Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com

Právě je 11 pro 2019 10:20

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 187 ]  Přejít na stránku 1, 2, 3, 4, 5 ... 13  Další
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 20 zář 2015 12:40 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3978
Bydliště: Karviná, Praha
Pekelný týden v socialistickém ráji

Na rozdíl od mých ostatních reportů, které píšu z velké části na základě kusých poznámek v mobilu po návratu za jedno dlouhé odpoledne nebo večer, je tento psaný na místě den po dni. Věřím, že z něho vycítíte atmosféru, která naši výpravu provázela, počáteční možná až nadšení postupně se měnící ve skepsi, frustraci, nasrání a touhu ze země vypadnout. Tak hurá do toho, snažil jsem se zapracovat maximum detailů pro všechny, kdo by nás chtěli následovat.

Den D-1 - 6.9.2015

Jede nás pět: Aleš, Martin, Patrik a Standa a já (taky Aleš, ale pro přehlednost budu já prostě "já"). Po návratu z Velké Čínské zdi a chvilce odpočinku na "hotelu" máme v šest sraz s velitelem výpravy, Kaliforňanem žijícím na Oahu, Stevem, a panem Che, evidentně tvrdým straníkem, ze kterého jde tak trochu strach, je v neoznačené a asi trochu tajné/konspirační severokorejské restauraci, v pátém patře budovy D jednoho nejmenovaného office-komplexu nedaleko centra Pekingu. Hodně divné místo. Celé je to spíš o vybrání peněz od těch, kteří poslali na účet jenom zálohu, a zbytek dovezli cash. Patrik jak je jeho zvykem platí 995€ v pětieurovkách. Dostáváme turistické karty aka víza. Ne všichni, někteří si je vyběhali sami u "svých" domovských ambasád, a Malajci víza, jako jediní, nepotřebují. Večeře, a rozchod. Čekali jsme nějaké přestavení, ale nic se nekoná. Steve nám řekl pár naučených odstavců, co máme a nemáme dělat, podobně jako začíná film "Vítejte v KLDR" Lindy Jablonské. Pana Che už jsme (naštěstí) nikdy neviděli.

Příloha:
DSC_2729.JPG
DSC_2729.JPG [ 402.78 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2740.JPG
DSC_2740.JPG [ 428.56 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2757.JPG
DSC_2757.JPG [ 349.2 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]


Den první, Den D - 7.9.2015

O půl sedmé budíček. Sice nám to letí až v poledne, ale nechceme nechat nic náhodě, a to navzdory tomu, že bydlíme v pěší vzdálenosti od metra Dongzhimen, odkud jede vlak na letiště. Včera jsme si koupili vajíčka a tak si je dělámě k snídani míchaná. Nemáme sůl, ale co už. Balíme a vyklízíme garsonku ve čtvrtém patře pekingského paneláku, a pěšky po příjemně bezbariérové ulici docházíme k hodně bariérovému podchodu. Mnoho schodů musíme s kufry překonat i cestou na letištní expres. Čekali jsme větší komfort - touhle stanicí musely projít statisíce návštěvníků města při Olympiádě i po ní.

Na druhém terminálu nás čeká kontrola zavazadel, a teprve pak se dostáváme do prostoru pro odbavení, který je zatím mrtvý. Postupně se schází asi tři nebo čtyři na sobě nezávislé výpravy turistů do Pchjongjangu. To jsme teda nečekali, že let Tupolevem 204 bude téměř plný, a to turistů, nikoliv Korejců či Číňanů. Ale to už předbíhám.

Setkáváme se se spolucestujícími a následně přichází i Steve, který se včera dušoval, že na letišti bude první, ale nakonec přišel až asi 15 minut před otevřením přepážky. Odbavení je náročné, přímo na přepážce se skenují zavazadla a zejména baterky, které byly s Emirates v pohodě, musí ven. Bohužel na tři otevřená odbavení je jenom jeden sekuriťák, který kontroluje kufry, a tak se to dost vleče.

Pasovka už v pohodě, za ní ovšem fronta na security, která je hodně důkladná a když se postavíte do fronty za Belgičany, kteří by mohli točit instruktážní video "Mám všechno to, co se do letadla nesmí brát - je to problém?", a deset minut koukáte, jak jeden člověk vyskládává batoh do pěti velkých plastových boxů... škoda slov. Powerbank, který mi z odbaveného zavazadla vyhodili do příručního nakonec prochází. Byla by ho škoda, následně byl velmi užitečný (napájení „gopro fake“ kamerky v autobuse).

Odlet se nenápadně odkládá o víc než hodinu, nejdřív se čeká na boarding, a když se "všichni" nasáčkují do letadla, přichází stále další a další opozdilci. Odlétáme s osmdesátiminutovou sekerou, ale co už. V řadě máme jednoho straníka, tak nemůžeme nadávat. Celkově, soudě ale pouze podle vlajkové lodi společnosti (Tu-204), si Air Koryo zdaleka nezaslouží nejhorší hodnocení Skytraxu. Letadlo poměrně nové (ale samozřejmě vnitrostátní flotila bude jiná písnička), jídlo dobré (v podstatě hambáč), k pití pivo (opravdu hnusné) nebo voda či koryoSprite. Můžete si objednat i džus, Yes, ale dostanete koryoSprite. V letadle s náma letěl děda v obleku s odznakem strany, kterého si pamatujeme už z letu Dubaj-Peking. Divné (let byl před třemi dny), ale nikoliv nemožné. Trochu ho, nikoliv důvodně, podezřívám, že nás "má na starosti". Nikdy po přistání jsme ho ale už neviděli.

Po přistání v Pchjongjangu jdeme mostem (čekali jsme autobus) do nového terminálu, který ale velikostně vypadá na pokrytí spíš Ostravy než třímiliónové metropole. Provoz je ale srovnatelný, takže zřejmě není problém. Vznikl srovnáním starého terminálu se zemí, tj. na jeho troskách, a slavnostně otevřen Kimem třetím před pár týdny. Nejdřív zdravotní kontrola - nic, podle xichtu a založení papírku. Pak pasovka, úplně v pohodě, zase formulář (všechny jsme dostali v letadle) a pas, a vízum. Nakonec celnice, což byla trochu pakárna, hrabali se lehce v kufru, hledali cosi v notebooku, ale tak že schovat si trochu líp poslední trhák z produkce Sony, nemají ho šanci najít. Ale proč provokovat, všechno závadné šlo z notebooku raději předem pryč. Největší problémy tak má Standa s přenosnou GPSkou, která je mu do odletu zabavena, nehledě na to, že GPS mají i všichni ostatní, jenom v mobilu. Já jsem pronesl průvodce Bradt, který je podle informací cestovky zakázáno dovážet.

Nakonec se všichni scházíme v příletové hale, kde nás zdraví naše průvodkyně Pchang a kameraman Oh. Dělám svůj první nákup, vybral jsem si plechovku místní citronády, platil jsem eurovkou a dostal jsem zpět čtyři dolary. No bude to tady s penězma zajímavé. Další průvodce Li nás čeká v autobuse a řidič, pro jistoto taky Li, nás odváží přes parkoviště, kde mu autobus chcípnul a pět minut ne a ne se rozjet, což využíváme k pozorování akční dopravní policistky, která ovládá nic neřešící křižovatku na vjezdu k terminálu, kudy všechna auta projíždějí stejným směrem.

Bus se dává nakonec nějakým zázrakem dohromady, a tak projíždíme vesnicemi a poměrně hustým provozem (kdo by to čekal) do města a pak si jedeme nakoupit kytice, které následně klademe k pomníku/sochám/nohám dvou starších Kimů. Průvodce Li nám vypráví o sochách a jejich okolí, a vysvětluje pojmy jako "národní revoluční válka" (proti Japoncům) a "národní vlastenecká válka" (proti USA, tj. Korejská válka). Ale o tom se jistě dozvíme mnohé v dalších dnech.

Přejíždíme na Kim Ir Senovo náměstí, do budovy turistického knihkupectví, kde kromě knih trojice Kimů mají i pohledy, odznaky a jiné suvenýry, takže tam každý pár euro necháváme, vypadá to, že pracují v kurzu 100 wonů = 1€ = 1$. Berou ale i čínské juany, nevíme jakým kurzem. Pak se procházíme po náměstí a pozorujeme skupinky mužů nacvičujících pochody na středeční akci. Co to bude, ale uvidíme asi až ve středu. (Neuvidíme, nacvičují totiž na říjen - poznámka dopsaná po návratu).

Již setmělým městem přejíždíme na hotel Koryo, který je podle lobby velmi luxusní, pokoje jsou trochu spartánské a všechno tak nějak odpovídá tomu, co jsme čekali - zvláštní koberce, úsporné osvětlení. Televize má 10 kanálů, kromě jednoho místního (vysílání končí po půl jedenácté) i japonské, čínské a BBC. Vícero z nich v angličtině, ale vesměs všechny jsou formátu BBC, tj. zpravodajství.

Večeři máme v otočné restauraci na střeše, jsou tady dvě, ale funguje jenom jedna. Druhá je nejspíš fake. Vzhledem k chabému osvětlení města, reflektorům mířícím na věž, a upatlaným sklům restaurace, skoro nevidíme ven. Fakt super. Hlavně, že se točí.

Po večeři jdeme nakoupit pití a nějakou tu pálenku na večer, ceny jsou dobré, litr limonády cca půl eura, místní pálenky soju [sodžu] v přepočtu cca 2-6€ za litr. Pít se to dá, ale není to bůh ví jak dobré. Co se dá dělat, jdeme to okoštovat teplé a pak to dáme do mrazáku, snad to do zítřka dozraje.

