Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com

Právě je 26 úno 2021 03:00

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 5 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Maroko 2011 | Jižní okruh Marokem
PříspěvekNapsal: 29 lis 2011 00:47 
Offline
VIP

Registrován: 14 pro 2009 13:34
Příspěvky: 1356
Bydliště: avathar101@gmail.com
Maroko podzim 2011

25.11. SXF – AGA 14:10 - 16:55
1.11. AGA – SXF 16:15 – 21:55

Zhruba po roce využívám podzimní prázdniny k návratu do Maroka, po loňském severním okruhu míříme tentokrát na jih. Zatímco vloni jsme byli dva, letos letíme 4. Cena letenky je stále příznivá, vychází v průměru na 1750 Kč na osobu. Plánovaný okruh s odskokem na vodopády vychází na více než 2000 kilometrů, máme na to celých 7 dní. Cesty se účastním já, můj bratr, Spolujezdec a Nejmladší z nás, dítko školou povinné.

Plán:
Příloha:
maroko 2500 km.jpg
maroko 2500 km.jpg [ 69.89 KiB | Zobrazeno 4334 krát ]


25.11.2011 úterý

Cesta na letiště Berlín Schoenfield

Dopravu na letiště řešíme podobně jako loni vlakem, zlevněná jízdenka DB (http://www.bahn.de) pro 3+1 vychází na 78 euro, ačkoliv objednávám plných 90 dní před odjezdem, nejspíš mě už někdo předběhnul a na nejnižší cenu se nedostanu. Ve vlaku stejně jako vloni nefungujou zásuvky, což tentokrát přes webový formulář hlásím do ČD – dokonce reagujou a posílají voucher na 50 Kč 

Takticky vystupujeme už na dřívější zastávce (jízdenka je na HbF) a bereme S dráhu na letiště, na letišti absolvujeme odbavení, okupujeme lavičky s elektrickou zásuvkou, do letištního Burger Kingu máme kupón na slevu z http://www.burgerking.de/aktionen/sparscheine

Nástup do letadla je mnohem větší problém než jsem čekal– mraky lidí nás ve frontě na gatu předběhlo, ale zadní vchod otvíraj až po odeznění první vlny, takže si relativně můžeme vybírat místa.
Viditelnost je až nad Španělskem, vidíme středozemní moře, Maroko, je vidět Marakéš a Atlas.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek


Po příletu přeřizujeme hodinky - 2 hodiny zpět, je docela teplo, čeká nás otravná pasovka, vyplňování karet, celníci hlavně řešej adresu pobytu v Maroku, dáváme adresu na hotel v Marakéši, kde budeme stejně jenom dva dny.

Obrázek

Směnárna v hale má kurz o 0,3 MAD horší než za čárou, měníme na auto a benzín. V hale měl čekat maník od auta, nikde nikdo, pomáhá policajt, zavolá personál letiště, ten zavolá maníkovi na mobil, za chvíli přijde a vede nás k autu.
Vyřizuju administrativu, ostatní nasedaj, auto je starší, jetá dáčie (93426 km na tachometru), doplatek půjčovného platím hotově 1800 MADů, na palubce je kartička od závor, musím platit parkovné 10 MAD a hned o chlup dál je benzínka Afrique (na křižovatce cestou na východ), kde bereme42 litrů za 440 MADů
Otáčíme zase na západ a jedeme do Agadiru směr obchoďák Marjane, co si myslím, že je hnedle vedle letiště, ale ouha, maj tam letiště dvě, takže štreka, před odbočkou na Agadir se udělá kolona a popojížděním uvaříme auto. Zastavuju, řeším dotazy (A co by se stalo, kdybysme jeli klidně dál?), otvírám kapotu, z chladiče těžce uchází pára a nevypadá to dobře, jdu koupit 5l vodu do blízkého krámku, po dolití cca 3 litrů je teplota vcajku a jedeme dál, i když nás nikdo nechce moc pustit zpátky do kolony.

Obrázek

Za půl hodiny jsme v hypermarketu Marjane a nakupujeme (nůž, hrnky, lžíce, jídlo, toaleťák)
Venku dolejváme zase chladič, tentokrát tak ¼ litru a jedeme najít hotel, čirou náhodou trefím i za tmy správný bulvár, město je plné kruháčů s nejasnýmu pravidly, někdy maj po obvodu dej přednost v jízdě, jindy jsou světla u nájezdů a pak zase dej přednost, pes aby se v tom vyznal. Dačie nemá posilovač řízení, takže zatáčení je docela horor, už jsem dávno odvykl, nejmenovaný člen osádky se celou dobu diví, proč nadávám . Jemu se jede dobře.

Na konci bulváru, už skoro v přístavu, zakroužíme ke kasínu a dobrá duše z ochranky nás přesně naviguje – náš cíl - Apart hotel Tagadirt není vidět z hlavní, musí se do mírného dolíku, neony to už maj dávno za sebou.
Na recepci opětovné sáhodlouhé vyplňování přihlašovacích karet, maník si bere 50E za pokoj – žádné potvrzení za platbu, volá pikolíka, ten nám nese kufr šíleným bludištěm – náš pokoj je ve 3 patře prakticky v nejvzdálenější části, po trojitých schodech, kdy jeden schod na vrcholu se musí zase sejít dolů. Za dveřma na zámek je místnost s 2 postelema, pak další dveře, schody dolů na terasu, dveře, schody dolů, kuchyně, schody nahoru, koupelna a do boku pokoj s velkou postelí. Vana – toť mistrovský kus marockého stavitelství, úzká, s širokým mramorovým parapetem kolem dokola – jen, ouha, ten sklon svádí všechnu vodu nenápadně do rohu, kde teče po závěsu a v kuchyňce se rozlévá po podlaze, div že nás to celé nevyplaví.


Večeříme z Marjane zásob, populární se stává plechovka se salámem v igelitu uvnitř neznámého složení (vepřové to na 100% není), později překřtěná na ibise – dáme ibisa? dáme :)
Já si dávám párky, chutnají jako kdyby byly z brambor, ale taky dobrý. Naštěstí máme hořčici.

Z terasy je vidět kasba na kopci a pod ní svítí nápis v arabštině (co to znamená? aláh je největší.Vážně? Jasně, co asi jiného, přece umím číst)

Obrázek


26.10. 2011 středa

Ráno jdeme omrknout pláž,

Obrázek

Obrázek

Obrázek

pak jdeme na snídani, čeká nás švédský stůl a kuchařka co peče palačinky z těsta nebo omeletu z vajíček, jdeme každý 3x, než nás vyženou.

Vyrážíme od hotelu docela pozdě, jedeme na jih směr na Tiznit, u vesnice Sidi-Bibi na kruháči uhýbám k moři, děláme zastávku (tachometr 93504).

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

V autě přezouváme mokré boty a jedeme zpět na hlavní a dál na jih do národního parku Sous -Massa. Po 35 kilometrech je nenápadná odbočka s ručně psanou cedulí – reklamou na kemp, ta nás vede k pobřeží, část cesty se staví silnice – uválená hlína vyšperkovaná hraničkami kamenných věžiček napříč aby jim tam nejezdili, musí se v prachu podél silnice, zbytek cesty je úplně uzavřen a tak na radu dělníka odbočujeme doleva, nakonec dorazíme k nějaké vesničce kde parkuje Abdul s džípem a nabízí okruh rezervací za 70 euro, ale bere i MADy.

Obrázek

Veze nás po cestě k řece, tam usmlouváme 2 osly za 200MADů, Máme oslici, vyšší, silnější, jmenuje se Šakira a pohání se vzýváním irských nacionalistů - Ira, Ira! Druhé zvíře je osel, nějaký neduživý chudák, co si potrpí na papoušky – pohání se výkřiky Ara!Ara! ale někdy mu stačí ukázat klacek. Jdeme podél řeky až k ústí, tam sedí ptáci, máme sebou od Abdula dalekohled – jsou tam mimo jiné i Ibisové. Na konci cesty čeká Abdul s džípem a veze nás terénem a dunama podél moře na sever, slíbil nám totiž gazely a další ibisy, ty vidíme z auta jak pochodujou kolem cesty.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Na nevyšší dunu vylezeme pěšky, Abdul hledá dalekohledem zvěř – žlutá tečka je antilopa, tečka dočervena gazela :D
Cestou zpět nám zastavuje u rybářské „vesnice“ – já bych tomu říkal ruiny a smetiště s haldou lodí na břehu, všude se pilně staví a všude je děsnej brajgl. Stylové Café :) uklízí zrovna Abdulovo kámoš, čaj s díky odmítáme, ještě nemá ani zametýno.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Zpátky jedeme zase pískem a pouští, čím víc to háže, tím je Nejmladší z nás nadšenější. Po návratu k Dáčii nám Abdul přišroubuje vnitřní kliku u zadních dveří, co zůstala při otvírání dveří v ruce.

