Den pátý - 11.9.2015Budík na šest, dopsat zápisky. Snídaně a balíme. Sice dostaneme po příjezdu v sobotu stejné pokoje, ale dnes budeme spát jinde a tak buď všechno zabalit, a nebo si můžeme za 5€ věci na pokoji nechat. Tvrdé kapitalistické praktiky. Podle snídaně je nám jasné, kolik tak asi pokojů je obsazených. Jsme tady my, jeden další zájezd, a tak dvacet dalších korejců a číňanů. Hotel má 9 pokojů na patro, cca 40 pater pokojů a dvě věže, tj. cca 700 pokojů. Obsazených může být tedy tak maximálně 40. Otázka je, kolik z nich je vybavených a zda druhá věž vůbec funguje.
Odjíždíme na severovýchod do oblasti Myohyang. Cesta nám, jako obvykle, trvá cca 1,5násobek avizovaných dvou hodin, takže k muzeu přátelství mezi národy, což je náš dnešní hlavní cíl, přijíždíme v jedenáct. Dálnice nic moc, úzká, klasicky 2+2 pruhy a nic moc kolem. Povrch špatný.
Muzeum má dvě budovy, ve větší jsou dary zemí, jednotlivců a organizací světa Kim Ir-Senovi, jeho manželce a Kim Čong Unovi, ve druhé pak Kim Čong Ilovi. Měli jsme navštívit obě, ale návštěva první nám trvá tak dlouho (skoro tři hodiny), že toho máme až po krk a jsme rádi, přestože jsou to výstavy zajímavé, že to máme i s několika klaněními velkým vůdcům, za sebou, a do druhé budovy už nemusíme. Neprošli jsme všechno, průvodkyně se snažila, abychom viděli to nejdůležitější, nejzajímavější, a dary ze zemí nám blízkým, tedy Česka (nic moc kreativního, vázy, broušené sklo), Ameriky, Švédska, Polska, Anglie, Malajsie a Číny. Řek a Islanďan ráno odjeli, mají smůlu. Jednu českou knihu jsme našli mezi dary Alžíru nebo koho. Vypozorovali jsme, že spíše než dary od států se jedná o plácání se po ramenou od spřátelených komunistických stran a studijních skupin učení Juche (i z ČR a SR), a pak z velké části o úplatky typu "CNN - chceš točit návštěvu Jimmiho Cartera? Dej dar!". "Chceš dovést potravinovou pomoc? Dej dar vůdci" atp.
Kamkoliv přijdeme, všichni místní průvodci se zajímají o naše Česko, resp. o nás. Tady jsem průvodkyni (s pomocí Katky) vysvětloval vznik a rozpad Československa a vytvoření dvou samostatných států (výstava samotná už s rozpadem počítá, na rozdíl od Německa, které bylo všude označované jako "DojčLanD" (přízvuk na velká písmena), nehledě na to, zda šlo o NDR nebo sjednocenou zemi. Na rozdíl od „jihu“ severokorejci přepisují názvy zemí většinou foneticky podle originálu. Jižani foneticky podle angličtiny. Takže třeba Polsko je na jihu Po-Lan-D, kdežto na severu Po-L-S-Ka.
Je čas na oběd, který probíhá formou pikniku na jakémsi nic neřešícím plácku, někdo sedí na lavičce, já na nějakém balvanu, jídlo táhneme už z Pchjongjangu. Je to krabice suši, řízky (fakt!) a k tomu nějaká zelenina. Voda a pivo, jako skoro vždy. Jako skoro vždy teplé. Až na to teplé pivo to bylo dobré a rychlé. Pokračujeme do budhistického komplexu, kterým nás provádí stranická průvodkyně a falešný mnich. Cestou nám průvodkyně vysvětlovala, že přestože je to poměrně výjimka, je víra v boha je OK a nejvíc je budhistů a křesťanů. V Pchjongjangu jsou tři kostely, budhistických chrámů je vícero a po celé zemi. Tento je ale spíš muzeum. Čekajíc na opozdilce na záchodě jsme já a Standa vyrazili k budkám na parkovišti, podívat se co mají k prodeji, ale byli jsme Liem (blbě se to skloňuje, asi mu začneme říkat Karel) zastavení a vrácení zpět do stáda. Byl to první větší důrazný pokyn nepokoušet se o žádné hrdinství typu jít si koupit zmrzlinu k neprověřenému stánku, resp. stánku bez oficiálně schválené valutové pokladny. Chrám jako takový fajn, poučil jsem vepředu chumlu místní průvodkyni a Karla, Standa vzadu Katku, o tom, jak jejich speciální a unikátní strom "Linden Tree" roste u nás na každé mezi, říkáme mu Lípa a je to náš národní strom. Byli z toho z nějakého důvodu dost u vytržení.
