Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com

Právě je 16 pro 2019 13:37

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 39 ]  Přejít na stránku 1, 2, 3  Další
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 09 čer 2016 20:50 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3981
Bydliště: Karviná, Praha
Afrikou s ruční brzdou
aneb safari za 1000 dolarů na den je jistě fajn, ale jde to i lowcostověji

V Johannesburgu si půjčíme auto, odjistíme ruční brzdu (k tomu se ještě vrátím), a projedeme si pár národních parků v Botswaně, Zimbabwe, a za 14 dní se vrátíme. Měli jsme přibližnou trasu, ale to bylo vše. Kromě auta nic zajištěného, jedeme trochu víc na blind, než obvykle. Tak uvidíme...


Pátek 13.5.2016

Sraz v salónku Mastercard na terminálu 1. S poměrně výrazným předstihem se setkáváme a usrkáváme ten gin, ten becherovku, ten horkou čokoládu. Teplé jídlo tady tradičně nemají, jenom obligátní polévku Pepka námořníka, tj. špenátovou. K tomu jako jednohubky sýr a salám. Máme výhled na mrtvou dráhu a mrtvé gaty tak trochu mrtvého letiště, provoz do mimoschengenských destinací je minimální. Řešíme, co nás v Africe asi čeká, takovouhle expediční dovolenou jsme ještě nepodnikli. A taky řešíme, co se salónkem v Dubaji, dostali jsme totiž zase voucher na jídlo, se kterým jsme nepočítali. Přestup větší než čtyři hodiny, co na tom, že je to 24 hodin a tak je to pro nás spíš stopover než přestup.

Boarding bez problémů, máme ve velrybě čtyřku uprostřed. IFE funguje všem, kromě Martina, kterému se to sem tam sekne a pak zase odsekne. No už ani nová letadla nemají IFE bez problému.

V Dubaji to bude easy, imigrační, a pryč. Bágly letí rovnou do Afriky, o nic se nemusíme starat. Je ale pátek třináctého, a přestože na pověry nikdo nevěříme, navíc asi minutu před tím, než jsme se k přepážce dostali, si imigrační úředníci posouvají datumovku na sobotu čtrnáctého, se musí něco po...


Sobota 14.5.2016

Letěli jsme tudy v září do Číny a Severní Koreje. Tam i zpět jsme se zastavovali ve městě, máme nějaká ta vstupní a výstupní razítka. Já, Martin a Aleš máme stejný pas jako tehdy, Patrik jiný. Procházíme imigračním, ... no vlastně prochází jenom Patrik. My ostatní jsme posláni do jakéhosi kanclu, kde cosi řeší, my u toho nejsme, tak nevíme co, a pak nám dávají pasy, razítko, všechno OK. Neřešili jsme to sami, takových výtržníků, kteří neví, proč čekají, je tady více. Ale nic zásadního, za chvilku jsme v půjčovně. Europcar má celkem solidní úřadovnu, jde to celkem rychle, a v jednu hodinu už míříme bílý Nissanem Altima, téměř na chlup stejným, jakým jsme jeli kolečko po USA, na hotel.

Hotel není žádná sláva, ale na přespání plně postačuje. Jdeme ještě večer koupit něco k pití, a hurá na kutě. Ráno sháníme s Patrikem něco k snídani, a pak opouštíme hotel a razíme směr pískoviště. Patrik chtěl původně navštívit Ferrari World, my jsme měli jet s ním, ale po přečtení recenzí o víkendových frontách a vysokých cenách, jsme Ferrari World zavrhli a jedeme se podívat na dunu Tal Mireb. Cestou na kraji oázy Liwa zastavujeme u supermarketu, dáváme si zmrzlinu, a uvažujeme i nad obědem, ale žádná z okolních restaurací nevypadá důvěryhodně a neberou tam karty - a hotovost nemáme. Jsme cestovatelé moderní a tak budeme místní vzdělávat v oblasti bezhotovostních operací.

Původní plán na dunu Tal Mireb vylézt maří tři věci. Duna, kopec, a horko. Já jsem vylezl nejvýš, tak možná do deseti procent. Patnácti, víc ne. Duna je fakt vysoká, písek je horký, mám ho plné ponožky, boty, a ty navíc začala opouštět jejich nejsilnější zbraň, tedy podrážka. Náhradní boty mám v báglu na letišti, a tak není čas na hrdinství, boso se po písku chodit nedá.

Naše marné snažení nenechalo chladným (OK, blbé přirovnání, když je na teploměru v autě 43°C) místního týpka (ve skutečnosti Afghánce), s buginou, kterou nám za krásných 150 dolarů nabízí svezení. Aleš razantně odmítá, nám ostatním to vrtá hlavou, a tak nakonec jedeme za devadesát. Já vím, Alexx zase kurví ceny, ale šli jsme do toho, dobře se to dělilo, a bral dolary (já vím, psal jsem, že nemáme cash, ale dolarová rezerva je výjimkou).

Bylo to fajn, vyjeli jsme, trochu poblbli, udělali nějaké fotky, a jeli zas dolů. Stálo to za to. Hlad v tomhle horku nějak úplně nemáme, tak jedeme až na druhý konec oázy Liwa, podívat se, jak asfaltéři pohli s cestou k saúdskému plotu, kolem kterého vede asfaltka, po které se oficiálně nesmí jezdit, do Al Ainu. Pohli, dojeli jsme po asfaltu až k plotu. Pořád se vás snaží otočit cedule, jejich obsah je čím dál tím agresivnější, od nějakého "Private property" až po "Do not enter - military controlled area" nebo tak něco. Každopádně asfaltka teď vede z Liwy až do Al Ainu, takže pokud je někdo dobrodružné povahy, může se tudy vydat. Nic horšího než kulka do zátylku ;-) se mu nemůže stát.

Cestou zpět směrem k Abú Dhabí na takové té devadesátikilometrové rovince kolem muzea aut stavíme na benzínce a dáváme si nějaké místní sendviče a utrácíme poslední dirhamy (no jo, tak jsem kecal, měli jsme nějaké drobné pro strýčka příhodu, ale neříkejte to těm indiánům v restauracích v Liwě), a vracíme se na letiště. Navigace nás vede po obchvatu Dubaje, to je pro nás všechny novinka, dosud jsme jezdili po hlavní štráse mezi plachetnicí a tím velkým špičatým panelákem. Obchvat má jednu podivnou vlastnost, že od západu je napojený jenom takovou zkratkou s kruhovým objezdem. Trochu jako v Olomouci. Ale jakmile se dostanete na něj, je OK. A mám pocit, že na něm nejsou mýtné brány (Salik). Nebo už bylo prostě tma.

Auto předáváme zpět v půjčovně s nájezdem asi 900 km a míříme kolem známých přepážek, kde nás minule drátovala Ruska od Emirates kvůli 72hodinovému vízu do Číny, na imigrační, a na večeři. Salónek jsme odpískali, škoda utrácet volné vstupy, když máme jídlo zadarmo. A na imigračním, tam všechno teprve začíná...

Všichni prošli v pohodě, jenom já ne. Musíte támhle, do office čtyři. OK. V office čtyři týpek kouká na pas, do počítače, na pas, do počítače, pak mi vysvětluje, kam musím jít. Nějaká pohraniční imigrační office cosi s dlouhým název customer care something. OK. Pro jistotu mi arabsky napsal, kam mám jít. Fajn, vyrážím, je to přes půl letiště, dvakrát se doptávám na cestu, ale nikdy nenarazím na nikoho (letištní pohůnek s logem letiště, a seniorní zaměstnankyně Emirates), kdo by uměl arabsky. Fajn místo. Ale nacházím.

Vypadá to jako na poště, čekací zóna cca pro 30 lidí, asi 10 přepážek. Nevím, co je špatně, ale eliminační metodou z vyvolávacího automatu vybírám nic neříkající "Investigation". Na řadě jsem asi za 2 minuty, rychlovka. Úředník zase studuje můj pas, počítač, pas, a pak suše prohlásí, že jsem překročil délku Schengenského víza. Snažil jsem se vysvětlit, že to není možné, ale on celkem v klidu mě poslal na druhou stranu místnosti ke kopírce, že si mám udělat kopii pasu a letenky. Pořád nevím proč, zaplatil jsem dva dirhamy (naštěstí jsem měl po kapsách nějaké drobné, asi tři padesát) za kopie, donesl jsem je zpět, a už mi dává nějaký formulář, že musím zaplatit 220 dirhamů nějaký poplatek za něco, 170 dirhamů za nějaký poplatek za něco, a pak něco zamumlal, co jsem mu nerozuměl. No nazdar, nic platit nechci, ale když nebude zbytí, tak těch necelých 400 dirhamů, řekněme necelé 3000 Kč, zaplatím, jenom aby mi neuletělo letadlo.

Tak mu říkám, že nechci nic platit, že jsem nic neudělal, že mu všechno vysvětlím a že žádných 400 dirhamů platit nebudu. Vysvětluje mi, že došlo k nedorozumění (to si teda piš, že došlo!), že je to cca 4000 dirhamů. To co jsem prve nerozuměl, bylo 3700 dirhamů, stovka za každý den překročení platnosti víza. Nenechal se přerušovat a asi pět minut mi vysvětloval, co jsem udělal, kdy jsem přiletěl, jak dlouho jsem tam byl, přesně na dny. Nechal jsem ho mluvit, viděl jsem, že nemá cenu ho přerušovat.

Skončil, a teď začal můj monolog. Jak jsem mohl být v Emirátech 127 dní na 90denní vízum, když jsem dneska přiletěl, a ukazuju letenku a razítko. Tady v pase jasně vidíte, příjezd posledního srpna, odjezd začátkem září, přílet v půlce září, odlet za dva dny, přílet dneska (zatrolená sobota 14.). Celkem jsem tady nebyl ani 14 dní, tak jakých 127? Co je to za nesmysl? Je to v systému! Jak v systému? Protože někdo něco špatně zanesl do systému, tak já nebudu platit 4000 dirhamů. Zvažuju, jestli mám chtít zpět dva dirhamy od kopírky, ale házím to za hlavu. Nevím, jestli to chápe, nebo se mě brzy chopí pochopové, ale radí se (arabsky) s týpkem od vedlejší přepážky a pak někam (arabsky) volá. Začínají se mi z kruhů nad jejich hlavami dělat kruhy před očima. Mám chuť někomu ten dekorativní popruh na velbloudy šarmantně sejmout z hlavy a použít na protisedícího Araba jako karabáč, ale snažím se uklidnit tím, že do odletu pořád zbývají dvě hodiny.

Pochopové nepřišli, vysvětlení taky ne. Mám jít zpět do office čtyři. Great, aspoň vím, kde to je. Na druhé straně letiště. Letištní pohůnci se mě sice snaží směrovat na imigrační přepážky, ale když nasadím maximálně nasraný výraz a cedím přes zuby "Office four", tak jen uhýbají z cesty. Snažím se uklidnit, ale není to jednoduché. Buď zaplatím třicet tisíc za něco, co jsem neudělal, nebo taky nikam nepoletím. Takové jsou momentálně scénáře, než se mi podaří vysvětlit někomu kompetentnímu situaci, bude moje letadlo nad Mogadišem.