V obchodě ve městě jsme nakoupili pohledy, tak teď píšeme, tak snad dojdou. Podle všech informací chodí, a to celkem i rychle, po celém světě kromě Jižní Koreje. Rovnou jdu na recepci zjišťovat, jak je to s posláním, pošta je v druhém patře, přece by turisty nenechali se promenádovat po městě. Takže rovnou, byť je jedenáct večer, pohledy posíláme. Stojí to 1,1€ za pohled, což je celkem fér, vzhledem k tomu, že hovor do EU stojí 4€ na minutu.

Příloha:
DSC_2787.JPG
DSC_2787.JPG [ 239.27 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2794.JPG
DSC_2794.JPG [ 208.34 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2807.JPG
DSC_2807.JPG [ 293.88 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2819.JPG
DSC_2819.JPG [ 280.1 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]


Den druhý - 8.9.2015

Vstáváme lehce před budíkem v šest, píšu první část deníku, a pak razíme do třetího patra hotelu na snídani. Bohužel to není ve třetím patře naší věže, ale v hlavní budově a je třeba jet tam jiným výtahem z recepce. Hotel je město ve městě a je trochu chaotický, ale začínáme si zvykat co je kde. Ostatně, musí to tak být, je třeba kapitalistickým hostům dopřát veškerý socialistický komfort tak, aby nemuseli opustit hotel (což tedy opravdu nesmíme).

Snídaně je trochu zvláštní, ale dá se. Není tady klasika - cereálie, jogurty, sýry, uzeniny, alespoň máslo, vajíčka, nějaká zelenina, a pár věcí je ještě třeba vyzkoušet. Ale na to máme čas.

Po snídani chci natočit něco z místní televize, ale ta pořád neběží. Tak balíme na dnešní cestu do DMZ, tedy demilitarizované zóny na hranici s jižní Koreou, jižní záměrně s malým "j", protože tak to tady píší a tak to vnímají.

Půl osmé, probíjíme se ranní špičkou, ale není to žádná hrůza, i když podle Steva se za poslední rok hodně změnilo a po městě jezdí o dost více aut, a hlavně více taxíků. Cesta ubíhá pomalu, cca první půlhodinu dostáváme školení o tom, co vedlo k rozdělení Koreje atp. Dálnice do Kesongu je mírně řečeno v hrozném stavu, a kdo znáte obrázky širokých prázdných dálnic, tak tahle sice je prázdná, ale není ani široká, natož kvalitní. Pruhy nejsou nalajnované, ale vidíme to tak na dva plus odstavný, nebo maximálně tři bez rezervy.

Cestou není žádná benzínka, několik málo odpočívadel/parkovišť bez jakýchkoliv služeb, a jedna restaurace cca v polovině cesty (společná pro oba směry, nad cestou). Pro nás je připraveno několik stolečků se suvenýry - knihami, ženšenem, pití, čaj, kafe. Stánky jsou jenom ve směru do Kesongu. Mají tady Coca-Colu, tak neodolám a obětuju 1,5€. Kapitalismus s lidskou tváří.

Do DMZ přijíždíme poměrně pozdě, měli jsme jet dvě hodiny a se zastávkou cesta trvala skoro tři. Autobus to málokdy vyhnal nad 80 v hodině a i tak to byla jízda jako na horské dráze, dálnice je fakt ve špatném stavu. V DMZ se sešlo několik různých výprav. Buď je v KLDR mnohem víc turistů obecně, nebo je tady hodně lidí kvůli zítřejšímu svátku, a nebo to dělají schválně - načasujou výpravy tak, aby se potkávaly a vzbuzovaly tak dojem, že je jich tady více, než ve skutečnosti je.

Nejdřív čekáme ve vstupní místnosti u mapy Koreje a DMZ, abychom měli dostatek času na další obchod, a následně abychom se dozvěděli od místního vojáka (korejsky, tlumočí naše průvodkyně), to co už víme, kde jsme a kam pojedeme. Pak jedeme ke klasickým modrým barákům a jeden z nich navštívíme. Poměrně volně můžeme fotit, nikdo nám nic nezakazuje, kromě vojenských stanovišť cestou (cca 2-3) jsme mohli fotit a točit i z autobusu.

Další zastávka je vyhlídka nad modrými domky, místo, kde se sjednávalo příměří (častý omyl je, že se sjednávalo v modrých domcích) a třetí budovu, kde byla podepsána finální dohoda, která platí dodnes. Těžko říct, co je pravda, protože do obou zásadních budov (sjednávání a podpis) na severokorejské straně není z jihu přístup, a tak možná mají "jižani" jinou historku.

Přesouváme se do Kesongu, kde si prohlížíme muzeum hodně připomínající výlety ze Soulského letiště, a je tam samozřejmě další shop, tentokrát zaměřený na pohledy a známky. Kupujeme obé, ale už toho je trochu moc, všechny obchody mají víceméně to samé a akorát to zdržuje a nabíráme skluz. Ve dvě hodiny hladoví jak vlci přicházíme do nějakého hotelu postaveného z původních domků, kde bychom měli mít oběd, nicméně nejdřív musíme absolvovat vystoupení nějaké loutnistky a přihlížek stloukání perfektně dobré rýže na nepoživatelné těsto a ochutnávat rýžové koláčky, za což, jak se později dovídáme, platíme 2€. Jediným světlým faktem tohoto oddálení oběda tak je pivo za 1€, které je poprvé studené a na žízeň celkem fajn.

K obědu máme různé suroviny v bronzových mističkách - maso, zelenina, rýže, pálivé, nepálivé, tohleto, támhleto, asi to bude třeba vyřešit obrázkem (níže). Za příplatek 5€ jsme dostali hlavní chod, polévku ze "sladkého masa". Domyslete si sami, později večer v baru jsme pro ni vymysleli šifrované označení "Hot dog".

Cesta zpět celkem ubíhá, půlku jsme prospali, až po pauzu v motorestu (viz výše), jenom stánky v mezičase přestěhovali do směru na Pchjongjang (děkujeme). Já a Standa jsme se trochu trhli a v útrobách stavby nad silnicí našli ideální místo na focení dálnice. Po cca hodině jízdy přijíždíme k monumentu sjednocení, tj. bráně do města, která má být postavena na půl cesty mezi nejsevernějším a nejjižnějším místem Koreje. Fotíme a jedeme na hotel.

Zjišťujeme, jak funguje bazén (9-22), ale program máme zatím tak nabitý, že prostě není kdy. Tak třeba jindy, teď už zase odjezd na večeři, do restaurace na předměstí, kde pro lepší zážitek třikrát vypadává proud (obvykle na pár minut, kdy jelo nouzové osvětlení). Máme "hot pot", kahan a kastrol, ve kterém si z donesených (obsluhou) surovin vaříme vlastní eintopf. No... už jsem jedl lepší, asi bych to příště nechal na kuchaři s výučním listem z oboru. Pivo k tomu povinně bez možnosti výběru, trochu divné. Pak jdeme ještě na pivo do baru "3" (já si tak vybavuju, že se ve východním bloku číslovaly školy a samoobsluhy, ale nálevny...) hned u paty Juche Tower, kam pojedeme zítra. Dostáváme na výběr z šesti piv s různým poměrem ječmene a rýže, dáváme si 100% rýžové a jak by se dalo čekat, je to... jiné. Zlatý Bažant, tedy, zlatý ječmen. Zase výpadek proudu. Placení je tady podivné, platí se jak to tak vypadá ve wonech, je to asi podnik pro normální lid (taky tam dost lidí bylo). Takže musíme dát tvrdé peníze (2,5€ za pivo) průvodkyni a ta už to srovná.

Cestou na hotel dostáváme školení, že se je třeba zítra pěkně obléci a dorazit v sedm na snídani a v osm k busu. Rozcházíme se na pokoje a já se opět pouštím do psaní - chci zachytit celý náš den prakticky minutu po minutě, a tak se snažím psát okamžitě po návratu.

Zase výpadek proudu - pohaslo město. Hotel má elektřinu garantovanou.

Příloha:
DSC_2843.JPG
DSC_2843.JPG [ 344.78 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2857.JPG
DSC_2857.JPG [ 297.13 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2859.JPG
DSC_2859.JPG [ 325.97 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2867.JPG
DSC_2867.JPG [ 180.43 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2882.JPG
DSC_2882.JPG [ 278.46 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2898.JPG
DSC_2898.JPG [ 329.45 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2924.JPG
DSC_2924.JPG [ 648.82 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2934.JPG
DSC_2934.JPG [ 324.34 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2949.JPG
DSC_2949.JPG [ 353.52 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2952.JPG
DSC_2952.JPG [ 356.37 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2954.JPG
DSC_2954.JPG [ 318.47 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2960.JPG
DSC_2960.JPG [ 245.65 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2966.JPG
DSC_2966.JPG [ 367.88 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]
Příloha:
DSC_2973.JPG
DSC_2973.JPG [ 291.81 KiB | Zobrazeno 14457 krát ]


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji
PříspěvekNapsal: 20 zář 2015 12:40 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3978
Bydliště: Karviná, Praha
Den třetí - 9.9.2015

Z pohledu našich průvodců je dnešek důvodem, proč jsme přijeli. Vypadá to, že všechny zájezdy jsou organizovány tak, aby se kryly s nějakým státním svátkem, a dnešek je dnem založení KLDR. Průvodce, jak už jsem psal, máme dva, Pchang, což se blbě vyslovuje, tak jí interně říkáme Katka, a pak pana Li. Katka řeší organizační věci, co, kdy, kde, kam, Li je expert na dějiny, čísla, místa, takže dává proslovy přímo na místech, kam nás doveze bus, řízený pro změnu panem Li (jiným exemplářem). Ten asi anglicky neumí. Pak s náma jezdí ještě kameraman Oh. Takové kratší a údernější jméno. Ten anglicky taky moc nemluví, pár slov. Těžko říct, kdo má být vlastně průvodce a kdo má být ochranka, tedy chránit KLDR před námi zlými kapitalisty. Ve skupině máme i pár Američanů, samotný šéf za cestovku, Steve, je taky amík.

