Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com

Předmluva

Do Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu se jezdí snad od začátku Akčních Letenek dot com. Všichni už tam byli, někteří opakovaně, je tady spousta informací a reportů, ale mě tenhle region nijak zvlášť nezajímal. Někdy v zimě jsme ale s bratry (Michal, Martin) řešili, co s cyrilo-husovským víkendem, a nakonec jsme naplánovali roadtrip na týden. Později se k nám přidal ještě bývalý kolega z práce Kuba, a náš tým byl kompletní.

Předem nutno dodat, že jsem na AL ani jinde nečetl žádný report z Gruzie (a jestli, tak dávno), nezjišťoval předem ceny a finty, jak ušetřit (kromě auta), nezjišťoval tipy na spaní, památky atp. Do značně provařené destinace jsme se tak vydali čistě naslepo, resp. s vlastním výzkumem před cestou. Prostě jsem nechtěl kopírovat něčí itinerář a mít nějaká očekávání.

Určitě se tak objeví komentáře "Vždyť vy jste vynechali..., "Vždyť vy jste projeli kolem...", "Kurvíte ceny", "Jak jste mohli..." atp. Jsme si toho vědomi. Třeba ale zase vy v mém cestopisu najdete místo, které jsme objevili jakousi haluzí, a nikdo z fóra tam ještě nebyl (nebo málokdo).

Roadtrip po Kavkaze s CK Alexx


Den 0., den, kdy naložit autobus trvá déle než naložit Boeing

Z práce jdeme rovnou... domů, a to je poprvé, co se mi tohle stalo. Odjezd busu je až někdy před devátou, odjíždíme z Florence do Wroclawi a tuto trasu zajišťuje pouhý jeden spoj, EcoLines do Rigy. Autobus je velký, dvoupatrový, a poněkud plný, lidí, i zavazadel, ale 40 minut plnění je trochu too much. Půlhodinovou sekeru jsme už do Wroclawi nedohnali.

Den 1. - Lanovky a dům hrůzy

Vystupujeme na podivném novém autobusáku zahrabaném v podzemí obchodního domu, trochu jako by Florenc přestěhovali pod Palladium. Dost divné. Dá se odsud ale prakticky suchou nohou dojít na nádraží, odkud odjíždí autobus na letiště. Za hodinu a půl - máme tak čas se najíst ve 24/7 nádražním bufetu, potkat s Michalem, který přijel busem z Ostravy, a společně pak najít zastávku busu 206 na letiště.

Letiště ve Wroclawi je tak nějak OK, je to týden od mé návštěvy a zpětně si nevybavuju ani nic pozitivního, co bych napsal, ale ani nic negativního. Prostě jsme nějak prošli kontrolama, naboardovali a více méně na čas i odletěli do Kutaisi, města, ve kterém kdyby nebylo letiště, nejspíš nebudeme vůbec vědět, že existuje. Asi částečně právem.

V jedenáct přistáváme v Kutaisi, bágly nám žádné nesebrali (Wizzair, máme jenom příruční), a tak jsme za pár minut v lehce stísněné příletové hale, kterou od té odletové odděluje jenom páska. Z bankomatu páčíme nějaké peníze do startu - tak, abychom měli na taxík a na půjčení auta, což nevíme, jestli bude možné kartou (nebude).

Auto máme půjčené od Cars4Rent, jedeme tedy taxíkem (usmlouvaným z 40 lari na 30, což je o 50% víc, než by nás stál autobus - alespoň takové máme informace, 5 lari za bus někam k mekáči). Asi je to pořád moc, ale zatím nevíme. Přijde nám to za 23 km fér (cca 270 Kč).

Taxikář nabízí že nás raději bude vozit po památkách on, ale to nechceme, základním prvkem naší cesty je roadtrip, ale roadtrip s místním týpkem fakt ne. Za 20 minut nás vyhazuje před domem půjčovny, tady je ale zavřeno.

To je celkem logické, máme si vyzvednout auto až později. Je hodně přes 30 stupňů a my hledáme hospodu, kam můžeme zapadnout, najíst se, a počkat na půjčovnu. Tu nacházíme v navenek dost děsivě vypadajícím paneláku obloženém mozaikou, ze které už mnoho nezbylo. Doporučuju jako základnu ke kvasení po příletu a nebo před odletem, je to na "rohu" ulic Rustaveli a Beri-Tevdores, Google má v tom místě značku "Mega TV".

Prostorná restaurace s takovým lehce odměřeným personálem, ale levné čepované pivo a jídlo, a hlavně velká a prázdná - nikdo vás netlačí očima, abyste vypadli.

Mezi prvním a druhým pivem (řidič samozřejmě pije hruškovou limonádu) jdeme okouknout půjčovnu. Je skoro jedna, týpek tam je, ale prý ještě musí s autem na myčku a máme přijít v ty dvě. Před druhou tedy platíme v hospodě a přesouváme se zpět, kde podepisujeme smlouvu na nulaprocentní spoluúčast, žádné zálohy kartou, ani cash, platíme něco okolo tisíce lari za čtrnáctiletou Toyotu RAV 4, má nalítáno asi čtvrt miliónu km, je v podstatě v plné palbě a tachometr má v mílích. Zajímavé, asi import z USA.

Půjčovna evidentně funguje jako prostředník, tak, že dovnitř Gruzie cílí na majitele aut, kteří jsou ochotni je za úplatu půjčovat turistům, na webu pak na turisty, kteří si mohou vybrat konkrétní auto. V nabídce má desítky SUV a pak většinou Priusy. O tom jsme uvažovali a nebylo dne, kdy bychom neprohlásili "ještě že jsme si nevzali Prius“.