V Office 4 je ten samý úředník, co před tím, a nějaký evropsky oblečený týpek, asi Íránec, ze kterého se vyklubal ajťák. Řeší, co se mnou. Vidí to stejně, jako ten pablb dole, ale naslouchá. Vysvětluju, že jsem odletěl v září. Mám v pase razítka, že jsem byl v prosinci v Argentině a Brazílii, tak jsem asi nemohl být v Emirátech. Přiletěl jsem dneska, tady mám razítko, letenku. Tady mám letenku do Joburgu, a na ní tag od báglu, který jsem včera odbavil na letišti v Praze. Chápe to. Ví, že se někde stala chyba, ale neví kde. Ajťák taky neví. Ptám se po záchodech, z celého toho vysvětlování jsem vysušen, chtějí třicet litrů a nedají ani deci vody. Když se vrátím, úředník je pryč, je tam jenom ajťák. Kecáme o práci, o Emirátech, celkem příjemný týpek. Říká, že to bude v pohodě. Vrací se úředník. Říká, že to bude v pohodě, že to všechno v systému vidí, jak říkám, jenom to prostě nekoresponduje s tím, že jsem dostal na konci srpna vízum a to mi vypršelo a já jsem tady. Ukazuje se, že týpek ráno, který řešil mě, Aleše a Martina mimo přepážku, to dělal zřejmě proto, že jsme přijeli s propadlým vízem. Alešovi vystavil nové (samozřejmě nějaké jejich virtuální, neviditelné v pasu), Martinovi taky, a mě ne. Jenom mi dal razítko. Kokot. Teď se ajťák snaží to v systému napravit. Jestli se mu to podařilo, uvidím zas někdy příště.

Snad je všechno OK, dostávám razítko, jdu na normální přepážku, ukazuju razítko a říkám, že jsem přišel z Office four, takže mě nechává projít. Jdu hledat jídlo, máme něco přes hodinu do odletu. Neumět anglicky, tak tam sedím dodnes.

Scházíme se po drobném nedorozumění s jejich lokací, ale stíhám jídlo a jsem rád, že mě to celé stálo jenom dva dirhamy. Do filmu dobrý.

Příloha:
04. 13308732_10209760486634706_3622001131211538017_o.jpg
04. 13308732_10209760486634706_3622001131211538017_o.jpg [ 174.22 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
05. 13323434_10209760487034716_6862996883344643826_o.jpg
05. 13323434_10209760487034716_6862996883344643826_o.jpg [ 268.6 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
06. 13317018_10209760487114718_2473572046557584488_o.jpg
06. 13317018_10209760487114718_2473572046557584488_o.jpg [ 297.29 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]



Neděle, 15.5.2016

Let do Joburgu opravdu směřuje přímo přes Mogadišo (a to už něco znamená, Iráku a Sýrii se let předtím vyhnul). Letadlo starší, IFE nejosekanější, co jsem s Emirates zažil, ale pořád nadprůměr. Jídlo nevím, asi OK, vybavuju si nějaké luxusní maso, cestou zpět to určitě nebylo, takže asi cestou tam. Máme dvě dvojky vzadu, ve zužujícím se trupu tripl sedmy, takže spokojenost.

Letiště v Joburgu překvapilo, Čočík se nerozplýval, ale my si nestěžujeme. Kufry dorazily bez ztráty kytičky, my taky nejsme totálně dobití (což bychom byli, kdybychom si v Dubaji nevzali hotel), a máme dvě hodiny na sehnání antimalarik. Lékárnu jsme našli, víme, kolik to stojí, ale potřebujeme recept. To jsme tak trochu čekali. Hledáme letištní kliniku, kterou jsme našli. Je tam banda nějakých paramediků, kteří vypadají spíš že se rozběhnou do sanitek, ale doktor žádný. Five minutes. OK. Po cca půl hodině čekání přichází doktor, omlouvá se že jde pozdě, a za poplatek asi 400 Kč na osobu nám předepisuje Mozitec (generická obdoba Malaronu) na tři týdny. A to přes to, že je na klinice kopec nápisů, že se ordinuje jenom v úterý a čtvrtek, neordinuje vůbec, nepřepisujou se léky a že byla klinika pro veřejnost uzavřena a slouží pouze pro pracovníky letiště, a jenom jako pohotovost. Ako hovoria bratia Slováci, dobrých ľudí sa všade veľa zmestí, a přestože by bylo levnější přijít ve dvou a chtít antimalarika na šest týdnů, jsme rádi, že recept máme, borec si vydělal za 10 minut 1600 Kč a my jdeme do lékárny.

Kromě antimalarik kupujeme i sprej proti komárům (repelent), přecijenom prevence není nikdy dost, a to už je akorát osm a my můžeme do půjčovny. Máme se stavit u Thrifty, tam nám zavolají dopravu do depa, kde bude připravené auto. Čekáme, jedeme s jedním borcem, se kterým podepisujeme kopec papírů, a pak víc než dvě hodiny přebíráme auto i s vybavením, zaškolením, přeci jenom to je jiná liga než půjčovat si Pandu na Kanárech. Jak s heverem, jak s ledničkou, jak rozdělat a složit stany... s odstupem času mi to přijde jednoduché, ale je to důležité. V autě jsou dvě baterky, jak je hlídat, na co si dávat pozor, jak upouštět gumy, jak brodit, co dělat v jaké situaci, jak funguje přídavná nádrž na naftu, jak se plní voda... borci jsou fakt důkladní. Jediné co jsme prokaučovali, je že nemáme žádné nářadí, nemáme lékárničku, a nemáme mřížku na gril (braai grid), což jak jsem zjistil později od odborníka v oboru Petra Schwotta, je standardním vybavením. Auto má namibijské spzky a najeto 1200 km, takže kromě cesty sem ještě nenajelo nic. Navara nueva.

Kolem jedenácté odrážíme z půjčovny, je to trochu nezvyk řídit tank (Nissan Navara) s nástavbou na korbě, přes kterou není dozadu vidět, po levé straně cesty, s volantem napravo, a tak jsem byl zvolen řidičem, minimálně tedy na tu nejkomplikovanější část prvních 500 metrů, které zahrnovaly otočku, výjezd přes bránu, kousek dolů po ulici a parkování u supermarketu, kde kupujeme proviant a dáváme si párek v rohlíku jako oběd.

Frr na dálnici, mám z auta respekt, jedu devadesát a mám pocit, že řídím kamión, ale za pár dní to úplně opadne a přijde mi to auto úplně v pohodě jako osobák. Kolem Pretorie je pruhů čím dál míň, a za městem dálnice končí úplně, tedy to, co si představíme pod pojmem dálnice tady v Evropě. Zbývá hodně dobrá silnice s jedním pruhem v každém směru, a širokým odstavňákem, ve kterém větší částí auta jezdí pomalejší auta, aby je rychlejší mohly předjet. Stavíme na mýtné bráně, ale nefungují nám karty, prostě ten jejich mýtný systém karty nebere. Randy nemáme, bylo zbytečné je měnit (tedy evidentně nebylo), ale nějaká naštvaná paní za náma těch 15 korun platí za nás, protože jsme evidentně neschopní debilové a ona spěchá. Na příští benzínce tedy vybíráme z bankomatu a pokračujeme, přes několik dalších mýtných bran, které už (přes protesty Patrika) platíme ze svého, na Botswanské hranice.

Světe div se, měli jsme trochu nahnáno, ale překračování hranic je tady úplně v pohodě. Musí se tedy z auta, ale kromě řidiče je to pro posádku jenom o razítku a nazdar. Řidič musí ještě vyřídit nějaký papír pro auto, který se platí v botswanských pulách, které nemáme, tak musíme na dvorek k unimobuňce, kde je směnárna. Měníme cosi dolarů, myslím 200, celkem výhodným kurzem (lepším, než pak v Maunu), platíme poplatek a jedeme do Kanye, prvního většího města za hranicí, kde máme vytipovaný kemp. Další vytipovaný kemp máme až o 300 km daleko a vzhledem k tomu, že bude za hodinu tma, bereme vrabce v hrsti. Za celkem málo peněz (všechny kempy se pohybovaly okolo 100 pula na osobu, tj. 220 Kč) si můžeme vybrat místo, jaké chceme, neboť jsme v kempovací části kempu zakempili jako jediní. Pár lidí je v chatkách. Bereme místo, které asi slouží pro party - betonový parket pod zastřešeným betonovým pódiem. Fajn, rovné parkování bez bláta, můžeme si vyházet věci a vymyslel, co kam v autě uskládat, abychom pořád věci nehledali a měli je relativně přístupné. To se nám daří, vaříme nějaké nudle, stavíme stany, aktivuje phasery (teda čelovky), mám jenom já a Martin, a Patrik má nějakou lampu která vypadá, že ji pohání stará dobrá 4,5 voltová baterie. Sprcha, vyčurat, pomodlit...

Příloha:
08. 13323526_10209760487554729_4544723516062667492_o.jpg
08. 13323526_10209760487554729_4544723516062667492_o.jpg [ 460.8 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]



Pondělí, 16.5.2016

Můj milý deníčku. Dneska se schylovalo k největšímu průseru celé výpravy. Ale popořadě. Snídáme, balíme, moc nám to ještě nejde, do stanů zastláváme i spacáky a polštáře, což jak se ukáže je možné a výhodné (o čtyři obrovské spacáky na korbě míň), ale složení stanu není taková sranda, jako včera na instruktáži. Ale dáváme to, a vyrážíme vstříc lepším zítřkům. Kupředu, před kempem ostrá levá, a do města ke Sparu.

U Sparu zjišťujeme, že jsme zapomněli zavřít jednu z bočnic nástavby na korbě, a vypadl nám batoh. No pecka. Okamžitě valíme zpět do kempu (protisměrem z parkoviště ven, rychle!, čas jsou peníze!), a máme štěstí, batoh vypadl v první zatáčce (ostrá levá), a ležel si znuděně na zemi v očekávání, kdo ho asi tak sebere. Všechno zlé je pro něco dobré, budeme si dávat víc pozor.

Zpět ke Sparu, kde dostávám pojeb od parkovacího pikolíka (nejnižší šarže podřadných povolání hluboko pod ochrankou v obchoďáku), že jsem jel protisměrem a že se to nesmí. OK, vím, už to nikdy neudělám. Fajn. Nakoupíme steaky, ale potřebujeme víc věcí. Minimálně jedna matka na zahrádce, která drží střešní stany, je dost uvolněná a strašně za jízdy tříská. V noci máme málo světla. Ve Sparu problémy řeší jedině svíčky, bereme, budeme mít večer romantiku, a v nějakých dalších krámcích po cestě kupujeme kleště a další čelovku pro Aleše, ať si máme všichni čím svítit.