Snídaně stejná jako včera. V autobuse se včera řešilo, jak je to na snídani s kafem. Prý jedno je zadarmo, další se platí. Divný systém, nicméně neodrazuje to Patrika, aby kávu zadarmo nevyzkoušel. Dokud si myslel, že je automaticky zadarmo jako všude jinde, tak o ni neměl zájem. Zadarmo není, chtějí nějaké to euro za šálek. Divné. Ptáme se na to Katky, a říká, že když řekneme, že jsme "česko-group", tak bude zadarmo. "Česko" čti [česko] je tady vůbec magické zaklínadlo. Oproti všem ostatním zemím na planetě tady nikdo neříká "Československo", ale všichni tady slyší na "Česko", jezdí tu tramvaje i Karosy z Česko a když někam jdeme, tak občas zaslechneme jak průvodce ukazuje na naši pětku a říká místním něco jako že jsme z Česko. Zajímavé.

První dnešní zastávkou je palác Kumsusan, mauzoleum Kima 1 a Kima 2, a tak je třeba se slušně obléci - lepší kalhoty, košili, vázanku. V porovnání s ostatníma výpravama (dnes se sem sjeli všichni cizinci z celého města) jsme trochu overdressed, ale průvodkyně nás chválí a je spokojená. Vevnitř se nesmí fotit, tak po vystátí jedné fronty stojíme druhou na úschovnu, pak postupně další a další, procházíme různými koridory, až se dostaneme k místností s mumifikovaným Ir-Senem a dále do místnosti s jeho metály, mimo jiné řádem bílého lva. Pak tu je místnost s jeho osobním vagónem, jeho meďour, a jde se do místnosti s Čong-Ilem. U obou mumií se je třeba třikrát uklonit, docela pakárna, ale místní to berou smrtelně vážně a tak nechceme narušovat dekórum.

Opět do místnosti s metály, úplně stejné, akorát řád bílého lva nahradila plaketa od předsedy komunistů Štěpána. Bude to tak asi i u jiných zemí - Kim Ir Sen státní vyznamenání, Kim Čong Il poplácání od soudruhů. Západní země nic moc, spíš kroužky mladých komunistů, studijní skupiny ideologie Juche [Ču-čche] atp. Opět je tady v jedné místnosti jeho soukromý vagón (je v něm třeba i jeho MacBook), jachta, a modernější S-Classo. Není úplně jasné, jak se sem věci dostaly, asi někdo řekl "Tear down this wall" a pak tam nějak nacouvali a zeď postavili znova. Po návratu na povrch (budova nemá okna, připadali jsme si jako v bunkru) si procházíme nádvoří/zahradu, a fotíme se s korejskými pionýry.

Další zastávkou je hřbitov mučedníků protijaponské revoluce, mimo jiné je tam pohřbený bratr Kim Ir-Sena a jeho manželka a matka Kim Čong Ila. Monumentální stavba shlížející na celé město, na každém hrobě je busta, Li tvrdí, že obličeje po paměti nechal zhotovit Kim Ir-Sen, prostě si sedl se sochařem a řekl mu, jak má kdo vypadat.

Před obědem stíháme ještě návštěvu věže Juche (5€ vstup), odkud je opět dobrý výhled na město. Není tu žádný smog a je vidět opravdu daleko. Vidíme i za potěmkinovské fasády domů na bulvárech, kterými jezdí autobusy, a není to moc utěšený pohled.

Odjíždíme na západ města do restaurace na bibimbap, no už jsem jedl lepší. Pěšky pokračujeme do nedalekého cirkusu, kde se snažíme natočit artistické představení (byli ale i klauni a dva medvědi bez Cibulky). Čtvrt hlediště zabrali turisti, další čtvrtku armáda, a zbytek kovaní stranící. Nebyla v tom žádná politika, bylo to celkem dobré, podobné jako naše cirkusy, zřejmě ruská škola. Pak sedáme do busu a jedeme na Kim Ir-Senovo náměstí sledovat masové tanečky, celkem sranda, hodně turistů se zapojilo, a na rozdíl od cirkusu nám nikdo nebránil v natáčení a focení.

Následuje procházka po parku, připadáme si trochu jako v zoo, my koukáme na místní a místní koukají na nás. Jazyková bariéra je nepříjemná, jinak nám nikdo v interakci s místníma nějak nebrání, a nemyslíme si (kromě Patrika), že by sem nahnali stovky lidí na piknik jenom proto, že se tady budeme procházet. Přicházíme na vyhlídku, kde je stánek s občerstvením jako mnoho jiných, které jsme minuli s tím, že si stejně nemůžeme nic koupit. Standa se pokouší o interakci s prodavačkou, chtěl by pivo, tak svou lámanou korejštinou vypotím věty jako "Máte pivo?" (máme), "Kolik stojí pivo" (jeden dolar) a "Dejte nám dvě lahve piva". Podávám dva dolary a máme pocit, že jsme zvítězili nad systémem. Strhne se vlna a paní prodává všechno pivo, které má, a Patrikovi zmrzlinu. Čekali jsme, že Katka a Li budou protestovat, ale je to v pohodě. Asi je soudružka prodavačka prověřená na level práce s imperialistickou valutou. (Kdosi si všimnul, že Katka naši interakci s prodavačkou nesla nelibě, ale celé se to vymklo z rukou dřív, než stihla zakročit, takže soudružka prověřená nejspíš nebyla - poznámka dopsaná po návratu).

Máme jet na hotel, na večeři a do zábavního parku, ale zřejmě už ani naše průvodce nebaví jezdit městem horem dolem, a protože zábavní park je hned vedle, jedeme tam rovnou. Tolik lidí jsem neviděl, dlouhé fronty, hotové mraky lidí. Platíme 5€ za atrakci, tak si vybíráme dvě, horskou dráhu a volný pád. Obojí dobré, prakticky nové. Místní asi neplatí nic nebo směšně málo, protože jinak si to neumím vysvětlit. Máme všude přednost a platí se Katce, jak to má zařízené ona už moc nevíme, všude nás doprovází nějaká místní zábavně-parková soudružka v zeleném. Vidíme u místních nějaké lístky, Katka tvrdí, že platí jenom za vstup.

Ani nevíme jak, padla tma, a my míříme opět nikoliv na hotel, ale rovnou do diplomatického klubu (zřejmě je to prostě název hospody v areálu krytého bazénu/lázní). Jídlo tradičně korejské, komunální talířky se vším možným a malý talířek pro každého. Jako dezert je dort, který dostal angličan Shaun k narozeninám. Ten pak poručí každému stolu soju, místní pálenku, a začíná družba, kterou nenávistnými pohledy "já chci domů" rozhání personál hotelového baru ve čtvrt na dvě ráno. Už nikdy nebudu pít.

Příloha:
DSC_3025.JPG
DSC_3025.JPG [ 366.79 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3039.JPG
DSC_3039.JPG [ 303.53 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3044.JPG
DSC_3044.JPG [ 251.35 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3050.JPG
DSC_3050.JPG [ 349.8 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3063.JPG
DSC_3063.JPG [ 267.5 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3064.JPG
DSC_3064.JPG [ 278.88 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3074.JPG
DSC_3074.JPG [ 303.74 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3080.JPG
DSC_3080.JPG [ 235.89 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3085.JPG
DSC_3085.JPG [ 267.49 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3088.JPG
DSC_3088.JPG [ 366.36 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3094.JPG
DSC_3094.JPG [ 361.87 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3103.JPG
DSC_3103.JPG [ 316.64 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3109.JPG
DSC_3109.JPG [ 215.73 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3115.JPG
DSC_3115.JPG [ 535.5 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3120.JPG
DSC_3120.JPG [ 493.36 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3123.JPG
DSC_3123.JPG [ 385.53 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3145.JPG
DSC_3145.JPG [ 335.25 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3154.JPG
DSC_3154.JPG [ 345.75 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3198.JPG
DSC_3198.JPG [ 414.2 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3241.JPG
DSC_3241.JPG [ 344.88 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3277.JPG
DSC_3277.JPG [ 466.31 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3287.JPG
DSC_3287.JPG [ 318.73 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3296.JPG
DSC_3296.JPG [ 320.65 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]


Den čtvrtý - 10.9.2015

Katka prozřetelně stanovila sraz na recepci na devátou, tak se máme čas po včerejšku vzpamatovat a i dopsat zápis ze zatím nejnabitějšího dne. Na snídani vymysleli další fintu s kafem, ptají se na číslo pokoje, ale stačí říct heslo "Česko-group" a funguje to taky.

První akcí dnešního dne je jízda metrem. Jedeme na konečnou Puhung (Revitalizace) linky 1 (Cholima). O metru se ví, že má linky dvě a je postaveno v sovětském zdobném stylu (alespoň stanice, které ukazují turistům) a hlavně hluboko. Eskalátory jsou opravdu, opravdu dlouhé, a to i ve srovnání s Prahou. Nikde žádné reklamy. Bílý nátěr tubusu eskalátorů by snesl jednu vrstvu navíc. Jedeme jednu stanici (Sláva), vystupujeme, fotíme interiér, a vracíme se do vlaku. Čekali jsme, že kvůli nám stanici vyklidí nebo alespoň dedikují jeden vagón, ale nestalo se a jedeme tak s místňákama. Je to logisticky nejnáročnější, nikdo se nesmí ztratit a přejet, nastoupit kam nemá atp., a uhlídat ve dvou lidech 24 kapitalistů je úkol náročný. Ale povedl se bezchybně, opět nastupujeme a jedeme další čtyři stanice (Strážný oheň, Vítězství a Jednota) k vítěznému oblouku (zastávka Keson, tj. Triumf). Tam vystupujeme, fotíme z prázdné ulice (5 pruhů v jednom směru) vítězný oblouk a nasedáme do již přistaveného busu směr Nampo.