Vracíme se (tachometr 93552) stejnou cestou, na odbočce k letišti zahýbáme, projíždíme kolem letiště a míříme k Ouarzazatu, místama stavíme a fotíme, na poli u silnice zkoumáme úrodu – jsou to tykve.

Obrázek

Zhruba polovičku cesty jedeme za tmy, narážíme i na docela divokou objížďku korytem nějakého potoka, před vjezdem do města míjíme policejní patrolu s nachystanými pásy s hřebíky na ničení pneumatik. Bereme to k letišti, protože ho mám jako orientační bod pro nalezení hotelu.

U hotelu parkujeme kupodivu zdarma bez otravných pseudohlídačů. Zato recepční je poklad – smích mu prodlužuje život, podle zkažených zubů to vypadá, že už nějaký pátek přesluhuje, podle vizáže je to mladík v rozpuku. Musíme přežít jeho následující žertíky: že je hotel plný, že je pokoj pod střechou a ne už ve druhém patře, že kufr, co má v ruce je jeho a ne náš – no bžunda na entou... Pokoj je mrňavej, sotva se tam vejdou 4 postele.

27.10. 2011 čtvrtek

Obrázek

Po rozbřesku vypadne v hotelu mobilní signál a přestane fungovat wi-fi. Jdeme na procházku po okolí, vracíme se před půl osmou kdy je snídaně – sníme úplně všechno co nám daj až na veselokravní sejry – bereme je jako železnou zásobu. Vyrážíme směr centrum a směnárna (tachometr 93964). Pak bereme benzín za 400 MADů a míříme do Zagory.

Kus nad městem stavíme a fotíme, za dalších pár kilometrů nás staví nějaký Mohamed a chce se k nám nacpat do auta, protože prý má poruchu, odmítáme, že jsme plní, jeho kamarád za volantem „porouchaného“ auta dělá psí oči a nakonec nám vnutí kartičku s mapkou k hotelu, kam máme jít oznámit, kde je a že mu maj přijet na pomoc. Rozjíždíme se a v tu ránu nás míjejí dvě auta plná místních stejným směrem, které Mohamed nestaví. Moje posádka se podivuje, o co jde a proč a nač a jak, nakonec nikde nestavíme, shodujeme se že jde o rafinované naháněče.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Cesta do Zagory, údolím Draa, je kouzelná, okolo všude palmy, staré Kasby, prodavači datlí, plno dětí i dospělých neustále chodí po silnici tam a zpět, většinou pak narazíme na nějakou školu – jsou barevné jak omalovánky a mají vlajky, takže jdou poznat, od nich na obě strany pochodují davy. Cestou stavíme v restauraci, u které jsou zaparkované teréňáky nějakých francouzů – je jich tam aspoň 20, zdravíme se, vrchní pikolík nabízí jenom omelety, po chvíli mě napadne se zeptat, kdy by to tak asi mohlo být, po zjištění že za 40 minut berem roha a jedeme až do Zagory. Projíždíme po hlavní silnici až ke královskému paláci a pak dál ven z města, tady se na nás lepí motorkář – naháněč, je odolnej, takže se ho horko těžko zbavujeme, nechal by se snad i zajet, jenom aby se mohl vnutit. Otáčíme a jedeme zpátky, před palácem je kruháč, u něhož je nalevo (směrem do města) na zdi slavná mozaika s nápisem „Timbuktu 52 jours“.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

My parkujeme v boční ulici ve stínu a jdeme na hlavní třídu, kterou zrovna opravují, takže se strašně práší, vybírám restauraci, kde sedí i pár evropanů. Dáváme jídlo, já citronovej tajin za 50 MADů, ostatní omeletu s rýží a hranolkama za 30 MADů a půl kuřete s hranolkama za 40 MADů, k tomu čaj 7 MADů a limonáda za 12MADů. Kolem stolu brousej kočky a všude bzučej mouchy. Po jídle prcháme k autu, cestou si Nejmladší z nás poručí pomerančovej džus, obchodníci nám mezitím nutěj turbany do pouště za 10 MADů, nekupujeme, bereme zato raději vodu 2x5 litrů za 20 MADů, lezem do auta a jedeme se fotit k ceduli. Jedeme pryč ze Zagory, už je docela pozdě, po 15 hodině, vracíme se zpátky na sever.

Někde cestou (tachometr 14151) bereme benzín za 150 MADů. Stavíme u jedné kasby a jdeme do ruin, stavíme ještě u kulaté věže, kde maj nápis Oaza Draa.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Za chvíli jedeme zpět až ke křižovatce N9 a N12 (tachometr 94206) – tahle silice je zase o chlup horší, sem tam potkáváme kamion, jinak to peru 130 za hodinu dokud je světlo, okolo je úžasná krajina jakoby z Arizony, občas fotíme, občas odpočíváme, nakonec jedeme po tmě, středem silnice a s dálkovými světly je to paráda, v závěsu za jiným autem nic moc, při míjení s náklaďákem o držku – zvedá se vítr a písek víří ve vzduchu, takže chvilku není vidět, kam auto jede, naštěstí jsme projeli bez problémů.

Obrázek

Obrázek

Za tmy dojíždíme na náves v Merzouze (tachometr 14487) cestou jsou všude cedule s reklamou na bivaky, kempy a hotely, všichni nabízej velbloudy a nocování v poušti. Na návsi se na nás pověsej dva motorkáři – naháněči, schválně kroužim okolo, chlapíci si po tmě navzájem vjedou do dráhy, srazej se, spadnou a pak si ještě daj do držky. Pobaveně to sledujeme ve zpětným zrcátku. Vítěz jede za námi, poražený s nadávkami odjíždí pryč, bereme to zpátky na poslední křižovatku před vesnicí, naháněč je jako klíště, nakonec to vzdává, když odbočím k jednomu hotelu u silnice. Zajíždíme na nádvoří. V hotelu nastane tvrdé vyjednávání o ceně, nakonec musíme odepsat velbloudy (je tma), pomluvit jim tábor v poušti („náš je speciální“ – všichni máte speciální) odmítáme večeři ale stejně se nakonec nedostaneme pod kilo za 4, skončíme na 115E. Vlítneme tedy do atria hotelu, přebalujeme zavazadla, bereme sprchy útokem, přendaváme zásoby jídla a vody do zavazadel a nastupujeme do 4x4 Toyoty. Vezeme jednoho chlapíka s turbanem, kterej nám drží kufr, jinou funkci nemá, řidič, frajírek, cestou zapadne do písku a musí se popojížděním vyhrabávat ven, ačkoliv kolem pididuny jsou vyjeté koleje od ostatních, zbabělých řidičů. Cestou pouští fouká vítr čím dál víc a v dálce hřmí. Přes moji skepsi o slibované 20 km jízdě do kempu jedeme docela dlouho – možná ani nekecali. Když zastavujeme, už regulérně prší – slejvák jako blázen (na saharu). Vlítneme do stanu s postelema a s 15W žárovkou, dveře strašně vrzaj a po nějaké době do stanu začíná v rozích zatékat. Personál nás sice nažene do „společenského“ stanu, ale za pár minut to balíme a jdeme spát. Bouřka je vytrvalá, dveře skřípou a když konečně usnu, vzbudí mě jeden z nás - práce všeho druhu, spravující dveře. Z pozorování hvězd na poušti v noci není nic, počasí nepřeje, naštěstí ráno už neprší.