Čas běží a my dneska potřebujeme přejet skoro celou Botswanu, cca 800 km do Maunu. Naštěstí povolená rychlost je téměř pořád 120 za hodinu, tak to valíme, co to jde a brzdíme jenom kvůli zvířatům, kterých je všude dost (zatím domácích - krav a oslů), lidí a vesnic moc není. Na oběd dáváme housky se sýrem pod nějakým košatým stromem, piknik, a pak se střídáme v řízení na jednom z nejnudnějších rovných úseků cesty, řídí i Patrik a Martin, kteří nejsou oficiálními řidiči, ale nemá se tady co stát.

Sto kilometrů před Maunem nás čeká něco, co ještě neznáme - veterinární kontrola. Všechno maso musí ven, opatření kvůli slintavce a kulhavce. Máme toho asi za dvě stovky, těšili jsme se celý den na grilování, a teď prd, zas budou nudle. Mohli bychom zajet do Maunu něco koupit, ale do kempu bychom dojeli po tmě, tak raději obětujeme žvanec a zakempíme ještě před Maunem. Čeká nás první těžší terén, do kempu vedou dvě cesty, jedna pro osobáky a karavany, druhá pro 4x4. Vybíráme tu druhou a moc nechybělo, a zapadli jsme. Tak nějak jsme pozapomněli čtyřkolku zapojit, a samozřejmě jsme neměli upuštěné gumy.

Kemp trochu živější, než na co jsme zvyklí, hraje tady hudba (tak do osmé večer), a nejsme tady sami. Ale teplá voda a u recepce i wifi, zatím všechno OK. Teda až na to, že když není wifi, není nic, protože T-Mobile nemá v Botswaně roamingového parnera. Proč taky.

Příloha:
DSC_5577.JPG
DSC_5577.JPG [ 601.65 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]



Úterý, 17.5.2016

Jižní Afrika v květnu je super. Není horko, není vlhko, vypadá to tady, jako u nás na podzim - stromy jsou barevné, všechno je pěkné, zvířat plno, ale je třeba počítat s tím, že před šestou ranní je tma, a po šesté večerní taky. Pokud chce lowcostový cestovatel něco vidět, musí chodit brzy spát. To nám nedělá problém, večer není moc do čeho píchnout, protože žádný z nás neprovozuje závodně ani rekreačně alkoholismus, jsme v tomto oboru spíše začátečníky a nehodláme lámat rekordy. A ráno je třeba v šest vstávat. Já vstávám obvykle dřív, mám z posádky evidentně nejmenší měchýř a když mě vyžene ze stanu po páté, už se nevracím, ale uklízím nádobí, připravuju snídani, poklízím auto... a v šest se snažím vzbudit ostatní. Ani těm nedělá problém po desetihodinovce v limbu vstávat, takže se dokážeme, pokud je potřeba, dostat z kempu v půl osmé.

Pro plný přístup na korbu auta je třeba odemknout sedm zámků, klíčů máme dost, ale všechny na hlavním klíči, tak vyrábíme druhou sadu, abychom byli pružnější, a jedny klíče máme v zapalování, a druhé přístupné ve schránce spolujezdce. Ta je tak malá, že když v ní máme papíry k autu, klíče a sirky, tak se tam toho už moc víc nevejde. Na takového mastodonta je to dost tristní.

Dnešní úkol je jasný, koupit maso (zase nějaký ten Spar), vůbec zásoby na tři dny v buši, a pak musíme sehnat přes nějakou cestovku ubytování na dvě noci. První v národním parku Moremi, druhé v národním parku Chobe. Přestože po současných zkušenostech s téměř prázdnými kempy to nevypadá složitě, opak je pravdou. Kemp v centrálním Moremi jsme nesehnali, jenom na okraji u brány, a kemp v Chobe vůbec. S tímhle jdeme do kanceláře, kde se vydávají permity do parků, ale dostáváme jenom na dnešek (kdy máme ubytko) s tím, že můžeme zkusit najít něco mezi Moremi a Chobe, mimo park, a pak druhý den přejet Chobe na jeden zátah. Uvidíme.

Je deset, zabralo nám to dost času, cesta z Maunu solidně ubíhá, pak ale skončí asfalt a začne roleta, díry, a najednou nám něco hrčí na podvozku. Sundáváme hever, Aleš zvedá, hledáme, ale nic nenacházíme. Navíc jsme lehce vyhli zadní nárazník, auto není na tak masivní hever stavěné, nebo jsme něco dělali blbě. Navrhuju to hrčidlo vytřepat, sedám za volant, rozjíždím auto tak na šedesát a ono to fakt vypadlo. Kus plechu, asi nějaký kryt něčeho. Netušíme, odkud nám to mohlo upadnout, bereme s sebou do bedny s nářadím (druhý hever, kompresor, klíč na matice kol a teď i kleště a plech), a jedeme dál, na bráně parku jsme v poledne. Registrujeme se do velké tlusté knihy, zjišťujeme naše možnosti. Kemp je hned tady, ale co tam, chceme vidět zvířata (pár slonů a žiraf jsme tedy viděli už cestou z Maunu). Máme pět a půl hodiny, tak zkusíme dojet do 45 km vzdáleného 3rd Bridge campu, což se nám po skoro třech hodinách daří. Žádné brody, ale dost písku. Cestou jsme upustili kola, na konci ještě trochu. Za volant sedá Aleš, myslíme, že zpět trefíme, ale přicházíme o jeho navigační schopnosti (a navigaci v mobilu), a někde špatně odbočujeme a zapadáme v písku.

Jdu to zkusit, redukce, zpátečka, asi 150 metrů couvání a jsme na suchu, teda ven z písku. Uff. Žádná sranda. Ještě, že nám do toho nenaběhli sloni, jako za chvíli, kdy nás jich obklopilo asi dvacet a nemohli jsme ani dopředu, ani dozadu, jenom čekat, až odejdou. A pak jsme viděli spoustu žiraf a zeber. Moremi je naprostá pecka, sice nejhorší cesty ze všech parků, kam se chystáme (to jsme samozřejmě nemohli tehdy vědět), ale stojí to za to.

Rodí se mi v hlavě plán, který předestírám u večeře. Pokud pojedeme podle současného plánu, pak projedeme Chobe za jeden den, ale nic z něho neuvidíme. Budeme muset urazit po šotolinových cestách neznámého vzezření za den asi 250 kilometrů, a pokud budou stejné jako dnes, bude to 12 hodin jízdy. Minimálně. Takže kus i po tmě. A to bez zastávek. Kempovat nemáme kde, jinde se nesmí.

Takže plán je následující, zítra dopoledne projedeme další část Moremi, a pak se vrátíme do civilizace, pojedeme asi 300 km po asfaltu a najdeme kemp. Další den ráno dojedeme do Chobe z druhé strany a projedeme si tu nejznámější a nejhezčí část, kterou bychom jinak nestihli, protože už zase musíme dál, máme v Zambii domluvený hotel. Jednohlasně schváleno.

Cestou sem jsme projížděli zase veterinární kontrolou, ale nic nehledali, jenom směrem z parku do Maunu. Víme, že můžeme o maso zase přijít, a tak děláme tříchodovou večeři - máme na ni nárok, na oběd nebyl čas. Steaky, pak gulášek, a nakonec pro potěchu ducha i oka hambáče. Ty byly nejlepší, těch se budeme držet. Steaky nám moc nejdou, Patrik je lepší pokladník než kuchař.

Příloha:
DSC_5697.JPG
DSC_5697.JPG [ 865.83 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5705.JPG
DSC_5705.JPG [ 885.56 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5708.JPG
DSC_5708.JPG [ 493.88 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]



Středa, 18.5.2016

Ráno lezu před pátou ze stanu a padá mi čelist. Všude tma, žádný světelný smog, měsíc zalezl za horizont a těch hvězd... mléčná dráha, to se jen tak nevidí. Kvůli ní se do Afriky určitě ještě vrátím.

Dneska spal ve střešním stanu i Aleš, který si jinak staví stan vlastní-pozemní, ale když zjistil, že od stád slonů není kemp nijak oddělen, vyměkl. Přeci jenom jsou střešní stany bezpečnější. Trochu. Nějaká zvířata jsem v noci slyšel, mohl to být slon, ale daleko. Ikdyž, jak daleko to mohlo být? 200 metrů? :-)

Projíždíme si trasu kolem Hyppo pools a Black pools, nějakých dohromady čtyřicet kilometrů, na slony dnes nemáme štěstí, spíš žiraf je hodně a u jezírek vidíme krokodýly a hrochy, takže fajn. Cesty strašné, úzké, dobité, pořád se auto prodírá nějakým křovím a větve ho pěkně ošlehávají. Uvidíme, co na to řeknou v půjčovně.

Vracíme se zpět do Maunu, dofukujeme u benzínky gumy, zásoby nepotřebujeme, kromě masa máme všeho dost. Na kontrole se ptají, jestli vezeme maso, tak vystoupím a jdu mu ukázat ledničku, říkám, že jsme včera všechno maso snědli, směje se, nechce nic vidět, a pouští nás dál.

Tři sta kiláků rovně, objíždíme národní park Chobe, do městečka Nata, kde není nic, jenom lodge kde se nedá kempovat. Ale za městem by mělo něco být... a je, kemp Pelikán, úplně super, za super ceny. Wifi na recepci hltáme plnými doušky, vaříme na bombě, sprchu a záchod máme přímo na kempovišti. Každé místo vlastní. V Maunu jsme si koupili redukci na místní zásuvky, tj. staré anglické (s kulatými kolíky), takže dobíjíme, co se dá (co se nestihlo nebo nedá v autě).

Příloha:
DSC_5712.JPG
DSC_5712.JPG [ 717.65 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5740.JPG
DSC_5740.JPG [ 515.66 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5760.JPG
DSC_5760.JPG [ 639.49 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]



Čtvrtek, 19.5.2016

Startujeme z Naty, zase tři sta kiláků, jenom ne na východ, ale na sever, do pravého úhlu. Fotíme si značky pozor sloni, aby v zápětí po cestě opravdu chodili sloni. Kdybyste se toulali po Botswaně a nechtěli utrácet za vstupné do národních parků, projeďte si trasu Moremi South Gate - Maun - Nata - Kasane - Muchenje. Určitě nějaká zvířata uvidíte. Nejspíš slony. Botswana je země slonů.

Abychom se zítra ráno nemuseli zdržovat, kromě obvyklého Sparu (není tady jenom Spar, ale i další supermarkety, třeba Pick&Pay nebo Choppies) jdeme do autoservisu, kde kupujeme reflexní pásku na auto, která je povinná v Zimbabwe. Zadní (červenou) na autě máme, ale přední bílá nereflektuje. Prodává nám metr, tak děláme tři kusy a lepíme na přední nárazníkovou klec.