Už známou ulicí kolem světoznámého hotelu Rjugjong a cirkusu frčíme na dálnici do Nampa. Ta je úplně jiná, než směr Kesong. Prvních pár kilometrů je modernizovaných, resp. v rekonstrukci. Je oddělený pruh pro chodce, pak pruh trávy, čtyři široké pruhy nového asfaltu, pruh trávy, protisměr se rekonstruuje (žádné stroje, ale stovky místních s kladívky) a pak zase pruh trávy a pruh pro chodce. Tragédie socialistické výstavby, přestože směr Nampo má čtyři pruhy a nulový provoz, směr Pchjongjang není převeden do protisměru, ale auta jezdí mezi pracujícím lidem po tankodromu. Jakmile modernizovaný úsek skončí, dálnice se změní v jeden pás cca 40-50 metrů široký (naše dálnice mívají 27 metrů), kde není nijak odlišen odstavný pruh a často ani jednotlivé pruhy od sebe, jenom dvojitou bílou čárou protisměr (a často i ta dvojitá bílá chybí). Vypadá to na šest pruhů v jednom směru. Nicméně tady dálniční orgie končí, cesta je tak špatně postavená a tolikrát vyspravovaná, že povrch dovoluje rychlost tak 70 za hodinu a připomíná okresku třetí cenové. Asi to stavěli stejní neřádi jako u nás.

Projíždíme Nampem a po dalších cca 15 km silnice přijíždíme k přehradě v ústí řeky Taedong. KLDR ji zřejmě považuje za vrchol technického umu. Vidíme video ze stavby (v angličtině) a procházíme se kolem majáku. Kafe a čaj za euro - skoro všude je možnost nějakého luxusu za příplatek. V Nampu se zastavujeme na oběd, jídlo podobné jako vždycky, několik chodů předkrmů pomalu přecházejících do několika chodů hlavních. Dalo se to, vrcholem byl jakýsi guláš. Podivné bylo, že přes proklamovaných cca 250 tisíc obyvatel jsme obědvali v improvizované restauraci vzniklé rozebráním částí přednáškového sálu/divadla v hotelu. Přestože tam nebyla na WC tekoucí voda (barel s vodou a velká plastová naběračka to jistí), zřejmě nenašli nic lepšího. Nechci si jako zhýčkaný turista stěžovat, spíš to berte jako poukázání na fakt, že když nám ukazují nefungující výdobytky socialismu, jak asi žijí běžní lidé.

Pokračujeme ke kooperativní farmě, kde jsme měli pocit, že pěstují beton. Velká betonová prostranství, pomníky, klanění u bronzu rodiny vůdce, a návštěva školky. Soudruzi úplně nedomysleli, že když nám budou ukazovat školku, kde na děti ze všech stran dýchají motivační plakátky typu "zatoč s americkým špiónem", děti si hrají s maketami samopalů, mohli pastelky, plastelínu a puzzle alespoň vybalit z celofánu, aby vzbudili zdání toho, že si v místnosti děti opravdu hrají a celé to není jenom tyjátr. Viděli jsme dost, od farmy jsme sice čekali zvířata, kombajny a pole, dostali jsme děti s prověrkou, tank na hraní a beton. Taková už je socialistická farma. Více takových a hladomor je opět za dveřmi.

Čelem vzad, naskákat do autobusu a jedeme navštívit rodný dům Kim Ir-Sena (což je mimochodem chyba v ruském přepisu převzatá do češtiny, a anglický přepis Kim Il Sung je mnohem blíže tomu, jak to vyslovují Korejci). Zastavujeme na začátku rekonstruovaného úseku, kde se naše průvodkyně Pchang (Katka) snaží přimět dopravního vojáka, abychom mohli jet protisměrem po novém asfaltu. To se úplně nepovedlo, tak jedeme tankodromem cik-cak zprava doleva, je to jak na horské dráze. Pak odbočujeme k rodnému domu věčného prezidenta, který je shodnou okolností úplně osamocený v nádherném parku, a tak to bylo, už když se vůdce narodil. Bude to vypadat, že už to píšu z čirého znechucení, ale není to tak. Mám pocit, že mají jasně propracovanou strategii, jak nás nalomit, a dostali jsme se do vyšší fáze - začínají nám valit klíny do hlavy.

Raději dáváme éčkama napěchovanou zmrzlinu (3 nanuky za dolar), procházíme park a kolem dalšího zábavního parku, který je zrovna dnes zavřený (je přeci pracovní den), míříme k muzeu války. Je to fakt mazec budova, postavená dle místního klínopisu za 10 měsíců včetně přípravy expozic. Muzeum je opravdu hodně profesionální a nezadá si v ničem (kromě absence angličtiny) s prestižními světovými muzei. Nicméně výstavka je dalším klínem, video s jednostrannými citáty vytrženými z kontextu, ukořistěná loď USS Pueblo, čísla tahaná z rukávu a celé to završuje panoráma jedné z bitev. To je naprosto parádní, a bylo součástí už původní budovy. Nová vznikla, alespoň podle ústní tradice, teprve z popudu Kim Čong-Una a původní budova s panoramatem je k ní připojena tunelem.

Pak už jenom večeře, grilujeme si kačenu, a jíme tak maso s masem, které jakmile dojde, donesou rýži a polévku. Takový trochu podivný systém. Poprvé není k jídlu pivo, ale voda a místní pálenka soju. Na záchodech nefunguje osvětlení (asi fungovalo, ale celá budova v době mé návštěvě toalet jela na nouzový zdroj). Voda taky ne, zase je tam plastové polévátko. A to jsme v hlavním městě, na venkově kam noha turisty nikdy nepáchne, to musí být tristní. V restauraci jsme viděli část videa, které od příletu natáčí kameraman O. Není to žádná sláva, střihač si libuje v záběrech na lidi rodu žvýkajícího, šťourajícího se v nose a vůbec všelijak se pitvořícího. Jedno si koupíme, ale stejně ho nemůžeme nikde ukázat, asi by nám to doživotně pošlapalo kádrové profily.

Katka zpívá v autobuse Arirang, asi nejznámější korejskou píseň, evidentně na to má školy. Jako fakt a upřímně - dobrý. Poslední zastávkou je nádraží, kam sice nesmíme, ale můžeme si ho z venku vyfotit. Japanoameričan Bill vyzvídá od Katky informace o televizních kanálech, protože si všiml, že má na hotelu (kromě výběru asi deseti britských, čínských a arabských zpravodajských kanálů v angličtině) jenom jeden severokorejský kanál. Tak podle Katky je kanálů celkem pět. Když se Bill ptá co na nich vysílají (asi si všimnul, že "jednička" je dost o ničem), a podsouvá "sport, cartoons,..." Katka jenom dodává "jé jé jé". A takové to tady jéééé. Ač mi přijde jako fajn holka, je to první úmyslná lež, kterou od ní slyším, a dost tím u mě klesla. Jasně, přikrašluje, lehce překrucuje, ale doteď držela docela vysokou úroveň.

Příloha:
DSC_3330.JPG
DSC_3330.JPG [ 224.41 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3335.JPG
DSC_3335.JPG [ 299.07 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3342.JPG
DSC_3342.JPG [ 302.02 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3390.JPG
DSC_3390.JPG [ 138.4 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3394.JPG
DSC_3394.JPG [ 261.02 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3445.JPG
DSC_3445.JPG [ 256.79 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3451.JPG
DSC_3451.JPG [ 476.01 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3468.JPG
DSC_3468.JPG [ 246.29 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3470.JPG
DSC_3470.JPG [ 337.31 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3476.JPG
DSC_3476.JPG [ 394.65 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3487.JPG
DSC_3487.JPG [ 419.59 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3495.JPG
DSC_3495.JPG [ 296.85 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3507.JPG
DSC_3507.JPG [ 253.95 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3510.JPG
DSC_3510.JPG [ 248.04 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3523.JPG
DSC_3523.JPG [ 267.04 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3527.JPG
DSC_3527.JPG [ 409.07 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]
Příloha:
DSC_3531.JPG
DSC_3531.JPG [ 289.28 KiB | Zobrazeno 14449 krát ]


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji
PříspěvekNapsal: 20 zář 2015 12:40 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3978
Bydliště: Karviná, Praha
Den pátý - 11.9.2015

Budík na šest, dopsat zápisky. Snídaně a balíme. Sice dostaneme po příjezdu v sobotu stejné pokoje, ale dnes budeme spát jinde a tak buď všechno zabalit, a nebo si můžeme za 5€ věci na pokoji nechat. Tvrdé kapitalistické praktiky. Podle snídaně je nám jasné, kolik tak asi pokojů je obsazených. Jsme tady my, jeden další zájezd, a tak dvacet dalších korejců a číňanů. Hotel má 9 pokojů na patro, cca 40 pater pokojů a dvě věže, tj. cca 700 pokojů. Obsazených může být tedy tak maximálně 40. Otázka je, kolik z nich je vybavených a zda druhá věž vůbec funguje.

Odjíždíme na severovýchod do oblasti Myohyang. Cesta nám, jako obvykle, trvá cca 1,5násobek avizovaných dvou hodin, takže k muzeu přátelství mezi národy, což je náš dnešní hlavní cíl, přijíždíme v jedenáct. Dálnice nic moc, úzká, klasicky 2+2 pruhy a nic moc kolem. Povrch špatný.

Muzeum má dvě budovy, ve větší jsou dary zemí, jednotlivců a organizací světa Kim Ir-Senovi, jeho manželce a Kim Čong Unovi, ve druhé pak Kim Čong Ilovi. Měli jsme navštívit obě, ale návštěva první nám trvá tak dlouho (skoro tři hodiny), že toho máme až po krk a jsme rádi, přestože jsou to výstavy zajímavé, že to máme i s několika klaněními velkým vůdcům, za sebou, a do druhé budovy už nemusíme. Neprošli jsme všechno, průvodkyně se snažila, abychom viděli to nejdůležitější, nejzajímavější, a dary ze zemí nám blízkým, tedy Česka (nic moc kreativního, vázy, broušené sklo), Ameriky, Švédska, Polska, Anglie, Malajsie a Číny. Řek a Islanďan ráno odjeli, mají smůlu. Jednu českou knihu jsme našli mezi dary Alžíru nebo koho. Vypozorovali jsme, že spíše než dary od států se jedná o plácání se po ramenou od spřátelených komunistických stran a studijních skupin učení Juche (i z ČR a SR), a pak z velké části o úplatky typu "CNN - chceš točit návštěvu Jimmiho Cartera? Dej dar!". "Chceš dovést potravinovou pomoc? Dej dar vůdci" atp.