28.10. 2011 pátek

Ráno před rozbřeskem lezeme ven ze stanu, postupem času se začínají ze tmy rýsovat jak velbloudi ležící nedaleko, tak vybavení tábora – mají tam na podezdívce dva soláry a taky nádrž na vodu na věži a dokonce stan se sprchami a splachovacíma záchodama – hurá!

Před rozbřeskem jdeme do dun do pouště, vychutnáme si šplhání po dunách, východ slunce, focení a pak jdeme zpátky.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek


Balíme, lezeme do auta (tachometr 94487) a jedeme zpátky do hotelu, cestou nás vyvezou na štěrkovou horu s vyhlídkou, fotíme se. V hotelu snídáme a pak vyrážíme na cestu. Kousek za Risani stavíme u „muzea“ fosílií, mají tu víc celých koster dinosaurů než v Britském muzeu. Jedeme krajinou lemovanou palmami, jsou tu ale více zdevastované než u řeky Draa. Na křižovatce u Erfoudu bereme benzín za 370 MADů (tachometr 94552).

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Po cestě projíždíme kolem podivných 2 až 3 metrových kupiček horniny, ozdobených sem tam na špici klackama s bubnem a provazem, což má nejspíš sloužit jako rumpál, kolem jsou stany a „berbeři“ tu nabízí cetky a obědy. Lezeme na jednu „kupku“, uprostřed je díra, dolů je docela hluboko, odháníme obchodníka s cetkama. Cestou míjíme pozůstatky předchozí výpravy 

Obrázek

Obrázek

V Tinejdadu se napojujeme na silnici N10 (tachometr 94643). Na odbočce k rokli Todra v Tinghiru se silnice prudce zhoršuje, kombinace serpentýn a ohlodaného prostředního pruhu asfaltu s kamenitoprašnýma okrajema je to pravé ořechové pro naši Dáčii. Jedeme jenom kousek nahoru a na prvním fotostanovišti stavíme, je tu plno, autobusy, turisti s 4x4 autama a spousty naháněčů. Tady už nás kupodivu okamžitě dobře odhadujou na čechy, to je poprvé, co se ihned trefujou, dotěď zkoušeli němce nebo třeba estonce.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Fotíme údolí, o kousek dál se raději otáčíme a jedeme zpátky, stavíme u restaurace kousek před křižovatkou s N10 ale mají tam draho, tak jedeme dál. V prvním větším městečku po cestě parkujeme za bukem v uličce za stanovištěm taxíků, ve stínu, a scházíme na hlavní silnici, která je lemovaná „resaturacemi“. Zkoušíme hned první, na rohu, kde venku sedí nějací turisté – rychlým náhledem do jídelního lístku vidím tajin za 70 MADů a tak jdeme jinam – doprava přes náměstí, vrhá se na nás jeden „majitel nejlepší restaurace široko daleko“, s nejčerstvějším masem a za nejlevnější ceny, šourá se před náma, má něco s nohou, okolní podniky jsou pouhé čajovny a ta „jeho“ je první v pořadí. Uvnitř si vyzvedáme jídelní lístek – tajin je za 40, bereme místo. V tu ránu jsou u nás kočky i mouchy, pracně vybíráme, zjišťujeme, že „brochete“ je maso na jehle, po chvíli, když už máme vše rozmyšleno, přichází obsluha a vyjmenovává 3 jídla, které z asi 30 položek na menu mají. Bereme tedy kuřecí „brochette“ s hranolkama a rejží za 40 MADů, na mě zbyla všechna rýže, maso je výborné a mizí rychle, Než přinesli jídlo jsem skočil přeparkovat do stínu pod stromy naproti restauraci a tady na nás po dlouhé době vlítne hlídač zaparkovaných aut – dávám mu pak 2 MADy, po pěti minutách diskutování to vzdává a začne řídit dopravu (nikde nic nejede) abychom mohli vyjet. Jedeme k odbočce do soutěsek Dades, cestou míjíme nepřetržitou řadu vesnic, všude je plno lidí, oslů, aut a vozíků a všichni převážej z místa na místo....trávu. U baráků maj opřenou trávu, sušej trávu, přendavaj jí z místa na místo....asi je travní den. Na další odbočce ke „Gogres du Dades“ to dělá do soutěsky 36 kilometrů, jedeme podivuhodnou krajinou, skály mají spousty barev, často mění zničehonic tvary, takže zastavujeme a fotíme.

Obrázek

Obrázek

Obrázek


Skoro na konci naší cesty míjíme na ostrohu celkem moderní hotel, který na první pohled nevypadá nic moc, ale po projetí serpentýn se odkrývá ostroh pod hlavní budovou, který trčí do hlubokého údolí a kde budova sestupně pokračuje.

Obrázek

Nakonec silnice mizí ve skále, za zatáčkou se odhaluje cesta mezi skalami, sestoupili jsme už hluboko, takže přímo vedle silnice teče řeka, na kterou jsme většinu cesty hleděli shora do údolí a pouze v jedné vísce skoro na začátku cesty jsme se dostali k suchému korytu a mostu přes malý „potůček“, co z toho zbude po cestě údolím plném palmérií. Projíždíme soutěskou až na konec a stavíme ve výklenku na konci cesty přes silnici na břehu řeky je vystavené zboží na prodej a nikde nikdo. Čekáme, odkud vyleze maročan – nakonec vykoukne z porostu přímo naproti – přes vodu. Tak tomu se bude smlouvat vážně dobře – smějeme se mu, jestli to půjde přeplavat, on se směje nám, že k němu budeme muset přeskočit.

Obrázek

Obrázek

Krajina za soutěskou má naprosto odlišný charakter než to, čím jsme sem přijeli. Fotíme a jedeme zpátky, cestou v serpentinách fotíme hotel na ostrohu a jeskyně v masivu. Jakmile najedeme zase na N10, začíná se rychle stmívat, zbytek cesty jedeme potmě, takže jezero u Ouarzazatu nevidíme. Jakmile vjedeme do města, míjíme policejní checkpoint a na první křižovatce odbočuju doprava na silnici vedoucí na sever. Stavíme po pár metrech u obrubníku – je tu „vůbec první marocká popelnice, kterou vidím“ takže do ní hážeme veškerý odpad, co jsme nahromadili v kufru a který nebylo cestou kam dát. Jdu se zeptat na cestu do autodílny přes ulici, docela se ochladilo, chlapík umí anglicky a kupodivu mi potvrzuje, že jsem na správné cestě do Ait Ben Haddou. Pokračujeme tedy po silnici dál, míjíme nejprve hotel s postavami ala egyptští faraoni a na konci osvětlené silnice pak budovu filmových studií (na kruháči s benzínkou) a bavíme se, že bychom se tam zítra podívali. Pokračujeme dál už serpentinami do hor a v jedné vesnici podle ukazatele odbočujeme na marockou poloasfaltku, cedule hlásí, že pojedeme 9 kilometrů. Párkrát se vyhýbáme autům a za 15 minut jsme v Ait B´H, kde máme objednaný hotel „Fabule d´Or“, který jsem vybral kvůli výhledu z terasy na Kasbu, akorát ho nějak nemůžu trefit, projedu celou vesnici skrz a nic, stavím proto u nějakého hotelu ve skále a tam mě posílají zpět se jménem jiného hotelu, u nějž je odbočka k tomu našemu. Jedu zpátky ale ani tentokrát nejsem úspěšný, ptám se tedy dotřetice, popojíždíme na „náměstí“ kde vidíme ceduli s nápisem našeho hotelu, vracíme se tedy zase kus zpět a nacházíme uzoučkou odbočku do nitra vesnice u správného hotelu o kterém mi všichni místní říkali – akorát, že je pohled blokován dvěma zaparkovanými patrovými autobusy, takže ze silnice a za tmy není nic vidět. Jedeme dovnitř a o kus dál vjíždíme na dvůr té správné budovy. Místní nás přišli přivítat, mají ještě jedno auto na dvoře, takže tu nejsme sami. Budova je to mohutná, původní, s dlouhou chodbou, na konci které je u strany schodiště. Má překlad, takže nás majitel upozorňuje, hlásím „bacha na hlavu“ – ten nešikovnější z nás se majzne, pak to zahybá doleva a je tam schod a nízký strop hlásím „bacha na hlavu a pozor schody“ – zase se majzne, a zakopne, dál jde chodba pět kroků rovně, zase jeden schod hlásím „pozor schod“ –a tady zakopne. Nyní jsme ve velké místnosti, kde jsou dvoje dveře do pokojů a na druhou stranu jsou místnosti, kde bydlí majitel. Nejprve si vysvětlujeme nedorozumění (objednal jsem pokoj pro 3 s přistýlkou, on pochopil že jsme 3 a jeden z nás je dítě), nakonec nám dává dva pokoje a ještě se omlouvá, vybalujeme a já jdu pro nejmenšího z nás, který spí v autě, majitel nás zve na čaj do společenské místnosti, kam asi za 15 minut zamíříme. Dostáváme čaj a mandle (auvajs, moje alergie) a bavíme se o Maroku, o trávě, kterou jsme všude viděli (není to konopí) – prý se všichni chystají na listopadové svátky, takže mají plno práce, pro obchod je to období asi jako naše vánoce. Majitel pobýval několik let v Anglii a pak se vrátil domů, z domu začal postupně stavět hotel, nejdřív měli 2 pokoje a dnes už jich má 11 a letos dostavěl společenskou místnost. Ptali jsme se, kdo mu sem jezdí a prý hlavně lidé na svatební cesty, hned na ruce vypočítal týdenní program, co pro ně zařizují, v okolí je řada dolů včetně solných, kam je taky vozej a místní voda je kvůli tomu mírně slaná.