Přejíždíme kousek na začátek treku do hor. Tam Karlovi trochu vracíme razantní zastavení pokusu o kontakt z místňákama, a podle pokynů Katky (půjdeme nahoru, pak se otočíme a půjdeme dolů) razíme se Standou a Patrikem, v závěsu ostatní s Karlem, do kopce. Naším cílem bylo ostatní setřást tak, abychom vylezli co nejvýše a mohli v klidu fotit. To se nám celkem podařilo, ale šlachovitý Karel-Li nás na jednom místě dohnal a přiměl k návratu. Co už. Musel si chlapec celkem máknout.
Večeři a ubytko máme v nedalekém hotelu, bohužel ne luxusnější "Pyramidě", ale hotelu o kus dál. Voda teče teplá do osmi a pak ráno od šesti do osmi. Elektřina je jak ve které zásuvce. Někomu nefunguje televize. Vany leží na zemi a nejsou nijak přichyceny. To by ani tak nevadilo, kdyby rovná vana ležela na rovné zemi. Šampón děsně smrdí. Večeře o půl osmé je zase na stejné brdo, pár předkrmů, ale celkem dobrý hlavní chod - kuře s rýží. Máme i příbor, což tentokrát oceňujeme, i když nakonec to musí jít i rukama. Máme haluzácky největší pokoj, oproti ostatním navíc obývák, tak dáváme dohromady českou partu a večer koukáme na místní telku a popíjíme pivo a slivovici, jak je komu po chuti. Večer ještě sedám k notebooku a píšu tyhle řádky.
Příloha:
DSC_3553.JPG [ 280.14 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3581.JPG [ 229.38 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3598.JPG [ 350.36 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3618.JPG [ 458.39 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3636.JPG [ 654.87 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3638.JPG [ 273.17 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Den šestý - 12.9.2015Snídaně není žádná sláva. Žluklé máslo, evidentně trochu načaté kuřecí, nějaká zelenina a k tomu kvanta chleba. Pořád a pořád nosili další chleba, až na každém stole (dva stoly po osmi) zbylo tak třicet krajíců. V busu jsme to probírali a nikdo to moc nepochopil. Opět musím zdůraznit, že to píšu ne proto, abych si stěžoval na jídlo, ale proto, že to svědčí o tom, co asi tak snídají normální korejci. Před odjezdem obcházíme trochu na truc hotel, zahradu, ale nikdo po nás nestřílí. Fotíme přilehlé jezero a vracíme se, aniž si někdo uvědomil, že někde chybíme.
Zastavujeme na dálnici do Pchjongjangu na WC pauzu, žádné odpočívadlo tady není, normálně v pruhu. Jsou v každém směru jenom dva, a dost ve špatném stavu, bus jede tak 60-70, na lepších úsecích 80 za hodinu. Fotíme téměř nulový provoz a pokračujeme k muzeu výdobytků socialismu (jmenuje se to jinak, ale tak nějak přibližně to odpovídá). To je zatím největší hrůza, jakou jsme tady viděli. Chlubit se tím, že máme doly, CNC stroje, obšlehli jsme pár západních aut a vyrábíme je pod značkou "Mír", a vyrábíme hromadu dávno překonaných chemických textilních vláken, asi nemá vůbec cenu. Navíc oproti předchozím muzeím a výstavám, které se inspirují posledními trendy, tohle mi spíše připomínalo muzeum rybolovu v Mojnaku u vyschlého Aralského jezera.
Podobně je na tom výstavka z dobývání kosmu severokorejskou technologickou nadvládou. Úplnou korunu tomu všemu nasadí planetárium. Nejprve se promítá film na plátno (bílou zeď), a následně z plátna odletí na strop raketa, systém se přepne na planetáriový projektor, ale obojí je vysvícené a špatně zaostřené, takže to působí spíše komicky. Nic se nedá přečíst, a hvězdy na kopuli planetária v podstatě není vidět. Hrůza. Ostuda. Korunu tomu nasadila scéna, ve které začalo svítat, což vypadalo poměrně zajímavě, nicméně v nejlepším projekci přerušil výpadek proudu, a náš průvodce se snažil zachránit situaci tím, že prohlásil, že je to konec a že dolů půjdeme po schodech (projekční sál byl cca v šestém patře). To by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby se alespoň omluvili, sorry, vypadl proud. Ne, nic. Nemít baterky v mobilech, tak ani nevíme, kam jít - žádné nouzové osvětlení jako v hotelech a restauracích tentokrát nenaskočilo.