Papírově můžu podle smlouvy řídit já a dva další řidiči. Není však uvedeno kteří. Můžeme tak teoretiky řídit všichni, ale Kuba se za volant nijak netlačil. Neuvedení dalších řidičů by mohl být trochu problém kvůli externí pojistce.

Máme lejstro v gruzínštině a ruštině, kterému říkáme permit na přejezd hranic do Arménie, později se ukázalo, že je to hodně obecná plná moc a asi bychom mohli auto vyvézt i do Ázerbajdžánu, Turecka, vystřelit do vesmíru nebo ho nechat rozebrat či zpopelnit. Nic z toho ale není v plánu. Tedy ne úplně.

Jedeme, po troše trápení s jedním bankomatem vybíráme z druhého provozní hotovost a nějaké kapesné, a míříme směrem k Čiatuře. Cesta je špatná - prizmatem okamžiku - zpětně mi přijde úplně v pohodě. Hodně dobytka na cestě, sem tam hromada písku nebo štěrku přes půl vozovky, sem tam se ztrácí asfalt... normálka pohoda jazz.

Krátce zastavujeme na místě, které fakt nevím jak se jmenuje (Katshki pillar - doplněno), ale je na hodně fotkách - jakýsi klášter na skalním sloupu, hezké místo. Jsou tu dvě parkoviště, parkujeme na dolním a k hornímu musíme po svých. Je tu na focení nějaká místní svatba, ti vyjeli až nahoru, ale je to největší krpál, jaký jsem na betonové cestě viděl, tak odhadem 30°. Už je to na hraně toho, co se dá jít pěšky. Horko k padnutí, ke 40° ve stínu.

Čiatura je město, které stojí za vidění. Původně tu jezdilo snad deset linek lanovek, dnes zbyly dvě, obě odjíždí prakticky od hotelu Newland, kde jsme si rezervovali ubytko a taky tam spíme (100 lari/4 os.). Místo pokojů dostáváme dorm, asi downgrade, máme sice pro sebe 16 postelí, ale moc luxusně to tady nevypadá. No nic.

Město je rozdělené na 2 části řekou, podél řeky se táhne na každé straně jedna hlavní ulice. Spodní stanice obou lanovek je v části s náměstím a hotelem Newland. První lanovka jezdí přes ulici na kopec. Je hodně improvizovaná, a slouží už asi dost dlouho. Jízdné se neplatí, za tu cenu dostanete pár minut strachu a celkem solidní výhled na město, pravděpodobně tady někde bude vstup do některého z manganových dolů. Druhá lanovka jede přes řeku, železnici, na kopec s velkým křížem a malým sídlištěm. Asi tři paneláky. Obě stanice druhé "linky" jsou z roku 1953 a z podobné doby bude i sídliště u horní stanice. Ani na paneláky, ani na stanice, se těch posledních cca 65 let asi nesáhlo. Opět zdarma, stojí za to sem vyjet, a vidět nejhorší paneláky, jaké snad vidět lze. Pořád se v některých bytech bydlí.

Je čas na pivko, jdeme hledat nějakou normální hospodu. Moc tady toho není, staví se nová centrální stanice asi tří nebo čtyř linek lanovky, ale zdá se, že stavba poněkud ustrnula. Hospodu nacházíme za nádražím na druhé straně řeky, pod jednou z nefunkčních lanovek. Dáváme asi tak dvě pivka a vracíme se na hotel, kde dáváme večeři a další pivo (asi Staráč nebo Kozel, z flašky).



Den 2., den, kdy stoupáme a pak zase klesáme

Ladislav Zibura ve své poslední (3.) knize napsal, že co se v Gruzii nepostavilo už dávno, se nepostavilo vůbec, a co se dávno postavilo, chátrá. Tahle jedna věta shrnuje Čiaturu úplně přesně, a to tady Zibura nikdy nebyl. Těšíme se, co bude dál.

Z Chiatury se vracíme východní cestou a trvá asi hodinu, než se dostaneme na kvalitní dálnici (pravděpodobně jedinou v Gruzii), kde hned zastavujeme na odpočívadle jako z jiného světa. Cesta z Chiatury na východ je výrazně lepší, ale obě jsou průjezdné i normálním autem. Naším hlavním cílem je dnes kostel "Tsminda Sameba". Pokud si dáte na Googlu vyhledat obrázky Gruzie, pravděpodobně bude na velké části z nich.

Snídáme v bufetu u cesty, nemáme odhad, tak objednáváme strašně moc jídla (to se nám nedařilo až do konce). Vůbec by mi nevadilo, kdyby chačapuri dělala nějaká babča u nás na sídlišti.

Chceme dojet autem nahoru k němu, ale několikrát nás místní otáčejí. Nevíme moc proč, tak jdeme pěšky. Z vesnice je to asi 45 minut do strmého krpálu, opět je hodně přes třicet stupňů.

Kostelík nic moc, davy turistů - už i čínských, ale místo samotné je fascinující, výhled na pětitisícovku Kazbeg. Dolů se necháváme za 10 lari na osobu hodit místňákem po cestě, která není vůbec v mapě, hodně se tady staví a mapa vůbec neodpovídá reálné situaci. Cesta je fakt fest hustá, asi bychom to teda vyjeli, ale byl by to dost záhul. Nelitujeme utracených lari, pěší cesta dolů by byla hodně nebezpečná, půda je vyprahlá a prach hodně klouže - nemáme zrovna ideální boty, snad teda kromě Kuby.

