se zase vystřídáme. Tak ale řídit si taxík, to zase nemáme každý den.

Děda už to dojel až do Taby. Tam začal dělat ofuky, když jsme mu chtěli zaplatit původně požadovaných 1000 LE tím, co nám zbylo, tj. asi 800 LE a 10€. Že prý domluva byla že 50€ a že LE nechce. Chtěli jsme mu dát každý zbývajích pár desítek LE bakšiš, ale takhle jsme ho poslali do... Dahabu, protože nám zbyla hromada liber, které nechtěl, ale začal vymýšlet bakšiš v eurech. Takže prostě 50 LE a nazdar bazar.

Přechod celkem v pohodě, nikdo nedělal žádné ofuky, jenom Izraelci se, jak je jejich dobrým zvykem, tvářili, že jim uletěly rakety. Akorát jsme stihli bus do centra, na autobusák. Odsud taxíkem (pěkná blbost) do půjčovny. Je to tak 2 km, příště to jeden dojde a ostatní vyzvedne, taxík přišel asi na 100 Kč/km (mají tam nějakou nástupní sazbu plus snad prý sazbu za počet lidí a počet zavazadel, kterých jsme měli požehnaně).

V půjčovně zase uletěné rakety. Jak je Izrael strašně amerikanizovaný a jak americkou falešnou úslužnost nesnáším, tak proti Izraelským pracovníkům ve službách je prodavačka za kasou v karvinském Kauflandu vstřícnost sama. Takhle kyselé ksichty (všude, minule, teď, tady, v Jeruzalémě...) se fakt omrzí rychleji, než "Helooouuu hauu ááárrr you séééér" v Americe.

Máme - nebojím se to napsat - jedno z nejlepších aut, jaké jsem si za poslední dobu půjčil - Focus Combi. Modrý (všechna ostatní v půjčovně jsou bílá), v plné palbě, a krásně se nám všechno vejde do kufru. Toho jsme se trochu báli, ale není problém. Hledáme supermarket (je šabat, není to úplně easy), ale nakonec nakoupeno něco k snědku na dnešek a zítra ráno (taky bude šabat ).

Krátce stavíme na Ramonově letišti, kde je mrtvo, žádná auta ani letadla. Mělo se sem už tři dny lítat, ale letadla Arkie a El Alu byla ještě na starém letišti ve městě. Krátká zastávka na jednom z mála izraelských odpočívadel u dálnic, kde je něco k vidění. Tady je to Mekáč v originálním designu (skoro) s dvěma žlutými oblouky.

Není co řešit, jedeme do kempu Shkedi, takovému hipísáckému doupěti v mošavu kousek od cesty. Vjezd do mošavu je na závoru, ale vždycky před náma jelo auto, tak jsme se "tailgateovali" za ním. Jak bychom se tam jinak dostali, nevíme.

Za rozumné peníze máme chatku se čtyřma postelema a čtyřma zásuvkama. Co víc chtít. Dosušujeme věci, hrajeme nějaké hry, Kuba zálohuje fotky, procházíme si mošav, dáváme pivko a pozorujeme cvrkot. Pár místních rodin tady má společnou večeři, hraje západní hudba, svítí tady hipísácké neony, děcka tu běhají jen tak na boso, nikdo nic neřeší, ale všude je uklizeno, třídí se odpad, na WC je dostatek papíru... Zajímavý kemp, kdybyste někdy potřebovali přenocovat na půl cesty mezi Eilatem a Jerichem, pár kilometrů z hlavní cesty najdete hezkou oázu. Jo a připravili nám v komunální lednici poličku .

Den devátý, sobota. Sůl a bláto.

Jedeme na osmou na Masadu, ze západní strany. Je tady takový krátký trek nahoru, cca 20 minut od auta. Z východu, kde je hlavní vchod, jezdí předražená lanovka, nebo můžete pěšky - hodinu a půl. Snídáme a pouštíme se do kopce, máme Masadu sami pro sebe. Odjeli východáři slunce, a autobusy Amíků a Korejců ještě nepřijely. Tedy přijely, ale to už my jsme zase na odchodu.