Co si budeme nalhávat, krása stíhá nádheru, a tenhle den to už moc nemá jak vylepšit. Ale ještě není všem průšvihům konec. Jdeme na oběd v restauraci Koryo, která je v budově našeho hotelu, ale má extra vchod asi 50 metrů od hlavního vchodu. Žádná super sláva, je to furt na stejné brdo, už nám to leze krkem. Chápeme, že nám dávají to nejlepší, co mají, ale raději bychom si dali ve stánku na ulici párek nebo hambáč. Nemůžeme, a to nás začíná neuvěřitelně štvát. Takže zase smaženou chobotnici, kimči na same same but different způsob, smažené brambory po korejsku a nějaké zelí. A pivo. Nic jiného tady neznají.
Katka sice říká, že máme, až dojíme, jít na pokoj, ale Steve si to raději hlídá a apeluje na to, abychom těch 50 metrů šli po přímce a nevytvářeli žádné paraboly. Po krátké pauze vyrážíme na odpolední kolečko. Nejdřív jakási Art Studia, místa, kde se vyrábí obrazy s prodejní galerií, kde se nám definitivně potvrzuje, že kurz cca 120 za euro a 106 za dolar, který je na hotelu, absolutně neodpovídá reálným kurzům a cenám. Lístek na metro sice nominálně stojí 5 wonů, ale tady měli obrazy i za 5 miliónů wonů (40 tísíc eur), za které by mega nikdo nikdy nedal. Reálný kurz má být cca 10x výhodněnější, tj. metro by sice stálo nula nula prd, ale zase drink v restauraci by nestál 150 korun.., ale spíš patnáct korun, což mnohem více odpovídá vyspělosti a cenové úrovni země na neustálé hranici hladomoru. Viděli jsme točenou zmrzlinu za 1000 wonů. No 9 euro za ni místní určitě neplatí, spíš tak maximálně jedno. Všechny ceny v kurzu 1:1000 za euro nebo dolar (což je podobný kurz jako v Jižní Koreji) dávají mnohem větší smysl. Respektive tam, kde turista nesmí, prodávají za wony a mají normální ceny. Tam, kde turista smí, mají ceny ve wonech nastavené tak, aby turista platil ceny jako v Německu/USA. (Ohledně kurzů čtěte dále, vypadá to, že reálný kurz je spíš ještě o řád jinde - pozn. dopsaná po návratu)
Všechno, co si můžeme koupit, funguje v podstatě jako Tuzex. Když máme štěstí, je 120 wonů za euro. Občas ale jenom 70 wonů. Bony tady nemají, zato se může platit eury, dolary či juany. Platíš pět juanů, vrátí ti euro. Platíš 10€, vrátí ti 4 dolary a 2 juany. Nižší nominály (jednodolarovky, juany) tady fungují jako drobné, málokde mají eurové mince. Prostě je to chaos a vědět dopředu, kolik budu platit, prostě nejde. Někdy mají taky super kurzy 100€ = 150$ apt. Nechceš, neber.