Kamkoliv přijdeme, všichni místní průvodci se zajímají o naše Česko, resp. o nás. Tady jsem průvodkyni (s pomocí Katky) vysvětloval vznik a rozpad Československa a vytvoření dvou samostatných států (výstava samotná už s rozpadem počítá, na rozdíl od Německa, které bylo všude označované jako "DojčLanD" (přízvuk na velká písmena), nehledě na to, zda šlo o NDR nebo sjednocenou zemi. Na rozdíl od „jihu“ severokorejci přepisují názvy zemí většinou foneticky podle originálu. Jižani foneticky podle angličtiny. Takže třeba Polsko je na jihu Po-Lan-D, kdežto na severu Po-L-S-Ka.

Je čas na oběd, který probíhá formou pikniku na jakémsi nic neřešícím plácku, někdo sedí na lavičce, já na nějakém balvanu, jídlo táhneme už z Pchjongjangu. Je to krabice suši, řízky (fakt!) a k tomu nějaká zelenina. Voda a pivo, jako skoro vždy. Jako skoro vždy teplé. Až na to teplé pivo to bylo dobré a rychlé. Pokračujeme do budhistického komplexu, kterým nás provádí stranická průvodkyně a falešný mnich. Cestou nám průvodkyně vysvětlovala, že přestože je to poměrně výjimka, je víra v boha je OK a nejvíc je budhistů a křesťanů. V Pchjongjangu jsou tři kostely, budhistických chrámů je vícero a po celé zemi. Tento je ale spíš muzeum. Čekajíc na opozdilce na záchodě jsme já a Standa vyrazili k budkám na parkovišti, podívat se co mají k prodeji, ale byli jsme Liem (blbě se to skloňuje, asi mu začneme říkat Karel) zastavení a vrácení zpět do stáda. Byl to první větší důrazný pokyn nepokoušet se o žádné hrdinství typu jít si koupit zmrzlinu k neprověřenému stánku, resp. stánku bez oficiálně schválené valutové pokladny. Chrám jako takový fajn, poučil jsem vepředu chumlu místní průvodkyni a Karla, Standa vzadu Katku, o tom, jak jejich speciální a unikátní strom "Linden Tree" roste u nás na každé mezi, říkáme mu Lípa a je to náš národní strom. Byli z toho z nějakého důvodu dost u vytržení.

Přejíždíme kousek na začátek treku do hor. Tam Karlovi trochu vracíme razantní zastavení pokusu o kontakt z místňákama, a podle pokynů Katky (půjdeme nahoru, pak se otočíme a půjdeme dolů) razíme se Standou a Patrikem, v závěsu ostatní s Karlem, do kopce. Naším cílem bylo ostatní setřást tak, abychom vylezli co nejvýše a mohli v klidu fotit. To se nám celkem podařilo, ale šlachovitý Karel-Li nás na jednom místě dohnal a přiměl k návratu. Co už. Musel si chlapec celkem máknout.

Večeři a ubytko máme v nedalekém hotelu, bohužel ne luxusnější "Pyramidě", ale hotelu o kus dál. Voda teče teplá do osmi a pak ráno od šesti do osmi. Elektřina je jak ve které zásuvce. Někomu nefunguje televize. Vany leží na zemi a nejsou nijak přichyceny. To by ani tak nevadilo, kdyby rovná vana ležela na rovné zemi. Šampón děsně smrdí. Večeře o půl osmé je zase na stejné brdo, pár předkrmů, ale celkem dobrý hlavní chod - kuře s rýží. Máme i příbor, což tentokrát oceňujeme, i když nakonec to musí jít i rukama. Máme haluzácky největší pokoj, oproti ostatním navíc obývák, tak dáváme dohromady českou partu a večer koukáme na místní telku a popíjíme pivo a slivovici, jak je komu po chuti. Večer ještě sedám k notebooku a píšu tyhle řádky.

Příloha:
DSC_3553.JPG
DSC_3553.JPG [ 280.14 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3581.JPG
DSC_3581.JPG [ 229.38 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3598.JPG
DSC_3598.JPG [ 350.36 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3618.JPG
DSC_3618.JPG [ 458.39 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3636.JPG
DSC_3636.JPG [ 654.87 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3638.JPG
DSC_3638.JPG [ 273.17 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]


Den šestý - 12.9.2015

Snídaně není žádná sláva. Žluklé máslo, evidentně trochu načaté kuřecí, nějaká zelenina a k tomu kvanta chleba. Pořád a pořád nosili další chleba, až na každém stole (dva stoly po osmi) zbylo tak třicet krajíců. V busu jsme to probírali a nikdo to moc nepochopil. Opět musím zdůraznit, že to píšu ne proto, abych si stěžoval na jídlo, ale proto, že to svědčí o tom, co asi tak snídají normální korejci. Před odjezdem obcházíme trochu na truc hotel, zahradu, ale nikdo po nás nestřílí. Fotíme přilehlé jezero a vracíme se, aniž si někdo uvědomil, že někde chybíme.

Zastavujeme na dálnici do Pchjongjangu na WC pauzu, žádné odpočívadlo tady není, normálně v pruhu. Jsou v každém směru jenom dva, a dost ve špatném stavu, bus jede tak 60-70, na lepších úsecích 80 za hodinu. Fotíme téměř nulový provoz a pokračujeme k muzeu výdobytků socialismu (jmenuje se to jinak, ale tak nějak přibližně to odpovídá). To je zatím největší hrůza, jakou jsme tady viděli. Chlubit se tím, že máme doly, CNC stroje, obšlehli jsme pár západních aut a vyrábíme je pod značkou "Mír", a vyrábíme hromadu dávno překonaných chemických textilních vláken, asi nemá vůbec cenu. Navíc oproti předchozím muzeím a výstavám, které se inspirují posledními trendy, tohle mi spíše připomínalo muzeum rybolovu v Mojnaku u vyschlého Aralského jezera.

Podobně je na tom výstavka z dobývání kosmu severokorejskou technologickou nadvládou. Úplnou korunu tomu všemu nasadí planetárium. Nejprve se promítá film na plátno (bílou zeď), a následně z plátna odletí na strop raketa, systém se přepne na planetáriový projektor, ale obojí je vysvícené a špatně zaostřené, takže to působí spíše komicky. Nic se nedá přečíst, a hvězdy na kopuli planetária v podstatě není vidět. Hrůza. Ostuda. Korunu tomu nasadila scéna, ve které začalo svítat, což vypadalo poměrně zajímavě, nicméně v nejlepším projekci přerušil výpadek proudu, a náš průvodce se snažil zachránit situaci tím, že prohlásil, že je to konec a že dolů půjdeme po schodech (projekční sál byl cca v šestém patře). To by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby se alespoň omluvili, sorry, vypadl proud. Ne, nic. Nemít baterky v mobilech, tak ani nevíme, kam jít - žádné nouzové osvětlení jako v hotelech a restauracích tentokrát nenaskočilo.

Co si budeme nalhávat, krása stíhá nádheru, a tenhle den to už moc nemá jak vylepšit. Ale ještě není všem průšvihům konec. Jdeme na oběd v restauraci Koryo, která je v budově našeho hotelu, ale má extra vchod asi 50 metrů od hlavního vchodu. Žádná super sláva, je to furt na stejné brdo, už nám to leze krkem. Chápeme, že nám dávají to nejlepší, co mají, ale raději bychom si dali ve stánku na ulici párek nebo hambáč. Nemůžeme, a to nás začíná neuvěřitelně štvát. Takže zase smaženou chobotnici, kimči na same same but different způsob, smažené brambory po korejsku a nějaké zelí. A pivo. Nic jiného tady neznají.

Katka sice říká, že máme, až dojíme, jít na pokoj, ale Steve si to raději hlídá a apeluje na to, abychom těch 50 metrů šli po přímce a nevytvářeli žádné paraboly. Po krátké pauze vyrážíme na odpolední kolečko. Nejdřív jakási Art Studia, místa, kde se vyrábí obrazy s prodejní galerií, kde se nám definitivně potvrzuje, že kurz cca 120 za euro a 106 za dolar, který je na hotelu, absolutně neodpovídá reálným kurzům a cenám. Lístek na metro sice nominálně stojí 5 wonů, ale tady měli obrazy i za 5 miliónů wonů (40 tísíc eur), za které by mega nikdo nikdy nedal. Reálný kurz má být cca 10x výhodněnější, tj. metro by sice stálo nula nula prd, ale zase drink v restauraci by nestál 150 korun.., ale spíš patnáct korun, což mnohem více odpovídá vyspělosti a cenové úrovni země na neustálé hranici hladomoru. Viděli jsme točenou zmrzlinu za 1000 wonů. No 9 euro za ni místní určitě neplatí, spíš tak maximálně jedno. Všechny ceny v kurzu 1:1000 za euro nebo dolar (což je podobný kurz jako v Jižní Koreji) dávají mnohem větší smysl. Respektive tam, kde turista nesmí, prodávají za wony a mají normální ceny. Tam, kde turista smí, mají ceny ve wonech nastavené tak, aby turista platil ceny jako v Německu/USA. (Ohledně kurzů čtěte dále, vypadá to, že reálný kurz je spíš ještě o řád jinde - pozn. dopsaná po návratu)

Všechno, co si můžeme koupit, funguje v podstatě jako Tuzex. Když máme štěstí, je 120 wonů za euro. Občas ale jenom 70 wonů. Bony tady nemají, zato se může platit eury, dolary či juany. Platíš pět juanů, vrátí ti euro. Platíš 10€, vrátí ti 4 dolary a 2 juany. Nižší nominály (jednodolarovky, juany) tady fungují jako drobné, málokde mají eurové mince. Prostě je to chaos a vědět dopředu, kolik budu platit, prostě nejde. Někdy mají taky super kurzy 100€ = 150$ apt. Nechceš, neber.