Opět křivolakou silnicí do Aradu a zpět k Mrtvému moři. Pohrdáme hotelovým komplexem v Ein Bokek u odsolovací nádrže, přestože ze silnice to tam vypadalo nádherně. Pohrdáme Ein Gedi Hot Springs, nevypadá to tam na pláž u moře (ale je tam). Chceme dojet do Ein Gedi. Tam ale zjistíme, že celé Ein Gedi je zrušené nějakým zemětřesením či co a k vodě se tam nedá. Zbyl jenom obchvat. Vytahujeme papírovou mapu a nacházíme nějaké pláže úplně na severním okraji mořete (je malé, takže podle vzoru kuře).

Na prvním parkovišti se ptáme na kase, prý 59 šakalů vstupné. To se asi... Druhá chce 80 na den nebo 60 na hodinu. Třetí chce 60 na den. Tož tak se vracíme k té první, vypadlo to tam nejlíp.

Koupání dobré, voda celkem teplá, bahno, ale to zázemí vypadá jak z filmu s Oldřichem Novým. Jak jim klesá hladina, je areál čím dál tím dál od vody, ale nějak to neřeší, a tak jsou sprchy daleko, lehátka špinavá od bahna, prostě dost neutěšený pohled. A ceny v suvenýršopu a jídelně v dolarech. No tohle...

Jedeme kolem Jericha a do Jeruzaléma. Chceme zaparkovat u Damašské brány, která je nejblíž našeho ubytka ve starém městě, ale je tam strašná dopravní zácpa, parkoviště plné a maximálně na tři hodiny. Chceme tu být do pondělí. Tohle neklapne.

Další vytipované parkoviště máme u Jaffa Gate, to sice nějak není otevřené, ale vedle je další, podzemní, za rozumných 50 šakalů na 24 hodin. Necháváme tam potápěčské věci a s kuframa jdeme asi kilometr starým městem na naše ubytko. Instrukce jak náš byt najít máme od Damašské brány, ale nejsem tady poprvé, abych to nenašel.

Bydlíme v přízemním (v kopci, takže částečně i podzemním) bytě, máme fakt celkem luxus, teplou vodu, internet, hodně postelí, super. Takové AirBNB, akorát přes Booking, bez snídaně a s matracema normálníma místo nafukovacích. Takže z AirBNB zbylo jenom B. Bed.

Máme lehce hlad, od Masady jsme nejedli, tak v prvním krámku dáváme u výřečného Palestince falafel. Je neuvěřitelný rozdíl v chování Palestinců a Izraelců k zákazníkům. To se prostě musí zažít. Do večera pak procházíme starým městem, klasicky k Bazilice svatého hrobu, Západní zdi "nářků", kde je při šabatu lidu víc, než jsem kdy viděl, a pak trochu oklikou ke Getsemanské zahradě a zpět Lví branou do města. Dáváme si, pro mě tradiční kdykoliv a kdekoliv na blízkém východě, džus z granátových jablek. Úplně to nezasytilo, tak ještě vycházíme Damašskou branou z města, kde vím, že o kebab není nikdy nouze.

Staré město v Jeruzalémě je podle mě jedno z Top 10 míst na světě, kde jsem byl. Možná Top 5. Mám to tam prostě rád. Je to super mix architektur, náboženství, vůní, chutí. Má to atmosféru a vůbec mi nevadí tam jen tak bloudit, nebo si přes půl města skočit pro colu. Město ve mě vyvolává pocit, že jsem se ocitl ve Foglarových Stínadlech. Možná by podobný mohl být ještě marocký Fez, tam jsem bohužel (ve starém městě) nebyl. Akko není špatné, ale je mnohem menší a nemá takovou atmosféru.