To jsem trochnu uhnul do světa místních financí, takže zpět na hotel. Čekáme na pár opozdilců, Aleš sedí s Karlem a ukazuje mu na mobilu nejdřív fotky svého kabrioletu, pak fotky z Kanárských ostrovů i odjinud. Vysvětlujeme, že když někam letíme, obvykle si na místě půjčujeme auto. Není s celým rent-a-car konceptem příliš obeznámen, tak si trochu užíváme edukativní kampaně o tom, jak to vypadá jinde. Ale to už přichází zbytek stáda a Katka nás žene do autobusu. Jedeme do knihovny, kam jsme nejdřív jet neměli, ale strana plán mění a my se musíme přizpůsobit. Nevadí. Po úvodním asi pětiminutovém školení typu "co to je a jak funguje knihovna" procházíme posluchárnu, studovnu, místnost s výukou cizích jazyků, kde donutíme exhibicionistu kanaďana Grega aby pronesl krátkou řeč a trochu se pokusil se studenty navázat rozhovor. Probíhá série několik otázek na studenty a studentů na nás. Angličtina nic moc, jestli tudy prošel Karel-Li tak se nedivíme, že s ním není kloudná řeč a na přímé otázky dává přímé odpovědi, ovšem obvykle na zase jiné otázky. V místnosti zvané "místnost užívání si hudby" nám pouští typickou anglickou skladbu (coververze ABBY, což celkem potěšilo Larse), nějakou českou lidovou, kterou nikdo z nás nezná, a na moji žádost píseň oslavující CNC stroje (počítačem řízené soustruhy), o které nám ráno v muzeu Karel vyprávěl a prý ji zná každé malé dítě. Je to něco jako "la la la la sí-en-sí, la la la la sí-en-sí...". (Najdete na youtube - pozn. dopsaná po návratu)
Asi tříkilometrovou oklikou přijíždíme k národní galerii, kde je pouhých 21 místností sbírek, 14 předrevolučního období a zbytek je revoluční umění - slévači, továrny, Kim bere do ruky věci, Kim se dívá na věci, Kim hladí děti a speciální zátiší "Kim a srnka".
Do jakési barbecue restaurace jedeme na večeři, mělo to být kachní a jehněčí, ale nebylo to kachní, spíš jenom jehněčí. Ale bylo to docela dobré. Jakmile jsme to snědli, přišla rýže. Zřejmě jako dezert. Tenhle systém moc nechápe ani šéf zájezdu Steve (řečený Štefan).
Postupně, když jsme zjistili, že nám fakt nikdo nerozumí a nejspíš nás ani nikdo neodposlouchává, jsme začali poměrně svobodně (česky) komentovat dění. Jenom jsme si pro naše průvodce vymysleli přezdívky (Štefan, Karel, Katka) a pro místní vůdce různě zdrobňovatelnou přezdívku Gertruda, tj. pro větší zmatení případných špiónských živlů můžeme střídat mužský a ženský rod. Někdy mluvíme "o Gertrudě", někdy se bavíme o tom, jak to asi dopadne s nejmladším Trudym. Máme interní přezdívky i pro naše spolucestují. Japanoameričanovi pro jeho podobnost s Rážem Kuthrapalim z Teorie velkého třesku jsme říkali "Třesk", kanaďanovi Gregovi říkáme prostě "Kanaďan", malajcům "Malajec a Malajka", přestože to jsou malajští Číňani. Němky byly prostě Němky, fousatému kaliforňanovi říkáme Hammond (z Jurského Parku). Pak je tady Angličan a Polka, to je trochu problém, protože nám rozumí. Není to zdaleka vyčerpávající, je nás celkem 24.
V programu byla na večer fakultativní návštěva coctail baru, kam jsme přijeli lehce po osmé. Nechtěli jsme tady dělat průvodcům žádné násilí a revoluce, ale už nás svým vožením od věcí za doplatek k věcem za doplatek začínají štvát. Nic není v ceně, drinky od šesti do deseti euro. Džus jsme neviděli prodávat ani v obchodech pro turisty, tak je otázka, z čeho tady vlastně míchají. Rozhodli jsme se na protest jako jeden stůl nedat si nic. Protože to bylo průvodcům upřímně jedno, sedli si sami ke stolu a objednali si, došli jsme ke krátké poradě ke dvěma závěrům. První si nechám na další den, druhý byl takový, že protože je návštěva baru volitelná, volíme návrat na hotel. Jdeme své stanovisko přednést Katce s Karlem. Chceme jít večer na bazén, tady je všechno předražené. Chceme odjet pokud možno hned. Katka tohle evidentně nečekala, tak jí nabízím, že si vezmeme taxík. Evidentně magické slovo, protože jak ona, tak Karel, propukli v záchvat smíchu, který se sice pokusili okamžitě udusit, ale nám to hodně napovědělo ohledně "první závěru". Pak Katka řekla "Give me two minutes OK?" a někam volala. Pak nám přišla oznámit, že máme počkat tři minuty a po pěti minutách, kdy Karel dostal a vycucnul koktejl, s náma a Malajcema, kteří se rádi přidali (a nebylo to kvůli penězům, Malajka vlastní v Kuchingu restauraci a její strýc v Kota Kinabalu hotel). Karel se moc netváří, ale odjíždí s náma a po příjezdu na hotel se ptá, co máme v plánu. Říkáme, že bazén, přesto důrazně opakuje, že nemáme opouštět hotel. Asi se začal trochu bát, aby neskončil před ústím plamenometu. Nevíme, jestli se vrátil do baru, nebo raději hlídal. Každopádně po návratu z bazénu lehce před desátou už byla v lobby i Katka a něco s Karlem řešili.