To jsem trochnu uhnul do světa místních financí, takže zpět na hotel. Čekáme na pár opozdilců, Aleš sedí s Karlem a ukazuje mu na mobilu nejdřív fotky svého kabrioletu, pak fotky z Kanárských ostrovů i odjinud. Vysvětlujeme, že když někam letíme, obvykle si na místě půjčujeme auto. Není s celým rent-a-car konceptem příliš obeznámen, tak si trochu užíváme edukativní kampaně o tom, jak to vypadá jinde. Ale to už přichází zbytek stáda a Katka nás žene do autobusu. Jedeme do knihovny, kam jsme nejdřív jet neměli, ale strana plán mění a my se musíme přizpůsobit. Nevadí. Po úvodním asi pětiminutovém školení typu "co to je a jak funguje knihovna" procházíme posluchárnu, studovnu, místnost s výukou cizích jazyků, kde donutíme exhibicionistu kanaďana Grega aby pronesl krátkou řeč a trochu se pokusil se studenty navázat rozhovor. Probíhá série několik otázek na studenty a studentů na nás. Angličtina nic moc, jestli tudy prošel Karel-Li tak se nedivíme, že s ním není kloudná řeč a na přímé otázky dává přímé odpovědi, ovšem obvykle na zase jiné otázky. V místnosti zvané "místnost užívání si hudby" nám pouští typickou anglickou skladbu (coververze ABBY, což celkem potěšilo Larse), nějakou českou lidovou, kterou nikdo z nás nezná, a na moji žádost píseň oslavující CNC stroje (počítačem řízené soustruhy), o které nám ráno v muzeu Karel vyprávěl a prý ji zná každé malé dítě. Je to něco jako "la la la la sí-en-sí, la la la la sí-en-sí...". (Najdete na youtube - pozn. dopsaná po návratu)

Asi tříkilometrovou oklikou přijíždíme k národní galerii, kde je pouhých 21 místností sbírek, 14 předrevolučního období a zbytek je revoluční umění - slévači, továrny, Kim bere do ruky věci, Kim se dívá na věci, Kim hladí děti a speciální zátiší "Kim a srnka".

Do jakési barbecue restaurace jedeme na večeři, mělo to být kachní a jehněčí, ale nebylo to kachní, spíš jenom jehněčí. Ale bylo to docela dobré. Jakmile jsme to snědli, přišla rýže. Zřejmě jako dezert. Tenhle systém moc nechápe ani šéf zájezdu Steve (řečený Štefan).

Postupně, když jsme zjistili, že nám fakt nikdo nerozumí a nejspíš nás ani nikdo neodposlouchává, jsme začali poměrně svobodně (česky) komentovat dění. Jenom jsme si pro naše průvodce vymysleli přezdívky (Štefan, Karel, Katka) a pro místní vůdce různě zdrobňovatelnou přezdívku Gertruda, tj. pro větší zmatení případných špiónských živlů můžeme střídat mužský a ženský rod. Někdy mluvíme "o Gertrudě", někdy se bavíme o tom, jak to asi dopadne s nejmladším Trudym. Máme interní přezdívky i pro naše spolucestují. Japanoameričanovi pro jeho podobnost s Rážem Kuthrapalim z Teorie velkého třesku jsme říkali "Třesk", kanaďanovi Gregovi říkáme prostě "Kanaďan", malajcům "Malajec a Malajka", přestože to jsou malajští Číňani. Němky byly prostě Němky, fousatému kaliforňanovi říkáme Hammond (z Jurského Parku). Pak je tady Angličan a Polka, to je trochu problém, protože nám rozumí. Není to zdaleka vyčerpávající, je nás celkem 24.

V programu byla na večer fakultativní návštěva coctail baru, kam jsme přijeli lehce po osmé. Nechtěli jsme tady dělat průvodcům žádné násilí a revoluce, ale už nás svým vožením od věcí za doplatek k věcem za doplatek začínají štvát. Nic není v ceně, drinky od šesti do deseti euro. Džus jsme neviděli prodávat ani v obchodech pro turisty, tak je otázka, z čeho tady vlastně míchají. Rozhodli jsme se na protest jako jeden stůl nedat si nic. Protože to bylo průvodcům upřímně jedno, sedli si sami ke stolu a objednali si, došli jsme ke krátké poradě ke dvěma závěrům. První si nechám na další den, druhý byl takový, že protože je návštěva baru volitelná, volíme návrat na hotel. Jdeme své stanovisko přednést Katce s Karlem. Chceme jít večer na bazén, tady je všechno předražené. Chceme odjet pokud možno hned. Katka tohle evidentně nečekala, tak jí nabízím, že si vezmeme taxík. Evidentně magické slovo, protože jak ona, tak Karel, propukli v záchvat smíchu, který se sice pokusili okamžitě udusit, ale nám to hodně napovědělo ohledně "první závěru". Pak Katka řekla "Give me two minutes OK?" a někam volala. Pak nám přišla oznámit, že máme počkat tři minuty a po pěti minutách, kdy Karel dostal a vycucnul koktejl, s náma a Malajcema, kteří se rádi přidali (a nebylo to kvůli penězům, Malajka vlastní v Kuchingu restauraci a její strýc v Kota Kinabalu hotel). Karel se moc netváří, ale odjíždí s náma a po příjezdu na hotel se ptá, co máme v plánu. Říkáme, že bazén, přesto důrazně opakuje, že nemáme opouštět hotel. Asi se začal trochu bát, aby neskončil před ústím plamenometu. Nevíme, jestli se vrátil do baru, nebo raději hlídal. Každopádně po návratu z bazénu lehce před desátou už byla v lobby i Katka a něco s Karlem řešili.

Bazén fajn, ale samozřejmě není v ceně (3,8€ za vstup), ani bychom ho neměli stihnout, normálně se do hotelu vracíme maximálně v poledne na půl hodiny nebo večer před desátou, kdy zavírá. Vůbec se snaží průvodci dělat všechno proto, abychom mezi sedmou ráno a desátou večer neměli žádný volný čas. Uvidíme, co bude zítra, cítím, že si o tom našem malém rebelském kousku bude chtít Steve s námi, nebo alespoň se mnou jako velitelem české podskupiny, promluvit. Ono se to nezdá, kdekoliv jinde než v KLDR by o nic nešlo. Ale tady to bylo evidentně dost troufalé gesto.

Příloha:
DSC_3664.JPG
DSC_3664.JPG [ 374.68 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3676.JPG
DSC_3676.JPG [ 327.61 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3682.JPG
DSC_3682.JPG [ 367.88 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3686.JPG
DSC_3686.JPG [ 366.15 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3688.JPG
DSC_3688.JPG [ 291.47 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3691.JPG
DSC_3691.JPG [ 375.87 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3714.JPG
DSC_3714.JPG [ 274.76 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3721.JPG
DSC_3721.JPG [ 319.81 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3739.JPG
DSC_3739.JPG [ 196.04 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3757.JPG
DSC_3757.JPG [ 259.79 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3765.JPG
DSC_3765.JPG [ 394.79 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3775.JPG
DSC_3775.JPG [ 300.85 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3779.JPG
DSC_3779.JPG [ 341.02 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]


Den sedmý, 13.9.2015

Klasika, snídaně, máme dost korejského jídla k obědu a večeři, tak prakticky nikdo není nic jiného než chleba s máslem a k tomu vajíčka nebo místní marmeládu z těžko rozpoznatelného ovoce. Po snídani jdeme pěšky necelých 100 metrů do obchodu se známkama, ale nic moc se nekoná - je zavřeno. Katka někam volá, ale nevypadá to, že by se něco dělo, tak známky odpíská a pokračujeme po ulici dalších zhruba 500-700 metrů, což není takový výkon, ale pro nás je to jakýsi pocit větší svobody. Máme se držet pohromadě, což samozřejmě neděláme, a roztahaní po sto metrech se dvěma estébáky (Katka a Karel) jako dozorem se cítíme trochu volněji. Martin vyzjistil, že v obchodě pro místní stojí voda 2500, balíček krekrů nebo nějakého toho křupání 3-5 tisíc. To trochu nesedí.

Začíná nám být jasné, že přestože máme informace, že turistické wony byly zrušeny a měna už je jenom jedna, není to tak úplně pravda. Měny jsou dvě, turistický won (cca 100 za dolar) a normální won (někde v okolí 10000 za dolar). To pak ty zmrzliny, které jsme viděli (500-1500 wonů) a kebab za 600 dávají smysl. Všechno najednou dává smysl.

Ptám se Steva, co si o tom myslí, respektive co o tom ví. Moc ne, mám pocit, že raději nechce vědět. Přimotává se do toho Katka a ta se odpovědi vyhýbá úplně, ikdyž musí naprosto přesně vědět, co mám na mysli a o co tady běží. Dost pravděpodobně turistické wony fyzicky neexistují, protože nám je nikdo ani neukázal, všichni se snaží hrát na to, že jsou jenom jedny wony. Ukázali nám pětitisícovku, která teoreticky sice může mít "turistickou" hodnotu 50 dolarů, ale mnohem pravděpodobněji má "lokální" hodnotu pět dolarů. Protože turistické wony neexistují (fyzicky), všechno se platí v dolarech, eurech nebo juanech, ale kurz je jak kdy a jak kde. Prostě nehorázný bordel. Zlaté bony a Tuzexy. Tady je každý obchod, který navštívíme, v podstatě Tuzex. Jenom místo bonů se tu používají rovnou "marky".