29.10. 2011 sobota

Ráno jsem dvakrát vyběhl na střechu fotit rozbřesk, výhled na kasbu je opravdu parádní. Posnídali jsme na střeše, popili, pokochali se výhledem, pobalili se a odjeli k blízkému mostu přes řeku a odtud jsme podél řady obchůdků plných kamenů, místních výrobků a malovaných obrázků vystoupali na vrchol.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Domluvili jsme se, že ty filmové ateliéry přece jenom dáme a že budeme hledat směnárnu, protože nám došla místní měna. Jeli jsme zpátky na hlavní silnici a pak dorazili na kruháč u ateliérů. Za benzínkou tam stojí docela velký hotel a na ceduli měli napsané i něco, co v nás vzbudilo naději, že bysme mohli směnit u nich. Vlezli jsme dovnitř, zašli k chlapíkovi, co seděl (asi v restauraci) za kasou a zeptali se, jestli by nám nevyměnili eura. Nejprve přemejšlel sám, pak si zavolal kamaráda, ten se odběhl zeptat někam dozadu, pak zase přiběhl a vzal nás sebou do „kanceláře“ kde nějaká holčina důležitě telefonovala, aby nám pak řekla, že nám nic nevymění. Takže zpátky do auta a jelo se do města. Nakonec jsme objevili dvě banky a mezi nima hotel s velkým dvorem a nápisem „Change“ na kanceláři, zaparkovali jsme ve stínu a šli jsme měnit. V hotelu nám nevyměnili, protože francouzsky něco, netuším co. Tak jsme šli ven na ulici a zašli k jedné bance – byla zavřená, šli jsme teda ke druhé, kde byl dav místních – ale stáli frontu na bankomat a vybírat jsem rozhodně nechtěl.

Obrázek

Vrátili jsme se autem zpátky až k hotelu s faraonama a zjistili, že to jsou taky filmová studia, „Atlas“, kde v areálu mají hotel. Zaparkoval jsem u soch, zhodnotil chlapíka vyběrače parkovného, co měl ale zrovna družbu s dalším maročanem, takže na nás neměl čas a šel se zeptat dovnitř, jak to tady funguje. Holčina v recepci hotelu prodávala i vstupenky do ateliérů a hovořila perfektně anglicky – za vstup chtěla 15 euro na osobu a šlo platit přímo v eurech, ve vitríně měli výstavu různých „upomínkových“ předmětů (čepice, tužky, trička apod) v cenách kolem 100 MADů – tady teda ne, vrátil jsem se do auta, nakopl dáčii a obloukem vzal hlídače a jeli jsme zpátky na kruháč se studiem CLA (Cineccita- Dino de Laurentis Atelier). Tady už byly ceny příznivější – dohodli jsme se na 40 MADech za osobu, Nejmladší z nás zdarma a možnosti zaplatit v eurech 1:10, takže jsme za naše drobné nafasovali každý dvě vstupenky - jednu do ateliérů a druhou do kulis v poušti za studiem. Před hangárem měli zaparkované nějaké praky a hafo bakelitových sporťáků.

Obrázek

Obrázek

Průvodce nás vzal do prvního hangáru s tím, že v druhém se zrovna natáčí nějaká německá záležitost. Hangár měli nacpaný kulisami z několika filmů, co tu točili – z remaku Ben Hura velkou galéru a vozataje, pár střepů z malého budhy, něco věcí z hraného Asterixe – trůn Kleopatry, mumie a sarkofágy, klec na kolech z Gladiátora a pár figurín oživlých mumií a další rekvizity z hororů. Prošli jsme se vnitřkem galéry a šli ven do auta. Kolem zdi studia vede prašná cesta ke kulisám z filmu Království nebeské – jde o repliku Jeruzalémských hradeb s řadou bran a věží. Zdejší průvodce vybírá vstupenky a vede nás dovnitř, podle něj to tu celé stavěli 3 lidé rok za celkové náklady 7 milionů USD. Divíme se. Uvnitř je spousta míst, kde točili jednotlivé scény, stačilo jen otočit kameru o 90 stupňů a hned je jiné prostředí – na plácku je v každém rohu jiná stavba – kostel, mešita, kovárna, trh s otroky, studna a podobně. Lezeme do patra na hradby, prolézáme věže až nahoru, vnitřky jsou „duté“, tady se netočilo takže chybí „zdi“ – všude je lešení a je vidět, jak to zevnitř k němu „lepili“ stříkáním sádry. V jedné věži nacházíme „šípy“ z kuší a berem si je na památku. Na několika místech je vidět do vnitřku hradby, kudy se asi tahaly kabely apod. kvůli natáčení.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek


Všem se tu moc líbí, venku na pláni jsou vidět obléhací věže a bojové stroje, v dálce na severu jsou další hradby jiných kulis. Po dlouhé prohlídce sedáme do auta a jedeme dál do pustiny k dalším kulisám. Cesta je prašná, hrbolatá, často písek a silně vyjeté koleje, v jednom místě je i „údolíčko“ takže bereme spodkem o kamení, ale nic z nás nikde nepadá, nikde jsme se nezahrabali do písku. Z pustiny se před námi se vynořila replika vnitřku velké mešity s Kábou kolem které projíždíme dál do kopce k hradbám nějakého města – na bráně je namalovaný škorpion, na plácku u brány stavíme a jdeme to omrknout. U brány je maročan, v ruce má kladívko a spravuje dveře zhruba patnácticentimetrovým klacíkem, jsme tam asi 30 minut, dáváme oběd ze zásob v autě a maročan stále zápasí s hřebíkama a kladívkem. Už se ničemu nedivíme. Cestou zpátky fotím „Kábu“ a znova dřu spodkem o šutry bez nehody, kolem nás se proháněj frantíci s offroadama. Znovu se mihneme kolem „Jeruzaléma“ a pak šťastně odkodrcáme na hlavní silnici do hor. Ačkoliv z několika cestopisů jsem nabyl dojmu, že benzínka u studií je široko daleko poslední na přejezdu horami, cestou míjíme ještě tři další.

Serpentýny, serpentýny , sedlo pod horou Tichka („Co maj furt s těma tičkama?“ – každej hotel, obchod, kafe, vyhlídka, se jmenuje něco Tichka) Parádní výhledy do krajiny ale málo míst, kde by šlo bez obav fotit. Sem tam se míjíme s náklaďákama, většina uhybá nebo signalizuje prázdnou cestu před sebou a nechává se předjet. Na řadě míst jsou stánky s šutrama. U jednoho místa vhodného pro focení zastavuju, nikde nikdo.