Platíme 2 lari - to nás už nevytrhne - týpkovi, který provozuje kavárnu na "trailheadu" a zabral kus cesty, poslední metry, kam se dá autem, jako placené parkoviště.

Cestou zpět zastavujeme na několika zajímavých místech, na podivné otevřené jeskyni a pak pár vyhlídkách, zejména "Koruna Kavkazu" (Monument gruzínsko-ruského přátelství) se nám líbí (betonový kruh s mozaikou, vypadá jako (královská) koruna vzhůru nohama), a pak na klášter Ananuri. Hezké místo, dost kramářů, dají se tady koupit suvenýry. Celá cesta cca od Ananuri po Kazbegi (=Stepantsminda) je spektakulární, asi i dál k ruské hranici a do severoosetského Vladikavkazu.

Zajímavým fenoménem Gruzie jsou krávy. Je jich všude plno, a asi zejména v horku okupují mosty, kde je nejspíš chladněji. Mosty jsou tak notně posrané a projet stádem krav chvilku trvá.

Za zastavení stojí i katedrála ve městě Mtsketa, v podstatě severním předměstí Tbilisi, tady je už vidět vliv hlavního města - hodně turistů.

Máme ještě chvíli času, a tak zastavujeme u spodní stanice Tbiliské lanovky a vyjíždíme (2,5 lari na osobu plus místní lítačka (vratná) za 2 lari) nahoru k pevnosti a soše Matky Gruzie, fotíme futuristickou koncertní síň a nedaleký most přes řeku... a tím dnešek tak nějak končíme. Dole pak lítačku za 2 lari prodáváme skupině Češek, abychom jim i sobě ušetřili frontu.

Nechceme spát v Tbilisi, a tak jedeme na vytipovaný hotel Rustavi v Rustavi, což je obrovské sídliště jižně od Tbilisi, taková Petržalka, jen trochu dál.

Máme psychologický limit 1000 Kč / 100 lari za všechny (10€/os.), a za tu cenu nám nabízejí jenom pokoje bez klimy, což vzhledem k nočním teplotám lehce pod třicet, a denním lehce nad čtyřicet, není dobrý nápad. Pokoje s klimou jsou dražší (asi za 140 lari dva pokoje).

Kluci cestou viděli hotel Pegas, nevypadá nic moc, ale za 100 lari dva pokoje s klimou, super ubytko, nejlepší za celou cestu v dané cenové relaci. Vedle hotelu je restaurace, kde se dá dobře najíst a popít cosi místního (;-) Staropramen) točeného pivka.



Den 3., den, kdy se stěhujeme do Arménie

Ráno s Kubou nemůžeme dospat, tak si dáváme asi 4kilometrový pochoďák po sídlišti. Lehká potěmkiáda, solidně vypadají baráky kolem hlavní ulice, parky dost zanedbané, ulice dál od centra postrádají zpevněný povrch. Kolem a kolem - čekal jsem (od celého Kavkazu) hornatý Uzbekistán, a dostal jsem hornatou Ukrajinu. Tudíž palec nahoru. Peněz je málo, to je vidět, ale lidi se snaží udělat z mála něco, kde se dá žít. Jo a mají tu mekáč (tj. v Rustavi, ale i jinde). Potkáte i Wendy's a Dunkin Donuts. To mě celkem překvapilo. My ale raději testujeme místní kebaby, šašliky, chinkali a chačapuri.

Po sedmé vyrážíme směr klášter Sv. Davida z Garedži. Cesta je děsná. Polní. Pro traktory. Jako dáváme to, ale občas je třeba vystoupit a podívat se na situaci s velkými dírami a šutry. Jednou nás navigace vede vojenskou základnou. Musíme objíždět a je to na dlouho. Poučení: od Rustavi sem nejezdit.

Samotný klášter necháváme (zatím) být, bereme cosi vody a vydáváme se na vrchol hřebene, v podstatě už do Ázerbajdžánu. Přidává se k nám pes s pracovním názvem Dogan (z Mayovek), jde s námi asi dvě hodiny. Cesta kolem vytesaných jeskyní vypadá na zabití, vrstva prachu/písku, tak jdeme raději po hřebeni a slézáme zpět ke klášteru. Dva litry vody jsme vypili cestou, na parkovišti jsme od mnicha zakoupili další čtyři a ty jsme vycucli v zápětí. Klášter si procházíme až teď, a není moc o co stát. Opět cca 35°. Vracíme se po mnohem inteligentnější cestě do vesnice Udabno, kde dáváme brunch, jakési místní sýry a chleba, jako dobré, ale turisticky napálené (hostel pro zápaďáky). A zase pijeme hromadu tekutin.

Z Udabna je už cesta solidní (Prius-frindly), ale cesta mezi Udabnem a klášterem... not so much, chce to vyšší podvozek. Asi by to šlo, ale bylo by to nepříjemné. Navíc nám lehce dochází benzín, Toyota si za své služby říká o solidní porci benzínu, ale vystačí to do civilizace. Někde před nájezdem na hlavní cestu (ve městě Sagarejo) nám začne svítit kontrolka slabého tlaku v pneumatikách, hledáme na pumpách vzduch, ale ten není, tak za 2 lari necháváme zkontrolovat kola v pneuservisu a dohustit levou zadní. Pak už se držely všechny dobře.