Bazén fajn, ale samozřejmě není v ceně (3,8€ za vstup), ani bychom ho neměli stihnout, normálně se do hotelu vracíme maximálně v poledne na půl hodiny nebo večer před desátou, kdy zavírá. Vůbec se snaží průvodci dělat všechno proto, abychom mezi sedmou ráno a desátou večer neměli žádný volný čas. Uvidíme, co bude zítra, cítím, že si o tom našem malém rebelském kousku bude chtít Steve s námi, nebo alespoň se mnou jako velitelem české podskupiny, promluvit. Ono se to nezdá, kdekoliv jinde než v KLDR by o nic nešlo. Ale tady to bylo evidentně dost troufalé gesto.
Příloha:
DSC_3664.JPG [ 374.68 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3676.JPG [ 327.61 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3682.JPG [ 367.88 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3686.JPG [ 366.15 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3688.JPG [ 291.47 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3691.JPG [ 375.87 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3714.JPG [ 274.76 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3721.JPG [ 319.81 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3739.JPG [ 196.04 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3757.JPG [ 259.79 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3765.JPG [ 394.79 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3775.JPG [ 300.85 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3779.JPG [ 341.02 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Den sedmý, 13.9.2015Klasika, snídaně, máme dost korejského jídla k obědu a večeři, tak prakticky nikdo není nic jiného než chleba s máslem a k tomu vajíčka nebo místní marmeládu z těžko rozpoznatelného ovoce. Po snídani jdeme pěšky necelých 100 metrů do obchodu se známkama, ale nic moc se nekoná - je zavřeno. Katka někam volá, ale nevypadá to, že by se něco dělo, tak známky odpíská a pokračujeme po ulici dalších zhruba 500-700 metrů, což není takový výkon, ale pro nás je to jakýsi pocit větší svobody. Máme se držet pohromadě, což samozřejmě neděláme, a roztahaní po sto metrech se dvěma estébáky (Katka a Karel) jako dozorem se cítíme trochu volněji. Martin vyzjistil, že v obchodě pro místní stojí voda 2500, balíček krekrů nebo nějakého toho křupání 3-5 tisíc. To trochu nesedí.
Začíná nám být jasné, že přestože máme informace, že turistické wony byly zrušeny a měna už je jenom jedna, není to tak úplně pravda. Měny jsou dvě, turistický won (cca 100 za dolar) a normální won (někde v okolí 10000 za dolar). To pak ty zmrzliny, které jsme viděli (500-1500 wonů) a kebab za 600 dávají smysl. Všechno najednou dává smysl.
Ptám se Steva, co si o tom myslí, respektive co o tom ví. Moc ne, mám pocit, že raději nechce vědět. Přimotává se do toho Katka a ta se odpovědi vyhýbá úplně, ikdyž musí naprosto přesně vědět, co mám na mysli a o co tady běží. Dost pravděpodobně turistické wony fyzicky neexistují, protože nám je nikdo ani neukázal, všichni se snaží hrát na to, že jsou jenom jedny wony. Ukázali nám pětitisícovku, která teoreticky sice může mít "turistickou" hodnotu 50 dolarů, ale mnohem pravděpodobněji má "lokální" hodnotu pět dolarů. Protože turistické wony neexistují (fyzicky), všechno se platí v dolarech, eurech nebo juanech, ale kurz je jak kdy a jak kde. Prostě nehorázný bordel. Zlaté bony a Tuzexy. Tady je každý obchod, který navštívíme, v podstatě Tuzex. Jenom místo bonů se tu používají rovnou "marky".
Další obchod se suvenýry, pořád to samé, fotíme raději venku ulici a zkoumáme místní ovoce, které se dle Karla a překladu korejština-angličtina-čeština jmenuje "tomel". Nikdo jsme o něm neslyšeli, ale roste tady na stromech kolem ulic. Pokračujeme pěšky na "coffee brake". Káva za 3-5€. Díky, nechceme, děláme s Malajcema revoltu, sedíme u stolu a nic nechceme, dokud Malajka neobjedná šestkrát horkou vodu a nevytáhne instantní kafe z vlastních zásob. Je vůbec dobře zásobená...