Den desátý, neděle. K hrobu Jásira Arafata

Ráno už tradičně, abychom měli chrámovou horu sami pro sebe, jdeme stepovat k Dung Gate, kde je checkpoint a vstup na Chrámovou horu pro turisty (jenom neděle-čtvrtek, 7-10 a pak nějak kolem oběda). Jsme tu první, a pak... Korejci.

Na chrámové hoře klid. Izraelská armáda tam sice patroluje, ale jinak tam prochází jenom pár muslimů do Al Aksá. Skalní dóm byl zavřený, nikdo nechodil dovnitř ani ven. Scházíme zpět na opačné straně Chrámové hory, na Viu Dolorosu, kde v podstatě bydlíme. Patrik si všiml, že je zdarma prohlídka soudního dvora (fakt jen dvora toho domu), kde měl probíhat soud nad Ježíšem, a kde měla začínat křížová cesta. Bydlíme za rohem, jdeme si vzít pár věcí navíc - kvůli kontrolám jsme chtěli mít na Chrámové hoře jenom doklady a mobily. Asi to není nezbytně nutné.

Snídáme u Damašské brány a odsud z autobusáku odjíždíme do Betléma. Desetikilometrová cesta vede strašnou oklikou (jedeme možná dvacet km), bus se nějak vyhýbá všem checkpointům, hlavně nechvalně známému Checkpointu 300 (google it). Vyhazuje nás asi kilometr od Manger Sqaure, centra Betléma.

Betlém je celkem na pohodu město na Západním břehu. Je dost pravděpodobné, že jste o něm už slyšeli. Samé bludy. Nejsou tady ovce, Valaši, ani salaše. Ale můžete tady najít pár betlémů, nebo si nějaký koupit v prodejně suvenýrů. Namísto Valachů je tady hodně Poláků a město s nimi evidentně počítá. Nápisy ve zlámaných hřebících tady nenajdete, zato sem tam něco polsky a korejsky. Anglicky skoro všechno. Je mnohem pravděpodobnější, že bude do angličtiny (latinky) přeložený nápis z arabštiny, než z hebrejštiny. Taková trošku divná situace. Kdo jste někdy viděli zapnutou televizi víte, že Izrael je ten dobrý a hodný, a Palestinci ovládaný Západní břeh je ten špatný. Až na to, že v chování k turistům je to přesně naopak.

Procházíme několik kostelů, vzhledem k tomu, že je neděle, se tak nějak nechtěně účastníme i několika mší. Jsou tady Arméni, Řekové, Katolíci, ... Nechci napsat křesťanský disneyland, tak to tady rozhodně nevypadá. Taková ekumenická "mekka" všech křesťanů bez rozdílů v tom, v jakém úhlu mají stlučená prkna kříže a zda se kloní k Luterovým reformám, Římu, Moskvě nebo byzantským tradicím.

Máme dvě možnosti, jak se odsud dostat do Ramalláhu. První je busem zpět k Damašské bráně a dalším do Ramalláhu. To si koleduje o průjezd několika checkpointy, ale asi je to levnější. Druhá, dražší možnost, je "servís", sdílený taxík, přímo do Ramalláhu. A protože nádraží je nedaleko oblasti s kostely, jdeme tam a za pár minut si to novým sedmimístním Mercedesem metelíme okolo Jeruzaléma, tak abychom se vyhli izraelským kontrolám, až téměř do centra Ramalláhu.

Nemáme tu žádný speciální plán, ale máme hlad. Za polovinu jeruzalémských cen tady mají super bagety. Takový "subway", akorát "vše za třicet korun" (5 NIŠ). Easy, anglicky. Za třicet korun tu mají i freshe, tj. taky za polovinu toho, co v Jeruzalémě. Palestina se nám začíná líbit, koketujeme s myšlenkou se sem vrátit, půjčit si auto se zelenou (West Bank má zelené, Izrael žluté) SPZkou a projet si ji důkladněji. Patrik pořád sonduje jak se dostat do Gazy - kdybyste někdo věděli, sem s tím. Celkem by mě to zajímalo.