Další obchod se suvenýry, pořád to samé, fotíme raději venku ulici a zkoumáme místní ovoce, které se dle Karla a překladu korejština-angličtina-čeština jmenuje "tomel". Nikdo jsme o něm neslyšeli, ale roste tady na stromech kolem ulic. Pokračujeme pěšky na "coffee brake". Káva za 3-5€. Díky, nechceme, děláme s Malajcema revoltu, sedíme u stolu a nic nechceme, dokud Malajka neobjedná šestkrát horkou vodu a nevytáhne instantní kafe z vlastních zásob. Je vůbec dobře zásobená...

Cca hodinu trávíme na střelnici, čekali jsme střelbu na živé kohouty, ale asi tuto atrakci už stáhli z repertoáru. Takže jenom terče, luk, malorážky krátké a dlouhé, vesměs za dost peněz.

Autobusem pokračujeme do restaurace v "obchodním domě". Čekali jsme všechno, jen ne klasickou devizovou hospodu jako všechny ostatní, jen se vchodem přes krámek asi 3x2 metry. Obchoďák jak prase, ale taky devizový. Fanta za 50 turistických wonů, ale prý že jako dolar. Podivný kurz, ale jak jsem psal, je to jak kdy a jak kde. Jídlo už ani nemá smysl popisovat, prostě zase Korea které máme plné kecky. Jediné, co tak stojí za zmínku je, že nám Steve připoměl, že by bylo nanejvýš vhodné za osobu a den dát průvodcům spropitné 10 eur. A tady přichází ke slovu první závěr včerejší porady - platit nic nebudeme. Lidem, kteří nám neodpovídají na otázky (měna), kteří nám lžou (prý pět TV kanálů - kravina), kteří se nám smějí do obličeje (včerejší příhoda s odvozem taxi) a kteří dělají všechno proto, abychom neviděli víc než bychom měli a nedovolí nám prakticky nic... Ani korunu. Kdyby se jednalo o lidi potřebné, prosím. Ale tady se jedná o dobře placenou třídu, nejspíš estébáky, průvodci jsou to jenom podle názvu. Pokud mají lidi telefon, stranický odznak a všichni skáčou kolem, jak oni pískají, pak ať mi nikdo neříká, že to jsou špatně placení průvodci, kteří nemají se stranickou linkou nic společného.

Po obědě máme možnost jít do delfinária, nebo další procházku od delfinária do kuželny, kde se pak všichni sejdeme. Kromě Standy, který raději bude fotit venku, jdeme na delfíny. Část představení jsme sice viděli v televizi, ale to nevadí. Pět euro za vstup, sedíme v první řadě. Představení fajn, samotná stavba je poměrně moderní a bez nějakých stranických nesmyslů, vlajek a portrétů. Je nás tady jenom pět účastníků zájezdu plus Štefan, Katka a štáb nějaké nejspíš norské televize, který přestavení natáčí a jedna z moderátorek se ho i účastní. Zbytek korejci.

Delfíni, akvabely, malá mořská víla, pěkné, asi čtyřicetiminutové přestavení, stálo to za to. Něco podobného jsme viděli kdysi ve Varně a tohle bylo podobné, jenom v mnohem lepších kulisách. Sice to bylo celé v Korejštině, ale moderátorka evidentně uměla anglicky, protože kromě zmíněné Norky jeden z početních úkolů pro delfíny zadával turista.

Okamžitě po skončení, v průběhu potlesku/děkovačky jsme evakuováni tak, abychom se vyhnuli davu, resp. kontaktu s místníma a potenciálně možnosti se někde vytratit, nebo se nedejbože dát s někým do řeči (uměl jsem z celé skupiny „nejvíc“ korejsky a dost možná Katka pojala podezření, že umím víc, než kolik přiznám). Oproti cirkusu, kde byli samí prověření straníci, tady to vypadalo na normální lidi, kteří vstupenky dostali jako odměnu za něco... a s těma přijít do kontaktu nesmíme. Přejíždíme busem přes most do asi čtyřicetidráhové bowlaramy a dáváme si partičku, nikdo to neumíme tak je výsledek docela tristní. Celé to tady ovládá dosový program v angličtině, skoro všem se v nějakém místě hra zasekla, koule jsou tisíc let staré a strašně obouchané. Prostě slabota. Hraje tady hodně místních, ale nikdo si nás nijak nevšímá.

Kousek odsud je pomník založení strany, jedna z nejčastěji fotografovaných betonových komunistických hrůz ve městě. Chceme ho vidět a vyfotit, ale z nějakého důvodu je nám to odpíráno. Jedině z dálky. Z blízka jsme ho sice vyfotili před dvěma hodinama z autobusu a nic mu nechybí, ale přesto nechtějí, abychom přijeli blíž. Nedává to žádný smysl, skoro to vypadá, jako by pomník upadl v jakousi nemilost (Stalin na Letné?), měl být zrušen, a Ministerstvem Pravdy v příštích měsících vymazán z historie.

Vracíme se na hotel a tam hodinu a půl balíme na let domů a čekáme, že se Steve zastaví pro svůj desátek a budeme mu vysvětlovat, proč ho nechceme zaplatit. Nezastavil. Nebudeme se vnucovat. Na sraz na recepci jdu po schodech. Zjistili jsme, že hotel je o něco víc, než hotel. Výtah docela často sám od sebe zastavuje na třetím nebo osmém patře. Na osmém se konají jakési rudé koutky, školení, občas jim do toho zastavíme, zamáváme. Je to divné. Na třetím... Nevíme, a tak cestou po schodech nahlížím do nižších pater. Čtyřka, trojka a dvojka vůbec nemají pokoje, přestože evakuační plán tvrdí, že druhé až deváté patro jsou shodné. Je v nich systém chodeb, dveří, nástěnek, stranických symbolů. Škoda, že jsem s sebou neměl foťák. Tak to je fakt divné. Buď jsou to nějaké konspirační byty, místa na odposlech pokojů, nebo tak něco. Divné. Evakuační schodiště, po kterém jsem přišel, ovšem nikam nevede, končí u zavřených dveří. Ve druhém patře mě "načape" nějaká ženština a nejdřív mě žene nahoru, odkud jsem přišel, pak ale klepe na jedny dveře, a po chvíli je portýr otevírá a jsem vpuštěn z druhého patra (dle čísla na schodišti) do prvního patra (lobby) hotelu. Vysvětluje to, proč ve výtahu nefunguje člačítko "2", ale vyvolává to spíš víc otázek než odpovědí.

Na večeři máme jet do diplomatického klubu, ale je to jiná hospoda, než ve které jsme byli už dříve. Zase klasické korejské předkrmy, ale hlavní jídlo je nějaká ta kari-indie, docela v pohodě. Mimochodem, lepší restaurace, tj. takové, kam jezdíme, jsou buď v hotelech, nebo mají název (jedno jaký). Restaurace/jídelny pro prostý lid jsou označené pouhým nápisem "Šiktang". Podobně jako ostatní obchody, všechno se jmenuje výhradně podle svého účelu. "Potraviny", "Obuv" atp.

Naštěstí už se nekoná povinně-volitelná návštěva baru, ale jedeme se vyspat na hotel. Cestou dostáváme po týdnu zpět pasy a víza (turistické karty). Jsme trochu svobodnější a méně rukojmími našich průvodců.

Takhle brzy, v osm, jsme tady ještě nebyli. Máme zabaleno, ale máme příliš mnoho alkoholu a tak musíme trochu zabrat. Soju se samo nevypije.

Příloha:
DSC_3783.JPG
DSC_3783.JPG [ 262.97 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3792.JPG
DSC_3792.JPG [ 438.99 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3804.JPG
DSC_3804.JPG [ 309.39 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3811.JPG
DSC_3811.JPG [ 333.8 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3822.JPG
DSC_3822.JPG [ 249.1 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3831.JPG
DSC_3831.JPG [ 246.99 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3836.JPG
DSC_3836.JPG [ 319.41 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3846.JPG
DSC_3846.JPG [ 303.12 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3859.JPG
DSC_3859.JPG [ 443.06 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3865.JPG
DSC_3865.JPG [ 262.11 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3874.JPG
DSC_3874.JPG [ 304.46 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]
Příloha:
DSC_3876.JPG
DSC_3876.JPG [ 312.35 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]


Den osmý, odjezd a shrnutí, 15.9.2015

Budíček ve čtvrt na šest. Hotel ještě spí. Na recepci nikdo, a docela překvapivě nikdo ani na snídani. Katka na to prostě zapomněla. Na rychlo se organizuje snídaně, místo v šest tak na letiště vyjíždíme o půl sedmé. Stejně je to jedno, přijíždíme na letiště, ale prozíravý mladý Kim rekonstrukci terminálu probíranou ve všech médiích úplně nezvládl. Jestli tohle je nový moderní terminál, tak ten starý musela být hotová garáž. Je tu asi 8 přepážek, a všechny odbavují let do Vladivostoku. Peking se začne odbavovat, až někdy hodinu dvacet před odletem. Navzdory tomu odlétáme včas. Letmo se loučíme s průvodci, ale pro nás to jsou pořád estébáci a žádné pouto jsme si s nima rozhodně nevybudovali. Steve se ani slovem nezmínil o dýškovném, my to taky nevytahujeme, prostě jsme ho nezaplatili a hotovo dvacet.