Cca hodinu trávíme na střelnici, čekali jsme střelbu na živé kohouty, ale asi tuto atrakci už stáhli z repertoáru. Takže jenom terče, luk, malorážky krátké a dlouhé, vesměs za dost peněz.
Autobusem pokračujeme do restaurace v "obchodním domě". Čekali jsme všechno, jen ne klasickou devizovou hospodu jako všechny ostatní, jen se vchodem přes krámek asi 3x2 metry. Obchoďák jak prase, ale taky devizový. Fanta za 50 turistických wonů, ale prý že jako dolar. Podivný kurz, ale jak jsem psal, je to jak kdy a jak kde. Jídlo už ani nemá smysl popisovat, prostě zase Korea které máme plné kecky. Jediné, co tak stojí za zmínku je, že nám Steve připoměl, že by bylo nanejvýš vhodné za osobu a den dát průvodcům spropitné 10 eur. A tady přichází ke slovu první závěr včerejší porady - platit nic nebudeme. Lidem, kteří nám neodpovídají na otázky (měna), kteří nám lžou (prý pět TV kanálů - kravina), kteří se nám smějí do obličeje (včerejší příhoda s odvozem taxi) a kteří dělají všechno proto, abychom neviděli víc než bychom měli a nedovolí nám prakticky nic... Ani korunu. Kdyby se jednalo o lidi potřebné, prosím. Ale tady se jedná o dobře placenou třídu, nejspíš estébáky, průvodci jsou to jenom podle názvu. Pokud mají lidi telefon, stranický odznak a všichni skáčou kolem, jak oni pískají, pak ať mi nikdo neříká, že to jsou špatně placení průvodci, kteří nemají se stranickou linkou nic společného.
Po obědě máme možnost jít do delfinária, nebo další procházku od delfinária do kuželny, kde se pak všichni sejdeme. Kromě Standy, který raději bude fotit venku, jdeme na delfíny. Část představení jsme sice viděli v televizi, ale to nevadí. Pět euro za vstup, sedíme v první řadě. Představení fajn, samotná stavba je poměrně moderní a bez nějakých stranických nesmyslů, vlajek a portrétů. Je nás tady jenom pět účastníků zájezdu plus Štefan, Katka a štáb nějaké nejspíš norské televize, který přestavení natáčí a jedna z moderátorek se ho i účastní. Zbytek korejci.
Delfíni, akvabely, malá mořská víla, pěkné, asi čtyřicetiminutové přestavení, stálo to za to. Něco podobného jsme viděli kdysi ve Varně a tohle bylo podobné, jenom v mnohem lepších kulisách. Sice to bylo celé v Korejštině, ale moderátorka evidentně uměla anglicky, protože kromě zmíněné Norky jeden z početních úkolů pro delfíny zadával turista.
Okamžitě po skončení, v průběhu potlesku/děkovačky jsme evakuováni tak, abychom se vyhnuli davu, resp. kontaktu s místníma a potenciálně možnosti se někde vytratit, nebo se nedejbože dát s někým do řeči (uměl jsem z celé skupiny „nejvíc“ korejsky a dost možná Katka pojala podezření, že umím víc, než kolik přiznám). Oproti cirkusu, kde byli samí prověření straníci, tady to vypadalo na normální lidi, kteří vstupenky dostali jako odměnu za něco... a s těma přijít do kontaktu nesmíme. Přejíždíme busem přes most do asi čtyřicetidráhové bowlaramy a dáváme si partičku, nikdo to neumíme tak je výsledek docela tristní. Celé to tady ovládá dosový program v angličtině, skoro všem se v nějakém místě hra zasekla, koule jsou tisíc let staré a strašně obouchané. Prostě slabota. Hraje tady hodně místních, ale nikdo si nás nijak nevšímá.
Kousek odsud je pomník založení strany, jedna z nejčastěji fotografovaných betonových komunistických hrůz ve městě. Chceme ho vidět a vyfotit, ale z nějakého důvodu je nám to odpíráno. Jedině z dálky. Z blízka jsme ho sice vyfotili před dvěma hodinama z autobusu a nic mu nechybí, ale přesto nechtějí, abychom přijeli blíž. Nedává to žádný smysl, skoro to vypadá, jako by pomník upadl v jakousi nemilost (Stalin na Letné?), měl být zrušen, a Ministerstvem Pravdy v příštích měsících vymazán z historie.