Obrázek

Obrázek

Zachvíli se snad obrátí kameny nebo co, zničeho nic se někde vynořej dva místní a s taškama šutráků se k nám vrhaj a nutěj nám geody – hnědé, modré a růžové. Jeden z nich má víc odvahy a tak vnucuje růžovou za 600 MADů, naneštěstí pro něj nemáme až na pár mincí žádné dirhamy, což mu pořád opakuju a fotím krajinu. Po chvíli z dirhamů přesedlá na eura a chce 60, když nastupuju, tak jenom 20. Nakonec sleví na 5, to je teda deflace :) Při podrobnějším pohledu je vidět, že je to barvené, jinak u stánků to maj taky, nebarvené, křišťály.

Po přejezdu se fotíme u posledního možného výhledu do krajiny, pak už jen rychlý sešup do údolí – jsme v naprosto ploché krajině, silnice sem tam lemované stromy nebo vesnicemi, provoz je podstatně hustší než na jihu.

Obrázek

Obrázek


Před Marakéšem stavíme na velké kruhové křižovatce, která má asi sloužit pro přístup k nově postaveným domům vlevo, ale tam jezdí minimum aut. Parkuju u kraje u jedné nepoužívané odbočky z kruháče a jdeme omrknout stánky s jídlem, rozestavěné dokola po křižovatce. U prvního stánku griluje chlapík miniklobásky, hned vedle má druhej chleba s vajíčkovo – něco plackama, které znám z Rabatu – za 6 MADů dostávám dvě půlky plné placek zalité drcenými rajčaty a s nějakým pálivým kořením (asi chili). Jdeme k dalšímu stánku naproti přes kruháč, tam maj jen čaj, zato ten vedle prodává skopové nasekané s nějakýma vnitřnostma (žaludky?) posypané kořením a s chlebem – zase za 6 MADů. Vracíme se ke stánku s klobáskama a dáváme si repete, chlapík se už směje. Zleva mu tam sedí kluk a zprava nějakej kamarád co luští sudoku, takže na něj tahám mapu a vyptávám se na cestu do Marakéše, potřebuju uhnout z N10ky na jedné křižovatce, dohaduje se s dalšíma místníma a tvrdí, že to je příští odbočka za kruháčem. Na příští křižovatce tedy uhýbáme doleva (správně) provoz silně houstne, 15 kilometrů jedeme de fakto už městem, všude jsou nově postavěné, luxusní hotely. Nechápeme, kdo by se tady v tý pustině, kde nic kromě silnice a prachu není, chtěl v těchhle 4* a 5* zařízeních ubytovávat. Přijíždíme do města, míjíme kontrolní stanoviště, pomalu se stmívá a nás čeká chaos a nutnost znovu odbočit z hlavní silnice doleva tak, abychom se dostali na tu správnou trasu k hotelu. Bohužel jsem tu správnou odbočku nejspíš minul a odbočil na další (špatně) přímo do trhu, kde jedeme krokem, kolem nás motorky, před náma nákladní toyota, svážející prázdné přepravky snad od každého stánku, milion lidí všude kolem a tak popojíždím na jedničku přes celé tržiště, zprava i zleva předjížděn auty, motorkama a oslíky s nákladem. Nakonec se z toho vymotáme a v zatáčce stavím a chci se koukat do mapy. Nalepí se na nás jeden motocyklový kámoš všech – samozvaný průvodce Marakéší. Vnucuje se a já po předchozím zážitku rezignuju a ukazuju mu jméno hotelu, kam se chceme dostat. Jedeme tedy za ním, neustále se ohlíží a dává znamení rukou u odboček, jedeme docela rychle, zavede nás na správnou ulici ale ke špatnému hotelu (jak zjišťujeme, jsme v řetězci který má jenom v Marakéši 10 různých budov, jejichž název začíná stejně a liší druhým slovem v názvu). Motorkář volá do recepce a pak se otáčíme na křižovatce a popojíždíme o pár set metrů dál do vedlejší ulice, kde je správná budova hotelu. Spolucestující mi neustále celou cestu co za motorkářem jedeme nutí dolary jako dýško pro průvodce a přemejšlí. kolik bysme mu měli dát, Nejmladší z nás se nadšeně zapojuje do debaty, má ale jenom 15 MADů v drobnejch, jsem nervózní jako pes z provozu a ještě tohle. Po zastavení předávám 3 USD a v tu ránu je oheň na střeše – má minimálně 30 dětí, telefonní hovory jsou v Maroku nejdražší na světě a zrovna jeho motorka žere víc jak tanky v poušti. („Ten dolars, monami, be a frend!“). Přidávám mu drobné a jdeme se ubytovat, ještě chvíli poskakuje u našeho auta, ale nakonec to vzdává. Hotel má být 4*, na recepci jsou dvě holky a chlapík, jeden dveřník otvírá (ale časem zjišťujeme, že to dost fláká) a ještě maj liftboje „Edu“ – chvíli se dohadujeme o ceně, protože z webu ji máme v eurech a oni to počítaj v MADech podle svého kurzu, nakonec se dostáváme k plusmínus sejné částce jako máme na rezervaci (přiúčtovali si 6 euro jako místní turistickou daň) – platíme. Na recepci maj i směnárnu, takže si dalších pár euro měníme na MADy.

Jdeme do pokoje, je to celkem „složité“, za recepcí je výtah, kolem něj se projde chodbičkou na nádvoří budovy, kde je bazén, o kus dál je naprosto stejný vchod do druhé části, vnitřek vypadá stejně, jenom chybí recepce, tady jedeme výtahem do 3 patra, protože máme pokoj 410 :) z výtahu se musí zahnout doprava a pak doleva a je to poslední pokoj na chodbě. Dveře nejdou pořádně otevřít (další příklad marockého stavitelského umění – zvlněná podlaha z dlaždic) Pokoj je na první pohled luxusní, detaily ale skřípou, na baru je opadaná keramická výzdoba (protože do oblouku to špatně drží) a v koupelně chybí ¼ plexiskla ve sprchovém koutu. Zatímco já jdu do auta pro věci (a zjišťuju, že Spolujezdec zapomněl u sebe zamknout a v kaslíku na palubní desce nechal mobil – jeho paklík dolarovek nikde nevidím a tak doufám, že je nesebral „Monami tendolars beafriend“), Spolujezdec zatím zařizuje na recepci opravu koupelny nebo výměnu pokoje. Bohužel zabloudil, když tam šel, zapomněl číslo pokoje, zabloudil, když šel zpátky s opravářem, musel se vrátit na recepci a zeptat se, v kterém pokoji bydlí a když dorazili do pokoje, opravář to omrknul a odkráčel vyrabovat jiný pokoj – za chvíli si to přihasil s vyrvaným plexisklem z jiné koupelny a jakžtakž ho tam narafičil. Relaxujeme a nakonec se zmátoříme a jdeme se podívat na náměstí Jamaa El Fna, cestou po tmě trochu kufrujeme ale nakonec se trefujeme na správnou ulici. U mešity Kotouba vyhlašuju záchytný bod u poslední lampy mezi náměstím a mešitou (nejvyšší věž široko daleko, navíc má na špičce reflektory). Kolem stojí řada koňských spřežení s kočáry. Před námi stoupá bíle nasvětlená pára, vypadá to jako by náměstí hořelo bílým plamenem. Blížíme se k davům držíme se pohromadě, míříme k prvním stánkům s mačkači pomerančů, cena všude pevně 4 MADy pomeranč, 15 MADů grep, 10 MADů citron, všechny stánky mají stejné ceny. Procházíme mezi stánky s jídlem, vrhaj se na nás naháněči, snažej se seč můžou, jídlo za 20 MADů zlevňujou až na 2 MADy, ale my se jenom procházíme, nakonec zamíříme zase ke stánkům s džusem, skamarádíme se s prodavačem ze stánku č. 42, ten hned vedle, kterej se s 42kou překřikoval, když jsme k nim mířili, se na mě naštval natolik, že mě pak už nechce nic prodat. Takže má smůlu, další dny se snaží naprosto zbytečně, protože si mě už nepamatuje, my chodíme k 42ce. Jakmile se jenom chvíli zastavíme, sesypou se na nás žebrající děti, invalidi nebo zahalené postavy skrývající bůhví koho a natahujou ruce, některý i „prodávaj“ papírové kapesníčky – cestou zpátky na hotel následuje diskuze do úmoru o tomto podnikání nejmladším z nás. Když odcházíme od stánků s jídlem, míjíme několik „atrakcí“ – ring volný (hromadu boxerských rukavic) kde si je může každý půjčit a vyzkoušet box – zrovna se tam tlučou nějaký dva kluci, různé zpěváky a bubeníky sedící do kruhu na stoličkách, někdo rozbalil kulatý ubrus, postavil na něj lahve s fantou nebo jinýma limonádama, kdo jde kolem může si zaplatit prut s gumovým kroužkem na provázku a zkoušet, jestli něco chytne – nikomu to (naštěstí pro majitele atrakce) moc nejde. Úplně na kraji poskakuje nějaký otužilec jenom v trenkách a huláká jako na lesy, nejspíš vypráví nějaký příběh a hraje jednotlivé postavy...ale ostatní mě táhnou pryč.