Nedaleko je hrob a muzeum Jásira Arafata. Chtělo by to několik hodin, ale všechno je tu anglicky, hodně věcí by se asi Izraelské vládě nelíbilo. Prostě takové muzeum "jak to vidime my". Nic moc okázalého, rozhodně ne takový ten nabubřelý brutalismus typu Ataturkovo mauzoleum v Ankaře nebo nedejbože Kim Ir Senovo v Pchjongjangu.

Procházíme ještě starou čtvrť, ale nic třeskutě zajímavého nenacházíme, tak skončíme zase u jídla. Za 16 šakalů dostáváme porci, která by v Jeruzalémě stála tak padesát. Kuře, poctivé ručně dělané hranolky, salát. A k tomu ještě chleba a nějaký česnekový dip. A česnek. Bašta.

Je čas se pomalu odebrat zpět na autobusák. Jak jsem psal, že Checkpoint 300 je nechvalně známý, tak má na severu Jeruzaléma stejně nechvalně známého bratra - Qalandia Checkpoint. Ten nás zdrží dobře hodinu, hodinu a půl. Musíme dlouho čekat, pak kontrola, do jiného busu, a teprve tím do Jeruzaléma. 15 kilometrů - 2 hodiny. Jak říkají Trumpovi zastánci - zdi jsou řešení. No nevím. Zdi akorát naserou a radikalizujou lidi, kteří za nima musí bydlet. IMHO měl spíš pravdu v Berlíně Reagan, ale to si Izraelci musí pořešit sami.



Všichni jsou utahaní, ale ještě s Kubou procházíme ještě jednou staré město, přecijenom se sem zase pár let asi ani jeden z nás nepodívá.



Den jedenáctý, pondělí. Zpět do Eilatu.

Nezbývá, než s kufrem vyrazit zpět do kopce městem k Jaffské bráně, zaplatit parkovné, a vyrazit k jihu. Do tři čtvrtě na jednu musíme vrátit v Eilatu auto. Letí nám to 19:20. Nešikovné, ale kvůli šabatu nešlo auto vyzvednout později a platit den navíc nechceme.

Checkpoint na Západní břeh projíždíme bez zastavení, kolem Hebronu, pak už ale musíme chvilku vysvětlovat, co kde jak a proč Západní Břeh, jestli někoho známe a takové ty kecy. A jsme zpět na půdě Svaté země. Kolem Beršeby, bereme to trochu oklikou kolem nějakého kráteru, a pak už si to - až na zastávku na odpočívadle s tankem kousek na Ovdou, metelíme na Jih. Plánujeme zakempit s naší dávkou zavazadel někde na lavičkách v parku blízko autobusáku, ale nakoec najdeme lavičky přímo před ním. Martin s Patrikem tam vegetí s bagáží, já s Kubou mezitím vracíme auto kyselým xichtům v půjčovně, v supermarketu kupujeme něco k obědu (všechno kromě supermarketu je v Eilatu děsně drahé). Jo a kromě benzínu, který tu stojí asi o 10 Kč méně než v civilizované severní polovině země.

Když se přižene třetí hodina, jdeme na nástupiště sedm. Šéfík autobusáku se snaží do volných busů 282 a busu do Tel Avivu napěchovat hlavně Poláky na let do Poznaně, ale vetřeme se do třetího autobusu na stojáka. Jinak bychom museli čekat na spoj v 16:20.