Vracíme se na hotel a tam hodinu a půl balíme na let domů a čekáme, že se Steve zastaví pro svůj desátek a budeme mu vysvětlovat, proč ho nechceme zaplatit. Nezastavil. Nebudeme se vnucovat. Na sraz na recepci jdu po schodech. Zjistili jsme, že hotel je o něco víc, než hotel. Výtah docela často sám od sebe zastavuje na třetím nebo osmém patře. Na osmém se konají jakési rudé koutky, školení, občas jim do toho zastavíme, zamáváme. Je to divné. Na třetím... Nevíme, a tak cestou po schodech nahlížím do nižších pater. Čtyřka, trojka a dvojka vůbec nemají pokoje, přestože evakuační plán tvrdí, že druhé až deváté patro jsou shodné. Je v nich systém chodeb, dveří, nástěnek, stranických symbolů. Škoda, že jsem s sebou neměl foťák. Tak to je fakt divné. Buď jsou to nějaké konspirační byty, místa na odposlech pokojů, nebo tak něco. Divné. Evakuační schodiště, po kterém jsem přišel, ovšem nikam nevede, končí u zavřených dveří. Ve druhém patře mě "načape" nějaká ženština a nejdřív mě žene nahoru, odkud jsem přišel, pak ale klepe na jedny dveře, a po chvíli je portýr otevírá a jsem vpuštěn z druhého patra (dle čísla na schodišti) do prvního patra (lobby) hotelu. Vysvětluje to, proč ve výtahu nefunguje člačítko "2", ale vyvolává to spíš víc otázek než odpovědí.
Na večeři máme jet do diplomatického klubu, ale je to jiná hospoda, než ve které jsme byli už dříve. Zase klasické korejské předkrmy, ale hlavní jídlo je nějaká ta kari-indie, docela v pohodě. Mimochodem, lepší restaurace, tj. takové, kam jezdíme, jsou buď v hotelech, nebo mají název (jedno jaký). Restaurace/jídelny pro prostý lid jsou označené pouhým nápisem "Šiktang". Podobně jako ostatní obchody, všechno se jmenuje výhradně podle svého účelu. "Potraviny", "Obuv" atp.
Naštěstí už se nekoná povinně-volitelná návštěva baru, ale jedeme se vyspat na hotel. Cestou dostáváme po týdnu zpět pasy a víza (turistické karty). Jsme trochu svobodnější a méně rukojmími našich průvodců.
Takhle brzy, v osm, jsme tady ještě nebyli. Máme zabaleno, ale máme příliš mnoho alkoholu a tak musíme trochu zabrat. Soju se samo nevypije.
Příloha:
DSC_3783.JPG [ 262.97 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3792.JPG [ 438.99 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3804.JPG [ 309.39 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3811.JPG [ 333.8 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3822.JPG [ 249.1 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3831.JPG [ 246.99 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3836.JPG [ 319.41 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3846.JPG [ 303.12 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3859.JPG [ 443.06 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3865.JPG [ 262.11 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3874.JPG [ 304.46 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Příloha:
DSC_3876.JPG [ 312.35 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
Den osmý, odjezd a shrnutí, 15.9.2015Budíček ve čtvrt na šest. Hotel ještě spí. Na recepci nikdo, a docela překvapivě nikdo ani na snídani. Katka na to prostě zapomněla. Na rychlo se organizuje snídaně, místo v šest tak na letiště vyjíždíme o půl sedmé. Stejně je to jedno, přijíždíme na letiště, ale prozíravý mladý Kim rekonstrukci terminálu probíranou ve všech médiích úplně nezvládl. Jestli tohle je nový moderní terminál, tak ten starý musela být hotová garáž. Je tu asi 8 přepážek, a všechny odbavují let do Vladivostoku. Peking se začne odbavovat, až někdy hodinu dvacet před odletem. Navzdory tomu odlétáme včas. Letmo se loučíme s průvodci, ale pro nás to jsou pořád estébáci a žádné pouto jsme si s nima rozhodně nevybudovali. Steve se ani slovem nezmínil o dýškovném, my to taky nevytahujeme, prostě jsme ho nezaplatili a hotovo dvacet.