Na bráně parku Chobe platíme za vstup bez ubytka, večer musíme pryč. Kousek od brány děláme oběd, ale dostaneme vynadáno od řidiče projíždějícího safarivozítka, že to je blbost a že kdykoliv může přijít lev, nebo něco. Nepřišlo nic. Projíždíme asi 60 kilometrů cesty, která je výrazně lepší než v Moremi, až na odbočky, které jsou podobně špatné (ale dá se, ikdyž bez čtyřkolky těžko). Tahle část parku Chobe se ze zjevných příčin jmenuje Riverfront, pořád máme po pravici řeku Chobe, přítok Zambezi, do kterého se vlévá nedaleko a společně pak zamíří k Viktroiiným vodopádům, kam zamíříme zítra taky.

Slonů zase kopec. Předevčírem určitě stovka, dneska zas tak stovka. Ve vodě, na souši, v dálce i blízko. Někdy moc blízko. Jsou srandovní, ale zároveň z nich jde strach. Respekt. Dostáváme tip, že na jedné pláži před náma jsou lvi. Jedeme co se dá kolem vody, a fakt, v chládku pod stromem na pláži je smečka lvic. Tak asi deset. Tři auta stojí, fotí, my taky, pak se otočíme, fotíme víc z blízka, a jedeme dál. Nejeví zájem, jenom si tam tak leží.

Kousek odsud je piknikoviště, kde se na vlastní nebezpečí může ven z aut. My to tady moc nedoržujeme, když je třeba fotit, tak si kousek popojdeme, když to vypadá bezpečně. Piknikoviště není nikterak ohrazené, netušíme, proč zrovna tady je to safe. Není. Petr Schwott tady byl svědkem útoku lvů na buvoly. A buvolů na lvy. Takže raději oči na šťopkách a zdravý rozum, než slepě věřit tomu, že když se někde může ven, je to bezpečné.

Srnek kopec, buvoli, myslím, že nějaké pakoně jsme viděli, zase sloni, žirafy, no hromada zvířeny, a to nepočítám těch x druhů srnek, antilop, impal, vodušek, kudu, nevím, co je co, jsme strašně nepřipravení, prostě jsou to srnky. Je to strašně povrchní, ale nikdo nejsme vyloženě zvířenolog a slon nebo žirafa má pro nás desetkrát větší pozorovací hodnotu, než "srnka". Sry srnky, kvůli vám bych se netáhl do Afriky, na vás mi bohatě stačí si projet cestu z Frýdlantu do Zgorzelce.

Výjezd k západní bráně Riverfrontu směrem k vesnici Muchenje je hrůza. Hluboký písek, i s vypuštěnýma kolama je to záhul. Auto to dalo, ale řidič si máknul. Bez újmy na obecnosti prohlasme, že jsem to byl já. Ubytováváme se v kempu v Muchenje, dostali jsme tip a byl dobrý, máme vodu, elektřinu (ale nemáme redukci, zapomněli jsme ji v kempu v Natě), máme oheň, steaky jsme koupili ve Sparu. Ale nejdřív hokej, stíháme poslední třetinu s Američanama a nedopadlo to. Televize se sekala, rádio jelo obstojně. Holt kvalita internetu je tady trochu slabší než v Evropě. Kdo by to čekal. Po hokeji dohušťujeme gumy na provoz na asfaltu, grilujeme podrážky (moc se nezadařilo), zapíjíme hokejový nezdar a jdeme spát.

Příloha:
DSC_5801.JPG
DSC_5801.JPG [ 405.28 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5822.JPG
DSC_5822.JPG [ 726.02 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5833.JPG
DSC_5833.JPG [ 700.96 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5846.JPG
DSC_5846.JPG [ 355.84 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5884.JPG
DSC_5884.JPG [ 695.89 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5901.JPG
DSC_5901.JPG [ 777.27 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]
Příloha:
DSC_5903.JPG
DSC_5903.JPG [ 549.12 KiB | Zobrazeno 6100 krát ]


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 09 čer 2016 20:50 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3981
Bydliště: Karviná, Praha
Pátek, 20.5.2016

Včera nám dost blbla plynová bomba, plamen je sice stabilní, ale na vaření poněkud malý. Ptáme se na recepci a dostáváme adresu v Kasane, kde nám bombu doplní. Fajn, jede se, bomba se za 80 pula (cca 200 Kč) plní, a jedeme na hranice.

Hranice se Zimbabwe se trochu bojíme, netušíme, jak to tam chodí s autem, víme, že je tam hromada povinných věcí, které nevíme, jestli máme. Při předávání v půjčovně říkali něco o tisíci nebo patnácti stech randech (1600-2400 Kč), které ta sranda bude stát, ale nevíme. Solidně vypadající mladík s nějakou oficiálně vyhlížející visačkou chce 125 dolarů, že to bude sakumprásk a že nám to pomůže vyřídit. Je fakt, že bez něj by to mohlo být složité, vyplňoval formuláře jak strhaný a než jsme si stihli vyřídit (dvouvstupová) víza, měl papíry na auto připravené a já už jenom přišel k přepážce a dostal razítko na gate pass a štos papírů jako "Temporary import permit". S tím se pak ještě šlo do jedné budky zaplatit asi silniční daň nebo tak něco, za 10 dolarů už z těch 125, a bylo to hotové. Ale potvrzení jsme dostali jenom na 25 dolarů. Petr Schwott na přechodu o sto kilometrů jižněji, Pandamatenga platil 55, to jsme tehdy nevěděli. Těžko říct jak to je, každopádně to celé netrvalo ani hodinu a po předání gate passu gatekeeperovi míříme k Viktoriiným vodopádům.

Gate Pass je krásná africká věc. Pokud chcete přejet hranice, musí řidič v nějakém okýnku, nebo ve speciálním okýnku, gate pass získat. Pokud ho nemá, nepustí ho strážce závory, která vede z přechodu do země. Teoreticky by asi nebyl problém, kdyby někdo z posádky neprošel imigračním, jednotlivé pasy nikdo nekontroluje. Hlavní je, že má řidič gate pass.

Hlavní "práce" pro dnešní den - prohlídka Viktoriiných vodopádů ze Zimbabwské strany. Je to tak jednoduché, až je to podezřelé. Celý areál má jednu bránu s infocentrem, přes cestu jedno oficiální parkoviště (zadarmo) se spoustou krámků. Koupíte tady všechno, na co si vzpomenete, a kdyby náhodou ne, tak vám pomůžou dohazovači sošek z kamene či dřeva, zvířata, oblíbené sousoší "happy family" (znám už z Mali), nebo staré zimbabwské dolarové bankovky. My zatím nechceme nic, a jdeme rovnou pod sprchu.

Platíme třicetidolarové vstupné, ale rozhodně nelitujeme ani centu. Viktoriiny vodopády jsou tak úžasné, že třeba známější a vzhledem k lokalitě mnohem hojněji navštěvované Niagarské vodopády se nemůžou ani měřit. Chápeme, že ne vždycky jsou tady kohouty puštěné naplno, a někteří dokonce doporučují vybrat si méně rozpustilou sezónu, my to chápeme, ale nevadí nám, že jsme mokří na kost a moc toho nenafotíme, protože místy procházíme bílou mlhou hustou tak, že by se tady zamotal i zkušený odborník na danou problematiku Rákosníček. Taková masa vody, to bere dech. Na vyhlídkové trase je asi patnáct vyhlídek, z některých není pro bílou mlhu vidět vůbec nic, zato z jiných je super pohled. Každopádně je to tady tak na dvě hodinky, i když věřím, že se najdou tací (a pak doporučuji pláštěnku), kteří by tu mohli rozjímáním nad mokrou masou trávit půl dne.

Cestou k autu v podstatě osycháme (trochu jsme ždímali na poslední vyhlídce, kde jsou lavičky a možnost koukat na bungee skokany z hraničního mostu), procházíme nějaké ty obchody a jedeme k nádraží, kde bychom chtěli vyzjistit, zda nejezdí vlak do Livingstonu. Nejezdí, a vlaky jinam (Bulawayo, Harare, Kapské Město) jezdí jenom každou lichou středu a páté únorové úterý přestupného roku. Nebo tak nějak přibližně. Takže zas nic, jenom odháníme další prodavače bankovek a jedeme hledat ubytko pro naše auto, tedy parkoviště. Přes noc nás na hlavním parkovišti u vchodu k Viktorkám nechtějí (i když by to byl dobrý business), zkoušíme parkoviště u hotelu Kingdom, kde si nás přehazují od pikolíka parkoviště k šéfovi parkoviště k recepci k šéfovi recepce po šéfa vesmíru nebo co to bylo za týpka, který si šel prohlídnout parkoviště, naše auto, a pak suše prohlásil, že teda OK, ale že si okopíruje naše pasy a bude to stát padesát dolarů. Vůbec.

Jedeme přes cestu do hotelu Itala, tam se ptám na recepci bílého týpka, že si chceme zajít na Zambijskou stranu a že potřebujeme v Zimbabwe nechat auto přes noc, a jestli bychom mohli u nich na parkovišti. Bez problémů, jenom tady nechte klíče, kdyby bylo třeba auto přeparkovat. Klíče zalepil do obálky pod pult, see you tomorrow, a hotovo. Jdeme na hranici.

Výstupní razítko, konec, čau, brána. Gate pass... sakra práce, vracím se pro gate pass, nestačí, že máme všichni v pasech razítka, samozřejmě musíme mít gate pass, ikdyž jdeme pěšky. Papírek, razítko, podpis. Žádný ofiko formulář, ale bumážka musí být, jde se na most. Od zimbabwské k zambijské straně je to asi kilometr (možná trochu míň), je tu chodník pro lidi, jeden pruh pro auta, a jeden pruh pro vlak. Uprostřed mostu zmíněné bungee, to se blbě prodává, snaží otočit oči v sloup a hned na nás vidí, že neprodají.

Do Zambie máme přes internet požádáno o jednodenní víza, která podle nějakého imigračního webu platí 24 hodin (a povinnou přílohou k žádosti je rezervace hotelu). Nicméně interpretace úřednice v okýnku je "same day exit" a s tím se nedá nic dělat, maximálně s tím nesouhlasit. Nemáme s sebou nic, čím bychom své tvrzení potvrdili, a tak stojíme před dilematem - vrátit se ještě dnes, nebo přitlačit 30 dolarů (50 místo 20) a zachovat program s prohlídkou Livingstonu, muzea, hotelem (který by jinak propadl), nějakým tím jídlem v restauraci..., a tak jsme prostě 30 dolarů přitlačili. Netěší nás to, ale co se dá dělat.

Bereme za 10 dolarů tágo a jedeme do Livingstonu k muzeu, vstupné celkem lidové (myslím 5 dolarů), ale zatím vyčkáváme, nejdřív se půjdeme něčeho napít. V obchodě (Spar, jsou tady v každém větším městě nezávisle na státě) jsme zmatení s cen. Podle Googlu je za dolar cca 5000 kwačů, ceny za zboží přibližně v hodnotě dolaru mají cenovky "5K". Pět tisíc? Postupně zjišťujeme, že ne 5000, ale 5 kwačů, nových kwačů. Platí už dva roky, ale Google to furt neví. I mistr tesař se někdy utne, tak jako Zambijci uťali tři nuly.