Na letišti celkem klid. První třídění dělá první (za mých 9 návštěv Izraele) usměvavý úředník, který pořád hází nějaké vtípky. Pak pohovor, já s Martinem 2 minuty a pohoda, skener, a čekáme na Kubu s Patrikem. Kubovi rozebrali tašku s potápěčskýma věcma, Patrik vysvětluje, jak je jeho zvykem, dvěma, třem, pak pěti najednou, úředníkům svůj životní příběh. Lekce angličtiny zdarma. Hodinu. Nemají ho tady rádi. Pak si ho berou někam dozadu a zatím mu rozeberou zavazadla. Ale díky tomu, že jsme tady o bus dřív, stíháme akorát projít kontrolama, když přijedou Češi na Prahu. Problém jsme měli s Kubou na check-inu, mossaďákům se silně nelíbilo, že Kuba prošel kontrolama s taškou s potápěčským vybavením, a já mám dva kufry, z toho jeden je jeho. Na boarding pasech nejsou z nějakého důvodu vyznačena žádná zavazadla, ale společné zavazadlo platil Kuba. Ten chce logicky odbavit i svůj kufr, a já jeho nemůžu, protože mám koupený (tedy vlastně jsem ho dostal zadarmo) jen jeden. Nakonec situaci paní na check-inu pochopí rychleji než mossaďáci, odbaví mi prostě dva kufry a Kubovi tašku. Hmotnost letadla zůstane zachována a sekuriťáci budou mít pokoj. A proto je nikdo nemá rád.

Trošku kvasíme, Kuba potkal nějakého známého, pak nás naženou do ohrádky u brány bez WC, ale není to na dlouho, do letadla nastupujeme 30 minut před odletem. Odlétáme na čas. 4 hodiny trápení, potěšil až Menzies, naše zavazadla vyládoval rychlostí blesku a tak jsme lehce po půlnoci doma.

Šalom

No to se ví že z jinýho úhlu pohledu. To potápko. Dyť ty jsi zelenáč.
Kompletně, i jméno máš zelený.

Btw. reagovat na dosud nezveřejnej cestopis, zapisuju další prvenství.

Jdu makat na pokračování

Dík za cestopis. Příjemně mi ukrátil návrat ze zasněžené Ruzyně

Můžeš pokračovat

Pěkné, pěkné... Kolik stupňů mělo moře? Kdybych se v takovouto dobu měl odhodlat do vody, pak snad ve dvou silných neoprénech na sobě nebo rovnou s bruslemi v rukou...

23°C na hladině a úplně stejně v největší hloubce, kde jsme byli, tj. asi 34 metrů.

Pro představu vyhřívaný venkovní bazén v Podolí má 26°C.

Nezimomřivé typy jako já úplně v pohodě bez haubny, bez rukavic a jenom s trojkou neoprenem.

Myslel jsem si to... trojku neoprén si beru na Tahiti (taky ale bez rukavic), já bych asi jel do Egypta s těmi bruslemi

Hezké čtení...nevím proč, celou dobu jsem čekal, že se vyvrbí nějaký průser...a ono nic...

Protože jsem čtenáři tohoto brouka do hlavy nasadil už někde v prvních odstavcích

Rozmohl se nám tady takový nešvar.
Špatné používání názvů. (že, sch*****)
Chlápek v Dahabu je notafil, sbírání bankovek je notafilie. Tahle neděle se mimořádně povedla!
Nenaboural jsem ftěch závějích na silnicích, dal si hoďku mač v ping-pongu, 90 minut dřel v posilce, a pak lehká rozplavba kilometr v bazénu. A celej den se těšil, jestli alexx dokončí svůj cestopis.
Večer jsem zalehnul a pustil se do čtení.

Navnadil mě totiž ten druhý odstavec, dál jsem nečetl.
Infoboxy.
Srovnání s automobilismem.
Od člověka, který je pro mě (a druhým je Sau), zhmotněním slova řidič. Něco jako výrobce Lux pro sací stroje na úklid...

Nebudu se opakovat, alexx ví, že jeho cestopisy se mi moc líbí a jsem jeho věrnym čtenářem.
Tenhle mi udělal mimořádnou radost a hezky ukončil vydařenou neděli. Proč?