Přes Tbilisi a Marneuli přijíždíme na hraniční přechod s Arménií. Velká neznámá. Gruzínská strana OK, jenom nás brzdí Řek před náma ve frontě, asi má nějaký problém s papírama. Cca 15 minut. Arménská strana je na hodinu, musíme na celnici pro nějaký papír k autu, se kterým zase musíme do pojišťovny zaplatit nekřesťanských asi 130 lari desetidenní pojistku. Podle pojistky můžu řídit já a jeden další řidič. Není řečeno který. Neřešíme.

Jsme v Arménii a máme už jenom dva poslední úkoly. Dojet k jezeru Sevan, prohlédnout si klášter Sevan, a někde se v jezeře vykoupat a najít ubytko.

Cesta je dost hrozná (zpětně je třeba říct, že na arménské poměry lepší průměr). Nemáme cash a bankomat u cesty najdeme až v městě Ijevan (na přechodu nebyl, a kolem cesty jsme nic neviděli). Zajímavostí cesty je, že se často křižuje s železnicí na vysokých mostech, a vždy před mostem a za mostem, několik stovek metrů, se cesta rozšíří na čtyřpruh a zmizí díry. Mám teorii, že železniční mosty křížené s čtyřproudovkou jsou populárním námětem místních fotografů a vládní propagandy.

Klášter Sevan je zase Mekkou batůžkářů, jednodenních výletů z Jerevanu, a je tady kopec lidí. Ale dá se, nic se neplatí, jenom pár set dramů za parkovné (1000 dramů je cca 50 Kč nebo 2€, limit na hotel jsme vypočítali na 20000 dramů).

Chceme objet jezero po východní straně do městečka Vardenis a někde se vykoupat. To se ukazuje jako problém, pláží je málo, ale něco najdeme. Pomalu se smráká, hotely nikde. Nějaká hnusná kuča se nám nabízí, borci vedle slaví narozeniny, to bychom se asi nevyspali, a tak jedeme dál. Jeden hezký hotel najdeme, ale chce 70000 dramů (zbohatlík, mafie, pračka jsou slova, která padají posléze v autě). Vedle v tučňáčí hospodě dáváme večeři, za těžké peníze mini porce.

Asfalt je dávno pryč (byť cesta je v mapě červená), světlo taky, světla moc nesvítí hledáme cosi podle navigace ale nic... a tak dojedeme kdesi po desáté až do toho Vardenisu, kde se ubytujeme v solidním hotýlku v centru za 20000. Vzhledem k nadmořské výšce cca 1800 metrů už nevyžadujeme klimatizaci a stejně nemáme na vybranou.

Den 4., den, kdy vidíme následky války a jdeme na ministerstvo

Před cestou do hor musíme doplnit benzín, ale město ještě spí a musíme chvilku čekat na správného týpka v jeepu s tím správným klíčem od stojanu. Pak už se po krásné nové cestě přes Sodits pass dostáváme přes hranice nikým uznaným neuznané Republiky Arcach, známé spíše jako Náhorní Karabach. Pár kilometrů za hranicí je budka, kde se musíme zaregistrovat a dostáváme papír s adresou Ministerstva Zahraničí v Stepanakertu, kde si máme požádat o víza.

V bistru u cesty dáváme snídani - ochutnáváme různé druhy místního pečiva a pokračujeme na hlavní silniční okruh, který spojuje hlavní město na jihu s druhým větším městem země - Mertakertem (asi, cca 5000 obyvatel).

Po západní silnici pokračujeme na jih, procházíme si obnovený hrad Tigranakert (a poprvé platíme vstupné), a pak si projíždíme ruiny města Akna (Agdam), což je dost zážitek a první místo, kam jsem se zatím dostal, kde je ve vzduchu cítit válka. Ruiny domů jsou všude. Ostnatý drát, něco jako Varosha na Kypru, jen starší budovy. Centrem města je Perská mešita, kterou stojí za to si projít, nicméně nedaleko odsud je cca 100x100 metrů vojenská základna, a samozřejmě nevíme, co se tady smí a nesmí. Hodně ulic je zarostlých nebo zatarasených, trochu bloudíme než se nám podaří najít cestu ven jinou, než kterou jsme sem přijeli. Na kraji města vidíme tři týpky s profi kamerou, asi se sem může. Je to místo, kam byste chtěli jet točit válečné reportáže. Je tu klid, ale jeden nikdy neví. Arméni si hodně zkusili s Turky, ale sami asi tak trochu nemají ruce čisté, když přijde na Azery.

Fotíme ještě ruiny pevnosti Askaran a pak už parkujeme na kraji Stepanakertu, u známé sochy "Děduška a bábuška", která je tak trochu symbolem Arcachu. Je tu plno kramářů a je to ideální místo, kde si nakoupit suvenýry - jinak je to ve městě slabší, proti Stepanakertu je i Havířov historickým, krásným městem. Prostě sídliště.

Ministerstvo je na pohodu, můžeme si vybrat, jestli chceme víza do pasu (chceme) nebo ne, platíme každý 3000 dramů (cca 6 dolarů), za čtvrt hodinky máme víza a papír pro policajta na hranicích, a jdeme na oběd. Kebab v chlebu, celkem dobré, ale v boudě je od grilu horko a venku zase čtyřicet.

Čekali jsme, že Náhorní Karabach je nahoře, na horách, a tak tady bude chládek (30° třeba) jako v Kazbegi. Západní půlka hornatá opravdu je, ale samotné centrum a východ je v údolí, na ázerbajdžánské placce. Vidíme ji podruhé (poprvé včera od Davida z Garedži) a nevypadá moc lákavě.