Vracíme se do muzea, je to takové etnografické muzeum, trochu podobné muzeu v Holicích, něco o Livingstonových výpravách, něco (málo) o Holubovi, vycpaná zvířata, nějaké místní obydlí, nějaké to místní umění. Takový lehký africký nadprůměr. Jdeme na hotel, není to daleko, ale je to do kopce. Personál hotelu není z nejbystřejších, ale nějak to dáme dohromady, máme dva pokoje, jeden v hlavní budově, jeden v přístěnku, ale žádný velký rozdíl, v hlavní budově byla moskytiéra, ale tu jsme stejně nevyužili. Jde se na nějaké to krmení.

Centrum Livingstonu tvoří jedna hlavní čtyřproudovka, a jinak celkem nic moc. Na ní je železniční muzeum, nádraží, pošta (Patrik využil), Livingstonovo muzeum, a pár obchodů a restaurací. Celkem nic, proč by mělo smysl do města jezdit, nebýt zvědavý na sochu Emila Holuba, ale to je dobrý důvod tak pro Čechy, no stejně jsme tady žádné turisty nepotkali. Město celkem zklamání. No nevadí, teď to jídlo. Jdeme podle místních, na jedné zahrádce jich sedí celkem dost, za výlohou se grilujou nějaké párky, tak se ptáme, jestli mají steaky nebo tak něco, borec nechápe, ukazuju na obrázek ve výloze a když se zvedne vlna smíchu, tak pochopíme, že tady nám stejky nepokvetou. Nevadí. O padesát metrů dál je podobný podnik, tam už nám jde číšník naproti s meníčkama a za rozumné peníze tam mají všechno možné, steaky, grilovaná kuřata. Dáváme si hambáče s hranolema a salátem, to co by u nás stálo přes stovku je tady za polovic, a vyloženě dobré. Na strategii odrbávání hostů na nápojích tady taky ještě úplně nepřišli, takže fajn. Bereme to trochu jako předkrm, chtěli jsme zajít na pizzu, kterou Aleš vygooglil někde na druhém konci centra, tu ale nakonec nenacházíme, a tak se vracíme do Sparu na zmrzlinu (o plastovou lžičku je nutno si požádati v oddělení masa a uzenin). Hned vedle je obchod, který se jmenuje 7/11. Vypadá, jako každý jiný 7/11 na světě, má stejné logo, ale prodává jenom a jenom alkohol. Zajímavé. Bereme na zkoušku s Martinem dvě místní piva.

Padla nám tma, tak se vracíme na hotel s tím, že posedíme na zahrádce, posurfujeme něco na wifině, dáme nějaké ty chipsy, pivko, colu... ale komáři nás vyženou dovnitř na recepci. Recepční, svědomitě plnící si své povinnosti vůči hostům, tj. ve snaze zajistit jim maximální pohodlí, otevře okna do kořán a rozsvítí, abychom se cítili dobře, ale stejný nápad okamžitě dostali i komáři, před kterými jsme sem utekli, a tak se rozcházíme na pokoje, kde již podobnou logiku nedopustíme a pustíme si klimošku.

Příloha:
DSC_5907.JPG
DSC_5907.JPG [ 490.72 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_5916.JPG
DSC_5916.JPG [ 603.4 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_5934.JPG
DSC_5934.JPG [ 272.83 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]


Sobota, 21.5.2016

Ráno jdeme v avizovaný čas na snídani, ale ticho po pěšině, tak čtvrt hodiny surfujeme na internetu, než se začne něco dít. Ale celkem to ušlo, nějaké párečky, vejce, dalo se to sníst, nejsme nároční, naším denním chlebem se pomalu a jistě stává chleba s marmeládou. Jdeme pěšky dolů k muzeu, fotíme si naposled Emila Holuba, teď už bez heloumajfrendů (za celou cestu byli jenom u Viktoriiných vodopádů, z obou stran, a před muzeem v Livingstonu), a bereme za 5 dolarů taxík k vodopádům. Taxikář se ujišťuje, jestli chceme do Victoria Falls do města, tj. na přechod, nebo chceme vidět zambijské Victoria Falls, tedy vodopády, ale domluvíme se správně a vyhazuje nás na bráně. Vstupné dalších 20 dolarů, ale stálo to za to, zase jsme mokří, zejména přechod veselého kovového můstku je akční sám o sobě. Poprvé se taky dostáváme na hranu vodopádů, asi někam do místa, kde se koupal Dan Přibáň ve "Viktoriině vaně", ale tehdy to bylo "za odlivu", zatímco teď je stav přesně opačný.

Za poslední kwače kupujeme nějaké další suvenýry, já kwače nemám, tak už za dolary, a jdeme zpět na přechod. Tentokrát bez ztráty kytičky, všechno rychle a efektivně, a do hotelu Itala pro auto, což taky není problém, akorát se tady zrovna ubytovává autobus bílých a trochu to trvá, než se mi nějaký recepčák může věnovat.

V místním supermarketu vzdáleně vzhledem připomínajícím Kaufland (jmenoval se OK) kupujeme zásoby, o dost dražší než v Botswaně, a po hlavní cestě vyrážíme na Bulawayo, a po asi 80 kilometrech sjíždíme k národnímu parku Hwange, k západnímu vchodu nedaleko výše zmíněného hraničního přechodu Pandamatenga nebo jednoho ze tři hlavních kempů v parku, Robins Campu.

Aleš po opuštění Victoria Falls (města) prohlásil, že si máme všichni posunout hodinky o 400 let zpět, ale ač to není tak hrozné, je pravda, že Mugabeho reformy jsou tady vidět. Cestou k parku vidíme brány, pozemky, ploty, pravděpodobně po bílých, kteří museli zemi opustit, a jejich místo nikdo nezastoupil, a všechno je zpustlé a zdevastované. Samotný Robins Camp taky vypadá, že zažil lepší časy, a to se týká i různých zastávek v parku Hwange nebo dopravního značení (v parku, ale i v celém Zimbabwe), které léta letoucí nikdo neudržuje. Opuštěná benzínka ukazuje ceny v šilincích a pencích, kdy fungovala naposled, těžko říct.

Oproti Botswaně jsou v parku Hwange lepší cesty, což je ale způsobené spíše tím, že tak před dvaceti, třiceti lety mohl být park luxusní, kvalitně udržovaný, cesty byly kvalitní a park tak konkuroval třeba Krugeru, zatímco cesty v parcích Moremi a Chobe byly vždycky prostě vyježděné auty a působí mnohem autentičtěji. V Robins Campu jsme původně chtěli spát, ale jsme tady tak brzo, že těch 80 kilometrů, které nám zbývají do kempu Sinamatela, dáme levou zadní. Takže využíváme jenom zázemí kempu k obědu, a jedeme dál. Na zvířata moc štěstí nemáme, chytáme se jenom kolem napajedel, což je na jednu stranu logické, na druhou jsme byli zvyklí, že zvířata jsou i jinde. V Botswaně. Tady nejsme v Botswaně. Slony vidíme jenom jednou, prakticky na hlavní křižovatce v parku, na které se sbíhají cesty od kempů Robins, Sinamatela a hlavního kempu.

Ubytko na dnešek v Sinamatele a na zítřek v Main Campu jsme si předplatili už v Robinsu, tak jenom vyplňujeme tlustou knihu na recepci. Kemp Sinamatela taky zaznamenal lepší časy, každopádně teď mimo sezónu tady moc živo není. Wifi měla podle recepce fungovat, ale nefunguje. Vybíráme si místo kraji útesu, celý kemp je na malé stolové hoře kam vede jedna cesta, a kolem dokola je sráz několik desítek metrů. Docela zajímavé místo, dá se fotit krajina, vidíme nějaké buvoly, v noci slyšíme zespoda nějaký zvířecí souboj.

Máme problém s plynem, je tam moc propanu, moc butanu nebo moc metanu či co, ale hoří to strašně moc a špatně se to reguluje. Ale vařit se na tom dá, tak něco kuchtíme. Ke konci vaření se střed plotýnky (takové to kolečko odkud po stranách vychází plyn) rozžhavilo do červena, což asi nemá, tak jsme to vypnuli a pak zase zapnuli (ajťáci na cestách), a bylo to OK. Ale mělo nám to cosi napovědět, což teda nenapovědělo. Jestli jsme toho dne jedli boloňské špagety nebo kuře na paprice si už nevybavuju, ale každopádně k tomu padlo za vlast nějaké to zimbabwské pivo.

Příloha:
DSC_5939.JPG
DSC_5939.JPG [ 677.61 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_5959.JPG
DSC_5959.JPG [ 498.19 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_5967.JPG
DSC_5967.JPG [ 450.61 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_5984.JPG
DSC_5984.JPG [ 466.91 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_5998.JPG
DSC_5998.JPG [ 657.01 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_6002.JPG
DSC_6002.JPG [ 555.86 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]


Neděle, 22.5.2016

Opouštíme pevnost Sinamatela a zkratkou po horší, zato delší cestě se vydáváme oklikou asi 30 kilometrů, abychom na jednom brodě trochu narazili zadní nárazník, a pak se držíme hlavní cesty do Main Campu s tím, že sjíždíme vždycky dva tři kilometry k napajedlům, která máme po cestě. Nemůžu se zbavit dojmu, že mi krajina místy přijde člověkem upravená, mosty spíš pro příjezdové cesty k domům než cesty po národním parku, keře vysazené podle vzoru spíš než náhodně. Asi je to jenom divný pocit.

Na jednom z luxusních (zrekonstruovaných) odpočívadel se rozhodneme chvilku posedět a uvařit si k obědu polívku, nicméně plotýnka se rozhodla neplynovat. Že bychom propálili všechen butan-propan-ethan-cosiplyn? Nebo je zaseklá tryska v plotýnce? Snažíme se to rozebrat, ale nemáme šroubovák, tak na to prdíme, vaříme zase housky s marmeládou (když výše píšu chleba, myslím tím housky, mají tady takové ty americké měkké hambáčové housky, ale nejsou sladké), balíme bombu a jedeme dál. V kempu to zkusíme profouknout kompresorem nebo propláchnout v jarové vodě, nebo alkoholem.