Za prvý - můžu si zase rejpnout do schwotta!
Za druhý - Egypt+Izrael, Eilat+Dahab+Jeruzalém+Betlém+Ramallah.
Moje první cesta po sametovce, první Rudý moře, první šnorchlování v životě, spaní ve spacáku na střeše hostelu v Jeruzalémě, nesmiřitelné bitvy v ping-pongu s Australanem Jimem, intifáda a pouliční střelba v Ramallahu, o skoro třicet let míň, o určitě dvacet kilo míň, o skoro dva miliony vlasů víc, no ty vole nostalgie jak prase...
Za třetí - urazil ´si už kus cesty. OWD, AOWD, NITROX, house reef v buddy-team, paráda!
A trochu závist: leden v Egyptě, dobrý dajfko, vynikající cena, to nadšení z objevování, fakt závist.

K jednomu z infoboxů: ztráta červené s klesající hloubkou (nebo stoupající hloubkou vlastně, jaxe to vezme, ale rozumíme si) je pakárna.
Hodně tomu pomůže baterka i při denním ponoru, berou si jí i potápky bez foťáku.
S GoPro bez červeného filtru snad ani nemá cenu natáčet.
Co jsi nenapsal je "vyvážení bílé". Tuhle funkci má i kompakt za pět tisíc. A může jí použít i šnorchlista, jak ty mu říkáš "samozvanej frýdajvr". V konkrétní hloubce (5, 15 nebo kde zrovna fotíš) zapneš funkci, před objektif dáš jasně bílou tabulku (kterou vidíš ty i foťák namodralou) a stiskneš tlačítko. "Tohle je bílá", dozví se o té modré ploše foťák, a přenastaví se.
Prodává se taková bílá plastová tabulka (čekal jsem že to je ten nákup v Dahabu), na spirále tužka. Z jedný strany můžeš pod vodou psát, (třeba Patrikovi co zrovna vidíte pod vodou {ale latinsky!!! a správně!!!}, druhou stranu si necháš čistou pro foťák.
Já už nefotim, klidně ti jí dám. Btw, nedáme někdy v Karlíně voběd

No ono abych v 10 metrech mohl přesvědčit gopročko (jestli to vůbec) umí, že bílá je bílá, tak bych musel otevřít protipovodňový futrál . Neměl bys nějakou tabulku, která zmate foťák už na hladinou tak, že v 15 bude bílá... bílá? (sorry za reklamu na prací prostředek).

Červený filtr jsme měli mít, to uznávám, poprvé mě to napadlo podruhé v Dahabu, kdy jedna paní filtr reklamovala, že je úplně nahovno (asi jí prodali nějaký šmejd).

Baterku jsme už zkoušeli a moc to nepomohlo, ale příště zkusíme znova, pokud tvrdíš, že to funguje.

Nešvaru v názvosloví jsem si vědom, nicméně notafil je terminus technikus poměrně neznámý a v některých našich spoluobčanech medvědího vzezření by mohl vyvolat představy katolického kněze uspokojujícího se nad zeleným zpěvníkem "Já, Písnička 1". Takže jsem raději kreativně kladl důraz na slůvko "především" před podtrženými mincemi v definici .

No jo, to jsem zase votevřel pandořinu skříňku...
Numismatika jsou "především" mince, a taky medaile nebo vyznamenání, apod.
Notafilie jsou "především" bankovky, a taky dluhopisy, diplomy a jiné listiny.
Ale neva.

edit: už trochu provokuju, já vim. Řekněme, že numismatika je něco jako matematika, a notafilie je něco jako geometrie, součást matematiky. Nejsem zas´ takovej hnidopich jak tady schválně vystupuju. To schwoťťák za to může!


Goučko jsem nikdy neměl, ale tuhle funkci asi nemá. S tím přejíždíš z útesu do modrý vody dynamicky, možná by to ani nešlo, vůbec netušim.
Filtr na goučko neni žádnej zázrak, ale lepší než drátem do masky. Nejlepší je držák na goučko a na něm silná baterka.

Na svejch fotkách preferuju okrový čelo před modrym čelem, červenou přidávám v kompu doma.