Bavíme se o tom, jak debilní tady mají semafory. Na divných místech, daleko od cesty, špatně je vidět, které světlo svítí. Když v tom píšťalka. Jedu, ale jde za mnou policajt. Kluci radí zastavit. Jsem trochu nalomený na variantu "ujet", ale pak se vynoří i policejní auto. Tak na 90% jsem jednu z těch blbě osemaforovaných křižovatek profičel na červenou.

Couvám po krajnici k policajtovi, sypu si v rámci omezené slovní zásoby popel na hlavu, a vyjdu z toho dobře, radí kudy z města ven a loučí se. Zlatý policajt. Hlavně, že se nic nestalo, nejsme si jistí, jestli sem naše auto může, a už vůbec ne, jestli nám tu platí pojistky.

Zastavujeme u nějaké staré hradby v Shushi, a pak se vracíme spodním přechodem do Arménie. Kontrola pasů v budce zabrala tak 40 sekund od vystoupení 1. člověka z auta po nastoupení posledního zpět do auta. Jeden pas, kontrola víza, borec tušil, že ostatní to máme stejně. Papír z ministerstva si nechal a čau.

U městečka Khndzoresk sjíždíme z hlavní cesty ke krásnému visutému mostu, který vede do vesničky vydlabané ve skále. Zajímavé místo, chce to trochu odvahy, komu se dělá blbě z výšek, může alespoň navštívit jedno vzorové skalní obydlí (i s televizí) a dát si asi 400 schodů k mostu jen tak, na pivko (dole je restaurace).

Máme dobrý čas, tak chvilku přemítáme, který hotel se nám v městě Goris líbí nejvíc, nic není dokonalé (rozuměj za 20000 dramů), ale nakonec bereme dva pokoje v jednom motýlku, dáváme nějaká obskurní jídla ve sklepní reštyce v centru a pak u našich domácích koštujeme na zahrádce víno a vyprávíme vtipy na téma Rádio Jerevan.



Den 5., Ararat a šílená arménská highway M2

Máme domluvenu snídani na půl sedmou, místní se nejdřív netvářili, ale co by pro nás za 1000 dramů na hlavu neudělali. Pokus o kontinentální snídani, trochu sýra, salámu, vajíčko, chleba, čaj. Lepší by bylo dát si cestou chačapuri.

Jedeme na klášter do Tatevu, cesta... s SUV OK, s Priusem raději lanovkou (která je strašně dlouhá, tak 6 km, a ušetří cca 12 km serpentin). Ale krásná scenérie. Cestou je v mapě cosi jako "Satan's Bridge Rock Formation", to jsme ale nenašli, jenom jakýsi termální bazének.

Klášter Tatev je fajn, jednak super scenérie, jednak jsme zrovna stihli arménskou bohoslužbu. Arménská verze křesťanství mi silně připomíná islám. V kostele se nesedí, ale stojí, případně kleká a klaní k zemi.

Až teprve v devět, kdy jsme u konce lanovky blíže k civilizaci, to vypadá, že začne fungovat. To my už ale míříme na hodně, hodně dlouhý přesun k Araratu. Cesta na mapě vypadá jako superhlavní čtyřproudovka. V reálu je to hodně špatná dvouproudá okreska, s dírami, kdysi dávno vyfrézovanými čtverci k zaasfaltování, a hrozně hrbolatá. Auto úpí. Provoz naštěstí nic moc.

Jeden americký Armén, kterého jsme potkali včera v Stepanakertu na ministerstvu, nám poradil zastávku na Karahunj (anglicky asi Karahenge), arménské Stonehenge - kameny v řadách a kruzích, některé s vyvrtaným otvorem. Stojí to za návštěvu, na místě je wifi .

Na Ararat koukáme z chrámu Khor Virap, který je hoře (v Turecku) nejblíže, ale samotný Ararat se na obzoru objevoval už hodinu před příjezdem. Na planině s nadmořskou výškou kolem 1000 m n. m. působí přes 5000 metrů vysoká hora jako zjevení. Je symbolem Arménů (na státním znaku dnešní i sovětské Arménie), jen je tak trochu v Turecku a běžný Armén se na ni může dívat jenom z dálky (hranice mezi Tureckem a Arménií je zavřená). Konečně ho vidím takhle "naživo", dosud vždy jen z letadla.

Stíháme ještě Garni Temple (platí se vstupné), zkratkou přes pole, brody, kde narážíme na první monument arménské abecedy, a Geghard Monastery kousek dál už po dobré cestě (zdarma), který je zajímavý, asi nejzajímavější na celé cestě.

Jedeme dolů do Jerevanu hledat hotel, což se podařilo velmi rychle, dokonce za 16000 dramů. Není to nic moc, klimatizace "Sdělano v CCCP", záchod moc nefunguje... no co už.

Jedeme si projít centrum, je to celkem moderní metropole a dalo by se tu žít. Žádní turisti, pokud vás zajímají města, můžeme jenom doporučit. Začínáme parkováním a focením před budovou rozhlasu (kdo by odolal), a u sochy ženy s rádiem v ruce, které hraje (asi) to, co zrovna "Rádio Jerevan" vysílá.

Kolem "Chačaturianovy koncertní síně" postupně přicházíme na Náměstí Republiky, klasickém místě pro různé demonstrace, dnes je tu nácvik na nějaký ten koncert.



Večeři si dáváme v nějakém parku v podniku "tradiční arménské specialisty", a tak ochutnáváme nějaké polívky, spešl omelety, a ajarian chačapuri, které s Arménií nemá nic společného, ale zase to bylo všechno dobré a měli čepované pivo.