Delší dobu trávíme u jednoho z dalších odpočívadel, jsou tu krokodýli, hroši, opice a zebry, které se nebojí a dají se fotit hezky z blízka. Žádného lva, kromě triček v kempu s nápisem "Jel jsem do Hwange kouknout na Cecila, ale nějaký debil mi ho zastřelil" (nebo něco v tom smyslu), jsme w Hwange neviděli. Do hlavního kempu přijíždíme poměrně brzy. Trochu nás to táhne do hospody, ale vzhledem k ceně 15 dolarů za jídlo se vracíme k plotně. Je tady obchůdek, tak mi to nedá a za 5 dolarů kupuju sedmičku místní třtinové pálenky "Ahoy" s představou, že námořnický pozdrav a třtina nejdou spojit v jiném nápoji než v rumu, z čeho jsem brzy vyveden. Patrik tento nápoj označil za Soju, což bylo poměrně přesné, já bych něco podobného vyrobil kombinací soju, vodky a araku. Každopádně s colou se to pít dá.

Abych nepředbíhal, je tady šikovné ohniště na vaření v hrnci, čehož využíváme i přesto, že Patrik opravil trysku (nějak to profoukl), ale když už máme dřevo (něco jsme nasbírali, hlavní část nám donesl (zdarma) nějaký místní údržbář, a něco jsme nakradli v zásobách naskládaných u kotle na teplou vodu (u každých umývárek, kterých je tady víc, obsazených kempsajtů). Takže vaříme, přidáváme konzervu Spamu (jmenuje se to jinak, ale vypadá a chutná to podobně, jako americký Spam), lahoda, myslím, že to byla rýže jako chilli con carne, pro změnu. Carne z konzervy, fazole... Když nemáte fazole, dejte tam třeba... nic. Taky dobré. Když všichni v osm zalezou do stanů, jdu ještě na procházku kempem a kousek po silnici směrem k "dálnici" Victoria Falls - Bulawayo, ale po pár stech metrech se ve mě probudí pud sebezáchovy a vracím se zpět do kempu.

Příloha:
DSC_6028.JPG
DSC_6028.JPG [ 599.14 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_6052.JPG
DSC_6052.JPG [ 611.17 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_6058.JPG
DSC_6058.JPG [ 493.89 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_6076.JPG
DSC_6076.JPG [ 489.3 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_6083.JPG
DSC_6083.JPG [ 599.03 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_6120.JPG
DSC_6120.JPG [ 452.57 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]
Příloha:
DSC_6126.JPG
DSC_6126.JPG [ 701.09 KiB | Zobrazeno 6094 krát ]


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 09 čer 2016 20:50 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3981
Bydliště: Karviná, Praha
Pondělí, 23.5.2016

Největší omyl celé výpravy, národní park Matopos (nebo Matobo, píše se to tak i tak). Trochu zbytečně zabitý den, žádná velká sláva. Nejdřív v Bulawayu zjišťujeme, že se nám roztavila rozbočka na USB do auta, tak teď máme jenom jedno USB a to je dost málo. Místo abychom to v Bulawayu vyřešili, jedeme rovnou do parku kousek na jih od města, ale nestojí to za moc. Skály, cesty, žádná zvířata. Vstupné 15 dolarů a vstupné na zajímavá místa další deset dolarů, což je podpásovka a z principu to neplatíme. Nevidíme tak nejznámější vyhlídku a hrob Cecila Rhodese, největšího koloniálního britskéko guru své doby, po kterém byla pojmenována Rhodésie (dnešní Zambie a Zimbabwe). Nějaké to muzeum jsme si odpustili a do dvou jeskyní jsme se dostali zadarmo (nikdo tam lístky nekontroloval, asi ani neměl). Jsou tam jeskynní kresby, celkem zajímavé, ale jenom kvůli tomu bych sem nezajížděl.

Kempovat jsme chtěli někde v okolí parku, ale je moc brzy, tak se vracíme do Bulawaya a vyjíždíme směrem k dalšímu cíli cesty, ruinám Great Zimbabwe. Pomalu začínáme hledat ubytko, jeden kemp je v mapě, ale nic nenacházíme (místní říkali, že máme jet deset kilometrů po prašné cestě, ale není tam žádná značka), a tak jedeme dál s tím, že zkusíme cokoliv po cestě. Natrefili jsme na nějakou lodge, týpek chtěl asi 80 dolarů za čtyřlůžák, celkem solidní, ale snažím se smlouvat a že jestli si můžeme na parkovišti rozdělat stany na auta. No jako to by asi šlo... ale co záchod, sprcha... Tady trošku blafoval on, protože jsem pak našel sprchu a záchod mimo pokoj, který bychom mohli použít, ale nakonec jsme si plácli na pokoj za 50 dolarů. Můžeme využít i terasu, kde je světlo, je tu i wifi, a tak kuchtíme a užíváme si večer plný hvězd, měsíc se dneska někde zapomněl a tak je zase po týdnu krásně vidět mléčná dráha.

U večeře se rodí změna plánu, místo poměrně dlouhého přejezdu do národního Parku Gonarezhou to zítra u Great Zimbabwe zalomíme k jihu a podíváme se do Krugeru, ať můžeme porovnat "nejkrásnější parky" a "nejkomerčnější park".

Příloha:
DSC_6134.JPG
DSC_6134.JPG [ 581.43 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6143.JPG
DSC_6143.JPG [ 790.23 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6147.JPG
DSC_6147.JPG [ 819.23 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6153.JPG
DSC_6153.JPG [ 782.28 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6164.JPG
DSC_6164.JPG [ 601.79 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]


Úterý, 24.5.2016

Zastavujeme v Masvingu, takovém menším, ale regionálně důležitém městě, abychom tam našli skrytou perlu, největší supermarket, jaký jsme nejen z Zimbabwe, ale kdekoliv po cestě potkali. Dokupujeme nějaké to maso na večer (po zkušenostech s veterinárníma kontrolama raději zastavujeme u supermarketu každý den, ikdyž bychom si díky ledničce v autě mohli udělat větší zásoby), a jedeme do Great Zimbabwe. Oproti očekávanému vstupnému 25 dolarů nás mile překvapilo vstupné 15 dolarů, a přestože jsme rychlocestovatelé, stihnout prohlídku pod dvě hodiny se tady nedá. Má to tady tři části uspořádané do trojúhelníku: hrad na kopci, město z kruhových zdí pod kopcem, a vesničku z kruhových obydlí (rondavel) se suvenýry a vystoupením místních umělců pro německé důchodce, které si necháváme ujít. Vesnice je zbytečná, ale hrad a město stojí za vidění, zejména uvážíme-li, že z člověkem postavených "atrakcí" má kromě egyptských pyramid a chrámů (a súdánských, abych nekřivdil) smysl navštívit jenom Timbuktu a právě Great Zimbabwe. Možná jsem něčemu ukřivdil, ale pro mě je Afrika hlavně o přírodě.

Vyrážíme k jihu s tím, že na nějakém odpočívadle zastavíme na oběd. Na první pumpě dobíráme naftu tak, abychom dojeli do JARu (kde je výrazně levnější), a je to tam tak pěkné - čisto, klid, samí "lepší lidi", vyšší vrstvy, žádní žebráci jako ve městech, že si dáváme oběd v místním fast foodu (nějaký "Happy Chicken" nebo "Chicken King" nebo tak něco).

Teď nás čeká nějakých 250 kilometrů po poměrně úzké cestě, samé kamióny, zatím asi nejhorší úsek, směrem k hraničnímu přechodu Beitbridge, který má zásadní smůlu v tom, že je mezi JARem a Zimbabwe jediný. Máme vytipovaný kemp cca 80 km před hranicema, není tam nic vyloženě špatně, kromě personálu "mouchy snězte si mě", a máme tam prostě špatný pocit a tak jedeme pryč s tím, že raději přespíme "někde" než tady. Máme štěstí. Za řekou, asi kilometr dál, je benzínka a na ní motel. Chatky, personál super, dáme jim i vydělat za nějaké to pivo, cena rozumná a ještě nám půjčí prodlužovačku asi se čtyřma evropskýma vidlicema, takže můžeme a taky nabíjíme všechno, čemu už došla šťáva (což je při jednom funkčním USB v autě prakticky všechno).

Příloha:
DSC_6178.JPG
DSC_6178.JPG [ 649.66 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6182.JPG
DSC_6182.JPG [ 626.09 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6187.JPG
DSC_6187.JPG [ 703.02 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6191.JPG
DSC_6191.JPG [ 654.99 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6216.JPG
DSC_6216.JPG [ 592.74 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]


Středa, 25.5.2016

Čeká nás noční můra, Beitbridge. Obávaný přechod mezi Zimbabwe a JARem, který je prý složitý, časově náročný, a dokonce ho někteří ostřílení borci objíždějí přes Botswanu. Měli jsme stažený návod, čerstvé zkušenosti s převozem auta přes hranice, ale stejně jsme nevěděli, do čeho jdeme. A buď jsme měli štěstí, nebo nějakým způsobem zaúřadovalo, že je dneska v Zimbabwe státní svátek. Možná obojí. Výjezd ze Zimbabwe úplně v pohodě, deaktivovali nám Temporary import permit, nějaký ten Gate Pass, razítko do pasu a hotovo.

Vjezd do JARu byl v podstatě taky v pohodě, za nějaké razítko chtěli padesát randů, což je sranda v ceně stravenky, razítka do pasu, a v podstatě taky hotovo. Za čtyřicet minut odjíždíme a nestačím se divit. Šlapu na plyn...

Pane řidiči... já vím, jel jsem rychle. Víte, kolik tady je? Kroutím hlavou. Šedesátka. A vy jste jel sedmdesát jedna. Padá mi kámen ze srdce. Taky tam mohl nějaký debil dát čtyřicítku a mohl jsem jet i devadesát. Vyplňování nesmyslných formulářů zabralo určitě deset minut, zejména proto, že paní v autě chtěla ode mě venku vyspelovat věci jako místo narození, adresu, povolání, telefonní čísla a jiné věci, které nenašla v řidičáku ani pasu. Sice to nemá žádný význam, ale úřední šiml nemá rád prázdné kolonky. To je moje motto - lepší do kolonky vyplnit nesmysl, než aby byla na první pohled prázdná, co přitáhne cvičené oko úředníka s razítkem.

Tak co teď? Zaplatit na místě nejde, musíš tam a tam. Jde to kartou? Jo. Fajn. V autě počítáme, máme 190 randů, pokuta je 200 randů (320 našich). Ale jde to kartou, fajn, nacházíme boudu, kde se to platí (nějaký komisariát), a ono to kartou nejde. Jeďte zpět na přechod, tam je bankomat. Uff.

Tak to ne, na přechod nechci, kousek odsud jsme viděli Shellku. A máme štěstí, mají tam bankomat. Tak zpět na komisariát, zaplatit pokutu, a konečně, po hodině zbytečně zabité překročením o 11 km v hodině (9 by myslím bylo OK), jedeme opatrně a pomalu k Blyde Canoyonu. Mapa trochu klame, vypadá to blíž, ale je to přes 300 kilometrů. Poučeni tím, že máme jet opatrně a v rámci rychlostních limitů, chytáme šutr jako projektil do čelního skla. Stane se, máme to pojištěné.