U jednoho stánku prodavačů zájezdů kupujeme pohledy a známky, v místní sámošce po cestě si čokoládu a Snikersku, já takticky kupuju chleba na snídani. Jdeme do hotelu a padneme za vlast (dospělí), Nejmladší z nás by si pořád povídal, používám kouzelnou formuli „Spi už!“, na chvíli překvapením zmlkne a v tu ránu usne.

30.10. 2011 neděle

Budím se v noci a je mi zima. Jdu prohánět wifinu na recepci. Zjišťuju, že když vemu za kliku a rvu dveře nahoru, ani moc nedrhnou a nevržou. Na internetu studuju mapu, jak opustit Marakeš směrem na východ k Ouzoudum.

Snídáme včerejší chleba s lanšmídem, který jsme první den koupili v Marjane. Je to zajímavý – člověk otevře plechovku a v ní vězí buřtík salámu zabalenej v igelitu. Na plechovce je namalovaný kuře, ale chutná to divně – překřtíme to na ibise. Po snídani vlezeme do auta, zjišťujeme, že jedno světlo vzadu je rozbitý dohadujeme se, kdy se to asi tak mohlo stát („TendolarsMonAmi“ se pomstil za svoje 3 dolary?). Za světla vypadá Marakéš sjízdně, jedeme po bulváru Mohameda VI. od hotelu na sever až na velkou křižovatku k nádraží, tady zakroužím a správně odbočím na východ, až na jeden oblouk kolem autobusového nádraží jedeme rovně a tedy celkem v pohodě, provoz houstne, dostáváme se sice ven z města ale okolo silnice je stále živo, (tachometr 95258) bereme benzín za 200 MADů, projíždíme i jedním velkým tržištěm. Bereme to velkým obloukem po N9 až za Kelaa Es-Sraghna, kde těsně před policejní kontrolou uhýbáme na cestu „asfalt jenom uprostřed“ směrem na Bzou, charakter krajiny se mění, objevují se jehličnaté borovice. Na příhodném místě dělám zastávku, kde náhodou pod kamenem vyšťouráme škorpiona. Fotíme ho a jedeme dál. Cesta je dlouhá, děláme přestávku ve vesničce Tanant, kde mají i benzínku, 3 restaurace pro místní, vařej tam tajiny, ale nikdo nechce jíst, tak obcházíme obchody a v jednom kupuju malej sešit vyrobenej z nastříhaného papíru za 2 MADy – následuje půlhodinová diskuze o ekonomice výroby malých sešitů z nastříhaného papíru z velkého sešitu a propočet výnosů i nákladů této činnosti v podmínkách ČR ve srovnání s Marokem.

Když už to je k vodopádům jenom kolem 30 kilometrů, začínáme potkávat jezdce na oslíkách, jednoho , tři, pět – provoz houstne, do toho chodci, auta a za zatáčkou v malém údolí je z ničeho nic na pláni tržiště velké jako několik fotbalových hřišť, na jedné straně je obrovské parkoviště na oslíky, jsou jich tam desítky možná stovka. U silnice stojí pár baráčků – jeden z nich má ceduli „telebutik“, jinak nikde nic a kolem cesty je hafo zaparkovaných aut a dokonce tu běhá jeden maník s reflexní vestou – místní výběrčí parkovného. Na druhou stranu silnice je obrovská plocha pokrytá autama, lidma a stánky, sem tam je vidět polozbořenou zeď, u jedné zdi je reklama na OMO, prací prášky. Cestou zpět se určitě stavíme, domlouváme se.

Cesta v cíli končí malým „kruháčem“ – ze všech stran se na nás vrhaj parkovači a majitelé domů kde se dá také parkovat na dvorcích. (tachometr 95472) – u jednoho z nich nakonec auto necháme, má tam trochu stínu. Z kruháče se dá jít doprava po dlážděné cestě mezi domy nebo nahoru přes parkoviště, mají tam ceduli „vodopády 5 minut“. Vrhá se na nás jeden místní „průvodce“, asi tak 17 let a doporučuje cestu mezi domy která vede k hornímu okraji vodopádu – fakt nekecá, nereagujeme ale na něj a jdeme si sami. Po chvíli se podél cesty ukazuje voda, kterou svádějí do koryta a za chvíli stojíme na hraně vodopádu. Pár pramenů padá dolů z vyzděných koryt (součást zavlažování – vedle nás je něčí zahrada) ale další směrem dál dokola už jsou čistě „přírodní“. Přeskakujeme vymletá koryta doleva a vydáváme se zahradou na cestu vedoucí do oblouku kolem vodopádů, až jsme skoro naproti nim. Kluk – průvodce to nakonec vzdává, protože ignorujeme jeho dobře míněné rady ohledně restaurací a ubytování a než definitivně odejde, pokřikuje na nás anglicky, že ho“ nezajímají naše peníze, zajímá ho náš zážitek z vodopádů“. Tak to je první v celém Maroku :) I když to vypadá, že by se dalo ze svahu sejít až dolů k řece, jdeme zpátky a vracíme se na kruháč odkud jdeme druhou cestou kolem dlouhé řady stánků se vším možným a kolem restaurací po vydlážděné cestě k několika místům s výhledem. Nejprve rovně k tomu nejvzdálenějšímu, kde se na nás nalepí pes a jde s námi až dolů, odtud po schodech mezi stromy a zpátky ke stánkům, kde se cesty opět setkávají a pak už je serpentýna dolů kolem stánků a děcek prodávajících tymián nebo co, kolem „umělců“ prodávajících příšerné obrazy vodopádů, focení s koněm apod. Sejdeme až úplně dolů, kde několik podnikavců na lodičkách pádluje s turisty skoro až pod vodopád, když si jeden z nich říká o 50 MADů, ani nesmlouváme a jedem taky. Sprcha z tříště nás chytá už docela daleko, takže se moc fotit nedá, trička jsou za chvíli celá mokrá. Pádlovač to s náma celé objede, na závěr nás ještě ze záklonu několikrát vyfotí, div že se nepřekotí do vody. Cestou nahoru zkoušíme jídlo, ale kuřecí kousky na jehle za 70 MADů nám přijdou drahé, čím víc stoupáme po schodech, tím levněji, až nahoře u východu k parkovišti by sice chtěli 40, ale zrovna maj siestu a nemaj nic hotovýho. Dole jsme potkali jiného psa, který zahnal toho co se na nás přilepil, a ten jde s námi nahoru. Cestou taky potkáváme jednoho přežraného makaka, na hozenou housku prakticky nereaguje. Jdeme do auta, majitel dvora nikde, nechávám mu tedy domluvené parkovné – 10 MADů - na sedačce jeho motorky, když už jsme skoro na silnici, vyřítí se z domu, tak mu řikám, že má peníze na motorce, on je hledá na zemi na místě, kde jsme stáli, domluva absolutně nemožná, musí to zachránit Spolujezdec, vybíhá z auta a nese mu peníze z motorky, chlapík je šťastnej a my taky.