Kontrola na letišti je ale úplně v pohodě. Berou nám víza (turistické karty), emigrační kartičku kterou jsme vyplnili už v autobuse, security je úplně v klidu a vůbec neřeší powerbank, který je minimálně v Asii hitem letošní sezóny. Největší horor čekáme na celnici - kontrola fotek ve foťáky, lustraci notebooku... a nic. Vůbec žádná celnice tady není, prostě jdeme přímo k bráně a prakticky hned do letadla. (Kontrola ve vlaku byla oproti tomu dlouhá a důkladná, dle emailu od Larse, který byl jedním ze třech, kteří odjížděli vlakem - pozn. dopsaná po návratu)
V letadle je IFE, které jsme tak trochu čekali. Na obrazovkách běží nejpopulárnější sovětský nejspíš armádní soubor - Morabong Band. Velice populární asi čtyřicetiminutová smyčka, kterou jsme za svůj pobyt viděli tak desetkrát. Fujtajbl. Četli jsme, že catering na cestě z Pekingu (hambáč) je lepší, než na cestě z Pchjongjangu. A vzhledem k tomu, že jsme dostali akorát napít (voda, pivo, nebo severokorejská jablečná limonáda), to je zřejmě pravda.
Steva a ostatní pak kromě letadla (zase Tu-204) potkáváme u zavazadel, která vyložit trvá poněkud dlouho. Ale to celkem nevadí. Svoboda!!! Jsme volní. Můžeme jít vpravo. Můžeme jít vlevo. Můžeme jít do jakéhokoliv obchodu chceme. Jede tady internet. Blbě, bez facebooku, bez googlu, ale jede. Chodí tady smsky. Prostě jsme zase v civilizaci.
KLDR pro turisty je jedna velká potěmkinova vesnice. A ani tu neumí postavit pořádně. Dobrou polovinu rozpočtu (soukromý odhad) země sežerou výdaje na stavbu a údržbu mramorových pomníků, monumentálních mauzoleí, muzeí a další šílené nesmyslné projekty. A určitě i na Kimův „dvůr“. Existují svědectví o tom, že prostřední Kim měl harém cca 2000 „dívek z lidu“, neustále doplňovaných, ve věku 20-25 let. A takové srandy něco stojí.
Nezbývá tak na silnice, i luxusní restaurace mají výpadky proudu. Dálnice mají tak hrozný povrch, že se shodujeme, že D1 před nebo v rekonstrukci je luxus. V hotelu v horách netekla teplá voda, vana nebyla přišroubovaná k zemi, a k snídani bylo zkažené jídlo.
Je nám jasné, že dostáváme to nejlepší, a nechceme raději domýšlet, co musí zbývat na obyčejné Korejce. Capitol má všechno, ale třináct distriktů se zmítá v bídě. Občas si zahrají i Hladové hry. Zemi řídí tlusté prase zvané Napole-Un, nejrovnější mezi rovnými (za celý týden jsme neviděli ani jednoho prostorově výraznějšího Korejce), a každý kout hlídá bedlivé oko Velkého bratra. Všichni turisti v zemi se stále potkávají a má to vytvořit dojem, že jich je v zemi hodně a místa jako mauzoleum nebo muzeum darů Kimům jsou hojně navštěvovaná. Je to ale zřejmě jinak - všichni turisti totiž nejzásadnější místa navštíví vždycky během jednoho půldne. A další přijedou zase až za měsíc.
Čekali jsme ledasco. Čekali jsme, že špatná pověst země je opravdu z části daná americkou propagandou. Ale není tomu tak. Náš dojem je mnohem horší, než jaký lze vyčíst ze dříve zaznamenaných projektů typu "Vítejte v KLDR", "Neříkejte mé matce, že jsem v Severní Koreji", "Departures - Severní Korea" nebo dokumentu natočeného RT, které všechny lze najít na internetu.
Nelitujeme toho, že jsme do toho šli. Ale byli jsme fakt rádi, že jsme zpět ve "svobodném" Pekingu. V Číně, zemi neomezených možností. Protože ty Severokorejské jsou zatraceně omezené.
PS: Poslední část je dopsána v letadle cca nad na Urumči. Možná, že kdybych to psal s odstupem, napsal bych to jinak. Ale v tomhle případě jsem to s odstupem psát nechtěl. Chtěl jsem napsat syrová data. Tak snad se to trochu povedlo.
Příloha:
kim-jung-un-hunger-games.jpeg [ 98.33 KiB | Zobrazeno 15351 krát ]
PS: Tři týdny po návratu jsem dopsal popis dní předchozích do vlastního reportu: Cesta do socialistického rájeFilm z naší cesty:Česká verze:
https://www.youtube.com/watch?v=-xx20AupTAUAnglická verze:
https://www.youtube.com/watch?v=U1ZmBL28WbY