Den 6., Karlovarské oplatky na střeše Arménie

Silniční/dálniční okruh kolem Jerevanu je nejspíš zbožné přání, a tak přestože bydlíme skoro u něj, je ráno lepší jet centrem. Zastavujeme u katedrály Zvarnots, ale areál je a bude ještě tři hodiny zavřený, a tak procházíme areál sousední univerzity/semináře Echmiadzin, ale kostel je tady v rekonstrukci.

Cílem dne je vytáhnout Toyotu nad 3000 m n. m., což se dá celkem v pohodě po úzkých horských silničkách k jezeru Kari pod vrcholem čtyřtisícovky Aragats - zdá se být krásně přístupná několikahodinovým trekem. My si ale jenom obcháme jezírko ve výšce asi 3200 m n. m. Cítím trochu deficit vzduchu, ale nic hrozného.

Chtěli jsme si tady nahoře v hospodě dát snídani, ale místní matrona servírka se chová hůř, než prodavačka oplatek ve Vřídelní kolonádě. Čaj nět. Kafe nět. Menu o 150 položkách a máme kuře. Chcete kuře? Nechceme, to raději golod.

Sjíždíme dolů k hradu Amberd, kde zrovna přistavil autobus amerických mileniálů v naprosto nevhodné obuvi, kteří se hroutí, když vidí poprvé v životě turecký záchod, a tak je tu trochu živěji, než nahoře u jezera. Škoda. Každopádně Aragats je podle mě jedním z cílů mimo vyšlapané stezky, kam má v Arménii smysl dorazit, a pokud má někdo tu touhu, lze si zřejmě snadno vyšlápnout na čtyřtisícovku.

U sjezdu z hory k silnici M3 je monument arménské abecedy, která je mi oproti té gruzínské strašně nesympatická. Každé písmeno vypadá jako nějaké písmeno latinky, cyrilice nebo řecké alfabety, jen s nějakým cancourem navíc nebo zrcadlově otočené. Podobný monument je i jižně od Jerevanu (obrázek výše), ale ten jsme našli jenom náhodou a nejsme schopni vysvětlit, kde je. Gruzínská abeceda by se dala naučit poměrně rychle, znaky nepřipomínají nic (moc), což je dobře, obloučky, trojky, hromádky, účka... rychle jsme uměli a, i, l, a další písmena. Víc jsme se jí nezabývali, nebylo to třeba, ale kdyby jeden chtěl, má to pod kůží raz dva.

U silnice směrem ke Gyumri snídáme (rozuměj obědváme) v jakési okresní vesnici, kde jsme viděli největší (zákazníkům přístupnou) pekárnu na světě (asi). Desítky pekařů a rovnou prodavačů, pece různých tvarů, a pečiva různých vůní. Peklo pro celiaky. Ale nebe pro nás .

V Gyumri bereme za poslední arménské peníze benzín (stejně nám zbylo) a míříme na hranice. Cesta z Gyumri k hranici je celkem špatná, těšíme se, že na gruzínské straně se zlepší - obecně nám zatím silnice v Gruzii přišly lepší než v Arménii.

Celnice na pohodu, obě strany jsme přejeli asi za 15 minut, nikdo jiný tady nebyl. Razítka, kontroly papírů, nejvíc času mi zabralo hledání peněženky s řidičákem, jehož kontrolu jsem na hranicích nepředvídal. Žádné poplatky. Těžko říct, jak by se tudy do Arménie přijíždělo - nevypadá to tady ani na to, že by se tady dalo koupit pojištění.

Cesta na Gruzínské straně - jedním slovem - hrůza. Do prvního města, Ninotsmindy, jedeme hodinu. 23 kilometrů. Tam se cesta trochu lepší, ale je nám jasné, že dnes už nemáme šanci stihnout skalní město Vardzia, a tak jsme rozhodnuti najít hotel v Akhalkalaki. Což se nám daří. Krásně vypadající "kamenný" hotel, bez klimy, ale je tam příjemně, fajn restaurace, zajímavé figurky místního buržoazního vykořisťovatele a jeho personálu. Na dvorku se slaví zase nějaké narozeniny, my dostáváme dva pokoje za 140 lari, což je dost, ale pokoje jsou úplně jiný level. To, kde jsme spali včera, připomínalo pokoje na kolejích na Strahově. To, kde spíme dnes, připomíná Hilton. Fakt jako, nekecám.

Auto máme špinavé jak zákon káže, nedá se pořádně fotit přes skla, a tak jedeme na myčku a necháme ho za 10 lari z venku vypucovat, dáváme nanuky, kupujeme nějaké zásoby, a pozorujeme Myče (Buchanana), jak mu jde práce od ruky. Tušíme, že zítra auto znovu zaprasíme, ale na předním skle už je taková vrstva much, že stěrače jen marně krouží okolo.

Večeře u nás v hotelu, už pár dní, od jezera Sevan, máme chuť na rybu, a tady uprostřed ničeho mají bazén s rybkami, těžko říct, co to bylo, taková menší makrela. Cca 12 Kč za 10 deka. I kdyby ta ryba měla kilo, tak nás to nezabije. K tomu hranole (vynikající), tradiční kavkazský rajčatovo-okurkový salát (dělali ho vždy a všude a lišil se jenom "hrubostí zrna"), platíme, včetně dvou piv na hlavu, asi 400 Kč všechny. Geniální, asi naše nejlepší jídlo (a rybu máme z krku ).