Jedeme zpátky na trh s parkovištěm oslíků, naše auto necháváme o kousek dál, kam už hlídač nepůjde a vyrážíme na trh. Značně to tu už prořídlo, všichni se tak nějak balej, jenom stan s videem a televizí je obsypanej místníma, sledujou nějakou zpěvačku. Procházíme se a u stanu napnutého přes kamenou zeď stojí chlapík s kartonem v ruce a ovívá gril s kuřaty. Jdeme k němu že bysme chtěli taky, ujímá se nás jeden místní a vysvětluje francouzsky, že tenhle jenom griluje. Nerozumíme, tak nás vede o 15 kroků dál, kde chlapíci s váhou prodávaj zabitý kuřata. Bereme půlku kuřete, platíme 20 MADů, máme spoustu diváků, dohadujeme se mezi sebou, za jak dlouho si o nás ještě budou vyprávět. Náš Maročan nás vede zpátky a kuře s grilovačem nařezávaj a dávaj do takové té síťky s držátkem, co se na ní grilujou ryby. Utíraj nám stolek (moc to nepomohlo) a sedáme ke zdi – ale z té za chvíli vylejzaj dvoucentimetrový černí mravenci a lezou nám na záda a na nohy, musíme se trochu posunout. Do půl hodiny je ugrilováno, dostáváme i čaj (vodu berou z barelu – od nafty? radši děláme, že ho nevidíme :)) a snědeno, místní „Babica“ nám na to dal nějaké koření, je to moc dobré. Bereme chleba, platíme 35 MADů a jdeme zpět do auta. Jedu na Demnate a stavíme u „přírodního mostu“. Nikdo neví, proč tu jsme a shora to není vidět (nemluvil jsem o tom místě dopředu, protože jsem netušil, jestli to najdu), jdeme po schodech dolů a když se otevře výhled na oblouk, všichni jsou nadšení. Jdeme až dolů, vzadu po proudu parta mladejch Maročanů griluje ryby, zkoušíme se úspěšně přebrodit přes vodu a dojít co nejblíž, úplně skrz ale nevidíme, to bychom museli začít šplhat do skal. Vracíme se zpátky, centrum Demnate je pěkně zasekané, na zdejší benzínce bereme trochu benzínu ( tachometr 95551, palivo za 100 MADů) Kolem nás projížděj dodávky – místní MHD s chlapíkama visícíma za ruce a nohy mimo auto. Vracíme se bez problémů ještě za světla. V hotelu dáváme Ibise, osvěžujeme se a jdeme na náměstí na džus a na jídlo.

31.10.2011 pondělí

V plánu je prohlídka města, bohužel dnes to nedopadne dobře, neboť na nás plně zaútočí faraonova pomsta v marockém podání. Ráno je ještě OK. Protože nemáme nic k jídlu, jdeme na výpravu. Hned u nejbližší křižovatky je šipka k nějakému obchodu, kupodivu má majitel otevřeno, takže bereme vodu, pečivo, instantní kafe a vajíčka. Vajíčko se nám nepovede trefit ani jednou, první tříminutové je moc tuhé, další, devítiminutové, stále teče a musí do vody znova. Nejmladší z nás prohlašuje, že bez soli se toho ani nedotkne, beru proto skleničku a jdu žebrat do jídelny sůl. Cestou potkávám údržbáře s deskou marockého „sádrokartonu“, sádra je ještě vlhká, nejspíš si to vyráběj někde v hotelu a vozej výtahem do pokojů – výtah je od něj celej zapatlanej. Z desky mu koukaj kusy vlasce neb něčeho na ten způsob, to bude asi ten karton.

Z hotelu se sice vyhrabeme ještě před polednem, ale potom už to jde s námi s kopce. Zvládneme dojít na křižovatku Place de la Liberté, kde je pobočka Carrefouru, má dokonce suterén a tady kupujeme jídlo, pití a skvělé grilované kuře s nádivkou za 40 MADů.Kupujeme 4 kusy mražených kornoutů a o kus dál zasedáme na lavičku v miniparčíku, kde se na nás hned nalepí jeden místní chlapík v nejlepších letech, kterému nic zjevně nechybí a dává se s náma do řeči, bere nám z rukou prázdné plastové kelímky od zmrzliny (stále netušíme proč) až nakonec spustí o hladových dětech a už máme jasno – chce peníze. Dojíme zmrzlinu, jdeme pryč i když jsme se s ním nepodělili o obsah svých kapes a tak po nás aspoň hodí na rozloučenou kelímky od nanuků – naštěstí vedle. Míjíme Hotel de Ville, jediný hotel, odkud každého zájemce o ubytování vykopnou a zastavujeme se v marocké verzi „Artistan“ obchodu – místní výrobky za pevné ceny – študujeme cenovou hladinu. Pokračujeme dál k náměstí Jamaa el Fna, kde míjíme trojitou řadu koňských spřežení s kočáry – strašnej puch v tom horku, to se musí nechat. Naproti řadě koní je hotýlek se směnárnou s dobrým kurzem, na rozdíl od našeho hotelu dostaneme o 0,17 MADů za euro víc – to je něco pro Spolujezdce, takže se vrhá do fronty cizinců, ale skoro každý ho předběhne. Ostatní čekají až si prohlédnu a zhodnotím úroveň zdejších sociálních zařízení. Cestou koupený pohled (2 až 3 MADy, známka do Evropy 9 MADů) napíšeme a hodíme do schránek, které jsou hned za rohem, jak nám ukazují všichni ve stínu odpočívající prodejci kde čeho v okolí. Pak zamíříme zase do největšího chumlu na náměstí, oproti včerejšku jsou tu chovatelé hadů s kobrama, také je docela silný provoz, jezdí skrz davy docela dost motorek a sem tam auto. Stánky s pomerančovou šťávou jsou stále na místě, stánky s jídlem už ne, ale na severní straně je podloubí, kudy se dá projít do několika podobně zaměřených jídelen s naháněči. Kolem dokola jsou typické „bazarové“ obchody a z jedné strany malého výběžku náměstí se dá vejít do mediny s orientálním bazarem. Tady dáváme rozchod, já s nejmladším z nás okupujeme jednu lepší restauraci, kde testujeme WC, ostatní mizí s vizí vyhlédnutého popelníku a vysněného „županu“ – (nakonec usmlouvali kaftan za 160 MADů z původních 350 a popelník na 20). Projdeme bazar tam a zase zpátky a pak zamíříme do hotelu vstříc příruční lékárničce. Než se to srovná, stihnou nám ostatní u bazénu sníst skoro celé kuře i se všema houskama.

Protože se nám krátí pobyt, nechceme zbytečně měnit MADy a tak se snažím z recepční vymámit informaci o tom, kolik stojí placený úsek dálnice A7 z Marakéše do Agadiru. Neví, ale přesvědčím ji, aby se zeptala zástupu chlapíků z personálu, kteří stejně nemají zjevně co dělat a celý den okouněj a potloukaj se v přízemí hotelu. Nyní se tedy dozvídám, že asi 80 MADů. Taxikář před hotelem tvrdí, že 60.

Nařizuju povinně relax, kolem 4 odpoledne nicméně zvedáme kotvy a sedáme do auta. (tachometr 95675).
Nejprve to vezmu ke Carefouru kvůli jídlu, Spolujezdec se zamyká v autě (aby ho neukradli :) ) a tvrdí, že nic nechce, jenom vodu. Nu co se dá dělat, kupuju mu jenom 5litrovku s vodou.

Odsud jedu k vlakovému nádraží a pak rovně přes křižovatku, je to tu celkem dobře značené a kus za nádražím se řítíme krásnou 70kou po dvouproudové silnici pryč z města, troubením zaháním domorodce, kteří se ze středového pásu vrhají mezi auta, aby se dostali na druhou stranu, osádka to kvituje s tím, že ještě pár dní a jsem vytrénovanej jako místní řidiči :) U nejbližšího Oil Lybia bereme za 10,33/litr poslední várku paliva, celkem za 200 MADů.

O kus dál je ale špunt, nějaký náklaďák blokuje půl silnice na křižovatce, když se dokodrcáme až k němu, vidíme na zemi mezi kolama vrak motorky, kolem pobíhá asi tak 20 místních, gestikulujou, říděj doparavu (mávaj na mě, ať jedu, ačkoliv stojej prakticky uprostřed levého pruhu a musel bych je přejet), nakonec zasáhne místní autorita, o generaci starší chlapík a mlaďoši uskakujou, takže projedeme, za náma se nicméně zase vrhaj ke kabině náklaďáku a vykřikujou na sebe navzájem arabsky cosi s řidičem, co sedí vevnitř.