Blyde Canyon leží uprostřed asi borovicových plantáží, a že je to dřeva a dřeva. Vyhlídky jsou placené, žádné nepřekonatelné částky, víc platíme jenom u ústí potoka, vlastně na začátku canyonu, kde to vypadá trochu jako Antelope Canyon v Americe, jsou tady ale vodopádky, mostky... celkem zajímavé místo. A je tady paradoxně víc lidí, než na tisíc (ani ne) kilometrů vzdálených Viktoriiných vodopádech.

Přijíždíme do Sabie, kde máme vytipované dva kempy, bereme první lepší, poměrně luxusní, máme zásuvku, kupujeme zase redukci na evropskou zásuvku, mají ji tady za pár korun, v obchůdku olej, nějaký ten spam, a vaříme si svoje nudlové potěšení. Máme smůlu, jsou tady čtyři wifiny, ale na kempovišti chytáme jenom jednu a ta zrovna nefunguje. Ale z recepce nebo z laviček na dětském hřišti se připojit dá, tak večer, až všichni zalezou do stanů, doháním maily.

Příloha:
DSC_6235.JPG
DSC_6235.JPG [ 438.26 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6255.JPG
DSC_6255.JPG [ 507.07 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6258.JPG
DSC_6258.JPG [ 400.04 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6279.JPG
DSC_6279.JPG [ 672.9 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6285.JPG
DSC_6285.JPG [ 563.71 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6294.JPG
DSC_6294.JPG [ 487.21 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]


Čtvrtek, 26.5.2016

Ze Sabie je to hodinka cesty do Krugeru. Ve Sparu v Sabie poslední zásoby, nějaké to maso, pečivo, trochu nám komplikuje nakládku déšť. Pršelo, a dost, i v noci, naštěstí na balení stanů to přešlo, a znovu začíná až teď. Nevadí, Kruger přežijeme i za deště. To nakonec nehrozí, a je i celkem pěkně.

Kruger je jiný. Jsou tady široké cesty, asfaltky, kempy jsou spíš malá města. Vjeli jsme bránou Phabeni, přes nějakou vyhlídku, kde se mohlo vystoupit z auta, jsme dojeli do Skukuzy, kde zrovna začínala nějaká konference, všude byli kravaťáci, tak jsme raději jeli pryč. Na piknikovišti jsme si dali oběd a pokračovali jsme do kempu Lower Sabie, kde to bylo o poznání příjemnější a měli tam velký shop se suvenýrama, takže máme i něco z Krugeru. Ale je tam o poznání dráž. Zvířat kolem asfaltek nic moc, tak poslední úsek k bráně Crocodile Bridge jedeme po souběžné šotolině, a to byla celkem výhra, protože jsme na svém posledním safari viděli zase dost slonů, i jiné zvířeny. V Krugeru jsme viděli i spícího lva kousek od cesty, a shodujeme se, že opodál v křoví, těsně před opuštěním parku, jsme viděli nosorožce.

Po výjezdu z parku hledáme kemp, ale nikde nic, všechno vypadá na pohled draze. Martin našel v navigaci kemp ve vesnici Kaapmuiden, ale je to dost slum, po kempu ani památky, akorát nás chytil soumrak a prd jsme si pomohli. Něco musíme najít v Barbertonu, jenom tam dojet. Nic moc kvalitní klikatá cesta, 50 kilometrů tmou. Hodina cesty, ale jsme tam. Kemp jsme našli, ale nefunguje. Super. Měl by tam být druhý, nějaký Caravan Park, ten ale podle vzhledu vrátnice taky nefunguje. Ale naděje umírá poslední. Ptáme se vrátného, a on funguje. Kempujeme tam sami (pár dalších tam "kempuje" nejspíš na neurčito), ale umývárky máme sami pro sebe, jsou tam sprchy, máme kde vařit, a nakonec to tam ráno po světle nevypadá tak podivně, jak se večer zdálo. Jen ta wifina tam není. Rýže k večeři s nějakým tím chilli con carne, tentokrát jsme se vybavili fazolema a je to lahoda :-).

Příloha:
DSC_6315.JPG
DSC_6315.JPG [ 714.47 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6326.JPG
DSC_6326.JPG [ 482.97 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6333.JPG
DSC_6333.JPG [ 561.18 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6339.JPG
DSC_6339.JPG [ 638.96 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6358.JPG
DSC_6358.JPG [ 521.3 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6359.JPG
DSC_6359.JPG [ 528.12 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
DSC_6362.JPG
DSC_6362.JPG [ 781.94 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]


Pátek, 27.5.2016

Kromě změny plánu a výměny Gonarezhou, na který bychom potřebovali i s cestou dva dny, za Kruger, který jsme zvládli za den (ne že by se tam nedalo být dní víc), jsme do plánu zakomponovali ještě návštěvu Svazijska. V kempu v Sabie jsme vygooglili, že se tam platí Emalangenima, které nemáme a nechceme, a nebo randama 1:1, které taky nemáme (máme pár). V automapě jsou vodopády Matenga, a jako cíl expedice jsme se rozhodli, že si v hlavním městě Mbabane dáme pizzu. Plán je tedy jasný, můžeme vyrazit.

Na přechod Bulembu je to tak hodinu cesty, krásnou krajinou, po dobré cestě s množstvím odpočívadel. Hranice v pohodě, platíme 50 randů silniční daň a dostáváme vstupní razítka. Kein problem. Pak se cesta zhorší, a to do takové míry, že jet tady s dvojkolkou (nebo prostě autem s nízkým podvozkem), tak těch cca 20 kilometrů na asfaltku ve městě Piggs Peak pojedete dvě hodiny, nám to trvalo necelou jednu. Kam jsme to vjeli. Bláto, šutry, náklaďáky s dřevem.

V Piggs Peaku ale změna, asfalt, KFC, všechno najednou šlape. Cestou přes přehradu Maguga narážíme na vyhlídku, kde prodávají suvenýry za směšné ceny, tak utrácíme v podstatě všechnu randovou hotovost, a pokračujeme k Mbabane. Je tam v centru trochu problém zaparkovat, město trochu připomíná Androrru La Vellu. Nakonec parkujeme překvapivě zase u Sparu. Hotovost nakonec nevybíráme, bankomaty dávají jenom emalangeni a ty se mimo Svazijsko nedají směnit, takže buď pizzu (nebo oběd) zaplatíme kartou, nebo vybereme až když budeme vědět, kolik vlastně potřebujeme. Procházíme jeden obchoďák, najíst by se tam dalo, ale pizza nikde. Ve druhém už ale pizza je, a je opravdu vydatná. Ceny zhruba stejné, jako u nás. A berou karty.

Chvilku nám trvá se z Mbabane vymotat na dálnici, ale pak se nám celkem daří najít vesnici, u které by, podle mapy, měly být vodopády Mantenga. Ty sice samotné za moc nestojí, ale dobře, viděli jsme, jako ochutnávka Svazijska to stačí, jedeme zpět do JARu. Tedy přes Svazijské hranice je to pohoda, na JARské straně celnice (ženy, co vybírají clo) prudily kvůli foťáku, který jsme neprozřetelně přiznali. Měli jsme ho deklarovat na výjezdu a teď chtějí pokutu, že jsme ho nedeklarovali při výjezdu. Úplně nechápeme, spíš dělali krky, protože pak jsme dohledali, že můžeme bezcelně dovést zboží za mnohem víc, než kolik by ten foťák stál nový, a to na hlavu, tak nechápu, co chtěli. Nakonec tedy jsme neplatili nic.

Hledáme ubytko v městečku Amsterdam, ale celkem nic za rozumný peníz s wifi tam nemají, tak jedeme do Ermela, kde už něco být musí. Máme štěstí, prakticky hned na kraji je malý penzion, mají dva pokoje hned u parkoviště, takže můžeme v pohodě vyklidit a uklidit auto, přebalit si věci, nabít elektrověci, hlavně teda telefony, na cestu, a jako bonus můžeme koukat na telku a venku na zahradě vařit, což teda využiju jenom já z Martinem, neboť Patrika s Alešem zmohla pizza v Mbabane, a tak volí raději teplou postel - je už celkem zima.

Příloha:
81. 13329607_10209760524715658_8582099377789701026_o.jpg
81. 13329607_10209760524715658_8582099377789701026_o.jpg [ 406.33 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
83. 13305179_10209760524995665_8943998336759194001_o.jpg
83. 13305179_10209760524995665_8943998336759194001_o.jpg [ 471.82 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]
Příloha:
84. 13315566_10206488137266102_3992658041644125889_n.jpg
84. 13315566_10206488137266102_3992658041644125889_n.jpg [ 721.26 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]


Sobota, 28.5.2016

Snídani máme za příplatek 50 randů, což nám přišlo fér, a tak ráno balíme, pak se jdeme nadlábnout, a nějak kolem deváté vyrážíme směrem na letiště. Je to asi dvě a půl hodiny cesty, a letí nám to až po šesté, dáváme si velkou rezervu, a jak se ukazuje, až tak velká zase nebyla.

Nejdřív zastavujeme na myčku. Kartonová cedule "car wash", zajíždíme na takový dvorek, tam jsou připravení nějací evidentně přistěhovalci, odhadem Pákistánci. Ptám se, kolik za umytí auta, borec říká sedmdesát randů, tak si plácneme. Následuje show. Donesli nám čtyři židle, abychom se mohli na práci dívat (máme práci neskonale rádi, mohli bychom se na ni dívat celé hodiny), a pak se pustili do díla. Nečekali jsme žádný zázrak, ale dva borci myli auto usilovně lehce přes hodinu. Dokonce zevnitř, palubovku, vysavačem, skla zevnitř, servis, který vám jen tak nějaká myčka u nás neposkytne, a když, tak vám pětistovka stačit nebude.

Ve finále bylo auto vymydlenější, než když jsme ho, jako prakticky nové, přebírali. Představení končí, opatrně za volant, máme pocit, že jsme špinavější než auto. Ne, že by návštěva myčky byla nezbytně nutná, ale máme teď aspoň jistotu, co je škrábanec, a co se dá rozleštit. Protože co se rozleštit dalo, rozleštěné je, a jak bylo auto notně poškrábané z obou stran, tak po důkladném umytí vypádá o dost líp. Lehce deformovaný zadní nárazník se rozleštit nepodařilo.

Johannesburg nemá až tak úplně dálniční obchvat, museli bychom hodně do centra, tak si cestu z východu na sever k letišti zkracujeme asi 20 kilometrů přes předměstí, která, až na pár malých townshipů, vypadají celkem solidně. Zastavujeme v supermarketu, nakupujeme poslední jedlé a tekuté suvenýry, a pak už do půjčovny, kde jsme nějak před jednou. Předání auta trvá zase určitě přes hodinu, vypisujeme protokol pro pojišťovnu, platíme 500 randů manipulační poplatek, ale žádná spoluúčast se nekoná. Všechno v pořádku, pavouček na předním skle ani dvakrát pohmožděný zadní nárazník nám do rozpočtu nezasáhnou.