Den 7., gruzínská daroga bum bum

První zastávka je Vardzia, městečko vytesané ve skále, stálo by za návštěvu, bohužel jsme tady příliš brzy a je to první placená atrakce, která nám v Gruzii přišla do cesty. Vstupné samozřejmě není problém, tím se ale stává poměrně nevstřícná otvírací doba 10-17: letmý pohled na hodinky ukazuje lehce po sedmé.

Ani nedaleká pevnost Khervitsi není otevřená, bohužel ani nevíme co, kdy a jak, protože je tam prostě zamčená brána a žádné informace. Jediné, co jsme si tak odnesli, je zážitek z visutého mostu, v mnohem horším stavu než před pár dny na jihu Arménie.

Přes město Akhaltsikhe dojíždíme po krásné asfaltce do Adigeni a moc nechápeme, co měl náš hotelový mafián na mysli tím, že máme jet přes Kutaisi, že cesta tudy je na hovno. Bereme benzín a ptáme se chlapíků na benzínce, jak cesta vypadá. Daroga Bum Bum. 5 hodin do Batumi (135 km). Bereme je s rezervou a za pár zatáčkami se jim omlouváme. Asfalt skončil, a pokračuje něco mezi polní cestou a horskými stezkami pro pěší v Beskydech nebo Krkonoších. Špatná cesta je prý padesát kilometrů a zhruba tak to je, nejhorší úsek je mezi zmíněným Adigeni a městečkem Khulo, přes Goderdzi pass. Podle Googlu je to cca 2,5 hodiny, v reálu spíš tři, pokud vás chytí nějaký ten brod a budete vystupovat a řidiči radit, nebo zával, kde budete čekat, až se kluci s bagry domluví a nechají vás projet.

Poprchává, mlha, je dobré mít navigaci a vidět serpentiny na ní dřív, než v reálu. Průměrná rychlost v úseku asi 17 km za hodinu. Cesta je to nicméně zajímavá, a přestože tady sem tam uvidíte i nízký osobák, vyšší SUV mi přijde jako hodné doporučení (asi nutně nemusí být 4x4). Sedlo je někde ve dvou tisících, co není tak moc, ale i tak je tady půl roku sníh a tak se tudy dá s jistotou projet jenom v létě.

Na sjezdu z průsmyku nás prázdný ostřikovač – doléváme čistou vodu z barelu, který pro případ nouze vozíme – a pak bahno. Dolů to tak nevadí, ale cesta bahnem vzhůru by mohla být zajímavá. Nahoru jsme naštěstí měli jenom prach a hlínu, a hodně šutrů. Jakmile uvidíme taxík VW Polo, víme, že máme vyhráno. Něco jako když u pobřeží začnou létat ptáci.

Delší zastávku děláme až za Khulem, dáváme si na oběd zbytky od snídaně (objednali jsme si 4 malé chačapuri, a ty byly tak velké, že nám dvě zbyly na oběd), zastavujeme na jeden starý kamenný most - evidentně cíl výletů z Batumi, a tam taky kolem třetí přijíždíme. Máme trochu obavu, jak to tady bude s hotelem, ale máme zase štěstí. První hotel je super, hned u cesty, ale okna do dvora, žádný hluk, klimoška, široké postele a hodně místa na balení. A teplá sprcha, ve které je tlak. Sice za 160, 80 lari za pokoj, ale přidaná hodnota je dobrá. Auto za bránou ve dvoře, flašová voda zdarma kolik je třeba, rychlý internet (AP na pokoji). A sympatický šéfík, který mluví dobře anglicky.

Auto máme jako prase, cestou do/z Vardzie jsme projeli několik kravích mostů a podběhy a prahy máme vystlané trusem, což ale nevadí, neb vše je obaleno vrstvou bahna. Šéfík v hotelu taky hned odtušil, odkud jsme přijeli .

Jedeme do centra, parkujeme kousek od Delfinária, kupujeme lístky na sedmou (představení ve čtyři, sedm a devět), a procházíme promenádu až k mrakodrapovišti. V Sheratonu, v Bank of Georgia (nebo tak nějak) měníme zbývající dramy za lari (směnárny tady dramy nikde neberou), jedeme na abecední věž, a postupně se vracíme k Delfináriu.

Chápu odpůrce těchto představení, ale na druhou stranu mi přijde, že čím víc lidí uvidí, že delfín je inteligentní tvor a ne jídlo, tím pro delfíny líp. Každopádně představení hezké, najednou čtyři lidi a asi deset delfínů, některé triky byly fakt mimo lidské chápání. Aréna natřískaná, o půl páté měli lístky už jenom na první dvě řady, takže jsme se i trochu namočili. V porovnání s obdobným programem ve Varně (2008) a Pchjongjangu (2018) to v Batumi bylo nejlepší.

V centru Batumi všechno strašně napálené, nanuk, který stojí na náměstí v Kutaisi jedno lari, stojí v Batumi čtyři atp. Večeři tak dáváme v restauraci, která je součástí komplexu benzínky a našeho hotelu. Za úplně normální peníze, téměř vždycky jsme za jídlo pro čtyři v hospodě nechávali mezi 40 a 50 lari, včetně osmi piv.

Pozn.: Nedávejte si 10 chinkali. Je to moc. Tak pět, k tomu krajíc chleba, pivko - vyvážená strava.