Kontrola na letišti je ale úplně v pohodě. Berou nám víza (turistické karty), emigrační kartičku kterou jsme vyplnili už v autobuse, security je úplně v klidu a vůbec neřeší powerbank, který je minimálně v Asii hitem letošní sezóny. Největší horor čekáme na celnici - kontrola fotek ve foťáky, lustraci notebooku... a nic. Vůbec žádná celnice tady není, prostě jdeme přímo k bráně a prakticky hned do letadla. (Kontrola ve vlaku byla oproti tomu dlouhá a důkladná, dle emailu od Larse, který byl jedním ze třech, kteří odjížděli vlakem - pozn. dopsaná po návratu)

V letadle je IFE, které jsme tak trochu čekali. Na obrazovkách běží nejpopulárnější sovětský nejspíš armádní soubor - Morabong Band. Velice populární asi čtyřicetiminutová smyčka, kterou jsme za svůj pobyt viděli tak desetkrát. Fujtajbl. Četli jsme, že catering na cestě z Pekingu (hambáč) je lepší, než na cestě z Pchjongjangu. A vzhledem k tomu, že jsme dostali akorát napít (voda, pivo, nebo severokorejská jablečná limonáda), to je zřejmě pravda.

Steva a ostatní pak kromě letadla (zase Tu-204) potkáváme u zavazadel, která vyložit trvá poněkud dlouho. Ale to celkem nevadí. Svoboda!!! Jsme volní. Můžeme jít vpravo. Můžeme jít vlevo. Můžeme jít do jakéhokoliv obchodu chceme. Jede tady internet. Blbě, bez facebooku, bez googlu, ale jede. Chodí tady smsky. Prostě jsme zase v civilizaci.

KLDR pro turisty je jedna velká potěmkinova vesnice. A ani tu neumí postavit pořádně. Dobrou polovinu rozpočtu (soukromý odhad) země sežerou výdaje na stavbu a údržbu mramorových pomníků, monumentálních mauzoleí, muzeí a další šílené nesmyslné projekty. A určitě i na Kimův „dvůr“. Existují svědectví o tom, že prostřední Kim měl harém cca 2000 „dívek z lidu“, neustále doplňovaných, ve věku 20-25 let. A takové srandy něco stojí.
Nezbývá tak na silnice, i luxusní restaurace mají výpadky proudu. Dálnice mají tak hrozný povrch, že se shodujeme, že D1 před nebo v rekonstrukci je luxus. V hotelu v horách netekla teplá voda, vana nebyla přišroubovaná k zemi, a k snídani bylo zkažené jídlo.

Je nám jasné, že dostáváme to nejlepší, a nechceme raději domýšlet, co musí zbývat na obyčejné Korejce. Capitol má všechno, ale třináct distriktů se zmítá v bídě. Občas si zahrají i Hladové hry. Zemi řídí tlusté prase zvané Napole-Un, nejrovnější mezi rovnými (za celý týden jsme neviděli ani jednoho prostorově výraznějšího Korejce), a každý kout hlídá bedlivé oko Velkého bratra. Všichni turisti v zemi se stále potkávají a má to vytvořit dojem, že jich je v zemi hodně a místa jako mauzoleum nebo muzeum darů Kimům jsou hojně navštěvovaná. Je to ale zřejmě jinak - všichni turisti totiž nejzásadnější místa navštíví vždycky během jednoho půldne. A další přijedou zase až za měsíc.

Čekali jsme ledasco. Čekali jsme, že špatná pověst země je opravdu z části daná americkou propagandou. Ale není tomu tak. Náš dojem je mnohem horší, než jaký lze vyčíst ze dříve zaznamenaných projektů typu "Vítejte v KLDR", "Neříkejte mé matce, že jsem v Severní Koreji", "Departures - Severní Korea" nebo dokumentu natočeného RT, které všechny lze najít na internetu.

Nelitujeme toho, že jsme do toho šli. Ale byli jsme fakt rádi, že jsme zpět ve "svobodném" Pekingu. V Číně, zemi neomezených možností. Protože ty Severokorejské jsou zatraceně omezené.

PS: Poslední část je dopsána v letadle cca nad na Urumči. Možná, že kdybych to psal s odstupem, napsal bych to jinak. Ale v tomhle případě jsem to s odstupem psát nechtěl. Chtěl jsem napsat syrová data. Tak snad se to trochu povedlo.

Příloha:
kim-jung-un-hunger-games.jpeg
kim-jung-un-hunger-games.jpeg [ 98.33 KiB | Zobrazeno 14430 krát ]



PS: Tři týdny po návratu jsem dopsal popis dní předchozích do vlastního reportu: Cesta do socialistického ráje


Film z naší cesty:

Česká verze: https://www.youtube.com/watch?v=-xx20AupTAU

Anglická verze: https://www.youtube.com/watch?v=U1ZmBL28WbY


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 20 zář 2015 13:44 
Offline
VIP

Registrován: 15 lis 2013 12:56
Příspěvky: 3679
to je divný, odborníkům z cl se tam moc líbilo :-)
(spíš jim to žrali i s navijákem)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 20 zář 2015 18:03 
Offline
Diskutér

Registrován: 07 dub 2014 06:41
Příspěvky: 141
Super trip a jeden z mojich cestovatelskych snov :)

Da sa odhadnut kolko to cele stalo a ake narocne je sa dostat do severnej Korei?


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 20 zář 2015 18:07 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3978
Bydliště: Karviná, Praha
Náročné to není vůbec, maximálně teda finančně. Objednáš zájezd, zaplatíš, přijedeš na sraz do Pekingu a dostavíš se v určenou dobu na letiště. Pak se o tebe starají oni.

Celá sranda vyšla na cca 2000€ (zájezd+letenky).


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 20 zář 2015 18:23 
Offline
Diskutér

Registrován: 09 pro 2009 11:06
Příspěvky: 494
Zatiaľ iba môžem napísať, že si to tlačím na zajtra do vlaku a že sa na to veľmi teším, nech už boli dojmy akékoľvek.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 20 zář 2015 19:11 
Offline
Diskutér

Registrován: 09 pro 2009 08:02
Příspěvky: 341
Pěknej report. V podstatě jste potvrdili, že to tam pořád funguje ve stylu filmu "Vítejte v KLDR".
Je to škoda, protože kdyby tam byla možnost pohybovat se aspoň trochu svobodně, tak by to byla celkem zajímavá destinace - hlavně z hlediska toho, že i v dnešní době tam ty lidi umí udržet v absolutní izolaci a bylo by zajímavý vidět reakce místních na to, když by jim člověk vyprávěl, jak to funguje jinde.
Často si říkám, co by se tam asi dělo, kdyby ten režim ze dne na den padnul a byla tam najednou svoboda...jak by to ty lidi asi pobírali? Stříleli by se zklamáním do palice nebo jásali?
Jenže tohle evidentně na těchhle zájezdech nejde zjistit a asi ani oddhadnout...škoda.
Když už to je taková šaškárna, tak by mohli aspoň půlku zájezdu věnovat přírodním zajímavostem, i když je mi jasný, že to má bejt hlavně o velebení Kimů...
Jinak ty kravaty Vám klucí sluší, v tom byste mohli cestovat častějš :-)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 21 zář 2015 05:42 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 3978
Bydliště: Karviná, Praha
Oproti Vítejte v KLDR (2008) se pravda zas tak moc nezměnilo, jedině ty policajty ve vedlejších uličkách jsme neviděli, a chodníky kvůli nám taky nikdo nevyklízel. Čekali jsme alespoň vlastní vagón metra, a ani to...


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 21 zář 2015 07:33 
Offline
Moderátor

Registrován: 16 pro 2009 14:00
Příspěvky: 4289
Bydliště: Praha
Moc pěkný report, díky. Utvrdil mne v tom, že jsou místa, kam v horizontu dohlednosti opravdu nemusím.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 21 zář 2015 08:35 
Offline
Diskutér

Registrován: 18 led 2012 09:43
Příspěvky: 413
Je to tak dobře napsané, až z toho běhá mráz po zádech.............


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 21 zář 2015 08:44 
Offline
VIP

Registrován: 10 pro 2009 07:50
Příspěvky: 3066
Bydliště: Trnava
paradny trip report. KLDR bola "vzdy" moj sen, ale cim dalej mam pocit, ze tam netreba ist, hlavne za takychto podmienok.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 21 zář 2015 10:06 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 08:00
Příspěvky: 1229
Bydliště: Toto fórum je můj domov :-)
Alexi, díky za super report. Přečetl jsem to jedním dechem. Připadal jsem si jako když stojím vedle Vás :-) Fakt dokonale napsané! Jednoznačný report roku.

Zároveň chci poděkovat za to, že jsi mi ušetřil 2000E. :-) Jediné, co by mě do budoucna mohlo zlákat k návštěvě jsou ta jejich letadla. Nic víc.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 21 zář 2015 10:11 
Offline
VIP

Registrován: 09 pro 2009 00:03
Příspěvky: 2422
Pro eventuelni zajemce - poridit sa to da aj levnej. Pokud cloveku staci vylozene to KLDR, tak zajezd byl za 1250 Eur vc. viz a k tomu akorat potreba dokupit zpatecni letenku do Pekingu, takze neni nerealne sa vlezt treba do ca 1600 Eur.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pekelný týden v socialistickém ráji - KLDR
PříspěvekNapsal: 21 zář 2015 10:15 
Offline
VIP

Registrován: 24 pro 2009 14:54
Příspěvky: 1498
Bydliště: Rožnov p. R /Praha
Díky moc za super čtení, ač je z místa, kam se asi nechci podívat...Nejspíše bych měl podobné pocity, prvotní nadšení z totální jinakosti a zvláštnosti, by brzo vystřídala depka a naštvanost.

Co se týče návratů do minulosti, mně vlastně stačila Kuba, kde to jemně občas člověk zaznamenal , ale bylo to zcela řádově někde jinde a tedy v intenzitě, která byla únosná a často úsměvná.

To KLDR je fakt brutal, chudáci obyčejní lidé..


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 187 ]  Přejít na stránku 1, 2, 3, 4, 5 ... 13  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com používá technologie phpBB Group © phpBB, phpBB.cz

RSS feed | Letenky | Levné letenky | Autopůjčovna | Ubytování | Hotely | Hostel | Půjčovna aut | Last minute | Dovolená | Eurovíkendy