Na cestě do komunistického rájeDokud mám internet, popíšu kousek cesty, zbytek bude na samostatný report, snad opět psaný den po dni, po večerech a ránech, po hotelích Lidově Demokratického zázraku Asie.
Fotky dodám posléze, jsem veš líná, unavená, a prostě se mi nechce.
Den nultý, pátekPůl druhé. Je třeba se zvednout a odejít, ale v práci se pořád něco děje a není to jednoduché. Mizím. Netradiční trasou na Václavák tramvají, pak áčkem a 119. Kufr se svině nechce nějak solidně pohybovat. Na letišti zjišťuju, že mu "praskla guma" a vzorek už taky nemá nejlepší. Odbavuju bágl, u přepážky Luftwaffe nikdo není, do salónku, a za chvíli odlet do Mnichova. V ceně hladoletu pití a sušenka. Neurazí na čtyřiceti minutách.
Z letadla jdu poslední, mám na přestup dvě hodiny a to v rámci jednoho terminálu nemůže být problém. A taky není. Pasovka i směrem ze Schengenu automat, takže fofr, přesun vlakem do boudy s bránama "L", a tam bloumám, dobíjím mobil, bohužel žádný použitelný salónek tady není a máme hodinu sekeru.
Mohl jsem si vzít ve velrybě horní palubu (posledních 5 řad je dobytčák), ale šel jsem dolů. Soudruh Seatguru vidí dvě zelená, tj. dobrá místa, a jedno z nich je volné, tak při el. checkinu neváhám. Jako místa na nohy dost, neomezený přístup od okna do uličky neurazí, ale IFEmu nefungoval zvuk (dávám jeden film s titulkama bez zvuku a pak se snažím spát), ploutev má velryba tak obrovskou, že přes ni stejně není nic vidět... asi bych příště zvážil jiné místo. IFE středověk, nevím, jak to do třistaosmdesátky dostali, sice dotykové, ale odezva jak v letadle z roku 1995.
Den první, sobotaPřistání s půlhodinovou sekerou, další hodinu mi trvá nekonečný přesun od letadla k vlaku. Celkem nikdo nezdržoval, ale chodby jsou dlouhé a ještě kus vláčkem. Pasovka byla ani ne deset minut, celnice pět minut (tři borci předemnou měli dohromady asi 15 zavazadel), vybrat prachy z bankomatu ICBC, koupit a nabít Yikatong kartu, a stihnout vlak.
Kufr jede čím dál hůř, a jako na potvoru mám sice ubytko blízko stanice Dongzhimen, ale s kufrem zas tak blízko ne, je to přesně 1,5 stanice metra. Jedu dvě a podle instrukcí od majitele bytu se kus vracím. Nacházím to, a hned na bytě strhávám gumový běhoun kolečka. Chvilku asi můžu jezdit po plastu, ale zkusím někde splašit nový kufr. Věděl jsem, že tohle bude jeho poslední cesta... no už jsem měl mít nový.
Dávám si rychlou sprchu a jedu na vytipovanou dnešní akci: Old Summer Palace. V metru ale potkám nějaké amíky, jejichž vůdce dost akčně básní o vedlejším New Summer Palace. Mám cca čtyři hodiny světla, což není mnoho (oba areály jsou obrovské), tak volím ten menší, nový. A byla to zřejmě dobrá volba.
Vsuvka z dopisu věrného čtenáře:
Citace:
Vážená CK Alexx,
chtěl bych vám tímto naštvaně "poděkovat". Na jedné z minulých cest do Pekingu mě Váš průvodce tahal po nesmyslech jako je Temple of Heaven a Zakázané město. Chtěl bych tímto vyjádřit, že pan průvodce nevěděl, co činí, protože v opačném případě by naši skupinu zajisté zavedl do Letního paláce, jenžto je mnohem zajímavější než obě výše zmíněná místa dohromady.
Fuctě váš
Erich Vosáhlo
diplomovaný specialista výdeje kávy
Imho kdo má rád parky, zahrady, vodu, lekníny či lopuchy nebo co to je, kameny, mosty, lodičky, altány, paláce... tož jasná volba, dobrých deset kilometrů jsem tam nachodil. Škoda pošmourného počasí, fotky asi nebudou stat za moc, ale já se kochal tři hodiny, až do té míry, že jsem k hlavním památkám dorazil až jaksi po zavíračce, když už vyháněli lidi. Dobrý důvod se sem vrátit, strašně mile mě překvapilo, že je tu neskutečně čisto, Číňani se (i v letadle!) chovali jako lidi, málo zahraničních turistů (číňanů jako všude, jako číňanů), žádný Čech, Slovák, Rus ani Polák, a jenom jednu babku jsem viděl hodit petku do záhonu, nikoho jsem neslyšel potahovat z paty ani z též s rozběhem plivat. Je mi jasné, že jsem v Pekingu a že páně Čočíkovy reporty z zapadlých třímiliónových vesnic jsou více vypovídající... ale stejně. Palec nahoru... k tomu se ještě vrátíme.
Na přestupní stanici Xizhimen mi Maps.Me ukazují velký obchoďák, ale prošel jsem všech jeho sedm pater a žádné kufry, jenom hadříky a serepetičky. Zítra druhý pokus. Zatím mě těší metro, které jezdí jak o závod o víkendu snad ve dvouminutových intervalech, a není z daleka narvané.
Mám hlad jako svině, ale nám vůbec náladu se někde dohadovat o přednost v jízdě s čínským jídelním lístkem, tak beru krabici suši v sedmjedenáctce přes ulici, kam stejně musím pro pití. I tak mě těší představa, že si můžu demokraticky dát k jídlu kde chci a co chci, což mi za čtrnáct dní nejspíš soudruzi z KLDR vyženou z hlavy.
Zpět k palci nahoru (pro anglofily thumbs up). Facebook nefunguje. Google nefunguje. AirBNB (přes které bydlím) funguje, ale já expert jsem zapoměl na podstatnou věc - když nefunguje Facebook a já se loguju přes Facebook, tak si můžu tak akorát... Ale co ne nejhorší, připravená VPNka nefunguje. A přes ten maowall se mi seká i Radiožurnál. A i za ten sekaný Radiožurnál bych byl v Pchjongjangu rád. Takže nic, doma jsou tři odpoledne, tady devět, spal jsem v noci tak hodinu tak se pokusím zabrat. Budíček na půl šestou, zítra bude dlouhý den.
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
.