Při sepisování protokolu žertuju s týpkem z půjčovny (on v kulichu, my v slunečních brýlích a tričkách), že jsme v rádiu slyšeli, že ve městě je Arnold Schwarzenegger. Rozzářila se mu očka, a vyprávěl, historku, jak jel vyzvednout klienty na letiště, a najednou jde proti němu banda goril, a uprostřed nich Arnold :-). V rádiu ten den hlásili něco ve smyslu: "Arnold Schwarzenegger při své návštěvě prohlásil, že se mu ve městě líbí a že se plánuje v nejbližší době do města vrátit. Doslova řekl: 'I will be back'". Vtipné :-).

Zpět na letiště, check-in má otevírat tři hodiny před odletem a my máme ještě víc než čtyři, tak koukáme po nějakých suvenýrech a Aleš si nechává balit kufr do fólie, což má za cíl jeho přežití do cílové destinace, protože kufr vypadá, že má dost. Už někdo zorganizoval mistrovství světa borců z handlingu v hodu kufrem? Třicet kilo z místa, pětadvacet s rozběhem?

Jdeme na check-in o hodinu dříve, a vyplatilo se, otevřel o padesát minut dříve, a tak máme tři hodiny na salónek Schongololo, který je podle různých recenzí na letišti nejlepší, a v roce 2014 snad vyhrál nějakou anketu o nejlepší salónek v Africe. Jako uznáváme, že co do vzhledu je to jiný level než Praha (a Marhaba v Dubaji), ale oproti Turkish salónku v Istanbulu je to pořád Oktávka proti Bentley.

Výhodou je, že jsme tady prakticky sami, zabíráme nejlepší místa, pak se ale začnou ukazovat, resp. slétávat mouchy. Zásuvky fungují jak která. Redukci na staré anglické zásuvky už nemáme (sbalená), evropské zásuvky tu jsou, ale je jich málo a funguje každá druhá. Sprchy tu jsou, jsou zdarma, ale jaksi úplně neteče teplá voda, držák na šapón urvaný a ve zdi díra do nějakého kumbálu pro uklízečky. Takové detaily na věcech, které mají být luxusní, strašně kazí celkový dojem. Jídlo není špatné, ale zase žádná pecka. Nějakýma těma zeleninama nás moc neuhostí, minestrone takové nemastné neslané, a rýže dobrá, ale zas rýže. Nápojový lístek je trochu lepší, tak se házíme trochu do cestovní pohody, antimalarikům navzdory.

Teď k těm slétajícím se mouchám. Myšleno je to v přeneseném významu. Nejdřív přišla nějaká skupinka německých důchodců tří generací, větší rodina, asi deset lidí, a pak se postupně začali trousit další a další. Ve stejnou dobu odlítala Dubaj, Heathrow i Frankfurt, a chvílema jsem měl pocit, že Priority Pass tu má úplně každý. No nic, přežijeme.

Letadlo lepší než na cestě sem, plnohodnotné emiráťáccké IFE, já osobně jsem toho moc nenaspal, tak od začátku Somálska po jeho konec, hodinu možná. Jídlo není špatné, ale nemáme ho kam dát, tak to jenom trochu rozvrtáme, jak by řekla moje babička, "snězte alespoň to maso". A dezert. A obligátní čokošku. Ale na roztírání másla už nemáme chuti ani sil.

V Dubaji máme čtyři hodiny na přestup, papírově méně, reálně více, takže voucher jsme nedostali. Ne že bychom měli hlad, ale nějaké to osvěžení by nebylo nazmar, tak jdeme vyzkoušet Marhabu nejblíže našeho gatu. Celé letiště je za hranou rozumné kapacity a je to vidět i na salónku. Lidí jako much. Dubaj by měla urychleně začít situaci řešit, je mi jasné, že rozšiřovat letiště není moc kam, ale postavit rychlovlak na Al Maktoum by zvládli za pár let, a pak bych tam vystěhoval všechny ostatní aerolinky a nechal na DXB jenom Emirates. Co do jídla je Marhaba asi lepší než Schongololo, tam nám chyběly hlavně sladkosti, tady máme šikovnou snídani, vajíčka, nějaké zákusky, sladké pečivo... Ale těch lidí, dokonce se dělaly fronty na pánských záchodech, a to mi nepřijde normální.

No nic, na gate, do letadla. Než odletíme, trvá to hodinu, nicméně Emirates má o hodinu nafouknutý letový plán, takže v Praze přistává naše velryba zase na čas. Aniž bych z letadla vystupoval první, zdaleka ne, tak jsem u pásu první, je to o znalosti letiště. Není to k uvěření, ale když jsem dorazil samojediný k pásu čtrnáct, už vyjížděly první kufry. Trvalo ale dobrou půlhodinu, než vyjely ty poslední. Naše. Klasika. Is this still Africa?

The End*

Příloha:
map.jpg
map.jpg [ 607.77 KiB | Zobrazeno 6082 krát ]

Legenda: Kroužky a červená podtržení jsou místa, kde jsme spali. S výjimkou Maunu a Johanesburgu, které jsou potržené červeně z důvodu zmatení nepřítele.

*)
PS: A teď k tomu, proč se tenhle cestopis jmenuje "Afrikou s ruční brzdou". Bylo to takové naše motto. Jsem v našich i amerických podmínkách nepřítelem ruční/nožní brzdy k parkování. Přijde mi to zbytečné, jaksi redundantní, pokud to tedy není vysloveně v kopci. Aleš to má naopak, ten ji zatahuje vždy a všude. Tady jsem ji zatahoval i já, obvykle jsme stáli na štěrku, na trávě, a v autě (tedy na autě) jsme spali, tak jsme opravdu nechtěli, aby nám v noci někam putovalo. No a já, nezvyklý brzdu zatahovat, jsem ji ani neuvolňoval. Na jedničku to jakž takž jelo, ale když jsme na dvojku začal cítit, že to nějak netáhne, už na mě ze zadu řvali "Afrikou s ruční brzdou". A tak se tenhle cesty popis nemůže jmenovat jinak. This is Afrika. A Afrikou jedině s ruční brzdou.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 09 čer 2016 23:00 
Offline
VIP

Registrován: 03 říj 2010 20:51
Příspěvky: 2351
Moc pěkný!!! Doporučuji každému, aby váš itinerář zkopíroval. Je to taková ochutnávka Botswany a Zimbabwe. Nebo přidat týden a můžete ještě projet překrásné parky v Capriviho pruhu nebo Mana Pools (UNESCO) nebo přidat Central Kalahari Game Reserve nebo Nxai Pan nebo..... Prostě je tam toho fůru, všechno ve špičkové kvalitě za rozumné ceny. Základem všeho je okamžitě zmizet z Joburgu na sever.....

Jenom malá poznámka k Moremi. Když jsou plné kempy Third Bridge , Xakanaxa i Savuti, dá se kempovat mimo park ve vesnici Mababe, kde jsou dva kempy (mnohem levnější než v parku) Dijara a Tshaau. Z nich už se dá v pohodě dojet do Muchenje za nějakých 6,5h. Ze mně žádný takový cestopis nevypadne, ale jako poděkování pro experty z jihoafrického fóra 4x4 jsem alespoň přeložil povídku, kterou sepsal Tomáš, na videu se podílela i místní Marcela. http://goo.gl/8XRK16 . Stalo se to kousek od místa, kde vás ranger sekýroval, že nemáte vystupovat z auta.

Snad nebude vadit trochu reklamy, mám poslední volné místo na safari od 10.9. do 2.10. Info případně přes SZ.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 10 čer 2016 08:27 
Offline
Diskutér

Registrován: 30 pro 2013 13:32
Příspěvky: 289
Bydliště: Zilina
Velmi pekne spracovane :) a fotky tiez paradne. Mozem sa spytat kolko vas to cca stalo? ;-)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 10 čer 2016 08:52 
Offline
VIP

Registrován: 09 pro 2009 00:03
Příspěvky: 2422
1000 Eur na osobu? Zhruba, asi, este nemame secko rozuctovane :-)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 10 čer 2016 08:59 
Offline
VIP

Registrován: 10 pro 2009 07:50
Příspěvky: 3071
Bydliště: Trnava
velmi slusne:)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 10 čer 2016 09:14 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3981
Bydliště: Karviná, Praha
Tak nějak si myslím, že to bude, plus letenky. Možná trochu víc, auto samotné byla celkem darda. Předpokládám, že se vlezeme do 50 tisíc (s letenkama).


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 10 čer 2016 09:17 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3981
Bydliště: Karviná, Praha
Více fotek tady:

https://www.facebook.com/media/set/?set ... 15ece563dc


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 10 čer 2016 09:30 
Offline
Diskutér

Registrován: 04 led 2012 17:34
Příspěvky: 417
Bydliště: Sered
vau, uplna bomba

tusim tu afriku budem muset okostovat, neskutocne fotky zveriny


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 10 čer 2016 10:10 
Offline
VIP

Registrován: 03 říj 2010 20:51
Příspěvky: 2351
baca12 píše:
vau, uplna bomba

tusim tu afriku budem muset okostovat, neskutocne fotky zveriny
A to doslova, kotletky ze springboka (antilopy skákavé) byly za 80 Kč/kg.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 10 čer 2016 19:34 
Offline
VIP

Registrován: 09 pro 2009 00:03
Příspěvky: 2422
Nám sa v průběhu času najvíc osvědčilo mleté maso, ať už bylo z jakéhokoliv živočicha. Protože nikdo z nás nějaké ty steaky či kotlety tak jaksi neuměl pořádně udělat :D


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 10 čer 2016 20:56 
Offline
VIP

Registrován: 03 říj 2010 20:51
Příspěvky: 2351
Sau píše:
Nám sa v průběhu času najvíc osvědčilo mleté maso, ať už bylo z jakéhokoliv živočicha. Protože nikdo z nás nějaké ty steaky či kotlety tak jaksi neuměl pořádně udělat :D
No, když jste neměli braai grid, tak se ani nedivím ;). My mleté maso nedělali, ale klobásky boerwors, to jo, několikrát! http://goo.gl/zFmgJ8


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Afrikou s ruční brzdou
PříspěvekNapsal: 11 čer 2016 07:05 
Offline
Diskutér

Registrován: 12 kvě 2010 11:52
Příspěvky: 222
Moc pěkný cestopis.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Deja-vu
PříspěvekNapsal: 11 čer 2016 07:50 
Offline
VIP

Registrován: 29 úno 2012 11:33
Příspěvky: 1549
Bydliště: PRG
Pokolikátý už? Sobotní ráno, zhltnout na jeden zátah další Alexxůf cestopis...
Zase parádní.


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 39 ]  Přejít na stránku 1, 2, 3  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com používá technologie phpBB Group © phpBB, phpBB.cz

RSS feed | Letenky | Levné letenky | Autopůjčovna | Ubytování | Hotely | Hostel | Půjčovna aut | Last minute | Dovolená | Eurovíkendy