Den 8. Moře, batohy a neschopný handling

Někde na fóru jsem vyčetl (možná blbě), že pěkná (snad písečná) pláž je u hranic s Tureckem. Tož asi tak: není. Pláž je úplně stejná jako přímo v Batumi, ne-li horší. Přístup do vody špatný, dost velké valouny (byť hladké), kolem pláže cesta s čekajícími kamiony, a ještě k tomu placené parkoviště. V Batumi bychom parkovali zadarmo, jsou tam převlékárny, ráno by tam bylo mrtvo a voda tipuju bude asi stejná - jen ten štěrk na pláži pod Sheratonem byl daleko jemnější. No co už. Vykoupaní se vracíme na hotel, balíme, sdílíme fotky, a kolem desáté vyrážíme na poslední cestu.

Z Batumi až do Kutaisi jsem čekal něco na způsob dálnice, hlavně mimo města, no nedočkal jsem se. Velký provoz, jedeme to skoro tři hodiny. Auto máme vrátit ve dvě, je čas, plníme ještě benzín na požadovanou 3/4 hladinu, lehkým nepochopením gruzínského návodu na vapku budíme strach i smích přihlížejících létající hadicí/pistolí, pak myjeme největší sračky a přestože auto zůstává špinavé, není na něm vrstva bláta - vypadá tak nějak lidštěji. Co by člověk za jedno lari nechtěl.

Po jedné vykládáme věci do naší oblíbené hospody, kolem druhé vracíme auto, objednáváme šašlik a zeleninu (a pivo) a pak se jdu ještě s Kubou na hodinku projít do centra (cca 15 minut pěší chůze přes most od hospody).

První lepší taxikář, na kterého narážíme (už jsem to psal výše, ale naše hospoda je fakt základ státu, je tu blízko půjčovna, centrum, i štafl taxikářů) po krátké poradě s kolegy chce 20 lari - nemá cenu smlouvat. Klasický mafiánský mercedes z devadesátek, taková ta věc co pro ni sto tisíc kilometrů sem nebo tam není žádný problém. Za chvilku jsme na letišti.

Máme smůlu, v průběhu cca hodiny a půl odlétají tři lety (náš je poslední) a letiště to kapacitně nedává. Navíc tady vymysleli super čalamádu - palubáky z appky tady neberou. Papírové nám vytiskl borec na hotelu v Batumi (zadarmo). Neberou tady ani palubáky vytištěné. Musí se na přepážku pro palubák normalizovaný. Odlítá Bukurešť, Memmingen, a pak až Praha. Všude se tlačí milión lidí, navíc spousta těch, kteří nikam neletí, ale musí se s příbuznýma loučit před check-inem, po něm, a pak ještě jednou před security. Aby toho nebylo málo, musí se všechny příručáky odbavit (kromě asi placeného priority). Pakárna největší. Vytahujeme co kdo má, nabíječky, powebanky, notebooky, foťáky...

Security a pasovka pohoda, jakmile se začne boardovat Bukurešť, je i celkem kam si sednout. Záchodů málo, lidí moc. Naše letadlo letí z Larnaky, má trochu sekeru a tu už ani na prázdném letišti v Kutaisi není schopné zkrátit, naopak. Ze stojánky odjíždíme s 30minutovou sekerou, a trvá 10 minut, než se odlepíme od země, jedeme od terminálu na konec dráhy, tam otočka, znova na druhý konec dráhy po runwayi, tam otočka, a pak teprve start. Jakožesoryjako.

Sedadla wyseru tak natlakovaná, že je to k nevydržení, kolena trpí. The worst ever. Letí to neskutečně pomalu, místo 19:50 jsme na stojánce 20:31. Žádná rezerva, nebo o ni přišel pomalým letem. Pasovka klasika v Praze - fofr automat, a pak... čekáme. Na naše debilní příručáky. A čekáme. Cca 21:10 se ozve, že firma Czech Baggage Handling nebo co to je (ta druhá, ne Menzies) se omlouvá, ale z technických důvodů bude výdej zavazadel z Kutaisi opožděn. Za čtvrt hodiny znovu. Na přepážce oné firmy je fronta, zřejmě nějaký průser u letadla z Hurgady, všichni to řeší a na Kutaisi sere s prominutím pes.

Bágly tak začínají jezdit až někde kolem půl desáté, tj. v době, kdy bychom papírově měli být už doma. Tož tak, Kavkaz máme za sebou. Nějaké otázky?



THE END

Pekný roadtrip. Ale teda som rád, že som Arménsko a Karabach absolvoval na jar, úplne si viem tie horúčavy predstaviť. Kamoš teraz trekuje v Mestii a aj vo výškach 30 stupňov. Inak k tomu televízoru v skalnom meste v Khndzoresku - to je ok, tam sa ešte žilo dá sa povedať donedávna.

Asi i dnes. Je tam hostel a jedna jeskyně měla branku, zvonek a poštovní schránku.

Pěkně se to čte. Jinak jsme se tam akorát minuli. Taky jsem měl na červencové svátky podobný program. Jen u mě na nula dnů dovolené, tak jsem dal jen okolí Kutaisi

tak tu cestu Batumi - Vardzia mám pocit, že jsme fotili u stejného brodu a koukám, že cesta i po 4 letech stále stejná....na to že ten Goderzi Pass cpou všude jak top destinaci pro lyžování v Gruzii, tak by tam ten přístup mohli zlepšit...
https://img25.rajce.idnes.cz/d2501/10/1 ... C_7873.jpg

Ona ta část od lanovek po Batumi se asi lehce lepší, opravuje se, srovnává a rozšiřuje... o to zanedbanější je směr na Akhaltsikhe.