Za pár kilometrů dojedeme k první značené odbočce na dálnici, vede několik kilometrů na sever a pak se napojuje na A7ku. Na mýtné bráně fasujeme kartičku a zjišťujeme, že cena za naše auto je 66 MADů, protože jsme najeli „zbytečně“ brzo, vítězí taxikář s jeho 60kou.

Dálnice je nová, nedávno dokončená a skoro celou dobu se táhne v těsném sousedství původní silnice N8. Cesta stoupá a klesá, na posledním sjezdu z hor se stmívá a tak dojíždíme do centra zase za tmy, zkouším se orientovat podle osvětlené pevnosti na kopci, ale nepodaří se mi trefit hlavní třídu jako první den, ale podjedu ji a skončím o ulici blíž k moři, pod hotelem, kde jsme spali první noc. Na jedné křižovatce to vzdávám a stavím u policejní hlídky, která je ale rozdělená, zatímco jeden cepuje místního nebožáka v renaultu, druhý důležitě telefonuje, nakonec to trvá asi 10 minut, než se mi podaří jednoho z nich ulovit pro sebe. Ukazujou mi směr a po pár metrech jsme u hotelu Tagadirt z prvního dne, odkud je to už jenom kousek, náš dnešní hotel je krásně vidět, musí se ovšem objíždět přilehlý blok domů. Dojedeme na ulici před vchodem, kde je prostředek, oddělený travním pruhem vyhrazený pro parkování – najdu si místo a hned se ke mě vrhá obligátní hlídač s reflexní vestou. Domlouváme se na 10 MADech za 1 den. U recepce chvíli pátraj v papírech, ale najdou mě, takže fasujeme klíč a jedeme výtahem do 7 patra z 8 – máme docela prostorný pokoj s balkonem a slušným výhledem.

1.11.2011 úterý

Vstáváme před rozbřeskem, z balkonu hotelu je výhled jak na město tak na moře. Procházíme se po pláži, jdeme docela daleko, zpátky se vracíme kolem hotelu, kde jsme spali první noc. U příchodu k pláži z ulice je Club Med, luxusní prázdninový francouzský řetězec, kde jednodenní pobyt pro 1 osobu s plnou penzí a zábavou po dítě vychází okolo 200E. Vracíme se zpátky, snažím se koupit něco k jídlu, ale je moc brzo. Pečivo mají jenom včerejší, a tak ho nekupujeme. Po návratu do pokoje vyjídáme zbytky zásob, ostatní posílám k moři a sám mám relax. Kolem 12 hodiny se vracejí, balíme, vracíme klíče a skládáme se do auta, v 13:15 máme domluvené rande s chlapíkem z půjčovny na parkovišti před letištěm.

Cesta na letiště je zdlouhavá, je hustý provoz, ale je dobře značeno, jedeme tak dlouho na jih, dokud nás nenavede cedule na odbočku na východ. Ukazatel paliva neklesnul pod 2 čárky, možná jsme mohli ještě pár dirhamů ušetřit. Na parkovišti jsme brzo, u závory beru lístek a proplétám se na místo, kde jsme auto přebírali, chlapík z půjčovny už tam kupodivu je, vyřizuje jiné zákazníky ale jde se ohlásit. Vykládáme věci na vozík a posílám ostatní do budovy letiště. Po chvíli vracím auto, stěžuju si na chladič, chlapík se omlouvá a píše mi na smlouvu telefon na sebe, že příště máme volat přímo jemu. Tachometr ukazuje 95964, když si to zapisuje do papírů, protáčí oči, kolik jsme toho najeli. Díra ve světlech vzadu je původní,. Fotím „fáro“ a loučím se. Ostatní na mě čekají u dveří, je tam velký skenr, dáváme věci na pás a procházíme kontrolou. Mezi přílety a odlety je „dětský koutek“ s polstrovanýma sedačkama, okupujeme je. Čekáme na otevření přepážky.

Po otevření přepážky jdeme pro letenky, dostáváme je proti pasům, zavazadla nekontrolujou, nevážej, neměřej, jakmile je prohlásíme za palubní. Němci, co byli ve frontě před náma fasujou samolepící proužky s nápisem „easyjet“. My nic. Jdeme na rentgen, bez problémů procházíme, dřevěné šípy z atelierů nikomu nevadí, i když jsou špičaté. Jdeme k sedačkám, omrkáváme duty free, než stihneme nákupy a přebalení kufrů a než se začneme zajímat o číslo gatu, jsou už skoro všichni v letadle, jsou tu nějak rychlí a začínají boarding nějak moc brzo. Popadneme věci, mažeme na gate, dáváme letenky, věci v ruce, tašky navíc apod. nikoho nezajímá, naštěstí :) V letadle už moc vybírat nemůžeme, zhruba v půlce je ještě volná celá trojka a o sedačku dál naproti přes uličku, kde první sedačku uzurpuje zmožený němec, zabíráme obě prázdné sedačky.

Po příletu do Berlína jdeme okupovat lavičky do patra, vlak nám jede ve 3:20 ráno.

2.11.2011 úterý

Budíme se včas, vlak jede taky na čas, po 15 minutách přestupujeme na spoj do Prahy, před hranicema kontroluje německá policie. V cílové stanici jsme na čas, loučíme se. Je 8:15 a asi 7 stupňů celsia.


Celkové náklady na osobu, včetně hotelů, cesty na a z letiště, letenky, půjčovného auta a benzínu a jídla vycházejí na pěkných 8500,- Katalogová cena (pro zasmání jsem mrknul třeba na Firo) podobného zájezdu startuje na příjemných 27700,-/osobu (Casablanka + poušť) a šplhá na zajímavých 44900,-/ osobu za okruh toho, co jsme právě projeli plus Rabat, Fes, Meknes, Tanger a Chefchaouen, tedy to, co jsem dal loni.


https://plus.google.com/photos/111538844339870286470/albums/5670821059520194273


Naposledy upravil avathar dne 21 črc 2012 16:07, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Jižní okruh Marokem
PříspěvekNapsal: 29 lis 2011 19:09 
Offline
Tazatel

Registrován: 06 srp 2010 12:24
Příspěvky: 24
Pěkný, a story s motorkářema-naháněčema je fakt dobrá :D jinak koukám že Marrakech je opravdu asi nejhorší místo v Maroku...jeden grázl vedle druhýho.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Jižní okruh Marokem
PříspěvekNapsal: 29 lis 2011 20:47 
Offline
Moderátor

Registrován: 09 pro 2009 09:40
Příspěvky: 4092
Bydliště: Karviná, Praha
Good trip, Maroko pokaždé překvapí. Se Spolujezdcem jsem byl včera v kině :-).

Až na ty fotky ;-), takové nějaké... bez života.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Jižní okruh Marokem
PříspěvekNapsal: 29 lis 2011 21:22 
Offline
Tazatel

Registrován: 08 pro 2010 20:37
Příspěvky: 32
Hmmmm.
Myslel jsem, že "Jižní okruh Marokem" bude na jihu Maroka a ono to je opět prodírání houfy turistů v Qarzazate a Zagoře.
Škoda.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Jižní okruh Marokem
PříspěvekNapsal: 07 zář 2013 15:50 
Offline
Diskutér

Registrován: 06 led 2012 09:42
Příspěvky: 288
Bydliště: Morava
Pekne cteni a zrovna jsou letenky zalevno :) Oslovil me prave kamos, ze by i tedy jel, tak na 10 dnu. Letenky jsou bud do Casablanky nebo Marakese - kde je vhodnejsi prilet? Tedy nikde na Africkem kontinente jsem zatim nebyl, neni ani moc casu neco nastudovat, muze nekdo strucne napsat nejaky tip na cca 9-ti denni cestovani po Maroku, abychom stihli autem alespon to dulezite? Navrh na nejaky trek by se taky hodil. Nase anglictina je kostrbata, strach ale jako vzdy nemame...pouze informace o zemi jaksi schazi :)


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 5 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron
Diskusní fórum AKČNÍ LETENKY.com používá technologie phpBB Group © phpBB, phpBB.cz

RSS feed | Letenky | Levné letenky | Autopůjčovna | Ubytování | Hotely | Hostel | Půjčovna aut | Last minute | Dovolená | Eurovíkendy